Goasatte- Den první, druhý příběh

Když Jiraiya domluvil, nastalo ticho a za všechny mluvily jen jejich tváře: Celá skupinka přítomných se usmívala, avšak každému se míhalo myslí něco jiného- Inoichi si pod krásnou a milou princeznou představoval svoji dceru a tím se stalo, že mu tělem projel hřejivý pocit, Kakashi se snažil vzpomenout na příhody, které princeznu Emi potkaly v Jiraiyové knize, Ayame na chvíli opustil smutek z odchodu jejího otce, Tsunade již věděla, o čem bude povídat jako další, a musela se nad vzpomínkami smutně usmát a Naruto, ten který věří v lidské dobro nejhlouběji ze všech, jenž seděli v kruhu, byl naprosto unešený a jeho úsměv byl největší…
„Musím říct,“ zpustila pátá Hokage, „že kdyby se ke mně choval někdo jako Kjoudžin, daleko by se zdráv nedostal,“ a veškerá pozornost padla na ni, „a k tomu mám vlastně důkaz, taky jeden příběh.“
Nikdo nic nenamítal, a tak už více nečekala…

Ještě než jsem se stala Hokage a byla pověřena nekončící haldou dokumentů a papírů a věčných starostí, hodně jsem cestovala společně s Shizune, měly jsme čas jen na sebe (na tváři se jí značil náznak smutku a jen jako perlička na dortu se jí místy ústa zkroutila do úsměvu). Někdy jsme zavítali i do kasina a věřte, že po světě je jich dost…
Ale největší město kasin se nachází stejně v zemi Ohně, Warurinen. Tady nás tedy cesta zavedla a není to moc dávno a my jsme, jako vždy, musely zůstat přes noc. Ohromné město, mnoho restaurací, hospod, krámků a obchodů a jedno z největších kasin, jaké jsem kdy viděla. Jenže velké město sebou nosí i mnoho obyvatel a tím pádem i mnoho problémů…
„Krásná slečno, nechcete talisman pro štěstí? Bude se vám hodit, pokud míříte do Okane,“ promluvil cizí muž; po ramenou mu spadaly delší černé vlasy, svázané do copu, a tvář mu lehce zhyzdilo několik málo vrásek, ještě velmi slabých.
„Nejsem blázen,“ odvětila jsem a pokračovala dále, aniž bych se jím víc zajímala…Jak naivní jsem byla!!!
Okane, největší kasino ve městě, nejhonosnější a taky nejnavštěvovanější s tolika hrami a soutěžemi a nikdy nekončící zábavou, ách, člověk se nechá lehce zlákat.
Od všech míst se neustále ozývá: „Vsaďte si, dámy a pánové! Vyhrává číslo šest! Zde máme vítěze!“ a stále dokola a nestále vás někdo volá: „Slečno, navštivte nás, určitě vás čeká štěstí!“
Nejvíce se mi tam zalíbilo Bingo…No, abych vám to popsala: Celé hře byla přidělena poměrně velká část haly, stálo tam asi sedm otáčivých dutých polokoulí, které byly zevnitř rozděleny na dlouhé pásy, označené číslem; celé to stálo na jedné masivní nožce.
Dříve, než můžete hrát, musíte se zaregistrovat a dostanete takovou černou kuličku s číslem, ale to platí jen na jednu hru, na další to musíte znovu.
Tak, to by bylo...
Shizune se nezaregistrovala, vlastně nehrála vůbec, nechápu ji. Celou dobu mě se špatným výrazem sledovala a chvilka si tiše povídala s TonTonem. Čas ubíhal jako voda a dlaněmi mi prošlo snad dvacet kuliček a přesto jsem ani jednou nic nevyhrála; no, kvůli tomu jsem si neustále objednávala další a další (pohlédla na blonďáka a nakonec řekla jistě)…vodu (a všichni se uchechtli). Za nějakou chvíli mě tedy ovládla touha po toaletě. Ale nespěchala jsem, oči mi sjížděly na všechny ty honosné sloupy, držící krásně vyřezaný strop. Měly průměr bezmála metr a lemované byly zlatými...možná zlatými, šupinami. Žádná herní část obrovské haly nebyla nějak ohrazena, žádné zdi mezi místem, kde stála Shizune s Tontonem v náručí, žádné zdi u stolu s kartami, které si právě do ruky vzali hráči a zasedli k partičce- a mě ihned ovála touha, být mezi nimi-a jelikož byly restaurace vždy u zdí a stoly stály vedle velkých, hedvábným plátnem zakrytých oken, nebyly zdi ani tam.
Bylo toho mnoho, co člověka udivilo a nadchlo, dokonce i ty záchody; ani byste nevěřili, jaká velká místnost jim náležela, a to jsem nebyla v mužském oddělení…
No, osobě, která hazardem opovrhuje, přece nesvěřím svoji tak důležitou vstupenku mezi nejdůležitější turnaje dne, což znamená, že černá kulička s číslem cestovala samozřejmě se mnou.
Honosné toalety mě uvítaly a bylo těžké se s nimi rozloučit…A myslím, že bych tam raději zůstala, kdybych věděla, co se mi stane hned poté.
„Ále, kohopak to tu máme, krásná slečna'“ zvolal ten pobuda, co mi nabízel před kasinem ten jeho stupidní talisman!
„A já si myslela, že jsi nějaký bezdomovec!“ usmála jsem se na něho, však než jsem stačila pokračovat, přistoupila Shizune: „ Kolikátku máte číslo?“
„Hmmmm,“ v ten moment mi došlo, že vlastně ani nevím, jaké číslo mám, za celou tu dobu jsem jich vyměnila tolik, že to jedno číslo se mi z hlavy vytratilo; pohled mi sjel na černou kouli v ruce: „Třicet pět,“ odpověděla jsem, ale ne nijak hlasitě. A jí se na tváři objevila ta tak známá vráska starosti: „Nejlepší by bylo, kdyby jste už skončila, Tsuande-sama,“ ale nic víc neřekla. Jakmile na mě vlastně pohlédla, došlo jí, že neskončím ani za týden, tak odešla i s TonTonem k nedalekému pultu a mám pocit, že si tedy obědnala něco ostřejšího...
„Tak se připravte, dámy a pánové, začíná další kolo!“ zvolal hlubokým hlasem poměrně mladý krupiér, čímž všechny pohledy sjely na něho a ihned se i započalo jednat.
„Počkejte pět minut, prosím,“ zpustil ten dareba, „jen se zaregistruju.“
A krupiér a všichni ostatní souhlasili.
Takový menší pult, kde se ty čísla vydávaly, byl poblíž mne, takže ten nesympatický neznámý zpustil: „Jsem opravdu moc rád, že vás zde potkávám,“ a mluvil lísavě jako kočka, „víte, nyní se dovíme, jestli budu mít větší štěstí než vy!“
Ještě nyní mě ovládá vztek! Že sem mu v ten moment nerozbila hubu! Tehdy jsem se na něj jen usmála a tu černou kuličku si dala do kapsy, přičemž mě zalil pocit jistoty a bezpečí.
Neuběhly ani tři minuty a už jsme začali hrát; není to nic těžkého, do těch polokoulí, které se samozřejmě otáčí a to hodně, hodíte v určený moment svou kuličku a pak jen čekáte, jestli zůstane stát ve zlatém malém proužku uvnitř polokoule.
Tak tedy, všichni vhodili své koule s čísly dovnitř a samozřejmě každý sledoval jen svoji…Což bylo těžké, neboť se polokoule otáčela strašně rychle a dlouho. Uběhlo bezmála několik minut a koule stále neztrácela na rychlosti.
„Tak,“ uslyšela jsem naproti sebe a pohlédla tam; můžete tipnout, kdo to byl, „brzy prověříme vaše štěstí,“ a ústa se mu zkroutila do odporného úšklebku.
Další minuta, dvě a najednou půlkolo zpomalovalo…Všem, kteří stáli okolo půlkoule, byste lehce vyčetli jejich myšlenky. Většina měla dlaně na okraji půlkola a silně jej svírali; každý tam sledoval jen svou kouli a já, naneštěstí, jsem ji ztratila z pohledu, když jsem sledovala toho pobudu!
„Ánó, už budeme končit, přátelé!“ volal krupiér a po tváři nám sjel pot.
A pak, srdce ztuhlo a krev zmizela z obličeje, takže jsme všichni byli bledí, jako bychom snad vypili jedy a život nás opustil- polokoule se zastavila.
Pamatuju si to dobře, ani jsem nezaregistrovala, kde jsou jaké kuličky, a už se celou halou ozvalo: „Jó! Jsem vítěz! Vyhrál jsem!“
V ten moment mě napadla jediná věta: „Jaké bylo moje číslo?“ Já jsem ho zapomněla!
„A máme tu vítěze,“ zvolal krupiér, aniž by v dokumentech zkontroloval, jestli je ta kulička a číslo jeho.
„Měla jste si ten talisman koupit,“ pohlédl na mě s výraz tak silného výsměchu, že jsem se skoro neudržela. Vlastně jediné, co mě zastavilo, byli ti bodyguardi.
A pak vše uteklo jako voda, neznámý si sebral odměnu v tašce a neuvěřitelně rychle se vytratil. A co jsem mohla dělat já? Jen jsem se dívala, jak povýšeně odchází. Neuteklo ani deset minut a přišla za mnou k podiu Shizune s TonTonem.
„Tsunade-sama, co se stalo? Něco málo jsem slyšela…Ale jaké číslo vyhrálo?“
To byla její otázka, jaké číslo…Vždycky se ptala jen na číslo!
Mou odpovědí bylo zamrčení: „Hmmm, myslím něco jako…Třicet pět,“ a zaklonila jsem hlavu a vypila…vodu na ex.
„Co?! Tsu…Tsunade-sama, to bylo vaše číslo!“ a ten moment jsem si vzpomněla! A pokud bylo otáčení polokoule rychlé, tak naše reakce byla ještě rychlejší! Krupiér se omlouval s takovou vervou, že mi ho trochu bylo líto, ale jen trochu…
Vyběhli jsme z kasina a nevnímali nic, než tváře všech, které jsme potkávali. Stromy nás míhali jako malé záblesky a já se je pro uklidnění snažila i počítat, ale nepomohlo to. Přísahám Bohu, že kdyby se mi tehdy někdo připletl do cesty, rozbila bych s ním chodník! Čekala jsem, až mi něco Shizune řekne, abych jí vynadala, ale mlčela jako hrob, snad to tušila…
A pak jsme zahlédli jeho! Utíkal po cestě dobrý kus před námi, ale stejně jsme byly rychlejší!
„Hej!“ ozval se můj hromový hlas, „Ty parchante!“ Ohlédl se a ovládl ho strach- to jsme poznali už z té dálky- a přidal ještě víc do kroku…Ale ani by nenapočítal do pěti, držela jsem jeho límec a zvedala do výšky.
„Tak ať se ukáže tvé štěstí teď!“ a ani nestihl ukázat ten jeho smutný kukuč a jedna pořádná ránu mu přistála rovnou na nosu. A vší silu jsem do ní dala!
Pak ještě jedna, ale to už se ozvala Shizune: „Tsunade-sama! Dost, zabijete ho!“
Věřte mi, že kdyby se mi nevrhla do rány, čímž mě zastavila, zabila bych toho zmetka!
Zůstal ležet vedle chodníku na trávě s dlaní přidrženou na nose, ze kterého se pomalu linula krev. Já jsem s tou největší opatrností sebrala tašku s penězi ze země a přitiskla ji na hruď; krásný pocit to byl, hřejivý!
Vteřiny utíkaly, jako by snad měly závod, a já si tak moc přála, ať se čas zastaví…Ale najednou: „Je mi to strašně moc líto,“ uslyšela jsem za sebou hlas toho krupiéra, „ale číslo třicet pět nebylo vaše ani tady pána…Je to jedné ženy, musely jste si někde ty kuličky vyměnit,“ a čelist mi spadla.
„Co?! To není možné, co mi to tu povídáš?!“
„Je mi líto, ale nedá se nic dělat, to číslo nebylo vaše...“
V ten moment ke mně přistoupila Shizune a chytla mě za rameno, čímž mně alespoň částečně uklidnila, ale hlavně mě podepřela, neboť mě síly opustily.
Se smutkem jsem odevzdala svou výhru, sledovala, jak s ní krupiér odchází a oči mi sjely na toho pobudu, to mě potěšilo asi nejvíc. On trpěl snad víc než já, vždyť já jsem na prory zvyklá.
Vrátily jsme se do kasina a sedly k pultu...Tímto končí můj příběh...
A jaké ponaučení si tedy máme vzít? (a všichni ji sledovali s očima na šťopkách) Nechodit na záchod během hry...