Na dobrou noc...02

Asi pětiletý chlapec běžel ulicemi Konohy. Jeho havraní vlasy se ve větru cuchaly a na tváři mu hrál úsměv.
Už se blížil čím dál víc ke svému cíly. Zrychlil. Po očku se rozhlížel kolem sebe jestli tu někde není.
Už viděl bránu. Před ní se rýsovala silueta stojící postavy.
Sasuke se zamračil. Zase vyhrála…A to si myslel že dnes jí předběhne.
Asi dvacet metrů před bránou se zastavil. Slunce mu bránilo v lepším výhledu, ale i tak poznal že tohle není ona. Ta postava se až příliš podobala ….
„Itachi!“ zakřičel z ničeho nic a rozběhl se k bráně s ještě větším úsměvem.

Hnědovláska se hnala lesem. Špatně se jí dýchalo a viděla rozmazaně. Zatraceně!
Míjela obrovskou rychlostí stromy, keře a lesní cesty.
Než se nadála uslyšela jenom tlumený zvuk dopadnutí na zem a pak se jí zatočila hlava a omdlela.

Temnota která jí tkvěla v hlavě se pomalu měnila na černou, a i černá pomalu řídla a stávala se z ní šedá.
Zdálky k ní doléhal šum. Později z něj rozpoznávala hlasy a slova.
„…Polož to sem.“ poručil ženský hlas.
„Ta voda strašně pálí!.“ Pištěl dětský.
„Sasuke, nepleť se tady!“ ozval se mužský.
„Fugaku…! Přece tady nebudeš kouřit…!“

Midori pomalu otevřela oči. První co spatřila byla ustaraná tvář Mikoto.
„Děvče nešťastný, co jsi to zase vyváděla!“ spráskla ruce černovláska a utrápeně ji pozorovala.
Midori zamžourala na ženu nebeskýma očima.
„Omlouvám se…“ pípla na ní nešťastně.
Mikoto se úlevně rozzářila jak sluníčko a jala se dívku obejmout.
„Midori!“ ozval se vysoký,táhlý hlásek.
Z pod postele vykoukla na modroočku tvář nesmělého, nejmladšího Uchihy.
„Sasuke!“ potěšeně vypískla Midori a okamžitě se zvedla.
Mikoto se zamračila. „Neměla by ses moc namáhat…“
„V žádném případě! Sasuke je hrozný telátko a já mám strašně moc práce!“ zhrozila se brunetka při pomyšlení na ty hromady prádla které jí čekaly.
„Ta holka má pravdu…“ ozval se Fugaku.
„Fugaku-sama…,“ mírně se uklonila Midori ,„děkuji.“

„Tak dobře…ale slib mi že se nebudeš moc namáhat“ naléhala Mikoto.
„Pokusím se…“ usmála se Midori a vstala z postele.
„Beru to jako souhlas…Itachi šel k Hokagemu, vrátí se co nevidět…takže jestli se Midori cítí dobře mohla by s tebou skočit koupit rýži a pár dalších věcí co došly….ano, Sasuke?“ zeptala se Mikoto malého Uchihy a ten s nadšením táhl brunetku do přízemí.
„Uááá…Sasuke, ne tak rychle!“ zavřískala Mikoto a narazila do rámu dveří.
„No…možná to tak dobrý nápad nebyl…“ zamumlala černovláska na Fugaka.

„Takže, koupíte rýži, cukr, nějakou lepší rybu ,zeleninu a jestli bude Sasuke chtít kup mu něco na zub v tom novém obchodě naproti knihovně. Pak se stavte u Hidy a vyzvedněte mi jeden dokument…Ona už bude vědět.“ Zaúkolovala je Mikoto a podala Midori papírek s podrobnějším nákupem.

„Sasuke! Nežeň se tak!“ Napomínala neustále černoočka Midori a držela Sasukeho za ruku.
Ten se jí ale vytrhl a pelášil směrem k velkému domu s nápisem:Pošta.
To ale zapříčinilo pád Midori i s košíkem plným rýže, zeleniny a další spoustou věcí co právě koupili v malém obchůdku za rohem.
“Ale ne, podívej co jsi to provedl, Sasuke!“ zhrozila se Midori a rukama si zakryla ústa.
Sasuke se vrátil k vylekané dívce.
„Nee-chan…já nerad…promiň….“ Upřel na ní své uhlově černé oči, vzal jí za ruku a pokusil se usmát.
Midori se na něj také zadívala velkýma zelenýma očima.
„To nevadí…Jenom jsem se polekala. Naštěstí jsem nic nerozsypala, tak mi to pomož uklidit ať můžeme jít za Hidou.“ Řekla a pustila se jeho ruky.
Když měli vše posbírané a uložené bezpečně do košíku vydali se do nedalekého obchodu.
Sasuke vešel jako první a otevřel dveře které rozzvonily zvonek visící nad nimi.
Z druhé místnosti vyšla mladší žena, asi kolem třiceti let,se spoustou svitků v náručí.
Jakmile uviděla Sasukeho a Midori obdařila je blaženým úsměvem a rázem ožila.
„Sasuke-kun, Midori-chan! Vás jsem dlouho neviděla!“ rozesmála se.
„Ahoj teto, já ti pomůžu!“ vykřikl hned nadšeně Sasuke a vzal si do rukou tolik svitků že přes ně skoro neviděl.
„To jsi moc milý, Sasuke-kun…Odnes to prosím tě támhle dozadu…“ ukázala mu přívětivě žena a pak se otočila na Midori čekající u pultu.
„Zdravím Midori-chan, čím ti pomůžu?“ zeptala se jí a přitom si strčila za ucho pramínek křídově bílých vlasů do kterých měla zapletené nejrůznější korálky.
„Dobrý den Hida-san.Posílá mě paní Mikoto, potřebuje nějaké dokumenty a že prý už budete vědět…“ ušklíbla se na ní vesele Midori a nervózně se poškrábala na hlavě.
„Ale jistě že….přišlo to včera. Nějaké papíry na vyplnění…nic zvláštního..“ řekla Hida a zahrabala v kartotéce pod pultem.
„Aha! Tady to máš, zlato.“ Podala jí tenkou obálku a oprášila si zástěru od prachu který byl všude na poličkách se svitky.
„Děkuji mnohokrát.“ Poděkovala jí Midori a strčila obálku do košíku mezi pytlíky s rýží, aby se nepomačkala.
„Hotovo,teto!“ vyběhl Sasuke ze skladu a kýchl z toho všeho prachu co tam byl.
Brunetka ho chňapla za ruku a otevřela dveře od krámku.
„Tak děkujeme a brzy naschle!“ otočila se ještě jednou na bělovlasou ženu.
„Mějte se hezky a pozdravujte ode mě Mikoto a Fugaka!“ usmála se znovu Hida.
Sasuke jí stačil zamávat a pak i s Midori vyšel z obchůdku ven.
„Tak a teď domů.“ Zavelela Midori a spolu s malým chlapcem se vydala do Uchiha čtvrti.

„Sasuke!Midori!“ mávala jim Mikoto ze dveří.
„Omlouváme se, jdeme pozdě, že?“ omlouvala se spěšně brunetka a začala si zouvat boty.
„Ne, ne, ne! Jdete akorát v čas.“ Zasmála se jejím obavám Mikoto a vzala do ruky košík s nákupem.
„Sasuke běž si umýt ruce, večeře bude za chvilku, Itachi už taky přišel, kdybys ho potkal, tak mu to řekni!“ popohnala černovlasá vůdkyně klanu Sasukeho a otočila se zpět na Midori.
„V prádelně je vyprané prádlo, odnes ho na půdu a pověs a pospěš si ať nejsi u večeře poslední!“
Řekla Mikoto a odběhla do kuchyně.
„Dobře!“ křikla za ní zelenooká ale ta už jí neslyšela.
Hodila boty do kouta nehledě na to jestli něco neshodila a běžela do prádelny.

Vzala do náruče co pobrala a vydala se ke schodišti.
Jen tak tak viděla přes tu horu prádla a začala zdolávat první poschodí.
Vzápětí do něčeho narazila a prádlo se válelo všude kolem.
Vzhlédla na onu příčinu další hodiny máchání oblečení a zorničky se jí zúžily překvapením.
Proti ní stál asi o hlavu větší mladík s havraními vlasy staženými do culíku a stejně tak zbarvenýma očima.
Měl na sobě černé jednoduché tričko a kalhoty. Nevypadal příliš rozrušeně ale za to Midori překvapením vypískla a okamžitě vytáhla z kapsy nůž.
„C…co tu pohledáváte?!?“ vykoktala ze sebe a o to pevněji sevřela nůž v ruce.Už už se na něj chystala zaútočit ale v ten okamžik se na schodišti objevila Mikoto .
Naskytl se jí výjev který se jen tak nevidí.
Její služebná se mezi hromadou prádla právě chystala zabít jejího nejstaršího syna.
„Midori! Co to vyvádíš!“ zakvílela unaveně a urychleně jí sebrala z ruky nůž.
„Jak co vyvádím, po domě si tady běhá nějaký úplný cizinec a vy jste takhle klidná?!“ obhajovala se drobná brunetka a nenávistně se podívala na mladíka pořád stojícího proti ní.
„Jaký cizinec?...Ale Midori, to není žádný lupič nebo něco takového, je to můj nestaří syn-Itachi“
Poklepala s úšklebkem Mikoto zelenooké na čelo.
Midori se podívala na Itachiho s ještě vražednějším pohledem.
„Že by taky něco řekl!“ prskla zlostně posbírala prádlo ze schodů a odešla pryč.