Děkuji Ti

Pohladíš mě ještě někdy? Pošeptáš mi ještě pár posledních slůvek? Heh, hádám, že ne. Slíbil jsi mi tolik věcí. Tolik moc jsme toho měli před sebou. Ty…. Měl jsi se vrátit. Blbe! Já ti věřila. Tak moc jsem chtěla uvěřit tomu, že se vrátíš zpátky… živý…
Co si to vůbec nalhávám? Věděla jsem to. Když jsi se otočil, bylo mi jasné, že je to naposled. Že naposledy vidím tvůj houpavý krok, slyším tvůj bezstarostný smích.
A já ti to stejně nedokázala říci. Dívala jsem se, jak mizíš a do mozku se mi zarývalo to slovo. Chtěla jsem křičet, ale přes ústa se nedostala ani hláska…. A teď už tu nejsi…
Tsunade si objala kolena a zahleděla se na stmívající se oblohu. Všechno pomalu začal zahalovat stín, tak podobný tomu, jenž nosila Pátá ve svém srdci.
„Plesk. Plesk“ začaly padat kapičky deště. Jemně bičovaly Tsunade přes obličej a mapovaly jí obličej. Pomalu stékaly dolů… A spolu s kapkami deště stékala i bolest v podobě slz, jenž Tsunade nadále nedokázala zadržet.

***

„Tsunade, ty desko, nezahrávej si semnou!“ křičel Jiraiya a šermoval prstem Tsnade před obličejem.
„Cos… to řek?“ pomalu artikulovala Tsunade a napřáhla se. „Už.. nikdy.. mi.. neříkej… DESKO!“
Ozvala se ohromující rána a kolemjdoucí sledovali dvojici uprostřed hádky. Kolem bělovlasého chlapce začala praskat země a on jen taktak udržel rovnováhu.
„Tsssu-nade, nesmíš to brát tak osobně“ řekl Jirayia s roztřesenýma nohama a nenápadně se od prsaté blondýnky vzdaloval.
„Milenecká hádka? To je ale pár!“ pobaveně se ozývalo od kolemjdoucích.
„Pár? To jako já a tenhle pošuk? Nikdy!“ rozčilovala se Tsunade a mlátila kolem sebe jako smyslů zbavená.
„Přece si nemyslíš, že bych já, slavný Poustevník, jenž se nezalekne jediného protivníka a nebezpečí je jeho denní chléb, chtěl chodit s tebou- holkou, co ani nevidí kam jde, přes ty svoje balóny?“ rozhořčeně mumlal Jirayia a třel si nos.
„Právě teď.. říkal jsi něco?“ koukla na něj výhružně Tsunade.
„Já? Samozřejmě že ne. To se ti muselo něco zdát“ zbledl Jiraiya při představě nakládačky, kterou by schytal.

„Tsunade, neplač. Jsem s tebou.“ Pohladil Jiraiya blondýnku po hlavě a nechal si máčet rameno slzami, které ji tryskaly z očí.
„Dan… on… nemůže být mrtvý…“ vyslovila mezi vzlyky.
„Už ne.. prosím..proč on?“ zatínala prsty do jeho ramene. Pomalu se sunula k zemi, až ji Jiraiya na poslední chvíli zachytil. Vzlyky pomalu přestávaly a Tsunade upadala do milosrdného spánku.
„Tsunade“ pomyslel si Jiraiya při pohledu na spící dívku.
„Budu tu pro tebe… navždy… tak už neplač. Já.. vždy jsem tě miloval“ šeptal jí do vlasů.
„Jen jsem zbabělec, co to nedokáže přiznat… Ale i přesto… udělám pro tebe všechno. Vždy jsem tě sledoval s povzdálí a snažil se o to, abys byla šťastná. A tak to zůstane. Promiň mi to. Asi bys nebyla šťastná, kdybys zjistila mé city k tobě. Je tak lehké hrát blba, co si z tebe dělá srandu… Bože, tak moc tě miluju a o to víc to bolí…“

***

Jiraiyo… tolik vzpomínek. Tolik zážitků. Chtěla jsem ti říct, že jsem tehdy nespala. Slyšela jsem tvé vyznání. A dnes už bych ti byla schopna odpovědět. Už bych ti dokázala přiznat, že to byla tvá láska, co mě držela celé ty roky… Už bych to byla schopná vyslovit- Miluji tě.
Ale... Ty jsi mi odešel. Opustil jsi mě a nechal mě tu samotnou… Tehdy, když jsi odcházel, chtěla jsem ti říct „Zůstaň“….. Ale ty bys stejně nezůstal, že? Taková byla tvá ohnivá vůle. Zanechat odkaz. Zanechat lásku. Zanechat vzpomínky. A tak, Jirayio….
„Děkuji ti“ zašeptala Tsunade a zadívala se na nebe.
Začalo se pomalu rozednívat a obloha dostávala purpurový nádech.
Začal nový den.