Arigatou 51 - Díky, kunoichi

Kiba otevřel oči. Zdálo se mu, že byl zase zpátky ve Skryté Listové vesnici. Že tohle všechno v Zemi Kopců, byla jen zlá noční můra. Ale nebyla. Vše bylo skutečné. Lidé umírali, země se barvila krví.
Zklamání. To je slovo, které vystihovalo všechny Kibovy pocity, když otevřel oči. A přece: jakoby ještě snil. Zdálo se mu, že je zase na misi, při které musí trhat plevel staré babičce, nebo že musí chytat kocoura té paní, od které neustále dokola utíká. Zdálo se mu, že se při tom on a jeho přátelé smějí a povídají si. Rock Lee a ta jeho jeho síla mládí.
Kiba se pousmál, když na to vzpomínal. Síla mládí…
V tom se Kiba prudce zvednul. Stále snad snil?
„…L… Lee! Shikamaru!“ vykřikl a rozeběhl se k nim.
„Kibo!“ přivítali jej jeho přátelé, na kamarádské objetí nebo poplácání po zádech však nebyl vhodný čas ani místo.
„Tsunade říkala, že za námi pošle čtyřčlenný tým. Kde je Sakura a Ino?“
„Cestou sem jsme potkali dva ninji, jeden z nich byl vážně zraněný. Sakura ho teď léčí a Ino zůstala s ní pro případ, že by ten druhý chtěl dělat problémy. Řekli nám, že tu zuří bitva, tak jsme šli s Shikamarem napřed. Upřímně, zprvu jsem myslel, že blafují, abychom proti nim neměli početní převahu, ale teď vidím, že mluvili pravdu.“
„Pak aby si Sakura pospíšila, je tady hodně raněných,“ řekl Kiba, načež Akamaru souhlasně zaštěkal.
„Jak jsou na tom ostatní?“ zeptal se Shikamaru, nespouštěje oči z Kyuubiho.
„Neji leží na hradě v kómatu, Hinata opodál v bezvědomí, Shino s Kankurem bojují támhle,“ ukázal prstem opodál, kde právě bojovali Shino s Kankurem proti Hebimarovi, „proti jednomu z nepřátel a Temari… Temari padla v boji…“
„Temari-san?“ opakoval nevěřícne Lee.
„Temari…?“ i Shikamaru se zdál také dost překvapený.
„Ksakru! Věděl jsem, že to tady bude docela vyostřený, ale že někdo z nás zemře…“
„Bohužel…“ sklopil Kiba pohled a na chvíli se odmlčel.
„Ninjové pracující pro zdejšího feudálního pána na tom nejsou o moc líp. Dva z nich zemřeli a dva jsou vážně zranění.“
„A co…“ pokračoval pomalu Shikamaru, „co nepřítel?“
„Dva z nich jsou pryč, nejspíš to jsou ti samí, které jste potkali. Jeden je mrtvý, jeden bojuje v plné síle a jeden se od začátku boje ještě neukázal.“
„Neukázal se?“ opakoval Shikamaru.
Kiba zakroutil hlavou.
„Ne. Jediné, co o poslední člence víme, že je to žena.“
„Žena? …tak s tou mě bojovat nenuťte,“ procedil Shikamaru mezi zuby.
„A do toho všeho se ještě Naruto…“ pokračoval Kiba, avšak přestal v půli věty a jen obrátil hlavu proti běsnícímu démonovi.
Shikamaru si povzdechnul.
„Chápu… Lee, ty běž podpořit Shina s Kankurem, my se zatím pokusíme zkrotit tohle kotě.“
„Josh!“ vykřikl Lee, krátce zasalutoval a vydal se do boje proti Hebimarovi.
„Sakra, sice jsem měl silný řeči, ale jak proboha máme porazit něco takovýho?!“ přemýšlel Shikamaru, načež se začal rozhlížet kolem, aby zjistil, co by mohl použít v boji.
„Je to Naruto, pořád je to Naruto,“ říkal si, „nesmíme ho nijak vážně zrani…“
Konec jeho věty byl však přerušen běsnícím Kyuubim, který se po Shikamarovi ohnal, jakožto po někom, kdo by mohl potenciálně dělat problémy.
Hned na to Kyuubi vycenil svůj zubatý úsměv.
„Prokletá liška!“ poznamenal otráveně Shikamaru a připravil se na uhýbání před dalšími démoními útoky.
A ty přišly takřka ihned. Shikamara, Gaaru i Keijiho zavalila sprcha zhmotněné energie. A vlastně nejen je: podivný útočný déšť, chytající v měsíčním světle chvílemi jasně zelenou, chvílemi krvavě červenou barvu, postihl krajinu, kam jen oko dohlédlo.

„Co je to za podivný déšť?“ zeptala se Ino, dívaje se na nebe, které bylo bez jediného mráčku.
„Démoní chakra,“ odpověděl ledově chladným hlasem Rhonoki, nespouštěje oči z Midoriho.
Ino i Sakura se na Nukenina, který právě promluvil, podívaly vylekanými pohledy.
„D… démoní chakra?“ opakovala nevěřícně kunoichi, s vlasy barvy rozkvetlé sakury.
Rhonoki jen téměř neznatelné kývnul. Na chvíli se rozhostilo ticho, byly slyšet jen podivné kapky dopadající na zem. Podle zvuku by nikdo nesoudil, že se jedná o něčím zvláštní déšť, pokud by to nebyl ninja.
„Cítím, jak to zraňuje mé vnitřní orgány a… vysává to i chakru?“ poznamenala polekaně Ino a začala se rozhlížet po nějakém úkrytu, než však cokoli stihla najít, nad hlavou se jí rozzářilo jasné modré světlo a déšť ustal.
Veškeré kapky démonního lijáku dopadly do létajících modře světélkujících plamínků, které teď zářily všude nad hlavami těch čtyř, a vypařily se.
„Co to…?“ Sakura se podívala na Rhonokiho.
„Kekkei Genkai?“ zeptala se.
Rhonoki znovu jen přikývnul.
„Sakuro… možná bych měla jít pomoci ostatním.“
Sakura chvíli neodpovídala, avšak věděla, že má Ino pravdu. Jestli ostatní bojovali proti démonovi, budou potřebovat každého.
„Dobře,“ řekla nakonec.
Věděla, že pokud by mělo dojít k boji, sama ty dva nukeniny určitě neporazí.
„Avšak s touhle schopností…“ vzhlédla k nebi, po kterém teď tančilo nespočet malých modrých plamínků, „…měly bychom vůbec nějakou šanci i obě dvě?“
Ino si nad hlavou držela svůj batoh s věcmi, které měla na cestu a vběhla do deště démoní chakry.
Jen asi o pět nebo deset minut později byla Sakura s léčbou hotová a Midori otevřel oči.
„Díky, kunoichi,“ zašeptal.
„Aspoň měsíc by ses neměl přemáhat, byl jsi vážně blízko smrti,“ poznamenala Sakura, rozpouštěje si vlasy z culíku, který po dobu Midoriho léčení měla.
„Obávám se ale, že jste teď zajatci Skryté Listové,“ dodala a připravila se sáhnout pro kunai, předpokládaje Rhonokiho odpor.
„Obávám se ale,“ začal Rhonoki, „že o to nestojíme.“
S posledním slovem zdravý nukenin luskl prsty a malé modré plamínky, vznášející se všude po nebi, se změnily v běsnící ohnivý živel a dopadly všechny na zem.
Sakura zavřela oči a připravila se na smrt… nic však nepřicházelo.
Když znovu otevřela oči, nebyl kolem ní již jediný ninja, ani jakákoli stopa po plameni.
„Díky, kunoichi…“ ozval se jí v hlavě z ničeho nic Midoriho hlas, „že jsi mi zachránila život.“
A tak se Sakura vydala za ostatními, do krvavého boje na mýtině vzdálené jen několik desítek metrů od ní.

A když tam dorazila, ten pohled byl horší, než jak si jej představovala v nočních můrách.
Po zemi se válela těla ninjů, někteří ještě živí, jiní mrtví. A uprostřed toho všeho, v samém středu mýtiny, stál samotný devítiocasý liščí démon, Kyuubi.
„Sakuro!“ vykřikla Ino, která se právě krčila nad Hinatiným nehybným tělem.
Když to Sakura spatřila, do očí jí vhrkly slzy.
„Neboj, přežije to,“ poznamenala Ino, „dala jsem jí první pomoc. Ty se běž podívat do támhle té jeskyně, měli by se tam ukrývat dva ninjové ze zdejší země. Ostatní, co tu leží…“
Ino sklopila pohled.
„Chápu,“ hlesla Sakura. „pro ty už je pozdě.“
Dál už se nezdržela ani chvíli a vyběhla směrem, který jí poradila Ino.
Hinata mezitím pomalu otevřela oči.
„Hinato!“ vykřikla radostně Ino, načež svou kamarádku objala.
„Ještě lež, musím se postarat o tvá zranění. Jsou velmi vážná. Neměla by ses vůbec hýbat, až boj skončí, zpátky tě ponese… Hinato!“
Byla to vskutku dívka s vážnými zraněními, avšak s odvážným srdcem. Modrovlasá kunoichi se zvedla ze země a na krátký okamžik se její pohled střetl s Kyuubiho.
„Tohle je… má vina…“ hlesla Hinata a udělala krok k Narutovi.
Bylo na ní poznat, jak ji i ten jeden krok stál spoustu úsilí.
„Ne, Hinato! Počkej! Musíš teď zůstat v kli…“
Hinata Ino umlčela zvednutím ruky. Tohle bylo něco, co musela dokázat, bez ohledu na zranění, bez ohledu na nebezpečí.
„Bláhová holko,“ ozval se chraplavý, velmi hluboký hlas, „opravdu myslíš, že mě v tomhle stavu dokážeš porazit?“
„Ono to mluví!“ vykřikl překvapeně Kiba.
Hinata Kyuubiho slova však ignorovala.
„Naruto… poslouchej…“
„Naruto tě teď neslyší,“ odvětila pobaveně liška, Hinata její slova však opět přešla.
„Naruto, vím, že tam jsi a že mě dokážeš slyšet, když budeš chtít, takže mě teď dobře poslouchej. Já… já…“
Mýtinu prořízla dýka ticha. Tajemný déšť dávno ustal a i účastníci boje s Hebimarem, včetně samotného Hebimara byli zvědaví, co teď Hinata řekne.
„Já tě miluju! …miluju tě…“
„Zvuky boje ustaly…“ poznamenal Fuuzaki s radostí v hlase, jak jen mu to zranění dovolovala.
On, Sakura i Aiko byli schovaní v jeskyni, takže konkrétní slova nikdo z nich neslyšel.
„Dala jsem vám první pomoc. Půjdu se teď podívat, co se děje venku, dobře?“ řekla Sakura, a když Fuuzaki i Aiko kývli, vyběhla ven z jeskyně.
„Hinato…“ hlesla, když se jí naskytla podívaná na démona stojícího proti kunoichi.
Kyuubi přešel k dívce trošku blíž. Navzdory jeho velikosti se pohyboval s tichostí kočky, která právě byla na lovu.
Když stál dvě patra vysoký démon sotva dva metry od Hinaty, znovu promluvil: „Ha ha ha! Hloupá, bláhová holko!“ a zpříma vší svou silou na Hinatu zaútočil.
Konec padesáté první části.