Papírový anděl 3

Kapitola třetí

Když jsem se konečně zorientovala na mini mapce, co mi ředitel dal, snažila jsem se najít svou třídu. Druhá A. Hmmm… Takže o tři poschodí výš.
Pane na nebi kolik pater tady mají? Kouknu se na mapku.
Aha… pět.
No, tak tady máš ty svoje slíbené schody, Konan. Když se doplazím s jazykem na zemi do čtvrtého patra, rozhlédnu se kolem. Je tady asi dvacet tříd, toalety a několik automatů na svačiny.
Pak zaslechnu rychlé kroky z patra pode mnou. Schody zdolává nějaká blondýnka.
Rychle si uvědomuji, co bych asi měla udělat.
„Ahoj, prosím tě, mohla bys mi pomoct? Hledám druhou A…“Hodím na ní prosebný pohled a dívka kývne.
„Poslední třída napravo.“ Křikne, už jenom z dálky a vyšlapává schody do posledního patra.
„Díky!“ zavolám ale pochybuju, že mě ještě slyší. No nic. Řekla, co jsem potřebovala vědět? Řekla.
Tak se neochotně vydám ke své nové třídě. Pomalu zaklepu na dveře, na sucho polknu a pořádně zmáčknu kliku. Jakmile otevřu dveře, polije mě celou něco dosti nechutného. Odhadovala bych to na barvu. Zelenou, ale nejsem si stoprocentně jistá.
Dva kluci v první lavici dostanou strašný záchvat smíchu a s nimi polovina třídy.
Haha… děsně vtipný.
Ani ne o minutu potom přijde do třídy blonďatý učitel a vyjeveně se dívá na mě celou od barvy,a tu polovinu třídy, co se smála.
Pokouším se utřít si ruku do nezabarvené části oblečení a pak mu jí následně podám.
„Kamaitachi Konan. Těší mě.“ Řeknu jako by nic a Minato-sensei se pořád nemůže vzpamatovat.
Slyším, jak si někdo mezi sebou šušká: „Ta to bere sportovně…“ nebo „Měl si tam dát červenou…“
Ale to se snažím ignorovat a seznamuji se s mým novým učitelem.
„Minato-san… taky tě rád poznávám…“ vysoukal ze sebe konečně třídní. Z ničeho nic se zmatený výraz změnil na rozzuřený a podívá se na třídu.
„Kdo to byl?!?“ zařval a já leknutím málem spadla. Asi po půl minutě se přihlásí kluk s bílými vlasy a rozepnutou košilí.
„Hidane?“ zařve ještě víc Minato-sensei a myslím, že právě krájí toho kluka na kousky.
„Ano sensei?“ zaculí se na něho kluk.
„To‘s tam dal ty?“ zeptal se ho s pohledem: ,Nedělej si ze mě pr…!‘
„Měl bych?“ provokoval ho.
„Hidane…!“ vrčel Minato přes celou třídu.
Koukala jsem střídavě na toho kluka a střídavě na Minata-senseie.
„Víš ty co?! Je mi úplně jedno, jestliže si to udělal nebo ne! To je naposledy co to říkám! Pak za sebe neručím! Víš moc dobře, že ten incident z minulého ročníku si budu dlouho pamatovat! Zasedni a modli se ať, si tě už dneska nevšimnu!“ prskal vztekle Minato a já přemýšlela, jestliže se složím nebo dostanu záchvat smíchu.
Začínám být celkem dobře zmatená, ale myslím, že v téhle situaci je jen málo, kdo je v obraze. Pak se Minato otočí na mě.
„Je mi líto, co se stalo, určitě se to bude řešit.“ Začal, ale já ho zastavila.
„Sensei, vždyť je to jenom barva… navíc takovéhle kraviny, jsme na škole dělali taky. Takže si člověk zvykne. A prosím, aby se to dál neřešilo… vždyť se toho zas tak nestalo.“ Usměju se na něj a poškrábu se nervózně na hlavě. Tolik lidí se na mě dívá… ech… je mi to nepříjemné…
„Tak fajn jak si přeješ,“ pokrčí shovívavě Minato rameny „Jdi si sednout vedle toho vola, a kdyby něco, tak mi to okamžitě řekni…“ Starostlivě mě poslal sednout si vedle toho kluka.
Pak se otočí a začne s výukou.
Ten Hidan se na mě otočí. „Tak tě u nás vítám…“ usměje se na mě.
„Hai…díky…“ vzdychnu a zhodnotím stav mého oblečení.
„Hele, sorry za to divadélko, ale nemohl sem nechat přihlásit se někoho jiného, páč by tě pak přiřadil do lavice k někomu jinýmu, a tebe – jakož to nový přírůstek – někdo ze začátku musí krejt… takže já sem Hidan…“ zatlemí se na mě a já mu stisknu ruku a usměv mu oplatím.
„Konan.“
Hidan se podívá na zelenou barvu, co mu zůstala ode mě na ruce a tiše prohlásil: „Hele, jestli ti to nebude vadit, můžu ti pučit nějaký hadry co mám na tělák. Buď v klidu, jsou nový takže ručím za to, že nechcípneš smrady…“ zachechtá se potichu.
A já jako na povel zrudnu a jen tak pípnu : „Díky.“
Pak už se jenom věnuju látce a snažím se vnímat učitele. Po hodině mě Hidan nenápadně zatáhne na chlapecké záchody. Jsem z toho celkem ne svá, protože je to přece jenom trochu divný pocit.
„Je to vážně bezpečný?“ zeptám se ho se značnou nejistotou v hlase.
„Klid, tyhle záchody, už pěkně dlouho nikdo nepoužívá… asi už tři, čtyři roky…“ klidnil mě bělovlasý kluk.
Dal mi do ruky hromádku oblečení a strčil mě do jedné z kabinek.
„Až budeš, tak mi řekni jdu hlídat dveře..“ řekl a odešel do vedlejší místnosti.
Když se konečně vysvléknu z mého oblečení zkoumám, co že mi to Hidan vlastně dal. Černý bermudy a tričko který bych mohla mít tak maximálně jako noční košili. Muselo to působit celkem komicky… Holka v kabince klučičích záchodů a kleje jako dlaždič…
Když se do toho konečně nasoukám houknu na Hidana a vyjdu z kabinky. Kouknu se do zrcadla a musím uznat, že tak hrozný to není.
„Tak jdeme?“ zeptá se mě Hidan.
„Počkej, něco mě napadlo..“ řeknu a pak si strčím hlavu pod kohoutek a pustím vodu. Je pěkně studená, to se musí nechat ale co… aspoň, že už nemám modro-zelenou hlavu. Když jsem hotová pořádně zatřesu hlavou a trochu s zbavím vody ve vlasech… ale to uschne než začne první hodina…
Když vyjdeme ze záchodů zjistím, že Hidan má celý rozvrh stejný jako já, takže se od sebe prakticky nehneme.
„Když o tom tak přemýšlím seš celkem jiná než ostatní holky tady… Jakákoliv kačena, by se
z toho, co se stalo ráno mohla podělat, ale tys z toho celkem pěkně vybruslila…“ usměje se na mě Hidan a já zase trochu zčervenám.
„A celkem ti to i sluší…“ dodá a já se musím smát tomu, co právě vypustil z pusy.
Pak už jenom čekám kdy dojde na oběd protože hlady šilhám….