TenTen bez slzy

Nedočkavě jsem popadla levný nůž na obálky. Otevřít, otevřít! Třásly se mi prsty, takže mi nástroj vypadl. Sakra! No tak… chci vědět, co je vevnitř! Jestli mě přijali, nebo… určitě ano! Snad… no tak..
Skousla jsem rty – přímo jsem cítila, jak se mi chvějí. To je jedno.
Rychle… rychle! Vrhla jsem se na zem a sebrala nožík. Vrazila jsem ho pod okraj… už… už to bude! Už to budu vědět! Trhla jsem. Opatrně, abych dopis neroztrhala, ale… sakra, růžky má beztak čtyři, o jeden míň nebo ne!
Už… už…
Byla otevřená! Vyrvala jsem papír. Několik vteřin jsem se na něj dívala. Ještě chvíli… sama jsem netušila, proč to tak prodlužuji. Celou dobu jsem se nemohla dočkat, ale… sevřela jsem ho mezi prsty, zvedla a přiložila k hrudi.
Prosím… prosím, ať mě přijmou! Prosím…
Stejně… co když ne? Vlastně jsem ty zkoušky tak dobře neudělala… určitě ne…
Rozhlédla jsem se po místnosti. Rozloučím se s ní, jestli ano… budu tu dál, když ne…
Zavřela jsem oči a poslepu rozložila list. Prokousla jsem si dolní ret. Cítila jsem chuť krve.
Nevadí… nevadí!
Tak… tak… otevřela jsem oči. Kdybych měla zrcadlo, viděla bych svojí tvář rudou vzrušením. Ne, neviděla, protože mě vůbec nezajímala. Ten dopis! Moje budoucnost! Já…
Jsem… šťastná. A bojím se. Mám… strach! Co když… ne, nemyslet na to. Ne!
Už nedokážu čekat. Tak… tak…! Prosím, Kami-sama…
Vítáme vás v jednotce č. 14, ANBU…
ANO!! A-ano… ne, tomu nevěřím… jsem… jsem vážně dobrá… já… mám takové štěstí… já… to snad není pravda!
Zvládla jsem dojít ke svému cíli… nakonec, nikdy přece neminu!
Až… až to povím Nejimu-kun… ne, to nemůžu. Vlastně… už…
Už ne… už nejsme v jednom týmu.
Dopis dopadl na zem. Jsem-jsem šťastná… ano… to jsou… jen… slzy štěstí…
Štěstí…

Říkali mi Namida. Slza. Líbilo se mi to jméno. Sice jméno smutku, ale… moje nové jméno!
Pro mé nové úspěchy. Já už nejsem já.
Nikdy neminu svůj cíl. Nikdy. A můj cíl je… být lepší než ti dva!
Ano. Ať si mají své mise… ať jsou za hrdiny. Ale já jsem teď tady. V ANBU. ANBU. ANBU!
Dokážu jim, že jsem také dobrá. Ať to klidně trvá léta. To nevadí. A až se jednou uvidíme…
„Hej! Namida-chan! Jdeme!“ zavolal vesele Ryu. Na mě! S koncovkou chan…
Bylo… bylo to tady tak jiné! Ne, že by to bylo bez citu… nebo se snad přetvařovali? Psychologická hra? Snažili se chovat přátelsky, protože to bylo jen pohodlnější. A když hrajete roli dlouho, zvyknete si na ni. Na všechno si zvyknete. I já si zvykla. Byl to přece můj cíl.

Zasadila jsem mu kop. Další úder. Reflexivně jsem uskočila stranou, a upadla na zem.
„Katon! Goukakyou no Jutsu!“ vykřikl.
Cože?
Rychle uhnout!
Horká vzduchová vlna mi olízla tělo, ale naštěstí jsem nechytila přímý zásah. Ale přesto to dost bolelo. Dost.
Svalila jsem se na okamžik do klubíčka a počkala, až největší horkost přejde. Teď bych měla být za ten studenej vichr fakt ráda… I když, ono to ani tak není příjemný, když… Jenže… jenže nepřítel nepočká, až ti bude líp. Nikdy nepočká…
Nikdy… pospěš! Hned!
Vstala jsem. Popadla kámen a vší silou jím mrštila proti jeho rukám.
Nikdy neminu.
Bolestně zařval. Vrhla jsem se na něj a vrazila mu prsty do očí. Palec vsunula pod kost. Nepříjemně tam cosi zamlaskalo, a nebýt toho, že okamžitě zařval bolestí a pokoušel se jí její ruku vyndat, nejspíš bych mu oko vydloubla. Zadýchaná jsem ho pustila a odstoupila několik kroků.
Na ruce jsem měla krev. Takže oči fakticky krvácej… nechutné! Odporné! Ale na to není čas…
Ne…
Ale…
Minuty plynuly. Chladně jsem bojovala. My všichni.
Konec? Konec?
My… vyhráli!
Vyhráli jsme…
Vyhráli!
Já vyhrála!

„Myslíš na svý příbuzný?“ zeptal se mě velitel, když mě zahlédl, jak sedím sama na zápraží toho domu. Domu, ne domova. Nikde není domov… proč to uvnitř tak svírá? Proč to tolik bolí? Není to přece zranění…
„Ne.“
Ne. Myslím na přátele.
„To je dobře. Protože už žádné nemáš. Jsi teď Nikdo. Namida. Sayuri. Tamika. Vyber si, co chceš. Nejsi nic.“
Já vím. Já to vím! Ale nechápu… nikdy jsem nechápala. Nikdo přece není nic. To je logické.
Já jsem pořád já… říkej si, co chceš.
„Abys pak nebyla zklamaná, až jednou zemřeš.“ Zasmál se. „Ale ano, i to se může stát. Nejsme přece ve školce.“
Odcházel.
Ale… na krátký okamžik se ohlédl. A usmál se!
Já to viděla… a usmála se pro sebe taky.
Každý má city… ne? Určitě! Pýchu. Vytrvalost. Radost nad úspěchem.
Lásku…?
Už vás chci zase vidět, Neji, Lee… ale ještě to nejde. Ještě nejsem tak dobrá jako vy. Kunoichi jako Tsunade-san. Ale slibuji vám – slibuji si – že to jednou půjde. Myslíte na mě vůbec?
Jednou.

„Tohle nezvládnem!“ řekla jsem.
Našemu momentálnímu velitelovi to taky došlo.
„Musíme pryč! Zůstanu tady, vy vypadněte! Zdržím je!“ rozkřikl se.
To přece nemyslí vážně! Jak se asi dostaneme pryč?! Jak… vždyť… on je jediný, kdo zná cestu ven. Proto nám ho přidělili. Ne… takhle to nesmí být! Zemřeme všichni…
Někdo jiný… někdo jiný…
Všichni mlčeli. Jenom podřadná jednotka ANBU, tak nám na začátku říkali, než jsme se vypracovali. Byla to pravda? Asi ano. Zbabělci! Proč mlčí! Musí to přece taky vědět! Vždycky jsem byla pyšná na to, že dokážu v boji myslet dokonale chladně. Ale tohle bylo něco jinýho! Tohle byl… poslední boj!
Ne!
To ne…
„Zůstávám tu já,“ vyplivla jsem. Rychle.
Strašně rychle. Strašně jsem nechtěla. Ať… ať s tím nesouhlasí! Ale snažila jsem se, aby moje oči říkaly opak. Jako Nejiho oči. Tvrdé a chladné.
Neji… Lee… takže… už vás nikdy neuvidím? Ne… ne… já nechcI! Chci vás vidět… chybíte mi… já… mám vás… moc… Ne, prosím… ať jsou ti zlí pryč… ať jsem znovu na Akademii… ať jsem zase dítě…
Ne. Jsem… jsem tady a teď. Nic jiného nebude.
„Vy jděte. Já se…“ obětuji. O-b-ě-t-u-j-i. Proč to nedokážu vyslovit? Proč? „Je to jediné logické východisko. Nikdo nezná cestu. Musíte jít, ka-kamarádi.“
Byli to přece mí kamarádi. Červený vlasy Rya. Modré oči Kazeho. Co na to, že to nejsou jejich pravý jména?
„Jdeme,“ řekl Sui. Nepodíval se na mě. Otočil se a… běžel.
Běžel!
Doopravdy mě tu nechají. Vážně.
Nic… nejsem pro ně snad nic?
Jak můžou?! Není to to, co jsem chtěla…? Ne. Je to to, co musím.
Ruka se svitkem mi klesla. Vyklouznul na zem. Rychle jsem se pro něj sklonila. Teď… musím být silná, pro misi.
Je jedno, jak se cítím. Je jedno, jak se cítím. Je to jedno… ať jdou! Ať tu zůstanou!
Otočili se a šli. Neodcházejte… já se… Dál jsem se na ně pevně dívala. S nenávistí. …bojím.
Jak mohli? Umřu tady a úplně sama! Tohle by Lee nikdy neudělal!
Nikdy…
Život v týmu byl jako krutá pohádka. Ale pohádka. S přáteli. Život v ANBU byl… krutý příběh. S kolegy.
Nechci to… nechci.
ANBU jsou doopravdy bez citu…
Já jsem ale taky ANBU!
Přikrčila jsem se. Nezabíjejte mě…
Použila jsem další svitek. Bojovala jsem.
Ať neumřu…
Další mrtvý.
To bolí.
Proč to bolí?
Další.
Další.
Další.
Pak… jsem minula. Kunai se do něj nezabodl. Minula jsem.
Já.
To… ne! Teprve teď jsem propadla čiré hrůze. Ne… minula jsem. Já jsem minula. Já. Já! Já! Minula! Všechno končí… ale… já to nechci! Nechci to! Minula jsem! NE!!
Jako by mi to na chvíli dodalo sílu. Nechci to. A proto se to nestane.
A pak… pak to bolelo ještě víc…
Neji… Lee…. Kamarádi.
Budete na mě pyšní?
Ještě jednou… řekněte mi někdo mým jménem, prosím… TenTen…
Bez slz. TenTen bez slzy.
Tohle nejsou slzy štěstí…
Nebo ano? Já... mám pocit, že vás vidím.
Není možný. To není možný. Ale... Nikdo neumírá s úsměvem! Ne! Tak proč teda... vidím vás... Jste tu. Jste tu!
Vím, že ne...
Vím, že ano...
Já…
Já!

Dvě postavy stály u TenTenina hrobu. Ani jedna z nich nebyla v černém. Záleží ale na vzhledu? Jen jedna z nich slzela.
„Kdybychom… kdybychom tam byli…“ zavzlykal Lee.
„Zvládla to, co zvládnout chtěla. Stala se z ní výborná ANBU. To není důvod ke smutku,“ pronesl pevně Neji.
Ale důvod, proč se nakonec slzám neubránil ani on, Lee vystihnul dokonale:
„Ale my tam nebyli!“