Jeho Zrození

„Vezmeš si mě?“
„Ano!“

A po dvou měsících vše započalo.
Měli toho dne totiž svatbu; její dlouhé, hnědé a husté vlasy zářily jako diamanty, z očí jí zela spokojenost a nadšení.
On si své delší temně černé vlasy jako vždy svázal do volného copu. Držení jeho těla bylo odhodlané, nebojácné a spokojené.
Obavy? Neměli! Milovali se, tak na co obavy.
Před oltářem si řekli své ano a v noci zplodili dítě…

„Je mi ohromnou radostí vám sdělit, že jste těhotná,“ řekl s úsměvem doktor, když se k němu po častých nevolnostech a pálení žáhy donutila zajít. Její radost by se nedala změřit, chtěla začít skákat, ale při pomyšlení na toho drobka, kterého měla v sobě, si to raději rozmyslela.
Ještě chvíli si s doktorem povídali a pak sebrala s věšáku svou bundu a měla se k odchodu.
„Přijďte za měsíc,“ řekl s úsměvem a se slovy: „Nechť se vám daří,“ si s ní potřásl rukou.
Doma se nemohla nijak zabavit, aby čas utíkal alespoň o trochu rychleji, tak moc se těšila, až onu novinu sdělí svému muži; jako dítě, které ví o skrytém dárku, jež dostane až za tři dny vzdálené narozeniny, byla nedočkavá.
Již byla tma, když se ozvala klika a vrzání dveří. Ihned se rozběhla do prostorného obýváku- neboť úzká a krátká chodba od vchodu do domu vedla právě tam.
„Miláčku,“ a zavěsila se mu za krk a dlouhým polibkem se s ním přivítala, „mám pro tebe překvapení.“
On ji sebral do náruče a s úsměvem jí zašeptal do ucha: „Jaké?“
„Jsem těhotná…“
Usmívala se na něj, za to jeho tvář značila nevěřícnost. Zašeptala mu tedy svá slova ještě jednou, čímž již vykouzlila radostný pocit.
Dlouho jen tak stál s ženou, kterou nyní miloval dvakrát víc, a jako by byl zhypnotizovaný, neboť jeho oči směřovaly na jedno jediné místo, na její, zatím stále nijak podezřelé bříško.
„A co je to? Kluk nebo holka?“
„Je ještě moc brzo!“ ačkoli měla přísný hlas, její, širokým úsměvem zvrásčené tváře byly jako veledílem naprostého štěstí.
Usmál se nad její odpovědí, odnesl ji ke gauči a opatrně- jako by již držel v rukou to malé neviňátko- ji na něj položil. Pak přisedl k ní a zasmál se: „Stejně vím!...Kluk,“ odpověděl na její zvědavý pohled, „cítím to v kostech.“

Bylo jich pět, stály v kruhu a veselými tóny si povídaly.
Žena, jež nás nyní zajímá nejvíce, měla své dlaně položené již na mírně kulatém bříšku, a když utichl hluk ostatních žen, které bychom ještě mohli nazvat dívkami, neboť jim bylo jen něco málo přes dvacet let, vyslovila svou, již dlouho skrytou a mysl drásající otázku: „Holky, bolí to?“
Jedna ze skupinky na ostatní pohlédl s taktéž zvědavým pohledem, neboť též matkou ještě nebyla, ostatní si vyměnily pohledy a mírně se usmály.
„Víš, trochu ano,“ řekla první.
„Ale není to nic, co by se nedalo vydržet!“ dodala rychle druhá a pak ta zbývající položila dlaň na rameno těhotné: „Ale věř, že nic nepřekoná ten pocit, než když mi ty malé uličníky dali do náruče,“ a ihned poté pohlédla na nedaleké pískoviště, kde se hrály jak její, tak i ostatní děti.

„Chcete vědět pohlaví?“ zněla doktorova otázka po dlouhém tichu, kdy sledovala srdce svého dítěte na obrazovce.
„Ano, určitě!“
„Je to kluk!“

„Miláčku, miláčku!“ třepala s rukou svého muže; leželi na posteli, četli si knihy, každý naprosto jiný žánr; ráno si pak u snídaně vyprávěli, co nového se dělo v jejich psaném příběhu- dalo by se to nazvat jejich rituálem.
Ovládla ho hrůza, co se děje. Dokonce se mu v hlavě vynořila představa, že malé už chce na svět, ačkoli byla stále ještě fůra času.
„Co se děje?!“ Tři slova, která jí řekl už nesčetněkrát, ale nyní to bylo s největšími obavami.
Ale ona se zasmála: „Kopl mě! Ten brouček mě kopl!“ a dlaně měla položené na kulatém bříšku.
Hrůza jej opustila jako mávnutím proutku, a když mu žena velice opatrně a lehce polážela hlavu dlaněmi na místo svého plodu, nechal se vést.
Čas plynul, čekali…A pak to přišlo, ucítil nožičky svého nenarozeného potomka na své tváři, a ani kdybyste snad měli všechny měřiče, nezměřili byste ten neuvěřitelný pocit, který mu koloval v žilách, lehce štípal jeho prsty a vytvářel slzy radosti.
„Bude to silný kluk!“ pronesl a prsty setřel malé kapky slz na tváři, „Bude to náš neuvěřitelný kluk! Třeba i ninja!“ zvedl hlavu a usmál se na svou ženu, kterou miloval ze všech pozemských i nadpozemských věcí nejvíce.
„Bude silný po tátovi…“
„Ne, ne,“ mírně zatřepal hlavou, „bude silnější,“ a opět položil tváře na její bříško.
„Přála bych si, aby ho znal celý svět, aby byl silný, odvážný, moudrý a nebojácný, ale hlavně aby měl dobré srdce…A vlasy po tobě.“
„Co to říkáš! Po tobě musí mít vlasy, krásně husté!“

Venku už byla tma, jež místy prosvítily blesky, toho večera pršelo.
Déšť narážel do temně černé střechy, která během slunečného počasí měla jasně rudou barvu, ale jí to nevadilo. Byla ninja a déšť byl její častý kamarád při misích.
Křeslo si přisunula co nejblíže ke krbu, v němž příjemně praskal oheň, který osvěcoval zdi a nábytek v místnosti; dalo by se říci, že ležela, záda podložené snad půltuctem polštářů. Nohy měla položené na patách a prsty si mnula, aby je ještě více zahřála. Volnou tuniku si vyhrnula již nad kulaté bříško a prsty po něm přejížděla- hladila své dítě.
„Ty budeš můj hrdina, zlatíčko moje malé,“ pošeptala a usmála se, „vychovám z tebe toho nejlepšího ninju, který kdy spatřil světlo světa, uvidíš.“
Udeřil blesk a velký pokoj ozářil matný záblesk světla, neboť měla jediné, ale velké okno zakrytá záclonou.
„Jsem tady, broučku, a ochráním tě, neboj se,“ šeptala dál a nevšímala si ničeho, co se dělo venku, „vždy tě budu ochraňovat… Vždy tě budu milovat.“

O pár měsíců později, zrovna když seděli na pohovce, povídali si a oheň plál v krbu, se to malé rozhodlo poznat svět; snad ani blesk by nebyl rychlý jako její manžel, který ji vzal do náruče a rychle- však stále opatrně- utíkal do nedaleké nemocnice. Poté se vrátil pro její věci a zbytek času seděl vedle ní a držel ji za ruku.
„Já ty holky zabiju!“ vykřikla při první, opravdu silné bolesti. Muž se jí snažil jakkoliv pomoci, sháněl doktory a žádal je, aby utišili její bolest, ale nic platné, museli čekat…Hodiny trvalo, než se dostala na sál.
Ležela v bolestech, ale tlačila, co jí síly stačily…A pak to uslyšela, dětský pláč krásnější než jakákoliv hudba, jakýkoliv zvuk.
Sestřička jej zabalila do bílého hedvábného ručníku a s příjemným úsměvem a se slovy: „Zde madam, váš kluk,“ jí podala malý bílý uzlíček.
„Holky měly pravdu,“ pomyslela si a do rukou vzala své dítě, svého vysněného hrdinu, a není slovy popsatelné, jaký pocit cítila v každém koutu těla. A stejně tak muž, od toho okamžiku otec.
„Jak se bude jmenovat?“ přičemž jim došlo, že za celou tu dobu těhotenství tuto otázku nijak moc neřešili.
„Už vím,“ zašeptala potichu a shlédla na drobnou tvář miminka, „náš malý hrdina jménem Madara, Uchiha Madara.“