Z povinnosti se láska nerodí - 4. kapitola

Tady je další díl. Konečně se v něm i objevuje Hinata. Doufám, že se bude líbit. Děkuju každému, kdo u toho vydrží:D...

Cože?!

Hiashi opustil sklepení se vzteklým prásknutím dveří. Gorova slova v něm vyvolala spoustu otázek a pochybností. S Hinatou nikdy moc vřelý vztah neměl. Byla jiná než Hanabi. Její povaha byla méně průbojná a chybělo jí nadání pro typické klanové techniky. Sama si vyvinula svůj vlastní styl boje a nová využití byakuganu. Tím ale svého otce nijak nenadchla. Vybočila z nekonečné řady hrdých Hyuugů a setkala se pouze s Hiashiho zklamáním.
Ačkoliv mu na dceři stále záleželo, jeho vůdcovství a starost o vesnici pro něj byly přednější. To, že se Hinatin zdánlivě šťastný život bortí jako domeček z karet ho příliš netrápilo. Láska a vztahy pro něj byly jen nesmyslné zbytečnosti života. Byl si jist, že jeho dcera bude mít v Konoze spokojený život. Alespoň po finanční stránce. Vrásky na čele mu prohlubovala pouze myšlenka na její názor. Co když nebude souhlasit? zauvažoval a automaticky zamířil k místu, kde často přemýšlel i trénoval. Nádherná, přepychová zahrada, patřící k jeho sídlu měla své uklidňující účinky. Když se Hiashi ocitl na až samotném konci onoho obrovského pozemku, spatřil svou nejmladší dceru, usilovně trénující taijutsu. Jakmile zachytila otcův pohled, její tvář ozdobil jemný úsměv.
„Ahoj,“ pozdravila a vykročila jeho směrem. „Jak dopadlo shromáždění?“
„Nemám čas ti vykládat hlouposti!“ odbyl ji hrubě. „Pověz mi, kde je Hinata?“
„P…před chvílí o..odešla do svého pokoje,“ zakoktala se šokovaná dívka. „A nemusíš hned tak křičet,“ dodala uraženě. Na takové zacházení nebyla zvyklá. Většinou to byla její starší sestra, kdo schytal spoustu kritiky a ona byla předhazována jako ta lepší a talentovanější.
Tuto výtku už ale Hiashi neslyšel. Rychlým tempem se vydal do domu a cestou málem porazil několik služebných, směřujících do zahrady. Spěšně vyběhl schody vedoucí do prvního patra a za okamžik stanul před čistě bílými dveřmi. Několikrát zaklepal na světlé dřevo a následně do pokoje nakoukl. Nic netušící dívka seděla na podlaze s nohama zkříženýma, očima zavřenýma a tiše meditovala.
„Potřebuješ něco?“ otázala se namísto pozdravu, když Hiashi vstoupil a tiše zaklapl dveře.
„Musíme si promluvit,“ oznámil bez emocí kunoichi s inkoustově modrými vlasy, jejíž pokožka prudce kontrastovala s tmavou podlahou. Přikývla a zhluboka se nadechla. Pak otevřela své světle fialkové oči.
„Děje se něco?“
Hiashi se pokusil vyhledat správná slova. „Před chvílí se konala porada-“
„To jsem už slyšela,“ poznamenala Hinata. „Co s tím mám společného?“
„Neskákej mi do řeči. Shromáždění rozhodlo o spojení našeho klanu s rodem Namikaze!“
Tmavovláska se zatvářila zmateně. „Nechápu. Přestaň mluvit v hádankách a řekni mi důvod, kvůli kterému jsi přišel.“
„Jako moje dcera se máš vdát za potomka Čtvrtého Hokage z Listové.“
Dívčin vyrovnaný výraz vystřídal vyděšený. „Proč?“
„Pro tvé dobro i v zájmu vesnice. Vdáš se do dobré rodiny a zároveň pomůžeš klanu Hyuuga v mnoha ohledech.“
Hiashi s kamennou tváří sledoval, jak se kunoichi do očí vkrádá bolest. Na okamžik se v jeho nitru ozvalo něco jako lítost.
„Jako tvoje dcera bych s něčím takovým měla počítat,“ pronesla tichým roztřeseným hlasem. Shinobi krátce přikývl. „Jsem rád, že to bereš jako pravý člen našeho klanu.“ S těmito slovy opustil uklizený pokoj a ponechal dívku samotnou v hrobovém tichu.

Naruto opustil Vesnici Osudu okolo poledne. Ačkoliv v něm toto místo nevytvářelo právě příjemné pocity, musel se zasmát. Řekl bych, že jsem vyvolal docela dobrý dojem, pomyslel si spokojeně, když zavzpomínal na okamžiky ve sklepení. Chlapec přidal do kroku a o chvilku později už běžel plnou rychlostí. Rozsáhlá pole vystřídal klidný tmavý les. Naruto zaslechl několik tichých zašustnutí a následně se mu u ucha ozval dobře známý znuděný hlas.
„Uzumaki Naruto! Tvůj způsob dostávat se rychle do problémů mě přestává překvapovat.“
Blonďák se spěšně otočil a spatřil svého mistra, houpajícího se hlavou dolů na jedné z větví. Jako obvykle jeho pravou ruku zdobila i křiklavě růžová knížečka.
„Mě spíš začíná udivovat, jak se z těch problémů dokáže vymotat,“ zachechtal se Kankurou, který prudce dopadl na jehličím pokrytou zem. Sasuke následoval jeho příkladu jen o sekundu později.
„Tak jak to u nepřátel vypadá, Naruto?“
Chlapec se zamračil. „Je to tam pochmurné. Většina lidí se tváří jako na pohřbu. Ta vesnice je pravý opak Konohy.“
Kakashi mírně pozvedl pohled od rozečteného Icha Icha Paradise. „Jak ses tam sakra vůbec dostal?!“
Naruto zkráceně převyprávěl celý svůj příběh a nezapomněl zmínit ani detaily Sakuřiny postavy.
„Chceš říct, že na ten mír přistoupili? Že se můžeme v klidu obrátit a vrátit se domů?“
Blonďák přikývl a při pomyšlení na milovaný rámen z Ichiraku se mu zajiskřilo v očích.

Slunce zapadlo. Sakura se vyčerpaně vracela z odpoledního tréninku a ozvěna jejích kroků se rozléhala celým domem. Tyto pravidelné údery narušil jediný krátký, ale výrazný zvuk. Dívka se zastavila a soustředěně se zaposlouchala do hrobového ticha. Jakmile se onen tajemný zvuk ozval podruhé, rozpoznala v něm úpěnlivé zavzlykání.
„Hinata?“ zamumlala překvapeně a pomalu otevřela dveře tmavovlásčina pokoje. To, co před sebou spařila se její usměvavé sestřenici podobalo pouze vzdáleně. Dívka ležela skrčená na posteli, oči měla opuchlé od usedavého pláče a polštář, který svírala byl promáčený slzami.
„Co se ti proboha stalo?“ vyjekla Sakura a okamžitě přeběhla pokoj směrem k plačící Hinatě. Tato otázka u tmavovlásky vyvolala pouze další moře slz.
„Ale no tak. Nic nemůže být tak hrozného.“
„Myslíš?“ zašeptala Hinata tichounce. Sakura ji opatrně objala a trpělivě čekala, až její kamarádka přestane hlasitě vzlykat.
„Řekneš mi, co se děje?“ promluvila, když se konečně trochu uklidnila. Dívka bolestivě přivřela oči. „Shromáždění se rozhodlo, že mi zničí život. Musím se vdát za nějakého idiota z Konohy.“
Sakura šokovaně otevřela ústa, ale nevyšlo z nich ani hlásku. Hinatinu tvář opět pokryly slané kapičky. „Vždycky jsem si představovala, že najdu někoho, koho budu milovat a kdo bude ze srdce milovat mě. Snila jsem o tom nádherném hřejivém pocitu, který popisují všemožné příběhy a… a ono to nakonec skončí takovým způsobem.“
Sakura konečně nalezla ztracená slova. „Zajdu za Hiashim, Hinato! On s tím musí něco udělat. Jsi přece jeho dcera. Tohle nemůže dovolit!“
„To by nepomohlo. On sám s tím souhlasí. Řekl, že je to pro mé dobro i v zájmu klanu. Jde mu víc o vesnici než o mě.“
Růžovovlasá dívka začala odporovat. „Stačí, aby viděl v jakém stavu jsi. Jdu mu okamžitě říct-“
„Nech toho, Sakuro! Otec si myslí, že tu záležitost snáším dobře. Kdyby mě viděl, považoval by mě za ještě většího slabocha než teď. Chci mu dokázat, že si své jméno zasloužím.“
Hinata si osušila slzy. Bolestný výraz v jejích očích ale zůstal.
„Bude ti teprve sedmnáct. Nemusíš zahodit celý zbytek života! Můžeš přece odejít. Nech tu povinnost plavat. Půjdu s tebou. Mohly bychom jít do jiné vesnice a tam začít od znova. Rozmysli se pořádně! Tvůj osud záleží jen a jen na tobě.“
Tmavovláska se smutně usmála. „Pak by tento úkol padnul na Hanabi. Nechci aby se kvůli mému štěstí trápila i ona. Unesu to.“
Sakura si povzdechla. „Dělej jak myslíš. Ať už se ale rozhodneš jakkoliv, nezapomeň, že tu vždycky budu pro tebe.“
„Děkuju,“ zamumlala Hinata a zabořila hlavu do polštáře.

O pár dní později
Ke Konoze se velkou rychlostí blížila početná skupinka ninjů. Koketsu a Izuma zpozorněli. Když ale v jejím čele spatřili Hatake Kakashiho, opět se lenivě rozvalili na svých místech. Jako první bránou proběhl tým 7, který byl přivítán Izumovým značně znuděným hlasem.
„Nejste z té mise zpět nějak brzy?“
„Díky Narutovi jsme zjistili, že je tato akce naprosto k ničemu,“ oznámil „jednooký“ ninja a otočil se na početnou skupinku, tvořenou nyní už všemi čtyřmi týmy.
„Jdu za Čtvrtým podat hlášení. Vy ostatní máte volno.“ Pak se bleskově otočil a rozběhl se směrem ke kanceláři Namikaze Minata. Naruto zavýskl jako malé dítě.
„Rámen v Ichiraku! Kdo jde se mnou a Sasukem?“
„Kdo řek, že jdu s tebou?“ Blonďák jen protočil oči v sloup.
Nakonec do středu vesnice zamířila pětičlenná skupinka v podobě Sasukeho, Naruta, Leeho, hladového Choujiho a znuděného Shikamara.
„Kdo toho sní nejmíň, platí!“ oznámil Naruto a objednal prvních pět porcí.
Shikamaru zazíval. „To je otrava.“
„To není otrava, to je kravina!“ zavrčel Sasuke a Lee si ho přeměřil podezřelým pohledem.
„Že by se pan Uchiha obával prohry?“
Černovlasý mladík se povýšeně ušklíbl. „Nechtěj mě rozesmát! Já neprohrávám.“
O půl hodiny později už Sasuke platil 24 rámenů s kyselým výrazem na tváři.
„Ztichni!“ poradil Narutovi, který už se chystal k peprné poznámce.

Další den se z pokoje syna Čtvrtého Hokage ozývalo hlasité chrápání přerušované pouze občasnými výkřiky typu Rasengan nebo Oiroke no Jutsu.
„Vstávej, Naruto!“ zaklepala Kushina na dveře a odešla chystat snídani. Chlapec na její hlas reagoval pouhým o stupeň hlasitějším zachrápáním a dál se utápěl ve svých pubertálních snech. O několik minut později se hlas ozval mnohem rázněji, Když ani tentokrát neprojevil Naruto žádné známky jakékoliv činnosti, jeho matka vztekle vtrhla do pokoje.
Krátce zamumlala pár slov a chlapce naráz pokrylo nepříjemné mokré překvapení. Blonďák vyletěl z postele a prudce vykašlal trochu vody.
„Jemněji by to nešlo?“
Kushina se uculila. „Příště, synku, raději vstávej po dobrém! Mimochodem pro tebe poslal táta. Máš k němu okamžitě zajít.“
„Děje se snad něco?“ zívl mohutně Naruto a začal hledat jednotlivé kousky oblečení, poházené po zemi. Jeho matka pokrčila rameny.
„Minato ráno nic neříkal. Asi se tu zastavil zvrhlík!“
„Možná máš pravdu. Slíbil, že zase jednou půjdeme šmírov...“
„NARUTO?!“
„Měj se, mami!“
Mladík rychlostí blesku vyběhl z velkého domu a vydal se k okrajové části vesnice. Ačkoli se měl k Minatovi dostavit okamžitě, neviděl žádný problém v menším zpoždění a prodloužil si cestu přes čtvrť Uchiha. Potom, co probudil ne příliš nadšeného Sasukeho a domluvil odpolední trénink se spěšně rozběhl ke kanceláři Čtvrtého Hokage. Při rychlosti, kterou zdědil po svém otci, trasu zdolal přímo v rekordním čase. Klepat na dřevěné dveře se neobtěžoval. Bez zaváhání vpadl přímo do místnosti, která se zdála plnější než obvykle.
„Přijdu později, jestli ruším,“ zamumlal a pravou rukou si vjel do vlasů, čímž svému okolí odhalil mírné znervóznění.
„To je v pořádku, Naruto. Posaď se,“ vyzval chlapce jeho otec. Blonďák se rozhlédl po volné židli. Neúspěšně. Pokrčil tedy rameny a vyhoupl se na Minatův stůl. Několik přítomných se uchechtlo nebo pobaveně ušklíblo. Jeden z radních se oproti tomu zaškaredil.
„Kde je slušné vychování? Chováš se úplně jako tvá matka, ne-li hůř.“
Čtvrtý Hokage ho sjel pohledem, za který by se nemusela stydět ani smrt. Pak se mu ovšem na tváři opět objevil předešlý ustaraný výraz.
„Jak jistě víte, před několika dny jsme do Vesnice Osudu vyslali posly se zprávou, obsahující návrh na mír. Už včera jsme se z Kakashiho hlášení dozvěděli, že Hiashi-sama na návrh přistoupil. Dnes ráno přišlo oficiální oznámení. Vesnice Osudu souhlasí.“
Obličeje všech přítomných se spokojeně uvolnily.
„To je velmi dobrá novinka,“ poznamenala Tsunade. „V tom případě ale nechápu tvůj nešťastný výraz.“
Minato se smutně pousmál. „Jistě. Jsem moc rád, že to takhle dopadlo. Je tu ovšem několik ale. Je samozřejmé, že klan Hyuuga chce z této situace vytěžit co nejvíc. Požadují volný přístup do naší vesnice a vojenskou pomoc v případě napadení. Oni sami nabízejí totéž. Dále chtějí…“
Narutův mozek začal pomalu vypínat. Kolem něj se rozbíhala diskuse na téma mír a spousty záležitostí okolo. Pokud být Hokage znamená klevetit o takových hloupostech a vyplňovat papíry, tak se na to radši vykašlu, pomyslel si pobaveně předtím, než se opřel o stěnu a upadl do polospánku.
„Vstávej, chlapče!“ drbnul do něj postarší shinobi po chvíli. Naruto nachápavě zamrkal a zjistil, že se na něj upírají všechny oči v místnosti.
„Chápu, že je to pro tebe nudné,“ promluvil Minato. „Teď ale pozorně poslouchej. Je tu důvod, kvůli kterému jsem tě chtě nechtě musel zavolat.“ Naruto zpozorněl, jakmile z otcova hlasu zaslechl bolestný tón.
„Poslední podmínku, nad kterou se shromáždění vesnice usneslo je-“
V místnosti zavládlo hrobové ticho. „Spojení klanu Hyuuga s klanem Namikaze.“
Tsunade, které význam těchto slov došel nejrychleji, překvapeně otevřela ústa. „T…To přece nemůžou. Takový nesmysl. Je to teprve sedmnáctiletý kluk!“
Klidně sedící Jirayia, píšící nejnovější díl Icha Icha Paradise sebou cuknul, jako by do něj udeřilo. „Vždyť mu zkazí celý život!“
„O čem se to, do háje, bavíte?“vyjel na sanniny nic nechápající Naruto. Tsunade se na něj soucitně podívala.
„Ke spojení klanů dojde díky uzavření manželství.“
„A ty jsi tady v Konoze jediný svobodný člen klanu Namikaze,“ doplnil jeden z radních.
„Prostě máš jít pod pantofel,“ zamumlal stále šokovaný Jirayia.
Naruto konečně pochopil. Chvíli strnule hleděl na svého mistra a pak se rozesmál na celé kolo.
„Hahahaha!“ rozeznělo se po celé místnosti a přítomní ninjové jen zmateně vyvalili oči.
„Tak dobrej vtip jsem od tebe neslyšel už dlouho, Ero-sennine,“ utíral si chlapec slzy smíchu. Jeho otec mu konejšivě položil ruku na rameno.
„To není vtip, Naruto.“
„Lžete! To co tu říkáte je absolutní kravina!“
„Vím, jak ti je. Jako tvůj otec se cítím snad hůř než ty. Nikdy by mě nenapadlo, že nás může něco takového potkat. Bohužel jako Hokage-“
Minatovi se na čele objevilo několik vrásek a zoufale zavřel oči. Nejstarší z radních větu dořekl.
„Jako Hokage nemá na výběr. Musí ti přikázat tento úkol splnit.“
„Úkol?“ vykřikl téměř hystericky mladší blonďák. „Víte vy vůbec o čem mluvíte? Já jsem sakra ninja! Plním mise! A ŽENIT se nehodlám!“
S těmito slovy urychleně opustil pracovnu a zanechal všechny zkoprnělé a překvapené.
„Co teď?“ otázal se černovlasý radní. „Vesnice osudu nám dala jasně na výběr. Buď splníme všechno, co požadují nebo bude další krveprolití.“
Jirayia se smutně usmál. „Můžete klidně napsat, že souhlasíme. Ten kluk do hodiny změní názor.“

Naruto rychle přeskakoval střechy okolních domů. Několik tašek ze sídla rodiny Aburame jeho prudký náraz nevydrželo a s hlasitou ranou dopadlo na zem. Ještě ani nejsem plnoletý a už mi oznamují tohle, pomyslel si vztekle a bez rozmyslu zamířil k obrovským sochám Hokagů, které vévodily celé vesnici. Usadil se na hlavu Čtvrtého a jako vyděšené dítě si přitáhl nohy k tělu. Jeho hlavou se zběsile, téměř nesmyslně proháněly utrápené a především vzteklé myšlenky. Tohle musí být jen obyčejný sen. Nevěřím, že by se něco takového mohlo stát, naříkal v duchu. Raději bych se sám popral s Kyuubim než tohle. Jsem ten největší smolař, jaký se kdy narodil. Jsem-
Záchvat Narutovy sebelítosti vyrušil až zvuk blížících se kroků. Chlapec prudce otočil hlavu a spatřil svého mohutného mistra, jehož tvář zdobil typický klidný výraz.
„Je tu pěkný výhled, co?“ pokusil se navázat konverzaci, ale odpovědí mu bylo jen nepřítomné zamručení.
„Poslyš, Naruto. Myslím,že tvoje pocity naprosto chápu.“
Blonďák mu věnoval kyselý úšklebek. „O tom dost silně pochybuju. Jsi tak strašně zvrhlý, že si něco takového ani nedokážeš představit.“
„A ty jsi můj žák. Pochytil jsi ode mě spoustu věcí, chlapče. Ať už to byly techniky nebo umění šmírovat v dámských šatnách.“
Jirayia pohlédl na Naruta, v jehož tváři se obrovské pobouření mísilo se smutkem.
„Dobrá,“ přikývl chlapec. „Možná jsem úchylák a zvrhlík jako ty a možná už je to dokonce mojí nedílnou součástí! Pozorování ženských a všechny ty zážitky s tebou, to byly jedny z nejlepších chvil v mém životě.“ V očích blonďatého hocha se objevily jiskřičky. „I přes všechny ty výprasky, co jsme dostali, se jich nechci vzdát, stejně jako se nechci vzdát svého dosavadního života.“
Jirayia se pousmál. „Jednoho dne by ses jich vzdal stejně snadno jako tvůj otec.“
Naruto prudce škubnul rukou a prstem ukázal na čelenku se znakem Listové.
„Když jsem se stal ninjou, očekával jsem spoustu věcí. Bolest, slzy, možná dokonce i smrt. Za svou vesnici bych život v boji dokázal položit. Byl jsem připraven téměř na všechno. Tohle by mě ale nikdy v životě nenapadlo.“
„Jak už jsem řekl, tvoje pocity chápu. Podle mého názoru je smrtelně nebezpečná mise proti dohodnutému manželství nic. Musíš si ovšem uvědomit, co je tvou povinností. Jak jsi sám řekl, jsi schopný za dobro ostatních zemřít. Dokážeš se ale vzdát svého štěstí? Zapřemýšlej. Co bys měl jako hrdý ninja z Konohy a budoucí Hokage udělat?“
Naruto sklopil hlavu. „Rozumím, co mi tím chceš říct. Nejsem zbabělec. Slibuju, že tento úkol splním a já své slovo dodržím!“
„To je tvoje cesta ninji,“ doplnil ho Jirayia. „A teď pojď. Zajdu s tebou na oběd. Jako cenu útěchy.“
„Myslím, že tohle ani tisíc rámenů nespraví,“ postavil se chlapec a věnoval poslední pohled sluncem ozářené Konoze. Pak mu ale na mysl přišla příšerná myšlenka. Na čele se mu objevilo několik vrásek a on se s lesklýma očima otočil na svého mistra.
„C… Co když-“ zakoktal se a Jirayia se zmateně ohlédl. „Ještě něco?“
Chlapci se u hlavy objevilo několik kapek studeného potu. „Co když bude ošklivá?!“