Chybovat je úděl člověčí

„Tsuny-chan,“ zavolal muž za malým děvčátkem, spíš děvčetem, které se hnalo jako o závod po cestě do města.
„Co zase dědo?“ neochotně se zastavila a otočila se k muži v černočerveném brnění.
„Dej na sebe pozor,“ usmál se vlídně.
„Jasně, neboj se,“ mávla rukou, jako kdyby to už dávno věděla a běžela dál.
„Tsunade…,“ povzdechl si muž a hleděl za vzdalující se postavičkou.
„Neboj se o ní,“ ozvalo se za ním.
„Dopřej stárnoucímu muži jeho slabosti,“ usmál se uličnicky na svou dceru, která stála na zápraží.
„Ale copak? Velký Shodaime stárne jako my smrtelníci?“ zasmála se Hitomi od srdce a zakroutila hlavou.
„Nech toho,“ pokáral ji a zvedl se z lavičky.
„Dopřej milující dceři její slabosti,“ oplatila mu a otočila se zpět do domu.
„Co bych pro tebe neudělal?“ rezignoval a pokrčil rameny. Potom odešel za svou dcerou.

Zaklaply za nimi domovní dveře. Rudě natřené. Nidaime často vtipkoval, že je jeho bratr natřel krví svých nepřátel. Kdybys jen věděl? Pomyslel si vždy. A opravdu. Barva na mnoha místech byla zahnědlá jako stará krev. Na dotek, však byla hladká, jak ji lakoval. Ty dveře pro něj znamenaly hodně. Znamenaly pro něj domov a rodinu. Když se za ním zavřely, tak byl jen otec rodiny. Nic víc, nic míň.
Ale barva se už začala na několika místech loupat. Stejně jako se krátily roky, které za těmito dveřmi prožije. Každý den, když viděl svou milovanou vnučku, jak se těší do školy nebo na trénink, tak pocítil v hrudi osten bolesti. Se smutkem v očích sledoval, jak se z nevinného děvčátka stává malá drzá dáma, která říká, že ví co chce od života. Velké oči, které na něj upírala, když o něco prosila, se zmenšily a viděl v nich tvrdý lesk. Tsunade už dávno nebyla malá. Vyrostla aniž si toho stačil všimnout.
Avšak… To nebylo to, co ho bolelo nejvíc. I když vyrostla, byla stále tak naivní. Nevěděla co si vybrala za život. Chtěla být silná, ale nevěděla co to obnáší. Žila ve snech a iluzích. Svírala víčka pevně, když se jí někdo snažil otevřít oči. Nechtěla znát skutečnost. Stále byla dítě a chtěla, aby byl svět přesně takový, jak si ho představuje.

„Zase sníš?“ zeptala se do ticha kuchyně Hitomi.
„Copak se tomu dá říkat snění? Sníme o krásných věcech,“ povzdechl si a napil se ze šálku, který stál na stole před ním.
„Tak tedy zase přemýšlíš?“ pokrčila lhostejně rameny a posadila se proti němu.
„Dalo by se to tak říct,“ přikývl.
„Nech to být. Ona na to přijde jednou sama,“ začala vážně a upřela na svého otce pevný pohled.
„Ale co když to bude pozdě?“ zavrtěl hlavou a uhnul pohledem k vířící hladince čaje.
„Na tohle není nikdy pozdě. To víš stejně dobře jako já,“ opáčila a napila se ze svého šálku.
„Ale bude to pro ni bolestivější, než kdyby to zjistila teď,“ neustoupil a sevřel jednu ruku v pěst.
„Ovšem tak to zkrátka bude. Musí udělat chyby, aby se postavila na vlastní nohy. Těch chyb sice bude litovat, ale to každý z nás. Život jí nepředepíšeš do předem daných osnov. A pokud ano, tak co by z ní vyrostlo?“ sledovala pohledem jeho oči, které se stále klopily dolů a čekala.
„Já se ji jen snažím ochránit,“ povzdechl. Poznal, že prohrál.
„To já taky. Ale něco se prostě nedá změnit. Takový už je život,“ smutně pokrčila rameny a pohlédla do okna v protější stěně.

Svítilo slunce, podzimním žárem, a pod ním se barevné listy proháněly ve větru. Točily se do spirál a klouzavě padaly k zemi. Stromy, které opustily, pomalu začaly pelichat. Ukazovaly světu svá holá ramena a třásly se v poryvech. Skoro bylo slyšet, jak drkotaly zuby. Jako starci vydaní napospas zimně.
Tak jak budu brzy já. Pomyslel si smutně Shodaime. Oči mu lemovaly vějířky vrásek. Dřív si myslel, že mu dodávají na vážnosti. Dnes by je vyměnil za všechen respekt, který k němu měli. Chtěl být zase mladý. Poučit se ze svých chyb a napravit je. Jenže. Čas plyne dál a na nikoho se neohlíží. Ani na něj. Co na tom, že byl Shodaime Hokage. Jeden z nejsilnější mužů, shinobi. I on se musel sklonil před pomalým a přesto rychlým tokem času. A čas si vybíral svou daň.
Na větvi jedné ze sakur se usadil skřivan. Začal si pískat svou písničku bez ohledu na vítr, který mu čechral peří. Seděl a pěl si dál svou, zatímco poryvy se ho snažily shodit dolů. Byl vůči nim slepý. Viděl jen to co chtěl.
Stejně jako ona. Paličák jeden. A přesto dokud vítr nebude dostatečně silný, aby ho shodil, tak tam bude sedět. Tak to bylo i s tou malou. Dokud neudělá, tak velkou chybu, že ji to shodí z její větve, tak bude zpívat svou písničku. Dál bude dětinsky a šťastně naivní. Ale o to víc ji bude bolet pád. Čím později, tím z větší výšky. Protože stromy rostou s časem. Nahoru. Do nebes.
Skřivan nevydržel. Vichr ho konečně odfoukl. Avšak ještě předtím než ptáček dopadl na zem, stačil roztáhnout křídla a vznést k nebi. Perutě nabraly vítr, který se teď stal přítelem. Kéž by ses i ty naučila létat. Ale to nikdo nedokáže. Jsme jen hloupý lidé. Ne hloupý. Jsme chybující.

„Dědóóó!“ vysoký hlásek se nesl povětřím a vtrhl do dveří jako uragán.
„Ano, Tsuny-chan?“ obrátil se k ní a obdařil ji úsměvem.
„Neříkej mi tak. Už nejsem malá,“ založila si ruce na prsou a zatvářila se trucovitě.
„Tak dobře. Senju miko no hime,“ zatvářil se vážně a udělal takou poklonu, jakou mu bolavá záda dovolovala.
„To už je lepší Shodaime-sama,“ přikývla s jiskřičkami v očích.
„Co mi potřebujete Tsunade-hime?“ pokračoval ve hře, které právě vymezily pravidla.
„Mám vám vyřídit velice důležitý vzkaz od Nidaimeho-sama,“ řekla důležitě a střelila pohledem po matce, která to sledovala z pod přimhouřených víček a po tváři jí hrál letmý úsměv.
„Poslouchám Tsunade-hime.“
„Je to důvěrné,“ tentokrát se na matku zpříma podívala.
„Ach tak. Nejsem hodna vyslechnout tento veledůležitý rozhovor. Tak tedy, kdyby mne Vaše Veličenstva omluvila, odeberu se do zimní zahrady,“ zasmála se od srdce Hitomi a spolu se svým šálkem zeleného čaje se zvedla a odešla z místnosti, tak rychle, jak jen jí to úzké kimono dovolovalo.
„Nuže,“ vybídl Tsunade děda, jakmile se za Hitomi zavřely dveře.
„Mám vám vzkázat, že jste očekáván v budově Hokageho-sama,“ řekla obřadně a významně se na dědečka podívala.
„Co se děje tak naléhavého, že to vyžaduje mou okamžitou přítomnost?“ zeptal se unaveně.
„To bohužel netuším. Až tak s případem obeznámena nejsem,“ zavrtěla hlavou se zklamáním v očích.
„Tak tedy abych se vydal na cestu,“ povzdechl si Shodaime a pomalu se zvedl, „Doprovodíte mne hime?“
„Bude mi ctí Hokage-sama,“ usmála se a vyšla tanečním krokem ven ze dveří.

Chvilku se za ní díval. Ale opravdu jen chvilku, protože hned byla zpátky a popoháněla ho. Hektické mládí. Řídící se intuicí. Nedávající na rady straších, zkušenějších. A proto chybuje. Proto spadne z větve na zem a zraní se. Dopad ho zabolí. A ránu, kterou způsobí zahojí čas. Ale někdy je zranění příliš komplikované, příliš vážné. Čas není bůh. Neumí vyléčit vše. Musíme mu pomoci. A pokud ani to nepomůže, tak nám musí pomoci ještě někdo další. Ale hlavně to nesmíme vzdát. Každý se jednou vyléčí, ale jen pokud se nevzdá a bude věřit. Věřit v lepší zítřek.