Z povinnosti se láska nerodí - 5. kapitola

Tak tady je další díl. Je víceméně o ničem:D. Jeho psaní jsem si ale užila:D... Mimochodem jsem pozměnila vztah Hiashiho a Hinaty. Komu se nechce znovu číst minulá kapitola, stačí pouze vědět, že už není tak vřelý...

Odcházím!

Naruto, utápějící se v sebelítosti, strávil se svým mistrem v Ichiraku téměř celé odpoledne.
„Někde jsem slyšel, že lidé s problémy hodně jí. Asi na tom něco bude,“ prohodil chlapec a objednal si asi dvacátý miso rámen. Jirayia se pousmál. On sám už měl za těch několik málo hodin nudlí dost na celý život. A nejen nudlí. Krkem mu lezlo i Narutovo neustálé ztěžování a pofňukávání. I přes to se ovšem Zvrhlík svému studentovi ani za mák nedivil. Sám by vzal do zaječích i při sebemenší zmínce o takovém incidentu. Blonďákův nový příval nadávek a Jirayiovo neúspěšně potlačené zívnutí přerušil chladný hlas.
„Naruto, ty blbče, kde se flákáš? Čekal jsem na tebe přes hodinu a ty si tu mezitím vysedáváš, jako bys neměl co na práci!“
Jmenovaný sebou prudce škubl a obsah misky, kterou držel v ruce, se důvěrně seznámil se zemí. Ksakru, zanadával v duchu chlapec na adresu rámenu i svého nejlepšího přítele. Odpolední trénink mu úplně vypadl z hlavy.
„Sorry,“ omluvil se Naruto a jeho oči, jindy plné jiskřiček se bez výrazu zadívaly na černovlasého mladíka.
„Stalo se něco?“ zamračil se Uchiha při pohledu na smutnou osobu před sebou. Jirayia se okamžitě zmocnil výborné příležitosti k úniku.
„Vy dva si jistě potřebujete promluvit, takže já vyklízím pole. Slyšel jsem, že Tsunade dnes míří do lázní.“
Po krátkém zauvažování hodil staříkovi v Ichiraku peníze a naposledy poklepal Narutovi na rameno. „Ber to pozitivně. Když budeš mít ženskou doma, ušetří ti to cestu na spoustu těžko dostupných míst.“ Pak s kývnutím zmizel. Sasuke udiveně vykulil oči.
„Co se to tu děje? On nezdrhl a ještě k tomu zaplatil? A proč máš výraz jako přejetá kočka?“
„To je na dlouhé vyprávění. Zajdeme na něco silnějšího a já ti všechno povím,“ povzdechl si Naruto a oba chlapci se vydali do jedné z okrajových částí Konohy. Ulice v této čtvrti byly neudržované a ponuré. Málokdo tyto kouty znal a málokdo se tam rád vracel. Pochmurné neobydlené domy působily až strašidelně a i přes pozdní odpoledne byly cesty téměř vylidněné. Jen vzácně se v těchto místech někdo objevil.
„Zase z toho mám husí kůži,“ zatřásl se Naruto, když procházel okolo starého, poničeného sídla, které mělo roky své slávy dávno za sebou. Sasuke se ušklíbl a odkopl kámen, který se mu připletl pod nohy.
„Srabe! Jediné co děsí mě, je možnost, že by se to naši dozvěděli. Máma by mě roztrhla vejpůl.“
„Já to riskuju rád. Je to jediný místo, kde nám nalejou.“
S těmito slovy stanuli před nízkým domkem, který, jako jeden z mála, vypadal docela zachovale. Nad dveřmi se vyjímala křivě přibitá deska, jejíž nápis nebyl už nějaký ten pátek čitelný. Chlapci se dali znovu do kroku. Pod nohama jim zaskřípělo několik schodů a když se Sasuke natáhl po klice, uslyšel mohutné zavrčení, ozývající se z polorozpadlé boudy.
„Dělej, to je jenom Drobek,“ popohnal jej Naruto a po několika sekundách už oba stanuli v prostorné místnosti, která byla na první pohled téměř prázdná. Jen v koutku se u starého dřevěného stolu polohlasně dohadovalo pár zakuklených cizinců. Jakmile se za mladíky zaklaply dveře, jejich hlasy na okamžik umlkly.
„Zdravíme,“ zamručel blonďák a pohlédl směrem k baru, za nímž se nad malým dřezem krčil shrbený stařík. Jen co zaslechl známý hlas, napřímil se a oči se mu rozjasnily.
„Naruto! Sasuke! Vás už jsem neviděl celou věčnost. Ani nevíte, jaká je tu bez vás nuda!“
„Dobrej, Michio!“ zašklebil se Naruto. „Jak se máte?“
„To víte. Často jsem tu sám nebo mám nějakou záživnou návštěvu, jako je támhleta,“ zašeptal a kývl směrem k zakuklenců. „Takže pěkná otrava.“
„To docela chápu,“ odpověděl Sasuke a spolu se svým kamarádem se posadil k blízkému stolu. „Byl tu v posledních pár dnech někdo od nás?“
Michio se zamyslel a pohladil si svou lesklou plešku. „Myslím, že nikdo. Dnes jsem ale ve městě potkal Kibu. Slíbil, že se k večeru staví. Asi bych měl přichystat něco pro Akamara. Co to bude chlapci?“
„Jako obvykle, Michi,“ mrkl Sasuke a pak se otočil na svého nejlepšího přítele. „Tak spusť!“
„Počkej až to do sebe kopnu!“
Když stařík přispěchal s první dávkou saké, přitáhl si židli a zvědavě pohlédl na Naruta. „Co se děje? Nevypadáš moc šťastně.“
Blonďák do sebe naráz obrátil celý obsah sklenice a nešťastně se zahleděl před sebe.
„Budu se ženit.“
Sasuke chytil neobvykle silný záchvat smíchu. „Ty vo*e! Tak dobrej vtip jsem od tebe ještě neslyšel.“
Naruto ho sjel smrtícím pohledem. „To není vtip!“
Černovlasý chlapec se po chvilce uklidnil a promluvil vážným hlasem. „No vážně, přece si nemyslíš, že uvěřím tomu, že si tě bude chtít někdo vzít!“
„Taky, že nechce,“ odsekl blonďák. „Michio, potřebuju další dávku, jinak se tu asi rozbrečím.“
Jen co chlapec polkl další saké, pokračoval. „T… táta říkal c… cosi o spojení klanů Namikaze a Hyuuga.“
Naruto se rozvyprávěl o podmínkách Vesnice Osudu, o Jiraiyových slovech a taky o svém slibu. Sasuke i starý Michio poslouchali s vykulenýma očima. Příval blonďákových lítostivých řečí přerušilo až prudké zaštěkání. Stařík se zvedl ze židle, aby přivítal další hosty.
„Á Drobek a Akamaru se zdraví. To znamená, že Kiba je tu.“
Jeho odhad byl správný. Za okamžik se otevřely dveře a dovnitř vešlo několik osob v čele s hyperaktivním mladíkem, jehož čelo zdobilo husté černé obočí. V zástupu za ním se objevil Kiba s natěšeným výrazem, Chouji v doprovodu balíčku chipsů a Shikamara a Neji, který vypadal, jakoby hluboce litoval svého rozhodnutí.
„Ahoj, staříku!“ pozdravil Kiba a zamířil ke stolu, u kterého se válel napůl opilý Naruto. „Hele, vás dva jsem hledal! Mohlo mě napadnout, že už jste tady.“
„Zapíjíme žal!“ škytl Naruto a důkladně si přihnul přímo z láhve, kterou před něj Michio postavil.
„Lee?“ podivil se Sasuke. „Já myslel že nesmíš pít?“
„Taky že nesmím!“ odvětil chlapec v zelené kombinéze, sevřel ruku v pěst a v očích mu zaplápolaly ohníčky. „Jakožto žák svého mistra musím tomuto pokušení odolat.“
„Je tu, aby nás pak poodnášel domů,“ ušklíbl se Shikamaru a posadil se na židli vedle Sasukeho.
Naruto se zachichotal. „A co tu dělá Neji?“
Kiba chlapce poplácal po zádech. „Musí se chudák trošku zkazit. Z té jeho poctivosti se mi už dělá blbě.“ Neji ho obdařil vražedným pohledem svých téměř bílých očí a beze slova si přisedl za ostatními.
„Tak co to bude, chlapci?“
„Myslím, že se ani nemusíš ptát,“ odpověděl Shikamaru napůl pobaveně a napůl podrážděně. „No vlastně, dej nám k tomu ještě limču.“ Dodal, když si vzpomněl na Leeho.

Kolem desáté večer se zapadlý podnik ani náhodou nepodobal tiché místnůstce, do které chlapci odpoledne vešli. Naplňoval ji smích a žvatlání opilé šestice. Naprosto zřízený Naruto nepřestával naříkat nad svým nespravedlivým osudem.
„Kdyby to.. škyt…aspoň byla blon… škyt…blondýna!“
Kiba se k němu přitočil. „Blondýny jsou pit… pitomý!“ zachichotal se. „Hele, rýmuje se to nebo ne?“ Odpovědí mu byla rána do nosu.
„Temari ne…ní pitomá!“ vyhrnul si rukávy Shikamaru. „Včera mě málem porazila v shogi!“
„Tak seš taky pitomej!“ usmál se chytře Kiba a dostal další. Tentokrát do břicha.
„Jo, chci blondýnu s velkýma koz-“ zablábolil znovu Naruto a vyprázdnil další láhev. Neji se bavil tím, že se snažil přejít stůl z jednoho konce na druhý, aniž by spadl.
„U nás jich..škyt…moc nebylo,“ odpověděl vesele. „Ale moje babička měla fakt velk-“
V tom okamžiku zakopl o zamlklého Choujiho a natáhl se jak dlouhý tak široký na podlahu.
„Síla mládí explodovala,“ zakřičel Lee vesele a zvednul svého týmového partnera ze země. „Mistr Gai by z tebe měl radost, Neji.“
Hyuuga se vydal k židli, pokryté něčím oranžovým. „To je Naruto!“ oznámil vesele a šťouchl do zmiňovaného prstem.
„Hele kluci, on se nehejbe!“ zachichotal se. „Třeba je mrtvej.“
Kiba, který stihl získat monokl na oku, se na něj pronikavě zahleděl. „Musíme se ho zeptat!“
Shikamaru, stojící vedle vážně pokýval hlavou. „Žiješ, Naruto?“
Oranžová hromádka neodpověděla. Lee moudře zasáhl zrovna ve chvíli, kdy chlapci přemýšleli o otravě alkoholem.
„Tak tu chvilku vydržte. Za chvíli jsem zpátky a roznosím zbytek,“ oznámil a energicky si blonďáka přehodil přes rameno. Za malou chvilku už zmizel v tmavých ulicích.

Druhý den dopoledne Naruta probudil hlasitý výkřik. Chlapec se prudce chytil za hlavu a belhavým krokem se doploužil do koupelny pro vodu. Před zrcadlem se zastavil a smutně se zahleděl na obrovské kruhy pod očima a výraz ála troska. Vrabčí hnízdo, které mu přes noc vzniklo na hlavě nechal bez povšimnutí. Okamžitě ze sebe shodil špinavé oblečení, ve kterém jej někdo uložil do postele a další půlhodinu strávil pod ledovou sprchou. Do svého pokoje zamířil jen v ručníku. Zatímco hledal čisté tričko, pokoušel si neúspěšně vybavit předchozí večer. Jakmile se oblékl, zhluboka se nadechl a vydal se vstříc svým zjevně velmi rozezleným rodičům. K jeho velké radosti si ovšem synova příchodu téměř ani nevšimli. Vše naznačovalo tomu, že rodina Čtvrtého Hokage byla právě kompletně rozhádaná.
„A tys to jako dovolil?“ zasyčela Kushina na svého manžela. „Jak jsi mohl! Je to tvůj syn!“
„Myslíš, že jsem měl na výběr?“ vykřikl Minato na svou obhajobu. „Jsem Hokage, sakra. Nemůžu dovolit, aby se vesnici něco stalo.“
„Je mi jedno, co jsi! Tady jde o mého syna!“ zavrčela Kushina a blonďatý shinobi jen taktak uhnul talíři, který po něm hodila.
„Můj snad není? Jasně, že mi to vadí, ale-“
„Tak s tím jako sakra něco dělej!“ další talíř se roztříštil o bílou zeď. Vzduchem se něco mihlo a v zápětí se Minato objevil za svou ženou. Jemně, ale přesto pevně ji chytil za zápětí.
„Už začínáš být nebezpečná,“ zamručel. „Uklidni se!“
Kushina sebou cukla. „Já..jako-“
„A plácáš hlouposti,“ dodal. Jeho manželka začala nebezpečně rudnout.
Když Naruto postřehl, že nádobí už nelétá, odvážil se upozornit na svou přítomnost. „Mami, já jsem..“
Oba se polekaně otočili za hlasem svého syna a Minato okamžitě odskočil od Kushiny.
„Heh, nazdar, my jsme jen- Aůů!“ Rudovlasá žena dala průchod svým pocitům a dupla blonďatému shinobimu na nohu.
„Tati, včera jsem se rozhodl. Přistoupím na to. Pro dobro vesnice,“ sklopil Naruto hlavu a znovu se v něm ozval onen nepříjemný pocit.
Minatův bolestivý úšklebek nahradil posmutnělý úsměv. „Chtěl bych tomu zabránit, ale-“
„Přestaň. Prostě to tak je.“ Pak s trochou nucenosti opět nasadil svůj obvyklý úsměv. „Jen mi řekni, kdy ten můj velký den přijde.“
„Dřív než budeš plnoletý určitě ne,“ povzbudil ho Minato. Pak ale promluvil o něco přísnějším hlasem. „Což mi připomíná, kde ses včera tak hrozně zřídil? Lee tě přitáhl domů na zádech. Myslel jsem, že budeš mít otravu alkoholem!“
Kushina ho přetáhla rukou po hlavě. „Ještě mu nadávej. Být na jeho místě, tak se taky sliju do němoty!“ Pak přešla pokoj směrem ke svému synovi a starostlivě na něj pohlédla. „Naruto, jsi si jistý? Nechci aby ses v životě trápil.“
„Nebudu,“ zašeptal a nechal se obejmout. „Mimochodem, nemusíte se hádat tak hlasitě a ty talíře taky za nic nemůžou.“ Jeho rodiče si vyměnili smrtící pohledy.
„Třeští mi palice. Asi se půjdu projít,“ vyhrkl a hodil na sebe svou černo-oranžovou mikinu. Jakmile za chlapcem zaklaply dveře, zavládlo v domě trapné ticho.
„Já-“ ozval se Minato, ale Kushina ho ledově přerušila. „Jo, můžeš uklidit ty střepy.“
Shinobi na svou obranu pozvedl ruce. „Hodila jsi to ty!“
Rudovláska se ušklíbla. „Mohl jsi je chytit!“
„Už se hádáme kvůli pitomosti!“
„Třeba mě to baví.“
„Chováš se jako by ti bylo pět.“
„Tak ať a nechytej na mě!“
„Včera ti to nevadilo.“
„Včera není dnes.“
„Hm…“
„Co si myslíš, že děláš?“
„…“
„N… nech toho, jsem naštvaná!“
„…“
„Mi..Minato…“

Hinata vstala do nového slunečného dne s dobrou náladou, která u ní v posledních několika dnech byla opravdu ojedinělá. Rychle se převlékla, učesala a s mírným úsměvem zamířila na snídani. Jakmile vešla do jídelny, pozdravila Hanabi i otce a usadila se na své místo.
„Kde je Sakura?“ otázala se a natáhla se po konvici s čajem.
„Dnes se omluvila, není jí dobře,“ odpověděl Hiashi hlasem postrádajícím jakékoli emoce.
Hinata ne něj upřela fialkové oči. „Chtěla jsem tě o něco požádat.“
Hiashi odložil šálek s čajem zkoumavě se na svou dceru zahleděl. Jako správný člen Hyuuga klanu, dokázal vyčíst z pohybů těla mnoho věcí. Dívka se trochu ošila, čímž dala najevo menší nervozitu. Její ruce si pohrávaly s okrajem bílého talíře, podle čehož její otec poznal i mírné rozrušení.
„Ano?“
„Chci odejít do Konohy,“ promluvila jasným hlasem plným odhodlání.
Hiashimu překvapeně zamrkal a Hanabi zaskočilo. „Cože?“
„Slyšíš dobře.“
„Proč?“ otázal se už s obvyklým chladným výrazem.
„Dlouho jsem přemýšlela a zjistila jsem, že to bude nejlepší. Nechci se tu schovávat před povinností. Chci vědět, do čeho jdu. Musím ho poznat. Také jsem zaslechla zvěsti o mistrech z Listové. Jsou jiní než naši. Víš dobře, že mám poněkud jiný styl boje než ostatní Hyuugové. V Konoze se toho naučím víc.“
Shinobi na svou dceru zamyšleně pohlédl.
„Bránit ti nebudu. Je to moudré rozhodnutí. Konečně si začínáš uvědomovat své povinnosti."
„V tom případě musíme zařídit spoustu věcí. Bydlení,-“
„Mohu napsat Čtvrtému, určitě se o to postará.“
Hinata krátce přikývla a zvedla se od stolu. Nedopitému čaji nevěnovala jediný pohled.
„Už odcházíš?“ prohodila jinak zamlklá Hanabi. Černovláska mávla rukou na znamení souhlasu a zamířila ke dveřím. „Jdu za Sakurou,“ zamumlala ještě a ztratila se v horní části domu. Dveře od pokoje nevlastní sestry byly mírně pootevřené. Hinata tiše zaklepala a zpoza dveří se ozvalo zamručení.
„Neruším?“ otázala se, když vešla do narůžovělého pokoje. Z pod peřiny se ozval další prapodivný zvuk a následně z ní vynořila rozcuchaná hlava.
„Ahoj, sestřičko,“ pozdravila Sakura s mírným úšklebkem. „Je mi blbě.“
„Za chvíli ti zajdu pro čaj,“ nabídla se malá tmavovláska. „První ti ale musím něco říct.“
„Poslouchám,“ zamrčela druhá dívka a promnula si spánky.
„Víš, Sak, odcházím. Půjdu do Konohy. Odejdu, co nejdřív to bude možné.“
„Co tak najednou?“ podivila se Sakura. „Jsem zvědavá, co ti na to řekne Hiashi.“
„Já… Bude tam mnohem víc možností. A navíc chci se seznámit. S ním. Otec souhlasí. Před chvílí jsem s ním mluvila.
„Vážně? A kdy vyrážíme? A co bydlení?
„Vyrážíme? My?
„Jistě, myslela sis, že tě nechám jít samotnou? Sama by ses utrápila k smrti a já bych se tu unudila.“
Hinata se rozesmála a její nálada ihned stoupla o několik stupňů. Rozběhla se ke své nevlastní sestře a pevně ji objala.
„Dusím se,“ vypravila ze sebe nemocná namáhavě a pro změnu zmodrala.

Naruto procházel plnými ulicemi směrem ke čtvrti Uchiha. Hlava ho nepřestávala bolet a při pomyšlení na jídlo se mu obracel žaludek. Vzal do ruky malý kámen, který se mu válel u nohou a švihl ho do Sasukeho okna. Jeho nejlepší kamarád na sebe nenechal dlouho čekat. O chvíli později se objevil vedle Naruta.
„Jak ti je?“ ušklíbl se na blonďáka.
„Blbě,“ odvětil chlapec. „Jak ses včera dostal domů?“
„Po svých. Pomáhal jsem Leemu odtáhnou Nejiho domů. Takový ucho jsem ještě neviděl. Pěkně to přehnal a poblil Tsunade kus zahrady s bylinkami.“