Yuujou Monogatari - 8

„Takže máte v úmyslu jít na nějakou nebezpečnou misi?“ zajímala se Nagisa.
„Mami, tohle jsou přece tajný věci! Nemůžou ti to říkat!“ napomenula matku malá Kushina s důležitým výrazem. Pak se ale zatvářila zvědavě. „Nebo můžou?“ zajímala se s nadějí v hlase.
„Jenom velmi lehce nebezpečnou,“ řekl Jiraiya s úsměvem.
„Kam?“
„Cestou zpět…“
„Sensei?!“ přerušil ho trojhlasný výkřik.
„Já vám to neřekl?“ poškrábal se nevěřícně na hlavě.
„…“
„No… ale… tohle je můj tým! Já jsem tady mistr, takže zmlkněte,“ snažil se získat ztracenou rovnováhu.
„Mistr, ne náš šéf!“ upozornila ho Naomi.
„Hele, ty lázně… tedy, je to důležitá mise, musíme… vlastně… vlastně JE to tajná záležitost,“ usmál se na Kushinu. „Tady ta maličká má pravdu,“ řekl spokojeně.
„Nejsem malá,“ odsekla nazlobeně.
„Kushino!“
„Promiň, mami,“ omluvila se. Ale jiskřičky z očí jí nezmizely.
Fugaku se při pohledu na ni bezděčně usmál. Malé děcko, otravné… ale… nevypadala špatně.
Na hloupé dítě z bezvýznamné rodiny.

Povinností shinobiho je splnit misi. Za každou cenu. I jeho života.
Ninjové se mnohokrát dostanou do blízkosti Smrti. Pokusí se je obejmout ve své náruči… a pokud možno už je nikdy nepustit. Jeden vroucí, poslední polibek zla.
Tahle mise skončila bez jediného zranění. Možná malá Minatova modřina způsobená Kushinou, ale ta nebyla zdaleka poslední. Zvykne si.
Děti jednou vyrostou, a budou na tuhle dobu vzpomínat s úsměvem.
Doba snadných misí, prvních nesmělých dotyků skutečného nebezpečí.
A pak, pak to přijde…

Tým se brzy s rodinou Uzumaki rozloučil. Ještě netušili, že jejich loučení rozhodně nebude dlouhodobým. Že ta malá dívenka ovlivní jejich život víc, než by si mohli přát.
Alespoň někteří z nich.
Dorazili domů – i přes Jiraiyovy protesty se děti rozhodly šmírování v ženských lázních opravdu vynechat, přivítaly se s rodiči, kamarády. Tedy alespoň ti, kteří je měli.

Měsíce plynuly. Když i Naomi, z těch tří nejmladší, oslavila třinácté narozeniny, napadlo nešťastného senseie, že je čas přestat na chvíli s tréninkem a vydat se na další misi. Vyzkoušet jejich přátelství.
Vlastně to bylo docela příhodné.
„A co to bude?“ zajímala se dívka s bílýma očima.
„Něco, co by mělo změnit vaše životy,“ odpověděl vážně mistr.
„Mise typu A?!“
„Ne. Bude to další céčko. Je vám teprve třináct let, a jste Geninové.“
„Protože jste nám nedovolil podstoupit Chuuninskou zkoušku! My bychom ji zvládli!“ obořila se na něj Hyuuga.
„My? Jak se vůbec opovažuješ mluvit o nějakém ‚my‘?“ zařval Jiraiya. „Už je to skoro rok! Rok, co jste ve stejném týmu! A přesto… přesto bude Uchiha raději předstírat, že Namikazeho nevidí, než aby mu podal svitek, který leží přímo před ním! Přesto budeš při tréninku ty radši pomáhat Namikazemu, i když Uchiha stojí blíž! Namikaze sám zase dávno vzdal všechny snahy s vámi nějak vycházet – to mu to ‚budu Hokage‘ moc dlouho nevydrželo! Vidí jen svoji ctižádost! Tohle není žádné MY! Když… když na vás není spolehnutí, nikdy nemůžete čekat, že budete dobrý tým. Nikdy,“ dořekl rozzuřeně.
Nastalo ticho.
Naomi zrudla a sklopila oči. Minato upřel své modré oči na senseie a přemýšlel.
A Fugaku? Ten nevěděl. Tahle reakce ho nijak nepřekvapila, charakter svého učitele už měl přečtený. Ale… za tím stoickým postojem se ukrývalo malé pohnutí.
Jaký smysl má přátelit se s rivaly? Protože nic jiného nejsou. Tak… proč? Proč je to pro něj tak důležité? V duchu Jiraiyou pohrdal, ale zároveň ho obdivoval. Byl přece… Sannin. Byl dobrý, to věděl.
Tak… proč?

Vyšli naprosto mlčky. Celé hodiny se na ně učitel ani nepodíval.
Celé hodiny si pokradmu prohlíželi jeden druhého, snažili se odhadnout, jak budou ostatní reagovat. Jak se spřátelit? To je něco… zvláštního.
Možná hovorem?
Nebo… Naomi se kousla do rtu. Nenapadlo ji žádné téma.
„Země Vodního víru byla docela dobrá mise, ne?“ prolomil ticho Minato.
„Moc… moc jsme se toho nenaučili,“ namítl s chladným pobavením Fugaku. Byl zvědavý na jeho představení. Jak jinak, Namikaze. Vždycky toužící být nejlepší.
Jako on.
„Ale… rozhodně to byla dobrá zkušenost,“ přidala se dychtivě Naomi. „Nemyslíte, sensei?“
Jiraiya se sám pro sebe v duchu usmál. Ty děti… vůbec nic netušily. Má skočit na tenhle hloupý trik? Rozhodl se mlčet.
Však… ono je to naučí.
„Sensei?“
Neodpověděl. Zaslechl tiché dívčino šeptání, že je ‚divnej‘.
Má je snad spojit jen nechuť k učiteli? Nelíbilo se mu to… ale pro začátek to stačí. Jestli má hrát roli nepříjemné překážky, před kterou se tři děti spojí a společně ji překonají, bude ji hrát. Je to pro jejich dobro.
Ve válce… zavrtěl hlavou. Vážně nějak stárnu, napadlo ho.
Válka… pro ně ještě abstraktní záležitost. Ale kdo ví? Může to trvat rok, dva… a sami ji zažijí. A poznají, že kamarád není dobrý jen k tomu, aby vám pomohl v souboji.
„Stát,“ zavelel náhle.
Přimhouřil oči, ale jiskřičku v nich nedokázal skrýt. Škodolibou? Možná.
Teď teprve poznají…