Vzpomínky, které bolí

Procházím se podvečerní Konohou a se slzami v očích vzpomínám. Proč jsem tě musela potkat? … Zrovna tebe? … Kdybych tě neznala, nemusela bych teď tak trpět! … Ale na druhou stranu …

Uvědomuji si, že celé to divadélko s tvým bratrem mi stejně k ničemu nepomohlo. To věčné soupeření o jeho přízeň už mi nakonec začalo lézt krkem. Odmítal mě, já v hloubi duše věděla, že u něj šanci mít nebudu, ale přesto jsem to nevzdávala, byla neuvěřitelně tvrdohlavá a snila si s ním skvělou budoucnost. Ovšem to byly jen pouhé sny… On byl nad míru chladný, žádná dívka ho nikdy nepřitahovala, pořád šel jen za svou pomstou… Já si potom všem řekla, že už to nemá cenu. Byla jsem zklamaná, nikdy už jsem lásku nechtěla poznat, ale osud se mnou měl zřejmě jiné plány…

Doteď si vybavuji tvůj pohled, doteky, lásku, kterou jsi mě obdařoval. Na první setkání a na to, jak se mi změnil život.
Bavilo mě vždy večer nepozorovaně odcházet z Listové jen proto, abych tě mohla znovu vidět. Ty dny nikdy nezapomenu…
I když musel být náš vztah utajený před mou vesnicí a tím se vše komplikovalo, já byla ochotná to podstoupit. Ty ses taky nesměl o mně zmínit – kdoví, co by s tebou provedli…
Chtěla jsem s tebou zůstat navždy, ale zase do toho zasáhl osud a vše se rázem změnilo…
Když jsem se jednoho rána dozvěděla, že tě tvůj bratr zabil, celý svět se pro mne zhroutil. Prve mě napadlo jít se svěřit Narutovi, vylít mu své srdce… On byl a je pro mne velkým přítelem, ale to bych prozradila, že jsem s tebou něco měla. Vlastně jsem to nikomu ze zdejších říct nemohla – všichni tě nenáviděli za tvůj čin v minulosti a přidání se k Akatsuki. V tu chvíli jsem byla naprosto bezradná… A nejhorší bylo, že to nešlo vrátit zpátky!

Už je to rok, co se to přihodilo, ale já doteď cítím vinu, že jsem se ani nepokusila tomu zabránit… Stále na tebe vzpomínám a stále se mi slzy derou do očí…
Musí snad každá láska skončit špatně? Je to hřích, který je hoden trestu, být zamilovaná?
I když je to rok a vím, že už nikdy nepřijdeš, nikdy mě neobejmeš a nepolíbíš, pořád tě budu milovat.
Itachi – já nezapomenu…

Ze vzpomínání mě probouzí až velmi známý hlas vždy se smějícího blonďáčka.
,,Sakuro-chan, tady jsi! Já tě zrovna hledám… Nechtěla bys jít na ramen? Zvu tě,‘‘ usmívá se na mě Naruto.
Já se otočím a řeknu mu: ,,Moc ráda.‘‘

Najednou mi zase ukápne slza.
,,Sakuro-chan, co se stalo?‘‘
,,Naruto, to je na dlouho,‘‘ odpovím tiše, ale tak, aby mě slyšel. Stále nevím, jestli mu o tom mám povědět… Váhám, ale nakonec se stejně rozhodnu. Ano – budu mu věřit a doufám, že na mě zase po dlouhé době usměje štěstí.
,,Když je to na dlouho, tak začni hned teď,‘‘ pobízí mě Naruto.
Já se nadechnu, podívám se na něj a začnu: ,,No tak dobrá...‘‘