ケシ 03

část od hvězdičky vypráví Asuka

„Jak jinak,“ zachechtal se dobromyslně Kiba. „Už ho aspoň porazila?“ vyzvídal.
„Ještě ne, ale věřím, že se jí to jednou povede.“ pravila jsem rozodně. Kiba s Akamarem se zvedli k odchodu. Na ulicích bylo rušno, jako každé nedělní odpoledne. Ten dav mi lezl na nervy, přála jsem si, abychom už stáli před sídlem klanu Nara. Doprava, doleva, znovu doprava, přejít ulici... Ta cesta mi připadala skoro nekonečná. Oproti tomu se Kiba s Akamarem celou cestu náramě bavili. Různě se předháněli a pošťuchovali, jako by byli čerství geníni a ne uznávaní jonini. Vůbec se nezměnili. Ze zamyšlení mě vytrhl nadšený štěkot. To se Akamaru vítal s mou dcerou. Ani jsem si nevšimla, že stojíme u Shikamarova domu, jak jsem celou cestu nevnímala.
„Dobré odpoledne, Kurenai-san.“ přivítal mě Shikamaru.
„Kiba! Akamaru!“ zasmál se překvapený ninja při pohledu na své přátele. „Kdy jste se vrátili?“ vyzvídal Nara.
„Teprve dnes ráno,“ zašklebil se Kiba a Akamaru souhlasně zaštěkal.
„Shikamaru, pojď s náma do Ichiraku ramen,“ prosila jsem ninju.
„Když já nevím,“ zdráhal se neochotně Nara.
„No tak,“ přidal se ke mně Kiba. „Musíme přece oslavit náš návrat!“ zazubil se.
Shikamaru stále jen krčel rameny a pohrával si se zapalovačem.
„Shikamaru-sensei,“ zatahala ho Asuka za rukáv.
„Když jinak nedáte...“ zahučel jonin znuděně. Musela jsem se usmát. Asuka si vždycky musí prosadit svou.
„Hurá!“ zavýskla Asuka, až jsem sebou trhla. V očích mé dcery poskakovaly veselé, nevyzpytatelné jiskřičky. „Shikamaru-sensei, vy jste tak hodný, že nás všechy zvete na rámen!“ culila se rošťácky.
Pobaveně jsem pohlédla na Shikamara. Tvářil se ještě mrzutěji než obvykle, ale s tichým „mendokusé“ souhlasně přikývl.

*
„Itadakimasu!“ vykřikla jsem šťastně a začala hltat horký ramen. Slyšela jsem, jak se má maminka spolu se senseiem a Kibou-san smějí, nejspíš kvůli mému hltání, ale byla jsem šťastná. Alespoň se maminka netrápila a to bylo hlavní. S chutí jsem dojedla první misku a už už se sápala po další. Chudák pan Teuchi ani nestíhal válet nudle.
„Hej, Shikamaru, koukám, že se ti to dneska pěkně prodraží,“ dloubnul do Nary rozesmátý Kiba.
Při pohledu na senseie, jak zoufale hledá po kapsách drobné, jsem se zahihňala, ale to jsem neměla dělat. Vdechla jsem část vývaru, co jsem měla právě v plánu spolknout. Mého kuckání si Kiba okamžitě všimnul a pošťuchoval senseie dál: „Vidíš, ještě se ti tady udusí, to pak nebudeš mít koho učit.“ Ale to už do mě maminka bušila, jako do boxovacího pytle.
„Ma-mi, t-to už sta-čí,“ snažila jsem se nadechnout a taky odradit mamku od úmyslu ze mě vymlátit duši. Ustaraně si mě měřila. Tušila jsem, že jsem po tom kuckacím rituálu asi pěkně červená a tak poděkovala a ujistila ji, že jsem naprosto v pořádku. Pořád na mě tak ustaraně koukala, bylo mi z toho pohledu smutno. Věděla jsem, žeměla tatínka hrozně moc ráda a jak moc ji to, že umřel, změnilo. Někdy jsem si přála aby toho ninju, co tátu zabil, odnesl velký, zlý drak někam hodně daleko. Kvůli tomu, že tátu zabil, je maminka děsně smutná. Dál jsem se zamyšleně hrabala ve své porci ramenu. Najednou mě přepadl takový zlověstný pocit, jako když vás někdo upřeně pozoruje. Opatrně jsem se otočila a snažila se vypátrat původce onoho zlověstného pocitu. Prohlížela jsem si okolní budovy, ale bez úspěchu. Koutkem oka jsem zahlédla jakýsi stín, ale když jsem se na to místo podívala pořádně, nic tam nebylo. Divný.

Paprsky zapadajícího slunce ozářily maminčinu rozesmátou tvář. Byla jsem ráda, že se po dlouhé době zase směje. Právě jsme se vracely domů, když nám přes cestu přeběhla černá číča. Mamka se zarazila. Vím že není nějak moc pověrčivá, přesto zůstala nehnutě stát a zírala na místo, kde číča zmizela.
„Mami?“ zeptala jsem se ustaraně. „Mami!“ zatahala jsem ji za rukáv. Jako by z transu ke mně obrátila tvář: „P-promiň zlatíčko, nějak jsem se zamyslela....“

Konečně jsem ležela ve své postýlce, s hromadou plyšáků okolo. Hmmm. Dnešek byl opravdu divný. Nejdřív ten zvláštní pocit v Ichiraku a pak ta číča... Připadalo mi to divné a strašidelné, ale byla jsem hrozně moc unavená a tak jsem se raději schovala pod peřinu a snažila se usnout.

„...prý zmizeli...“
„Ano, slyšela jsem, že to byl Shiroi klan...“
„...jejich sídlo je v troskách...“

„Asuko, vezmi prosím ještě několik rajčat...“
„Dobře, mami.“ Divné. Shiroi klan byl jeden z nejsilnějších v Konoze. Co by se jim tak mohlo stát?
Kam zmizeli? Zamyšleně jsem táhla nákupní košík směrem k oddělení se zeleninou. Rajčata neměli, tak jsem vzala pár paprik. Snad to nebude vadit. Mamka ještě do košíku přihodila chleba a zamířily jsme k pokladně. Před námi stály dvě postarší ženy.
„Jistě, že jsem si tím naprosto jistá, mí známí bydlí ve stejné ulici-“.
„Ale drahoušku, jak by se jim mohl zřítit v noci dům tak, aby to nikdo neslyšel? Říkala jste, že si toho všimli až ráno.“
„Ano, to je pravda,“ přisvědčila žena a upravila si šátek kolem krku. „Skutečně si toho všimli až ráno. ANBU se prý velice divili, že si toho nikdo nevšiml dřív. Prý se na místě nenašly žádné stopy. Skoro to vypadá, jako by klan odešel dobrovolně a dům po sobě zbořil...“
„Mě se ten klan nikdy moc nezdál. Izolovali se od zbytku vesnice a jak si zakrývali tváře...“

Jistě. Zakrývali si tváře, kvůli jejich Kekkei Genkai. Všichni to vědí. Takuya-kun, co chodí na Akademii, je z Shiroui klanu a vždycky nosí masku. A kamarády má jen dva. Jednoho z Yamanaka klanu, bratrance Ino-sempai a druhého z Aburame klanu. Říká se, že ti, kteří viděli tvář někoho z Shiroi nezakrytou, zešíleli. Ve vesnici vážně neměli moc přátel. Možná proto odešli? Ale to je přece divné. Naruta-sempai ještě teď polovina Konohy nemá v lásce a nikam neodešel. A proč by ničili rodinné sídlo, kterým se chlubili už když žil můj praprapraprapradědeček?
„As, pojď už, zdržujeme frontu.“
Ještě napůl zamyšlená jsem se ohlédla a spatřila frontu nervózně podupávajících lidí.
„Už jdu,“ zamumlala jsem a připojila se k mamce.
Cestou domů jsem se málem srazila s několika sloupy.
„Na co myslíš, As? Vůbec nedáváš pozor na cestu.“ vyzvídala mamka. Mávla jsem neurčitě rukou. „Ale jen tak, zítra máme odevzdat obrázek shurikenu a mě kreslení moc nejde.“
Mamka jen pokrčila rameny. „Alespoň to zkus, Iruka-sensei tě určitě pochválí.“
Lhát je špatné, nerada lžu. Ale maminka by mě jinak nepustila ven, kdybych jí řekla o Shiroi klanu. Hned by ji napadlo, že se tam chci podívat. Jestli zmizeli všichni, včetněTakuyi-kun... To není dobré, jeho bráška si se mnou každé odpoledne po tréninku hrál... Musím se tam podívat, už kvůli Naokimu-chan.