Tajná přísada

,,Teuchi-san," zaúpěl už po několikáté.
,,Řekl jsem ne. Nikdo kromě mě to neví a tak to také zůstane."
,,Ale no tak, přece nechcete riskovat, že si to vezmete s sebou do hrobu. Vždyť potom by k vám už nikdo nechodil."
,,Jen se neboj, tu správnou příležitost rozhodně nepropásnu," mrkl na něj s povzbudivým úsměvem. ,,Navíc jsem si jistý, že dokud budeš žít ty, moje rodina se o své výdělky strachovat nemusí," zasmál se a ubrouskem si utřel nudli lepící se mu na tvář.
,,Vy jste strašnej," zabreptl a uraženě nafoukl své stále dětské tváře.
,,Copak ty bys někomu prozradil tajemství své techniky?" nadzvedl obočí a mírně se na něj ušklíbl.
,,Ale to se přece nedá srovnávat."
,,Ale jistěže dá," zasmál se starý muž znovu. ,,Kdybys prozradil své tajemství, ohrozilo by to tvůj život. Když ho prozradím já, ohrozí to mé podnikání, lidé ke mně přestanou chodit, protože konkurence bude nabízet to, co já. No a nakonec umřu hlady, protože nebudu mít peníze, abych si koupil jídlo."
,,Já to ale nikomu neřeknu! Přísahám! No tak, Teuchi-san, prozraďte mi to."
,,Nejde to, kluku střapatá. A nezkoušej dál moje nervy, nebo tě vyhodím," pronesl naoko vážně a vstal ze židličky na druhé straně pultu. ,,Mám ještě spoustu práce."
,,Ale Teuchi-san..."

Nezastavil ho. Jako každý den. Vždycky dopadl jejich rozhovor stejně. Stařík se zvedl a odešel. A už se s ním o tom nehodlal bavit.
,,Copak je to takový problém mi to říct?" remcal při cestě domů. Ruce, zastrčené hluboko v kapsách, zlostí zúžené oči a stále mírně nafouknuté tvářičky. Jeho typická ranní podoba.
Krok za krokem, kamínek za kamínkem. Některý z mladíkova rozčílení vystřelil z prašné cestičky a narazil do obrubníku.
,,Tohle prostě není...," zarazil se, když se mu v cestě vyskytla nečekaná překážka. Podíval se dolu, na starou shrbenou ženu táhnoucí těžký vozík, a s nadzvednutým obočím dokončil: ,,fér..."
,,Mladíku, dávejte si pozor, kam šlapete. Jsem sice malá a značně letitá, ale podložkou pro vaše nohy bych být tedy opravdu nechtěla," pokárala ho s úsměvem a upřela na něj své trávově zelené oči.
Chvíli nevěděl, co říct. Připadal si...trapně.
Otevřel ústa, aby vypustil jeden ze svých oblíbených, drzých pokřiků, ale jakmile se mu líčka začala studem barvit do růžova, místo slov se z hrdla vyloudilo jen zaražené heknutí.
,,No co tu stojíte jako kůl v plotě," zasmála se a dřevěnou hůlkou, kterou svírala v třesoucí se pravé ruce, do něj strčila.
,,Co..?"
,,Víte co, mladíku? Pojďte mi radši pomoct, nebo se odsaď nepohnem ani jeden."
Nečekala na jeho odpověď, jen mu vrazila rukojeť od vozíku do dlaní, otočila se a ruku v ruce s hůlkou si dál kráčela zaprášenou ulicí.
,,Cože?"
,,No pohněte, mladíku. Nemáme na to celý den," slyšel jen její vzdálené houknutí z rohu ulice.
,,Ale já na tohle..."
Pozdě. Babička mu zmizela z dohledu stejně rychle, jako se před ním objevila.
,,No to je snad zlej sen," odfrkl si a těžkými, dusavými kroky se vypravil za onou neznámou stařenkou.

,,Vy mladí jste nějací neaktivní," zakroutila hlavou, když čekala na svého pomocníka, sedící na starém pařezu na kraji lesa.
Jakmile uslyšel slovo neaktivní, vystřelil jako šipka a rázem se před babičkou zračil jeho stín.
,,Abyste věděla, babčo, tak já jsem ten nejaktivnější ninja z týhle vesnince," pronesl pyšně a vycenil na ni své bílé zuby.
,,No o tom se hned přesvědčím," dodala s úšklebkem. ,,Vidíš tohle?" zeptala se a vrazila mu do ruky drobnou rostlinku se světle fialovými květy.
,,Vidím," přitakal, prohlížejíc si broučka lezoucího z jednoho zvonečku tvořícího nadýchaný chomáček.
,,Tak mi jich nasbíráš plnej košík," zazubila se a nečekaně prudce na něj hodila jednu z proutěných nádob, které táhl ve vozíku.
Neohrabaně ji chytil a s nadzvednutým obočím si ji prohlížel.
,,Tolik?" vypadlo z něj po chvíli.
,,Říkals, že seš nejaktivnější člověk z vesnice. Tak se ukaž, střapáčku."

,,Zlej sen, zlej sen, zlej sen," mrmlal si pro sebe, když přes hodinu chodil po zelené mýtince a trhal malé rostlinky s nanicovatými fialovými kvítečky.
,,Už to máš, střapáčku?"
,,Za chvilku, babčo, za chvilku," houkl přes rameno a otráveně obrátil oči v sloup. Čím si tohle zasloužil?
,,Pojď sem, střapáčku," pokynula mu rukou, aby přišel blíž.
,,Babčo, říkal jsem, že to ještě nemám," odfrkl si, když jí položil k nohám do tří čtvrtin naplněný košík.
,,To nevadí, střapáčku, to nevadí," usmála se a hůlkou mu šťouchla do kolen. ,,Sedni si."
Se znechuceným výrazem ve tváři si čupnul a následně se sebou plácl na měkkou zem. ,,Vidíš tohle, střapáčku?"
,,Další kvítí, babčo?"
,,Ne, střapáčku, Žádný kvítí. Podívej se pozorně. Vidíš?"
Naklonil svoji hlavu blíž k vrásčité dlani a upřel svůj zrak na její povrch.
,,A co mám vidět, babčo?"
,,No ta zrnka přece," usmála se a foukla.
Zavřel oči, nakrčil nos, pevně semkl rty a prudce kroutil hlavou ze strany na stranu.
,,Fuj!" zanadával, když mu neznámá věc vlítla do obličeje. ,,Co to bylo?"
,,Zrníčka prachu, střapáčku."
,,Co?"
Stařenka jen s úsměvem zakroutila hlavou a pohladila svoji tmavě hnědou vyřezávanou hůl.
,,Ne všechno, co existuje, je vidět, střapáčku. Ty víš, že to existuje, ale přece to nevidíš. Nepotřebuješ to vidět, protože něco uvnitř tebe ti říká, že to opravdu je. A i když o tom žádný důkaz nemáš, ani ho nechceš. Bylo by to jako házet hrách na stěnu."
Zamrkal a mírně pootevřel ústa. Podíval se na ni, na její zvrásněnou tvář, od které se odrážely horké sluneční paprsky.
,,Proč...proč mi to říkáš, babčo?"
,,Protože ty sám jsi to chtěl vědět, střapáčku."
,,Ale..."
,,Víš, co je to přátelství, střapáčku?"
Mírně se zašklebil.
,,Co je to za otázku, babčo."
,,Tak víš?"
,,Jistě že ano."
,,Ukaž mi ho, střapáčku?"
Zarazil se. Znal přátelství, věděl, co to je. Ale ukázat ho, vědět, kde je? Přátelství bylo...no přece...všude...všude kolem...nebo...nebo jen tady...?
,,No?"
,,Přátelství je...je...je...no je..."
Znovu se usmála. Ten úsměv neznal, nikdy předtím ho neviděl. Měla ho jen ona. Milý, přívětivý, chápavý a přitom říkající, jaký jsi hňup. Bylo to možné? Nebo spíš šílené? Nezdál se mu jen nějaký bláznivý sen?
,,To je právě to, střapáčku. Přátelství je jako zrnko písku. Víš, že existuje, ale nevidíš ho. Nepotřebuješ ho vidět. Protože věříš. Víra...to je to, střapáčku. To je ta podstatná věc, které by ses měl na všechno ptát. Když věříš, když tvé srdce v něco věří, už nic jiného nepotřebuješ. Stačí jen zavřít oči a představit si to. Vysnít si to. Uvěřit tomu. Je jedno, zda to bude nemožné nebo až přehnaně reálné. Důležité je, že ty o tom budeš vědět. Víra ti řekne, že to existuje. A ty to přijmeš. Chápeš, střapáčku?"
Lístek se utrhl z přilehlého stromu a za jemné hry s větrem proletěl mladíkovi přímo před očima. Párkrát se zatočil, než se šustěním dopadl na zem.
Usmál se. Poprvé od té doby, co neznámou stařenku potkal.
,,Chápu, babčo."
Pohladila ho po rozcuchaných vlasech a cvrnkla ho do čela.
,,To jsem ráda."
,,Já taky," naklonil hlavu na stranu s širokým úsměvem. ,,Díky."

Další slunečný den. Další teplé paprsky v rozžhavených ulicích vesnice. Další horké ráno s miskami ramenu.
,,Copak, dneska jsi nějak ticho," zaraženě na něj promluvil oplácaný kuchař.
,,Jo," odpověděl nepřítomně.
,,Dnes žádné otázky?"
Podíval se k azurovému nebi, na kterém si hrály dva malí beránci. Jemně se usmál a nechal si větrem promnout své rozcuchané vlasy.
,,Žádné, Teuchi-san. Už nikdy žádné."