Z povinnosti se láska nerodí - 6. kapitola

Ahojte lidi. Tady je nová kapitola.:)

Konoha

„A to říkáš jen tak?“
„Nevím, co bych k tomu měl dodat. Nic jsem jim nenabízel. Ta dívka se rozhodla z vlastní vůle.“
Naruto otevřel ústa na znamení nesouhlasu. Nevyšlo z nich však ani hlásku. Jeho otec si smutně povzdechl a promluvil na chlapce konejšivým hlasem.
„Vím, že je to těžké, ale ty to zvládneš.“
Blonďatý shinobi nespokojeně zamručel. „Kde bereš tu jistotu?“
„Jsi můj syn,“ odpověděl Čtvrtý s malým úsměvem. Naruto pouze nechápavě zakroutil hlavou a poctil pohodlné sedadlo v otcové pracovně svou přítomností. Nohy opřel o hromadu nevyřízených dokumentů, nedbaje slušnosti ani svých špinavých podrážek. Minato, stojící kousek od obrovského okna s výhledem na Konohu, se maličko zamračil.
„Dej ty nohy radši na stůl. Je to pohodlnější. Navíc jsi mi právě ušpinil zprávu pro Kazekageho.“
Jakmile chlapec neochotně vyplnil otcovo přání, unaveně přivřel oči. „Posledních pár týdnů byla noční můra.“
„Máš pravdu. Kushina mě vzteky málem zabila.“
„Všechno se to nakupilo. První ta bitva, tvoje zranění, pitomá svatba, cirkus doma a nakonec se ta holka rozhodne přijít víc než o tři roky dřív, než se původně plánovalo.“
Minato chlapci pozorně naslouchal. Bylo to po několika týdnech poprvé, co spolu otevřeně mluvili. Od chvíle, kdy dal Naruto svůj slib a přistoupil na dohodnutý sňatek, nedával svému okolí sebemenší známky zármutku či neštěstí. Blonďatý chlapec oplýval veselím a dobrou náladou natolik, až se to jeho přátelům a rodině zdálo nepřirozené. Téměř jakoby sám sebe snažil obelhat, že zažil jednu z nejhorších nočních můr.
„Doufal jsem, že si užiju ještě několik dalších let,“ promluvil chlapec pomalu. „Nechci aby tu byla. Hned mi to všechno přijde skutečnější a hrozivější. V posledních několika týdnech jsem se uklidňoval myšlenkou, že zbývá ještě moře času, než se tomu budu muset postavit tváří v tvář.“
„Není to tak černé, jak to vypadá. Můžete se poznat. Třeba si ji dokonce oblíbíš.“
„Nechci ji mít každý den pod nosem a nechci aby patřila do mého světa! Aspoň dokud to není nevyhnutelné.“
Na Narutově tváři se po dlouhé době objevil smutný, skoro vzteklý výraz. Z předmětu, který svíral v ruce, se ozvalo křupnutí a následně na zem tiše dopadly obě poloviny Minatova oblíbeného pera. Blonďatý Hokage nechal škodu bez povšimnutí a dál ustaraně pozoroval svého jediného syna.
„Kdy má přijít?“ otázal se chlapec, když se bezmyšlenkovitě chopil dalšího pera.
„Už za pár dní,“ zamumlal Minato. Jak očekával, vráska na čele jeho syna se ještě prohloubila. „Než ale přijede, musím tě o něco požádat, Naruto.“
„Hm?“
„Ačkoliv vím, že to pro tebe bude nejspíš těžké, nebuď k té dívce ošklivý. Myslím, že není nadšená o nic víc než ty a svým chováním bys jí mohl jen ublížit.“
Blonďák se smutně pousmál. „To docela chápu. Nemusíš mít strach. Stejně se jí budu vyhýbat jak nejvíc to jen půjde.“

Hinata pečlivě zapnula obrovský batoh a naposledy se zkoumavě rozhlédla po pokoji. Místnost působila podivně prázdným dojmem. Většina dívčiných oblíbených věcí z poliček zmizela, stejně jako oblečení ze skříní a fotografie v barevných rámečcích.
Ozvalo se tiché zaklepání a do pokoje nakoukla rudá Sakura s náručí plnou nesmyslných zbytečností.
„Nemáš v ještě někde místo?“ ušklíbla se na udivenou černovlásku. „Ke mně už se nevleze ani smítko prachu.“
Hinata s úsměvem zavrtěla hlavou a ukázala na svůj přeplněný batoh. „Taky nechávám spoustu věcí tady. V Konoze můžeme vše potřebné dokoupit.“
„Asi máš pravdu,“ povzdechla si dívka a odhodila několik oblíbených šamponů na Hinatinu postel. Černovláska se pousmála a upřela pohled na obrovské okno, jímž do pokoje pronikaly první ranní paprsky.
„Kdy vyrazíme? Neměly bychom s odchodem otálet, dokud je pěkné počasí.“
Sakura pohlédla stejným směrem a tvář se jí vyjasnila. „Vypadá to na příjemnou cestu. Neboj se, brzy budu hotová.“
Hinata přikývla na znamení, že počká. Pak se posadila na dřevěnou podlahu se zkříženýma nohama. Byl to její starý zvyk. Vždy, když potřebovala přemýšlet, zaujala tuto polohu a zavřela oči.
Nyní se cítila rozrušeně. Myšlenka, že opouští místo, které po celý život nazývala domovem, ji zneklidňovala. Na druhou stranu před sebou viděla i budoucnost plnou možností a nezodpovězených otázek. Nová etapa života, která měla započít jejím příchodem do Konohy, ji naplňovala bázlivým, přesto však z části příjemným pocitem.
O několik minut později už tmavovláska pečlivě zavřela dveře, téměř jakoby se obávala neznámých návštěvníků. Byl to holý nesmysl. Věděla, že jediným nevítaným hostem v pokoji se v budoucnu stane prach, který pokryje podlahu i nábytek šedivou pokrývkou.
Ve stejnou chvíli se Sakura pod tíhou svého zavazadla vypotácela z pokoje a otřela si orosené čelo.
„Narvat tam zbytek byla makačka,“ oznámila na vysvětlenou. „Jdeme?“
Hinata odtrhla oči od světlých dveří pokoje a její výraz ochladl. Pomalým krokem se vydala směrem k pracovně svého otce.
„Musíme zařídit ještě poslední věc.“
Růžovovlasá dívka obrátila oči v sloup. Bez řečí však spolu se svou sestřenicí prošla několik temných chodeb a po vyzvání vstoupila do tmavé místnosti.
„Odcházíme,“ promluvila Hinata tichým hlasem. „Čeká nás dlouhá cesta.“
Hiashi vážně pokývl hlavou, ani o jednu z dívek však nezavadil jediným pohledem.
„Vše je zařízeno. Po příchodu do vesnice zajděte za Hokagem. Bydlení jsem přes něj zařídil, stejně jako vaše nové mistry. Pokuste se nezostudit naši vesnici. Zvlášť ty, Hinato. Náš klan na tebe nyní v mnohém spoléhá.“
Tmavovláska sklopila hlavu, zatímco její kamarádka pocítila neodolatelnou touhu, zareagovat pohrdavým odfrknutím. Shinobi se sklonil k jedné mnoha tmavých polic a zpoza několika svitků vytáhl tlustou obálku, kterou předal svojí dceři.
„Do začátků se vám bude jistě hodit.“
Hinata poděkovala a uschovala předmět se vzácným obsahem do nitra jedné z mnoha kapes svého zavazadla.
„Nebudeme tě zdržovat,“ zamumlala následně, jelikož jí nebylo po chuti poslouchat jednu z otcových nekonečných přednášek. „Tak tedy nashledanou.“
Hiashi opět jen pokývl hlavou a se zamyšleným výrazem pozoroval ozářenou vesnici. Dívky spěšně opustily temnou místnost. O chvíli později pak i přepychový dům.
Hinata se naposledy otočila.
„Odcházíme,“ zašeptala napůl smutně, napůl okouzleně.
Sakura se hlasitě a zvonivě zasmála. „Jedna z nejlepších věcí, která tě kdy napadla. Byly bychom se tam jistě udusily.“
Tmavovláska její poznámku vnímala jen s minimální pozorností. Nepředvídatelná budoucnost otevřela své brány a ona udělala první krok do neznáma.

Nad Konohou se prohnal slabý vánek a listy stromů, tyčících se za vesnicí zašelestily. Ulicemi se tiše plížilo ospalé ticho a lidé plnili svou práci se znuděnými výrazy. Poklidné odpoledne přerušovaly jen občasné hlasité výkřiky a rány, ozývající se z míst, kde obvykle trénovali mladí ninjové. Právě tam zamířily dvě zamlklé, pomalou chůzí jdoucí, osoby.
„Vypadá to, že nás dnes někdo předběhl,“ okomentoval černovlasý mladík jeden z nejhlasitějších zvuků. Jeho kamarád odpověděl širokým úšklebkem. „Hádám, že je to Kiba s Akamarem. Nikdo jiný tolik rámusu nenadělá.“
„Já bych o někom věděl.“
„O kom?“
„Nech to plavat.“
Chlapci vyšli zpoza stínu několika stromů, které jim kazily výhled na rozsáhlou, trávou porostlou plochu a spatřili spoustu modré chakry spolu se zelenou, rychle se pohybující šmouhou.
„Neji a Lee,“ poznamenal Sasuke bez jakéhokoli vzrušení. „Takže ses netrefil.“
Naruto jen krátce zamručel a svraštil obočí. „Moc toho nevidím.“
Oči černovlasého mladíka bleskově změnily barvu na červenou. Sasuke upřel svůj dobře trénovaný sharingan na bojující dvojici a se soustředěným výrazem ignoroval kamarádův tichý povzdech.
„Taky by se mi ten tvůj zázrak občas hodil.“
„Lee útočí na Nejiho vír proroctví. Zatím bezúspěšně. Měl by si sundat to závaží,“ okomentoval Sasuke scénu na travnaté ploše. Dalších pár minut strávili oba v tichu. Mladý Uchiha věnoval veškerou pozornost napínavému zápasu, Naruto se bavil zdokonalováním své nejnovější perverzní techniky. Vytvořil několik stínových klonů a procvičoval přeměnu tak dlouho, dokud při pohledu na odhalenou dívku nevybuchli i jeho dvojníci.
Ve stejném okamžiku také zmizela technika Víru proroctví a Neji s Leem se vydali směrem ke dvěma kamarádům. Naruto, již v obvyklé podobě, jim rychlým krokem vyšel vstříc, následován svým nejlepších přítelem.
„Pěkný souboj,“ poznamenal Sasuke na úkor předchozího dění.
Neji zamyšleně přimhouřil oči. „Poklona tvému sharinganu. I Kakashi už má problém zachytit Leeho pohyby.“
Chlapec v zeleném úboru, při zmínce svého jména, oslnil přátele řadou zářivě bílých zubů. „Obyčejný trénink taijutsu. Ještě nás čeká spousta práce. Za chvíli si s Tenten dáme několik desítek koleček kolem Konohy. Co vlastně vy? Jdete trénovat?“
„Samozřejmě. Klobouček Hokage mi nikdo v Vánocům nenadělí,“ zavtipkoval se Naruto. Sasuke podal poněkud srozumitelnější vysvětlení. „Jiraiyu s Kakashim napadlo, že bychom měli zapracovat na společné technice.“
„V překladu to znamená, že neví, co s námi. Raději se zašili k horkým pramenům a poslali nás sem,“ doplnil jej blonďák. „Ani nás nepozvali,“ dodal ještě znepokojeně.
„Mimochodem, Naruto,“ obrátil se na něj Neji. „Nevím, kolik je na tom pravdy, ale zaslechl jsem, že má v nejbližších dnech dorazit jedna z mým vzdálených sestřenic. Mohl bys mi říct jak se jmenuje? Rád bych si po čase popovídal s někým z klanu, kdo se mě nebude snažit zabít.“
Nálada blonďatého shinobiho v jediném okamžiku poklesla snad víc než o deset stupňů. Jeho upřímný úsměv se zkroutil do malého úšklebku a on sám pozvedl ruce na znamení nevědomosti.
„Tuhle informaci ode mě nezískáš. O tu holku jsem se zatím nijak nezajímal. Nevím, jak vypadá, nevím, jak se jmenuje a doufám, že toho o ní v příštích letech moc neuslyším.“
Sasuke na jeho slova zareagoval tichým odfrknutím. „Bude žít ve stejné vesnici jako ty, blbče. Nechci ti kazit iluze, ale za několik dní ji uvidíš na každém kroku.“
„Moc díky za povzbuzení, optimisto.“

Slunce se naklonilo k západu a rychle směřovalo k cíly své každodenní cesty. Dívky běžely pomalejším tempem než obvykle, jelikož těžké batohy zkracovaly jejich kroky i síly.
„Touhle rychlostí nám to potrvá minimálně další den a půl,“ poznamenala unavená Hinata po zdolání strmého svahu a otřela si pot z čela. „Jen co dorazíme k nejbližší vesnici, poohlédnu se po ubytování. Nechce se mi trávit noc venku.“
Sakura zamumlala souhlas těžko srozumitelným způsobem a usadila se na jednu z tlustých větví rozložitého stromu.
„Bolí mě záda,“ povzdechla si unaveně. „Mám chuť z toho batohu polovinu věcí vyházet.“
Tmavovláska zareagovala na její úšklebek tichým uchichtnutím.
„Já ti říkala, ať toho tolik nebereš.“
Růžovovlasá dívka odpověděla protivným zamručením a rozhlédla se po okolí. Nebylo pravděpodobné, že by na úzké lesní pěšince mohly potkat někoho jiného nežli němá zvířata.
Listí stromů zašumělo pod náporem větru a oblohu pokryly načervenalé obláčky.
„Do hodiny bychom měly být u Vodopádové vesnice,“ povzdychla si Hinata.
„Hodina?“
„Přesně tak, musíme se pohnout z místa nebo budeme trávit noc v lese.“
Po krátkém odpočinku se dívky daly opět do kroku. Jelikož však byla pěšina nejen uzounká, ale také i plná překážek, neubíhala cesta ani z poloviny tak rychle, jak by si přály.
Nohy jim umdlévaly a pot z nich jen tekl. K Vodopádové dorazily unavené, doprovázené černou nocí.
„Jsem zvědavá, jestli v tuhle hodinu seženeme ubytování,“ zamručela Sakura a rozhlédla se po téměř vylidněné, ospalé vesnici. Její pochybnosti byly oprávněné. Většina hotelů a penzionů měla v těchto pozdních hodinách zavřeno. I přesto však dívkám štěstí přálo a za pomoci malého příplatku dokázaly přesvědčit majitele již zavřeného hotýlku blízko městských lázní.
Jakmile muž zavedl kunoichi ke dveřím, na nichž se skvěla mosazná čtrnáctka, popřál jim dobrou noc a za mohutného zívání se vydal do horního patra.
Dívky spěšně odhodily batohy do tmavého kouta pokoje a usnuly snad ještě dříve, než se jejich hlavy stačily dotknout měkkých polštářů.

Ačkoliv se Hinata dalšího dne probudila s namoženými zády, uvítala slunečné ráno širokým úsměvem. Dobrá nálada ji neopouštěla ani po zbytek dne. Spolu se Sakurou navštívily blízké lázně a poskytly tak trochu odpočinku rozbolavělým svalům. Pár hodin před obědem se dívky opět vydaly na cestu. Husté lesy, které je provázely do Vodopádové vesnice se změnily na rozsáhlá pole a travnaté plochy. Díky schůdnějším cestám se kunoichi pohybovaly rychleji než předchozího dne a mohly si tedy dopřávat i delší odpočinek. Obě okouzleně pozorovaly okolní krajinu, jež v nich dokázala nejen zapudit pocit únavy, ale také probudit klid a pohodu.
Krátce před večerem se dívky ocitly na vrcholku jednoho z mnoha nevysokých kopců, které svým tvarem připomínaly obrovské kopule. Teplý vítr si pohrával se zelenými trsy trav a cuchal jim rozpuštěné vlasy.
„Cítíš tu změnu?“ otázala se udýchaná, přesto však usmívající se Sakura své kamarádky.
Hinata neodpověděla. Zasněný výraz ve tváři vyjádřil dívčiny pocity lépe než obyčejná slova. I na ni okolí působilo nepopsatelným dojmem. Ačkoliv svůj domov milovala, měla chuť vykřičet do ticha, že zdejší květiny voní lépe a slunce hřeje příjemněji. Dokonce i vánek, jakoby je vítal v zemi Ohně.
Tmavovláska se obrátila ke své společnici. „I když vím, že je velká část mého života naplánovaná, cítím se tu svobodně. Jako bych se mohla v jediném okamžiku vznést a odletět.“
Sakura zamyšleně přimhouřila oči. „Myslím, že vím, co tím chceš říct. Mám podobný pocit. Je tu nádherně.“

Přestože byly blízko jedné z menších vesniček, strávily dívky noc pod širou oblohou, bohatě posetou hvězdami. Listovou spatřily dalšího dne krátce před obědem, když stanuly na okraji zeleného údolí, v němž vesnice spočívala. Polední slunce ozařovalo červené střechy
obrovských sídel i menších domečků, jež se k sobě neuspořádaně tiskly a vytvářely tak neobvyklý, přesto však na pohled příjemný, zmatek. Nad údolím se skvělo azurově modré moře s několika osamělými bílými obláčky a ze skály na vesnici plnou života shlížely čtyři vážné tváře.
Sakura sledovala barevnou podívanou s užasle otevřenýma očima. „Vypadá to jako-“
„Obrázek z pohádkové knížky,“ dořekla Hinata, které se při pohledu na nový domov zatajil dech.
K branám Listové došly dívky pomalým krokem. Už z dálky k nim doléhal hlasitý ruch, způsobený obyvateli Konohy. Hned na okraji vesnice je však zarazil hluboký hlas.
„Stůjte!“
Obě kunoichi se polekaně obrátily a spatřily dva, ne příliš čilé, chlapíky, oblečené do tmavozelených chuuniských vest.
„Kdo jste? Co tu pohledáváte?“
Shinobi o smysl jejich přítomnosti žádný pádný zájem nejevil, což bylo znatelné z otráveného tónu, kterým se otázal. Hinata se ihned dovtípila, že věta byla kladena pouze z povinnosti. I přesto se jí však čele objevila mělká vráska. Dívka si nebyla jistá, zda je zdejší hlídka obeznámena s její situací a nechtěla působit zbytečné problémy.
Dřív než ovšem stihla otevřít ústa k odpovědi, padl pohled jednoho z ninjů k čelence, jež měla Sakura uvázanou v růžových vlasech. Hinatina byla překryta černým cestovním pláštěm, který měl chránit dívčino oblečení před špatným počasím i nežádanou špínou.
„Vesnice Osudu?“ otázal se shinobi ostražitě. Kunoichi krátce přikývly. Muž se zamračil. Za okamžik se ale jeho tvář vyjasnila.
„Ach tak. Už si vzpomínám. Nečekali jsme vás tak brzy.“
„Cesta byla rychlejší, než jsme předpokládaly,“ osvětlila dřívější příchod Hinata a Sakura jej obdarovala zářivým úsměvem. „Můžete nám povědět, kde najdeme Hokage? Nerady bychom někde zabloudily.“
Díky podrobnému popisu cesty a mnoha záchytným bodům se dívky dostaly ke kanceláři Čtvrtého rychleji než předpokládaly. Ulice, kterými procházely, jim připadaly okouzlující. Veselí a dobrá nálada, která se rozlévala po celé vesnici jako nasládlá vůně, byla nakažlivá.
Kunoichi spěšně vyběhly schody, vedoucí do horního patra červené budovy se znakem listu a stanuly v dlouhé chodbě, v jejímž středu se nacházely obyčejné dveře z tmavého dřeva. Sakura natáhla ruku a zaklepala. Z pracovny se ozvalo zamručení a nesrozumitelné „dále“. Jakmile dívky vešly do místnosti, padl jim pohled na blonďatého a zjevně velmi zaneprázdněného muže, sedícího za psacím stolem. Bradu si podepíral levou rukou a pravou si nervózně pohrával s kuličkovým perem. Na klapnutí dveří zareagoval unaveným povzdechem. Hlavu od téměř popsaného papíru ovšem nezdvihl.
„Ať jste kdo jste, pokud mi povíte jméno manželky Tsuchikage, budu vám vděčný do konce života,“ zamumlal a doprovodil svá slova mohutným zívnutím. „Nechápu, jak může mít někdo tak pitomé jméno.“
„Chinatsu,“ uchichtla se Hinata. Shinobi překvapeně zvedl hlavu.
„Máš pravdu,“ usmál se potěšeně. Při pohledu na ninjovskou čelenku růžovovlasé kunoichi však vykulil své jasně modré oči.
„Vy musíte být-“
„Hyuuga Hinata,“ přikývla tmavovláska.
„Haruno Sakura,“ doplnila její kamarádka