Budeš prostě letět...

Obalené ve vatě v proutěném košíku sedělo a čekalo. Bílé, se třemi šedivými kapičkami na spodku, na boční straně červenou barvou vytetované číslo: 273.
,,Jseš poslední, drobku.“
Černé prameny spletené do copu, v puse párátko a výrazné kruhy pod očima. Opírala se o kolena a hleděla do hliněné přihrádky, kde poklady uchovávaly.
,,Vyprdnem se na to. Nebaví mě tu furt sedět a čekat, než se všichni vylíhnou. Dneska jsem si chtěl dát voraz."
Ušmudlaná tvář, křivé zuby a kabát plný bílých skvrn. S přimhouřenýma očima se podíval do malých klecí, ve kterých se třepotala bílá křídla. ,,Lezou mi na nervy."
Zakroutila hlavou a narovnala se.
,,Tak co tu ještě děláš, starouši. Makáš tu přes třicet let a celou dobu si jen stěžuješ. Když ti to tak vadí, měls odsud odejít."
Pohodil hlavou a uraženě se zašklebil.
,,Pche. Co vy mladí o tom můžete vědět. Staráte se jen o sebe a o svý sny. O něčem takovým, jako je služba vesnici, vůbec nepřemejšlíte. Furt jen někam cestujete a trénujete na zlepšování svejch schopností, ale dělat ty potřebný věci, na kterejch fakt záleží, to vás ani nenapadne. Za chvíli kvůli tomu všichni vymřou!"
,,Jasně, všichni vymřou, protože nikdo nedá holubům nažrat," ušklíbla se a nadzvedla obočí.
,,Vy berete důležitý věci jako viditelný věci. Ale o tohle se nikdo nestará. Každýmu je to šumák!" rozčiloval se, přičemž mu na čele vyběhly vrásky.
,,Klid, dědo. Ještě ty ptáky vylekáš a oni se pose*ou. Kdo to potom bude zase uklízet?"
,,Však ty si jednou vzpomeneš. Všichni na moje slova jednou budou vzpomínat, až se celej tenhle zatracenej svět podělá."

Seděla v houpacím křesle, deka obalovala její povislá ramena a ruce obtáčely zimou zmodralá kolena. Zadrkotala zuby a vypustila z úst obláček páry.
,,Tak dělej," zatřásla se, upřeně pozorujíc tu jednu jedinou přihrádku.
Světlo v komůrce vyzařovalo sytou žluto-oranžovou barvu, teploměr ukazoval 37 stupňů. ,,Máš den zpoždění, prcku. Tak koukni pohnout svýma línýma křídlama a vydrápej se ven."
Nic.
Hlasitě a s patřičným zafuněním si povzdechla. Její spolupracovník hlasitě zařezával ve vedlejší místnosti, zatímco ona tady hlídala to vejce.
,,Ten děda nevěděl, o čem to klábosí. Až nás jednou budou zachraňovat holubi, bude ramen růst na stromě."
Nic.
,,V čem by asi takový tupý zvířata mohli pomoct? Jen žerou a se*ou. A musí se to po nich uklízet."
Nic.
,,Na pekáč s nima."
Křup.
,,Hm?" Překvapeně zvedla hlavu a podívala se před sebe. Měla pocit, že něco slyšela. Něco, co vycházelo z toho podivně vzhlížejícího inkubátoru.
Křup, křup.
,,Co?!
Křup, křup, prásk…,,Píp."
,,No konečně!" Zajásala a vyskočila z křesla, ve kterém doteď seděla. Deka ji sklouzla z ramen, zatímco zmrzlé prsty ťukaly číselnou kombinaci do zařízení na stěně místnosti. Rázem na to se zavřely dveře a prostor naplnil teplý vzduch.
Přešla k přihrádce a odklopila skleněnou přepážku. Sehnula se, aby viděla přímo dovnitř.
Bylo malé, šedé a chlupaté. Dívalo se na ni nechápavýma očima, přičemž naklánělo hlavičku, na které se uvelebil zbytek skořápky, ze strany na stranu.
Přes rty ji přeběhl nepatrný úsměv.
Natáhla ruku a chytila mládě do dlaně. Vytáhla ho ven a zatímco se roztěkaně koukalo po těch divných, tlustých tyčkách, si ho pořádně prohlédla.
,,Oči ne příliš vypouklé, hlavička úměrná k tělu. Křídla zatím dobrá, možná jen zespodu málo opeřená. Nožičky tenké, drápky správně zahnuté…Jo, ty budeš další, prcku," zazubila se a sundala mu skořápku z hlavy. Zapípal na protest, ale to už ho pokládala do klece, kde odpočívali jeho sourozenci. ,,Žádný takový, teď budeš tady."
Zavřela mřížovaná vrátka a otočila se k němu zády.
,,Jen malí holubi. Jen ptáci. Jen směť žrádla a s*aček. Nic víc."

Mladí rychle rostou, věci se kvapně vyvíjí a mění s sebou i celé své okolí.
,,Já z tebe jednou umřu."
Seděla na pařezu a hluboce oddechovala. Už čtrnáct dní se snažila s tím něco udělat, ale bojovat proti přírodě je předem prohraná bitva.
Zatnula pěsti a podívala se na malého ptáčka, který seděl před ní. Jeho jindy bílé peří bylo pošpiněné hlínou a prachem a očka mu padala únavou.
,,Žádný spaní, malej. Ještě jednou," zavelela a zvedla holoubka do dlaní. Nesouhlasně zapípal, ale ona to ignorovala a namísto rozumné odpovědi se rozběhla po rovné cestě. Přidávala na tempu a když dostatečně zrychlila, vyhodila ptáčka nad sebe. Chvíli třepotal křidélky, ale po pár metrech setrvačného pohybu začal padat dolů. Kdyby ho nechytila, skončil by na zemi.
Zase.
,,Tohle prostě nemá cenu!" začala se rozčilovat. Jak mohla na začátku udělat takovou fatální chybu a přehlídnout srůst na spodní straně křídla? Jak se opovážila zařadit ho do těch nadějných? Jak si dovolila dát mu naději na lepší život?
Opřela se zády o strom a sjela po jeho kmeni dolů. Pustila holoubka ze sevření a nechala ho si načechrat peří.
,,Kdybys nebyl poslední, nemusela bych tě teď tak trápit. Jenže ty seš. Takže ať chceš nebo nechceš, prostě se létat naučíš."
Naklonil hlavu na stranu a tiše zavrkal.
,,Neptej se mě proč. Primitiv jako ty to stejně nemůže pochopit."
Zavřela oči a loket si opřela o skrčené koleno. Hřbetem ruky setřela pot na čele a unaveně si povzdechla. ,,Dneska už to stačí. Budeme pokračovat zase zítra."
Chytla ho oběma rukama kolem tělíčka a posadila si ho na hlavu.
Uvelebil se mezi černými vlasy a spokojeně se rozhlížel po okolí. Proč by se měl učit lítat, když všechno, co měl rád, se mu dostávalo i bez toho?

Jenže jednou přijde zvrat, který nenechá žádné předchozí chyby náhodě. Co s tím pak uděláš?
,,Je to beznadějný. Je to zbytečný. Je to…zkrátka na ho*no. Proč se s tebou tady sakra se*u?!"
Řvala, zatínala pěsti, krčila obočí a sváděla svůj vnitřní boj.
,,Kdybych ho zabila, tak by byl pokoj."
Na pekáč s nima.
,,Blbost," ušklíbla se a vrazila pěstí do stromu. ,,Jeden malej pták mě neposadí na p*del."
Podívala se na opeřené tělíčko se skleněnýma očima a chvíli si ho přeměřovala.
,,Takže poslouchej. Teď to zkusíme ještě jednou. Jenže tentokrát tě nebudu vyhazovat. Budu běžet s tebou nad hlavou. Necháš roztažený křídla a až budeme mít dostatečnej vítr, odrazíš se. Chápeš?"
Naklonil hlavičku na stranu.
,,Primitiv jako ty to přece nemůže pochopit."
Vzala ho do rukou a zvedla je nad hlavu. Z dlaní udělala mističku a položila holoubka do ní. Prvně pomalu kráčela, později se ale rozběhla a když dosáhla vyšší rychlosti, trošku holoubka vyhodila. Jeho natažená křídla zachytila vzduchu a odraz drápků od jemné pokožky ho vynesl ještě trošku víš. Plachtil pár metrů než si ho opět přitáhla gravitace a on padal…a padal…a padal…A pak ho chytla.
Zastavila se a zadumaně na něj hleděla. Ani ona sama nevěděla, co to vlastně znamenalo. Nevěděla, jestli to byl úspěch nebo opětovné zklamání. Nevěděla, jestli je plachtění s nutnou pomocí dobrý začátek. Vždyť ten pták nemůže ani sám od sebe vzlétnout.
Přemýšlela by o tom dál. Dumala by nad dalším způsobem, jak ho přimět vzlétnout. Bojovala by dál proti kruté přírodě. Kdyby se jí nad hlavou nemihl stín.
Prudce se otočila a očima tikala ze stromů na keře. Cítila něčí přítomnost.
Udělala pár kroků dozadu a chytila holoubka do náruče.
,,Tohle se mi vůbec nelíbí."
Přivřela oči a snažila se zjistit, co se děje. Nemusela čekat dlouho.
Jeden dobře hozený kunai jí mířil přímo na hlavu. Byl by ji zasáhl rovnou do čela, kdyby ho neodrazil jiný.
,,Eh?!"
,,Jsme napadeni, Hane! Musíš poslat pro pomoc!" ozvalo se z křoví vedle ní.
Otočila hlavu a dívala se na starého dědu s kabátem od holubích výkalů. V pravé ruce držel kunai, v levé srolované psaníčko. ,,Máš poslední záchranu! Všichni ostatní už jsou fuč."
,,Cože? Jak to myslíš?!" Byla v šoku. Absolutně nic nechápala.
,,Přepadli nás ze zálohy. Ve vesnici se bojuje. Domy hoří. Máš naši poslední naději. Tohle ti posílají," ve stručnosti vyklopil a hodil jí ruličku papíru.
,,To snad nemyslíš vážně…"
,,Neremcej a dělej!"
Chtěla něco namítnout. Chtěla protestovat. Tohle bylo přece absurdní.
Stín se mihl před jejím strnulým tělem a nepřátelský ninja na ni vytáhl bojový meč. Vysunout ho z pouzdra trvalo jen sekundu, i to však stačilo starému holubníkovi k tomu, aby ji odstrčil stranou.
Spadla a odkutálela se pár metrů dál.
,,Proč…"
,,Protože je to rozkaz. Tak tu přestaň ležet jak pytel brambor a dělej už něco," procedil skrz zuby, zatímco se snažil kunaiem odrazit lité ostří katany.
,,Nezvládne to."
,,Na to se tě nikdo neptal!"
,,Ale…"
,,Dostalas to za úkol. Tak pohni svým pos*aným zadkem a prokaž vesnici aspoň malou službičku, poseroutko."
Zlý sen.
Probudí se.
Všechno bude jako dřív.
Bobky od bílých holubů, ustavičné vrkání.
Otravný děda.
Dědo…
Zatnula ruku v pěst.
,,Slyšels to, primitive? Teď prostě poletíš."
Otočila se na bok a chytla holoubka do dlaně. Přitáhla si ho k sobě a na nohu mu uvázala srolovaný vzkaz.
S těžkostí se postavila, zrak stále upírající na dva bojující muže. Jak si vůbec ten stařeček mohl myslet, že by porazil mladého, silného ninju?
,,Padej už!" uslyšela.
Skousla si spodní ret.
,,Dobře…já…to zkusím."
Jeden krok za druhým. Pomalý běh. Kamínky se odlepovaly od podrážek, písek se hrnul dovnitř sandálů a dráždil jemnou pokožku. Krev z chodidel. A ta bolest…ne, nesmí na to myslet. Teď je tu něco důležitějšího.
Něco důležitějšího.
Už to bude. Jen pár kroků a už tam bude. Je tam sráz a za srázem…je tam sráz.
V očích jí začaly pálit slzy.
,,Poslední úkol, posránku?"
Jemně stiskla tělíčko malého ptáčka.
,,Naposledy, srábotko."
Dva kroky. Ty nejrychlejší.
,,Leť, holoubku. Leť a pak se vrať."
Padala do prázdna. Pod ní jen vzduch a někde hodně dole pár šutrů.
Usmála se a naposledy se podívala na nebe.
Jedna bílá šmouha. Letí?