Chci žít...!

Blíží se. Nezadržitelně jako jarní voda – přesně takovou už tolikrát viděla v nespoutaných potůčcích i velkých řekách. Volně běžela stále dál a dál zatímco za sebou nechávala krásy přírody i lidi s jejich vlastním neštěstím. Protože ji nic z toho nezajímalo, a vlastně ani zajímat nemuselo.
Jenomže tohle bylo rychlejší. Nemohla tomu uniknout, nikdo by nemohl. Je to stejné, smrti nikdy neunikneš a je jenom otázka, jak a kdy zemřeš. A přesto se o to všichni shinobi pokoušeli. Je opravdu tak hrozná?
Vždycky si myslela, že ne. Ale když tam teď stála a nemohla dělat nic jiného než čekat až přijde… Náhle to bylo nejděsivější představení v jejím životě – a ona zůstala jako zapomenutá hlavní postava na jevišti po představení.
Všichni ve vesnici celému ročníku, jehož byla součástí, vštěpovali, že zemřít za svoji vesnici je pro shinobiho čest, teď si však konečně uvědomovala krutou realitu. Ona nikdy nebyla taková, jakou si ji představovali.
Náraz…
Z rány jí začala téct krev. Ne jako když se řízla o kunai ve chvíli, kdy jí ho otec poprvé půjčil. Bylo toho o mnoho víc, zbarvila do ruda celé její oblečení a pomalu se prokousávala látkou dál a dál. Centimetr po centimetru až se dostala až k rukávům, a ani tady nepřestala. Čím víc měla místa, tím víc ho ještě chtěla.
Byla nemilosrdným protivníkem pro každého a zároveň spojencem k nezaplacení.
Pád…
Rychlý a zároveň pomalý. Celou dobu jeho trvání jsem nemohla odtrhnout oči od svého protivníka, jestli se mu tak stále dalo říkat. Smál se svým naprosto divným smíchem a zase jsem dostala chuť vrazit mu pěstí do jeho odpornýho ksichtu. Jenom kdybych mohla. Možná by stačilo pár pohybů stále volné ruky – určitě nečeká, že bych to mohla vůbec zkusit.
Přibližuje se, nebo mi to tak jenom připadá? Asi ano, ale moje oči jsou mi teď docela k ničemu. Nedokážu vůbec zaostřit a…
„Chtěla bys žít?“ Promluvil zase svým provokativním tónem.
Co je to sakra za otázku? Kdo by asi tak nechtěl žít…? No, možná tak blázni jako on, ale to je všechno. I když, není vlastně blbost, chtít smilování po nepříteli? To by hrdý shinobi neměl dělat, asi mi chce ukázat, že něco jako hrdý shinobi vůbec neexistuje. Protože každý z nás je jenom člověk, a ten se života nevzdává jen tak lehce bez boje. A já právě dobojovala.
Pokusila jsem se o nějaký zvuk, něco aby pochopil moji otázku, co tím myslí. Cokoliv, ale z popraskaných rtů vyšlo jenom němé zachroptění. Takové to smrtelné, kdy už jenom podle něj poznáte, jak dlouho vám zbývá času. Nebo i to jsou jenom povídačky? Možná si to vymysleli spisovatelé a vůbec to není pravda.
Proč bych se měla zaobírat takovýma blbostma… Tady jde o život! Jde o moji vesnici… nebo to si aspoň namlouvám a doufám v to. Jenom namlouvám, protože Listová má tisíce vojáků stejných nebo i silnějších než já. Tolik lidí mne může nahradit. Tak proč vůbec žiji…?
„Můžu tě zachránit, a dokonce to udělám,“ dalšími slovy ve mně probudil malý záblesk naděje. Snažila jsem se ho potlačit, snad abych před sebou samou nevypadala jako zbabělec, ale nepomohlo to. Stále tam byl. Protože jsem věřila, že ještě budu moci vidět svoji rodinu, přátelé lidi v mém okolí. Dokonce jsem se těšila i na tu otravnou Sakuru.
Nedokázala jsem ovládnout svoje tělo a upřela pohled na postavu před sebou. Pořád byl stejně ošklivej a nechutnej, jenomže teď mi mohl zachránit život. A to už byl rozdíl.
Já totiž nechci umřít. Nikdo nechce zemřít, jenomže někteří si dokonce zvládnou sami vybrat smrt za účelem chránit někoho nebo něco pro ně důležitého. Nevím, jestli bych to já osobně zvládla. To by se ukázalo jenom v té určité situaci, ale obdivuji je. Stejně jako polovina vesnice, ne, jako téměř všichni ve vesnici.
„Ale něco za něco,“ pokračoval úplně normálně, jako kdyby si ničeho v mém výrazu nevšimnul. Stejnak jsem věděla, že to není pravda. Určitě moc dobře viděl moji reakci a určitě z toho měl radost. Dělá mu dobře takhle mě mučit?
Začínám si připadat ještě hůř než před chvílí, tedy aspoň jestli to ještě jde. Chci se ho nějak zbavit – jakkoliv – a přitom vím, že je to moje poslední a jediná šance na přežití. Tuto touhu ještě přiživila jeho slova. Možná to myslel vážně, možná mě zachrání.
Dokážu se potom ještě podívat do očí svých kamarádů? Do očí Hokage-sama nebo kohokoliv jiného, kdo by si raději vybral smrt?
„Pomůžeš mi vniknout do Listové a budeš moc dál žít,“ vítr zamával listy na stromech a vytvořil tak mírný hluk. Opravdu byl téměř neslyšitelný, ale ne pro mě. Byla jsem tak napjatá, takže jsem si všimla i téměř neviditelných změn okolí.
Nevěděla jsem jisté, jestli jejich zašramocení stačilo na to, aby zakryl překvapený zvuk, který nevím jak popsat, z mých úst.
Muž na sobě nedal nic znát, jenom se s potěšením díval na nerozhodný pohled kunoichi před sebou. Ne, tohle nebyla kunoichi, tohle byl člověk. Takhle se choval jenom on, protože shinobi by se nerozmýšlel a ani by nepomyslel na kladnou odpověď.
A já nad ní přemýšlela pořád.
Protože tu byla možnost, že uvidím své kamarády, jenomže za jakou cenu? Zradím ves… Ne, já ji nezradím, zradila bych vesnici. I když…
„Rozmysli si to pořádně, můžeš žít,“ měl jemný hlas, jako kdyby mluvil s malým děckem a něco uvnitř mne stále přesvědčovalo, abych souhlasila. Nahlodávalo to moji rozhodnost. No dobře, spíše její poslední zbytky, a ničilo to, čemu by se mělo říkat čest. Stále mi to našeptávalo, že ti lidé, které chci vidět, chtějí vidět i mě. Že se nebudou zlobit ani za něco takového, čím je zrada.
Pomalu, pomaličku jsem tomu začínala věřit. Jestli mě maj rádi, nebude jim to vadit.
Uslyšela jsem svůj hlas, jak tiše promlouvá. Poprvé jsem sebrala sílu něco říct.
„Chci žít.“