Proč žít?

Život, jaké různorodé slovo. Může znamenat dar a lásku lidí. Jenže pro mě to znamená smrt a odloučení. Proč žít? Toť otázka k zamyšlení. Co nám život dá nebo, co nám dal. Nic jen bolest, smutek a zbytečně proplakané noci.
Můj příběh začíná velice pěkně, jenže jako to většinou bývá, něco se zvrtne. Dodnes nevím, co.
Je tomu už několik let, co jsem měla misi. Mým úkolem bylo dostat se do železné vesnice a splynout s obyvateli. Měla jsem být něco jako špeh. Možná tam se stala chyba, kdo ví. Zamilovala jsem se do velmi milého, citlivého snílka, který věřil, že svět bude jednou bez válek a plný radosti a lásky. Nevím, co přesně se ve mně zvrtlo, ale už jsem zůstala ve vesnici, což se mi taky nemile vyplatilo.
Náš velitel malé vesničky ode mne nedostal žádné zprávy, a tak vyslal nejlepší z nejlepších, aby mně našly. Nevím, jak dlouho mně hledali, ale našli a to v tu nejnevhodnější chvíli. Nedávno jsem totiž zjistila, že čekám dítě. Můj přítel z toho byl velice nadšený a slíbil mi, že mě i mé dítě ochrání. V duchu jsem si myslela, že to nebude nutné přeci jsem jen kunoichi, ale mu jsem to raději neřekla.
Jenže když jsem byla nejšťastnější žena pod sluncem a dítěti k narození chybělo jen několik málo měsíců, mě našli. V tu dobu, už můj muž se za mě postavil a chtěl mě ochránit. Ale proti nim neměl žádnou šanci. Zabili ho a to bez milosti. A já? Já jen sledovala, jak umírá. Byla jsem bez sebe, nemohla jsem ho bránit, můj stav mi to nedovoloval, a tak jsem se dívala na mého manžela, jak z něho pomalu prchá život, a jak má na tváři ustaraný výraz z toho, že nás neochránil. Ten výraz vidím ve snech a nočních můrách do teď. Proč jsem nebyla silná a nic jsem neudělala. To si vyčítám dodnes.
Jak už to bývá “zajali“ mě a uvěznili ve vězení. Velitel tomu říkal, že je to můj trest za mé hříchy. Shninout i se svým dítětem v cele.
Mé dítě!. Ach mé dítě. Měla jsem štěstí, že mě dali do cely se ženou, která porodila mnoho dětí a mně pomohla taky. Porod šel hladce, ale přeci ty podmínky byly hrozné. Prosila jsem, aby dítě umyly a daly mu nějaké oblečení. Ale velitel to zatrhl. Tyran jeden, jak já ho nenávidím a to jen kvůli nevinné lásce.
Tak jsem se tedy uskromnila a vodou na pití jsem ho umyla. Odtrhla kus z mého oblečení. A udělala oblečení pro mého narozeného syna. I přesto že jsem ve vězení jsem byla šťastná, že mám nějakou památku na manžela, ale přišla další osudová rána. Velitel si usmyslel, že větší trest pro mě bude, když mi syna odeberou, což taky bylo. Úplně jsem se zhroutila. Plakala jsem každou noc, dokud jsem vyčerpáním neusnula.
Proč je život tak nespravedlivý, kladla jsem si otázku. Ale ne a ne na ni najít odpověď.
Když jednou se mi nezdála žádná noční můra, ale krásný sen, kde jsem se potkala se svým milým. Utvořil se mi úsměv na tváři. Začal mi rozmlouvat, že jsem už proplakala hodně nocí, a že tím našemu synovi nepomohu a připomněl mi chvíle, které jsme spolu zažili. Připomněl mi jen to dobré a zřejmě doufal, že se vzpamatuji.
Když jsem se probudila, začala jsem nad tím přemýšlet a uvědomila jsem si, že život si tvoříme sami a my a jen my si můžeme za to jaký si ho uděláme. A tak ještě ten den jsem začala skládat plány jak uteču. Říkala jsem si, jsem přeci ninja, tak to zvládnu. A taky se podařilo. Několik dní na to jsem provedla svůj plán a vzala jsem sebou i mou spoluvěznitelku. Podařilo se nám utéct a jelikož jsem měla čas a nikdo si toho nevšiml, jsem na jednoho strážního použila genjustsu a tím jsem zjistila, kde vězní mého syna. Později jsem ho našla a společně jsme utekli.
A když nad tím teď přemýšlím je pravda ta, že život si řídíme sami. A jen my si určíme jakým směrem se vydá. Ale taky nás čeká hodně nástrah a překážek a proto potřebujeme někoho při sobě, aby nám pomohl tuhle náročnou a celoživotní zkoušku projít s námi.
Můj život nakonec skončil šťastně a tak se snažte, aby jste kráčeli i vy po té správné cestě a jestli náhodou s ní sejdete, snažte se vrátit zpět.