Poslední krásná

Když popřál dobrou noc, vešel do svého pokoje a ulehl na malou postel; přikrývku nechal položenou na kraji. To, že neusne, věděl již řadu dní dopředu, tak jen ležel a s myslí prázdnou jako dno oceánu upíral oči na strop, do pusté černoty.
Pak na těle ucítil studený závan: Dveře ven byly lehce pootevřené; toho si před tím nevšimnul, a tak se je vydal zavřít. Přestože stačily tři kroky, trvaly věčnost, snad mu chůze po studené, dřevěné podlaze dopřávala potěšení.
Ještě než dveře přivřel, pohlédl mezerou na černotu tam venku, v zahradě temnou jako propast, na obloze světlejší, posetou zářivými kameny. Nezavřel, naopak je odsunul do boku a ihned do místnosti vstoupilo slabé měsíční světlo a vytvořilo zářivý obdélník na podlaze.
Když se vrátil- již rychlejší chůzí- ulehl opět na postel.
Chladivý vzduch už proudil po každém koutu jeho, ne příliš velikého pokoje, přikryl se tedy odloženou dekou, jen palce na nohou mu vykukovaly ven. Levou ruku si pod přikrývkou položil na břicho a pravou dal pod hlavu, a jelikož dveře- otevřené tak, že zely jako obrovské okno- byly přímo naproti, viděl všechno tiché dění venku.
Prsty na levé ruce a tělo neustále hrály v lehkém tanci: Přibližovaly se k sobě, když se nadechnul, a oddalovaly při vydechnutí. Palce na nohou opisovaly do tmy neviditelné kruhy, víčka se dlouze a s lehkostí zavírala a zase otevírala a úsměv mu zdobil jinak bolestnou tvář. Chladno jej ovládlo a husí kůže ozdobila jeho tělo, ale pro něj to byl spíše příjemný vánek.
Vzpomínal na chvíle, které v sobě skrývaly třeba jen trochu radosti, a sám sobě se divil, kolik jich v paměti našel. Každá z nich rozehřála jeho bolavé srdce a zpříjemnila jeho poslední krásnou noc, jeho pomalu končící, byť jen z části šťastný život, jeho krutou existenci.
Bzučení hmyzu, štěbetání nočních ptáků, šumění vody v malém jezírku, tlukot větví stromu, to všechno tvořilo hudbu noci, jeho hudbu. Pomyslel si, že snad ani nejlepší muzikanti a zpěváci by nevytvořili něco takového.
Sledoval temné obrysy všech keřů, stromů a trsů trávy, sledoval, jak se pohybují sem a tam ve studeném větru. Jen občas pohlédl na šedou oblohu, na zářící hvězdy, jako by se bál, že toho není hoden, jako by se bál, že ta obloha je sídlo nebe a že pro něj čeká pouze bolest a strach prokletých.
V jednom momentu zahlédl padající hvězdu; její zlatavá záře zalila jeho mysl spokojeností. Nepřál si však nic, neboť všechno již mělo svou nezměnitelnou budoucnost.
Do místnosti zavál další tah nočního větru, však silnější a studenější než ty ostatní, ale on neudělal nic, jen ležel; vzpomínal na šťastné chvilky, poslouchal nejkrásnější hudbu, sledoval stíny a nechal ten pocit zaplavit své tělo, poslední spokojený pocit.
Ty vteřiny nazval dokonalými, šťastnými a krásnými, avšak celou noc by nejraději proklel, neboť jej čekalo něco krutého a zlého, něco, co z něj vytvoří odporného a nenáviděného, něco však nevyhnutelného.
Po chvilce, pro něj dlouhé jako tucet nocí, se v temnotě zahrady objevila silueta černější než okolí. Kroky pomalými a neslyšitelnými jako kočka, jež si vyhlédla kořist a plíží se k ní, obešla malé jezírko a keře, vešla na dřevěný práh a zůstala stát mezi otevřenými dveřmi. Oba- ať už ten, kdo si ty okamžiky vychutnával, nebo ten, který zde přišel splnit svůj slib- věděli o sobě.
„Itachi, je čas.“
„Jo…Už jdu, Madaro,“ a pak vstal a s bolestným srdcem, skrytým za kamennou tváří, se vydal vstříc trpké budoucnosti.