Někdy je lepší nevědět

Ale přitom to byl jen malý, nevinný dopis!
Dostal ho Hatake Sakumo. Šestnáctiletý kluk, dost chytrý na to, aby ho nikomu neukazoval. Dost zasažený na to, aby to udělal.
Stálo v něm, že jeho otce, dva strýce a malou sestřenku zabili. Nemohl… nemohl ani usnout, když to četl.
Zabili… zabili… něco, co je navždycky. Něco… co doopravdy bolí!
Bolí, bolí…
Okamžitě se kolem něj sběhli kamarádi z jednotky. Ten mráz, ten děs… přeběhl jim po tvářích všem. Do jednoho.
Co říct utěšujícího, jaký tvar má mít náplast? Ono je to jedno, protože rána je stejně příliš hluboká. Krev vyplaví útěchu.
Rána, bolest a vztek… a spousta dětí. Nemohlo to dopadnout jinak, prostě nemohlo.
Slovo šlo ke slovu… mise k misi. Dny nekonečné, dny stále jdoucí.
Zoufalství. Ztráta, bolest, vztek, bezmoc.
Stará písnička. Jedna z těch, které umí zasáhnout vždycky a je jedno, jestli je posloucháte posté nebo poprvé.
Ten nápad nedostal Sakumo. Ale jeden z jeho kamarádů. Skončit války. Skončit je všechny. Jsou nespravedlivé a nic neřeší. Jenom berou. Berou, berou. Jako zloději.
Zloději se mají zavřít.
Ne je nechávat pobíhat jako neškodné zvířátko.
Pryč s nimi.
Se zloději.
Skupinka absolventů Akademie se rozhodla. Už to nevydrží. Budou dál bojovat – tomu se vyhnout nedalo - ale… něco udělají. Něco.
Začalo to tím, že začali šířit novou myšlenku – Svět bez války. Říkat, že někdy je lepší nebojovat.
Ať Kage přestanou bažit po moci. Ať… ať se něco změní.
Něco už začali. Mysleli, že jim je to dokonale jasné – že i když to nebude lehké, něco změní. Přesvědčí Listovou, aby přestala bojovat. Čas měli, byla to jednotka určená pro sice nebezpečné, ale jen krátkodobé mise. Několik dní, a byli zase doma.
Lidí zaplněných beznadějí najde člověk spoustu. Několikrát si je sice pár nesouhlasících lidí podalo, ale několik šrámů a modřin nebyla tak velká cena za mír.
Občas trochu pomotat rozkaz, nedostatečně splnit misi, vyprávět ostatním o svobodě, kterou by přinesl mír. Dát jim naději. Ukázat na to, že válka není řešení ničeho.
Jenže jednoho dne pohár přetekl. Dětinská snaha několika pitomců přesáhla všechny hranice. Nebyli nijak důležití – ale i slabá voda podemele břehy, dříve či později.
Bylo zahájeno řízení. Několik lidí z Rady navrhovalo exemplární potrestání – smrt za velezradu. Jenže to by situaci jen a jen zhoršilo. Vyvraždit desítky dětí, kterým ještě nebylo ani dvacet… jak by se na to dívala veřejnost? A zbavovat se vojenské síly je také nesmysl.
Nakonec usoudili, že to má vyřídit jejich bývalý učitel.
A on se o to alespoň pokusil. Rozzuřený tak, jak ho ještě nikdy neviděli. Prohlížel si je zklamaným pohledem. Nakonec to chlapci nevydrželi. „Neudělali jsme nic špatného,“ začali.
„Dvakrát jistý si zrovna nejste.“
„Zabíjej, ničej… dělaj z lidí osamocený trosky! Jak v Konoze, tak v Kamenný! To je… špatný!“
„Jo, a oni to jako dělaj jen tak ze srandy? Co vy jste to… za idioty?!“
Nějaký chlapec odvážně přikročil těsně k němu. „Války jen ničí životy. Je čas s tím přestat. Ty ztráty příliš bolí.“
„A co jste sakra čekali, když jste sem lezli?“ zařval na ně. „Celá léta vás na Akademii učí – nemějte rodiny! Buďte chladní, bez citů! A napadne vás sakra taky něco z toho udělat?! Ne! Jasně, to jsou jenom ty kecy, co s nima sensei tak často otravuje!
pak si přijdete na bojiště, není vám ani šestnáct a čekáte, že všechno bude hladký a skvělý! Že není žádná krev, žádnej pracha špína. Žádnej sliz, jenom lesknoucí se čisťoučké čelenky a vaše pýcha, že je nosíte!“
„Věděli jsme, co nás čeká! Ale neměli jsme na vybranou!“ ohradil se jeden z nich.
„Jo! Ve škole nám to říkali. Jenže… ku*va, byla válka! Řekli nám jasně, co chtějí – buď půjdete bojovat, nebo vaše rodiny zemřou… Neochráníte nikoho, když to nebudete umět!“
Velitel se jenom pohrdavě, hořce zasmál. „A samozřejmě, taky budete vypadat jako strašní slaboši, že.“
Nemuseli ani odpovídat.
„Vy… Stěžujete si, jak je to těžké. Co? Smrt byla v celé jednotce jen jedna. Ani jste se pořádně neznali. Zranění vám vždycky vyléčili. Nad sebou máte zkušené lidi. To je víc, než by si opravdoví vojáci mohli přát. Tam, doopravdy tam, v tý hnusný válce. Vy jste jenom banda rozmazlenejch spratků!
Někde slyšíte, jak je válka krutá…. A jasně, dětičky okamžitě musí – prostě MUSÍ – něco dělat! Tak sem sakra nemáte vůbec lézt! Kdysi jste se jako blbečci museli vytahovat, tak… jo, proč by nešli do války! Lepší než snášet posměšky, že jste zbabělci, že! Lepší než se dívat, jak tam ostatní jdou, ti odvážní! Nechtěli jste být za blby… Zajímavé, že tehdy vám to tak kruté nepřišlo. Zajímavé, že rozhodnutí odmítnout bylo tehdy nemožné. Zajímavé, že jste jenom pokrytci. Dětičky musí vypadat dobře, tak je načančají do války. Dětičky slyší ošklivou pohádku, tak chtějí k mamince. Dětičky si chtějí vylepšit život, tak ho zkazej všem okolo!“
„Nikomu jsme ho nezkazili!“
„Chceme jenom svobodu!“
„Jo? Vážně? Takže není pravda, že když Kameňáci slyšeli o té vaší rádoby vzpouře, honem šli verbovat lidi z Listový do svejch řad? Že někteří dementi poslechli? Jasně, proč by zůstávali u podivínů, co si ani nejsou jistý, co vlastně chtěj? Že to způsobilo u dalších blbců jako vy nedůvěru k vedení? Že se kvůli tomu odmítli účastnit misí? Že to mělo za následek jednu malou zničenou vesnici v Zemi víru, kterou jsme přísahali chránit? Celou vesnici!
A koho jste ochránili před zlem války? Nikoho!
Kecy… nikdy nic nevyřešej! Sakra, to jste zas objevili, že sopka pouští lávu! Gomen, ale to je dávno známý! Jasně že nejde jen tak nemít rodinu, jasně že je válka humus! Jasně, že to bolí! To všechno dávno víme!!“
Muž vztekle oddechoval. Měl chuť rozmlátit jim ty jejich nevinné obličeje. Měl chuť…
Odejít a nikdy se nevrátit.
Ale on nebyl oni. On musel zůstat.
Koho by zajímalo, že už dál nechce? Nikomu. Jedna strana se klidně může rozhodnout, že válčit nebude. Ale… když si jeden pes vytrhá dobrovolně tesáky, další ho zabije jako nic.
Válka není o uvědomění, že je krutá. Každý přece ví, že slunce pálí. Válka je o tom, nějak ji přežít.
Nechal je tam. Pro dnešek stačilo. Co udělají? Spáchají sebevraždu? Možná. Ale pochyboval.
Byli zoufalí. Jenže… oni ještě ani neměli pořádný důvod. Šli tam dobrovolně – nějaké kecy o jejich pýše, o tom, že nemohli odmítnout – ho absolutně nezajímaly. Jeho naverbovali v patnácti. Nedobrovolně. Rozkaz. Nenáviděl je pro jejich možnost volby. Pro jejich naivitu, se kterou kazili jejich práci.
Nebyl šťastný.
A co? Zahodí kvůli tomu stovky lidí do špíny, protože on sám tam je?
Ty děcka… pyšní malí spratci, kteří přijdou na to, že je válka krutá. A jsou na sebe hrdí, jak jsou chytří, jak jsou uvědomělí! Neví ale vůbec nic. Vědět je totiž naprosto k ničemu. Buďte hrdí, že vy víte… a co uděláte? Nic.
Ne… radši nebude přemýšlet a jenom půjde dál. Radši bude zoufalý… ale půjde dál.
Půjde dál a dál. Půjde kolem říčky, vzpomene si na dny, kdy teprve trénoval chůzi po vodě. Vzpomene si na ty dvě husy, které měl v týmu jako parťačky. Jak mu jednou ty husy zachránily život. Jak si uvědomil, že ty husy jsou jediní lidé, na které se doopravdy mohl spolehnout. Na svou úctu k učiteli. Na to, jak se učil o životě. Na mladíka, který pracoval v ramen baru. Na Hokageho, ke kterému vzhlížel. Na mise, které proklínal. Na úspěch, který ho vždycky dokonale rozzářil. Na naději, kterou kdysi míval. Na povinnost, kterou měl teď. Na Vůli ohně, kterou prý také zdědil. Na vesnici, kam se vždycky rád vracel. Na to, jak miloval a zároveň si uchovával chladný odstup ode všeho. Odhodlaná lhostejnost, to je cesta ninji.
Na to, že i teď občas dokázal být šťastný. I když měl svět v sobě víc černé než modré.
Půjde dál, za povinnostmi i za tím, co cítil, že je správné. Půjde dál krutou cestou, dokud ho úplně nezlomí. Nepochyboval, že k tomu jednou dojde, ale… zatím ne. Ještě ne.
Možná se nedozví, že právě kluk s dopisem – Sakumo – se z jeho slov poučí nejvíc. Zase špatně, zkazí misi. Ale doopravdy pozná hodnotu lidského života. Stane se z něj opravdový shinobi. Možná, že to přece jen někdy zaslechne. Možná, že bude naštvaný.
Nebo pyšný.

Přišel domů. Znovu se dotknout futer dveří. Nemyslet na nic. Večeře, trénink, spánek.
Jak jednoduché.
Kdyby v obývacím pokoji nenarazil na plačící služebnou.
Zamračil se. Nikdy netrpěl ve svém domě žádné bližší vztahy mezi služebnictvem a sebou. Mají přijít, uklidit, uvařit… a jít si zas po svém. Ne plakat v jeho domě.
Třeba se něco stalo…
„Co se stalo?“ zeptal se.
A potom… jedna jediná věta. Nic víc.
Služka si odkašlala. A pak zbořila svět.
„Přišla… z-z-zprá…. zpráva…“ zavzlykala.
„Váš syn… padl.“

Zítra muž nešel do práce. Už pozítří bojoval.
On dobře věděl, co je to válka.