Na dobrou noc

Seděl na lavičce před akademií a v puse cumlal stéblo trávy. Lokty opřené o kolena, hlava ledabyle položená v dlaních a v očích ten typický otrávený pohled.
Už zase.
Malý ptáček přiletěl na vyšlapanou plošinku pokrytou malými kamínky a radostně zahvízdal. Hopsal z místa na místo, se zobáčkem upřeným mezi žlutá zrníčka. Sem a tam, tam a zpět.
Pozoroval ho svýma černýma očima a při každém jeho skoku jen nadzvedl obočí. Jak dlouho to ten pták ještě hodlá vydržet?
Půl hodiny, mami.
Z ničeho nic se přihnal vítr a svými rozcuchanými pramínky vyzvedl ptáčka ze země do vzduchu. Vrabeček polekaně zapípal, než se ho zmocnil druhý proud a plácnul jím o malé pískoviště.
Chlapec se se zájmem podíval na hnědou kuličku peří, která jen žalostně volala o pomoc.
Kdepak máš mámu? Taky se na tebe vykašlala?
Vítr znovu zafoukal a vehnal chlapci do očí zrnička písku.
,,Sakra," zaklel, rukou si chránící obličej. Jako obvykle. ,,Každej den, každej tejden, každej měsíc. Začínám toho mít fakt dost!"
Prudce vstal a otočil se směrem k cestě, po které před půl hodinou jeho kamarádi odcházeli. Jeho kamarádi v doprovodu svých rodičů. I on tama teď bude kráčet. Jenže sám.
Zastrčil ruce do kapes a beze slova prošel kolem ležícího ptáčka. Rychle, bez okolků. Hlavně, ať už je doma. Hlavně, ať už na to teď nemyslí.
Jeho kroky doznívaly. Šoupání podrážek o malé kamínky, nepříjemné skřípání zubů a jedno malé stéblo trávy, které mu vypadlo z úst. A za ním ležel jen ten ptáček. Malý, nebohý, opuštěný. Už ho nevnímal. Už se o něj dál nestaral. Už neviděl, že si pro toho ptáčka maminka přišla.

Otevřel dveře a hlasitě vpochodoval do domu. Nikde nikdo. Nakrčil obočí a nafouknul tvářičky.
Jak jinak.
Vydupal po schodech nahoru a nechal za sebou prudce bouchnout dveře. Hupsnul na postel, až peřina nadskočila, a jednou rukou si podepřel hlavu. Bylo to tak předvídatelné.
Nejlepší by bylo, kdyby vůbec neexistovali.
Ani nevěděl, o čem to přemýšlí. Malý, naivní chlapeček. Přání jsou zrádná.
Položil se na postel a ruce si založil za hlavu. Teď jen usnout, zítra se probudit a dělat, že je vše v pořádku.
V zámku zachrastily klíče.
Odfrkl si.
To teda brzo.
Ležel, ani se nepohnul. I když slyšel zvuky jemných kroků. I když vnímal jejich hlasy. I když věděl, že už jsou doma. Doma…
Uslyšel klepání na své dveře.
,,Iruko, můžu dovnitř?"
Nervózně se zavrtěl.
,,Iruko…"
Nechtělo se mu s ní mluvit. Dopadlo by to stejně.
,,Iruko, já…"
,,Nech mě být."
Slyšel, jak si povzdechla.
,,Vím, že se asi zlobíš, ale tahle práce je pro nás důležitá. Myslela jsem, že to chápeš."
,,Ne, nechápu," vyštěkl a vymrštil se do sedu.
,,Iruko…"
Dveře se jemně otevřely a v nich stanula mladá žena. Vlnité, tmavě hnědé vlasy měla sepnuté do drdolu, dva pramínky jí však hladily jemné tváře. Pár šrámů a krvavých oděrků na lících připomínaly, že právě prodělala souboj. I přes to však vévodil jejímu obličeji milý úsměv.
,,Řekl jsem, abys mě nechala být."
Udělala pár kroků dopředu a sedla si vedle svého syna na měkkou postel. Objala ho kolem ramen a pohladila po hlavě.
Vrtěl se, nechtěl, aby ho znovu uchlácholila svoji přítomností. Vždycky to na něj zabíralo. Ale teď byl naštvaný víc, než kdy jindy.
Vymanil se z jejího objetí a se zatnutými pěstmi si stoupl.
,,Ne, mami! Tentokrát to na mě platit nebude!"
Chvíli se na něj mlčky dívala. Propalovala svýma kaštanovýma očima jeho ebenovou čerň.
,,Iruko…"
,,Ne! Poslouchej mě, mami! Aspoň dneska mě to nech doříct!"
Byla potichu. Jen ho stále sledovala.
,,Dneska jsem složil zkoušky, mami. Chápeš? Složil jsem zkoušky. Je ze mě ninja. Ale tys to neviděla. Ani tatínek to neviděl. Dostal jsem tuhle čelenku a chtěl jsem se jí pochlubit," křičel, přičemž vytáhl ze zadní kapsy kovový plát se znakem Listové a hodil ji na postel. ,,Chtěl jsem, abyste mi ji uvázali, jako to dělají ostatní rodiče. Chtěl jsem, abych se z toho mohl s vámi radovat, být šťastný. Skákat až do stropu a vyvolávat: ,Jsem genin! Jsem genin.´ Přál jsem si, abyste aspoň jeden den pro mě přišli. Aspoň jeden den. Tento den! Ale vy jste se na mě vykašlali. Nechali jste mě tam samotnýho!"
Podívala se na hnědé parkety a smutně si povzdechla.
,,Nikdy jsi nám neřekl, že ti to tak moc vadí. Mysleli jsme, že je to v pořádku. Že chápeš, jak je to důležité. Pro nás i pro vesnici," ozval se ode dveří druhý, hrubší hlas.
Klučina se otočil a podíval se do tváře svému otci.
Vysoký muž přikráčel blíž a sedl si vedle své ženy.
,,Jsme ninjové, Iruko. A ti musí chránit vesnici, ať se děje co se děje."
,,Ale ostatní rodiče tam přišli! I když jsou ninjové."
,,Ale ostatní nemají tak důležitý úkol, jako my."
Zarazil se. Takhle o tom nikdy nepřemýšlel.
Jeho rodiče byli pro Konohu velmi důležití. Jedni z nejvýše postavených shinobi ve vesnici. Jedni z mála, kterým Sandaime bezmezně důvěřoval.
,,Ale…"
,,Válka brzy skončí. Ale dokud trvá, musíme být bdělí. Jednou to pochopíš." Zvedl se a držíc za ruku svoji ženu opustil pokoj.
Jsem sám.
Nechali ho tam samotného. Zase.
Jsem sám.
Jenže teď to bylo správné.
Jsem sám.

Seděl v pyžamu na posteli a v ruce obracel svoji čelenku. Nelíbila se mu. Byla chladná.
Jako jeho řeči.
Myslel na slova svého otce. Myslel na všechno, co mu řekl.
Měl pravdu.
Nechtěl o tom už přemýšlet. Nechtěl si připomínat svoji sobeckost.
Jsem hlupák.
Klepání na dveře. Znovu.
Zvedl hlavu a překvapeně se nadechl.
,,Iruko? Můžu dál?"
,,Jo."
Vstoupila s tácem s večeří a usmála se na něj.
,,Nepřišels dolů, tak jsem ti to přinesla."
,,Díky."
Položila podnos na stůl a sedla si na druhou volnou židli.
,,Zlobíš se," konstatovala.
Sevřel ruku kolem pásky a zatnul zuby.
,,Tatínek to myslel dobře, Iruko. Máme tě rádi a obětovali bychom pro tebe náš život. To přece víš. Jenže teď potřebují zase jiní lidé, abychom je ochraňovali."
,,Já to chápu," procedil skrz zuby.
Smutně se usmála.
,,Až ty budeš ninjou, jako jsme my, až to všechno pochopíš, bude ti na ostatních záležet stejně, jako nám."
,,Hm."
Pocuchala mu vlasy a propleskla tvář.
,,Tak se už nemrač, nesluší ti to," zalaškovala.
S nadzvednutým obočím se na ni podíval. Už dlouho ji neviděl se smát. Její krásné bílé zuby, jemný úsměv, plné rty. Musel se usmát i on. Sám pro sebe.
,,Nemůžu to sníst až ráno? Jsem unavenej."
,,Ale to víš, že můžeš."
Jemně zvedl koutky úst a zalezl pod tlustou peřinu.
Naklonila se nad něj a políbila ho na čelo.
,,Mami?"
,,Ano?"
,,Mám tě rád."

V hlavě mu zněla píseň z domu na druhé straně ulice.
Starý blázen.
Tóny smutné jak pohřební deště. Tóny tiché jak krutá smrt sama. Tóny pravdivé jako slova, které říkají.
Je to cvok.
Cvok, který plní tvé přání, Iruko.