Tři minuty
Jedna…
Ležela na tvrdé kamenité zemi. Okolo ruiny domů, kaluže a bláto. Před chvílí začalo pršet… Jak symbolické. Přerývaně oddechovala, z úst se jí řinul tenký pramínek krve. Chtěla se zachránit, zvednout se a dál bojovat. Nešlo to! Stále bezmocně ležela v marné snaze se pohnout. Nad ní stála postava v černém plášti s vyšitými rudými obláčky. V ruce svírala věc silně se podobající železnému kůlu. Něco říkala, ale přes hlasitý déšť nebylo rozumět. Černovlasá dívka pod ní už jen čekala na rychlý, bolestný konec…
Odpusť mi – chtěla jsem tě jen ochránit… Chtěla jsem sama sobě dokázat, že jsem tebe hodna… Řekla jsem ti své pocity, ale… cos udělal a co uděláš se už asi nedozvím… Ještě jednou – odpusť mi, Naruto…
Dvě…
Díval se, jak jeho protivník probodl kunoichi, která mu ještě před chvílí chtěla zachránit život. Musel vstát a pomoci jí, avšak nemohl. Měl přibité ruce k zemi. Slzy se mu draly do očí… Vyznala mu lásku! Ona! Jak mohl být celou dobu tak slepý?... A teď, když už to věděl, o ni měl přijít? Proč? Smrt je tak nespravedlivá… Nikdy si neodpustí svou chybu, že nedokázal včas zachránit vesnici a její život!
Hlava mu klesla zpět do bláta. Byl by skoro zemřel, kdyby mu v mysli náhle neprobleskla myšlenka. Jeho cíl, jeho cesta ninji… Být Hokagem neznamená jen vládnout vesnici… Větší váhu má ochota pomoci a i v té nejtěžší situaci neztratit víru v dobro a naději!
Je mi jedno, jak se to stane, ale pomstím se! Za to, Peine, zaplatíš…
Otevřel oči plné odhodlání a touhy po odplatě…
Tři…
Pršelo. Vzduch byl těžký a půda nasákla slzami a potem. Atmosféra každým okamžikem houstla a nebe víc a víc černalo. V dešti se daly rozpoznat tři obrysy osob. První držela dlouhou, ostrou, železnou tyč zbarvenou do karmínově ruda. Krev z ní pomalu odkapávala na tvář druhé osoby. Ta měla dlouhé černé vlasy a její bezvládné tělo se nechalo bičovat kapkami deště. Ta třetí ležela opodál, dlaně přibité k zemi. Vlasy měla tentokrát krátké, blonďaté a rozházené do stran. Všechny ale sdílely jednu stejnou věc – všechny prožívaly bolest. Ať už fyzickou, či psychickou… A takto vypadal smrtelný mír…
vím, vím, vím - nebylo to nic extra úžasnýho, ale mě to náhodou bavilo tuhle povídku psát 
prostě se mi jeden den v hlavě pořád omílala ta scéna, jak Hinata bojovala proti Peinovi... tak jsem to hodila do mé verze 
Uch.. Po pravdě? Jsem ráda že to tak nedopadlo
. I když musím uznat krásně napsané, (svým způsobem (x ) originální.. 
Pěkné líbilo se mi to! 
Moc se ti to povedlo... krásné.
Jak říkala Ahoudori, nejvíce se mi také líbil ten obecný pohled na celou situaci. Už jsem se lekla, že v té povídce chceš zabít Peina... to bych to asi nedočetla do konce.
Moc pěkně napsané.
Na tvé FF si dám do budoucna pozor, začínají se mi tvé práce moc líbit. Hodně štěstí při dalším FF.
Slavnostně dokončená FF: [2017 - 2024, 48k slov, 22 kapitol]
NABÍDKA, KTERÁ SE NEODMÍTÁ
Příběh Sasoriho - od dob, kdy se toulal jako uprchlík pouští a hledal nové výzvy, přes doby, kdy věrně sloužil Akatsuki a hledal odpovědi, do dob, kdy mu už bylo tak nějak všechno jedno a hledal klid.
děkuju moc za komentíky a jsem ráda, že se líbí
)
a Peina bych zabít nedokázala (vždyť víme, jak mám ráda záporáky, že
Nejdřív pohled na Hinatu, pak na Naruta a nakonec obecně. A nejlepší byl ten obecný. Protože... nevím jestli se to zdá i mě, oba dva, Hinata i Naruto, byli moc sentimentální. Přesto se musím zasmát, když jsi vzpomenu, že vystihnutí Hinaty bylo docela přesné.
Jenže... je i věc, která mi na tom neseděla. Byl to ten náznak NaruHina v Narutových myšlenkách. To já nerada. Protože, ať už to autor podá jakkoliv, lidi co čtou mangu vědí, co se stane pak. A to činí nic.
Ale mě se to líbí. Po sedmi hodinách (nultou nesnášim) ve škole, taková povídka padne jen a jen za dobře.
Alea iacta est – Kostky jsou vrženy (Caesar)