Obecné

Každý bol prekvapený z posledných udalostí. Ľudia, o ktorých si mysleli, že sú mŕtvi, žijú.
„Sasuke!" Sakura volala na svojho tímového kolegu.
Sasuke spokojne odpočíval. Ležal na posteli vo svojom malom domčeku.
„Sasuke!"
Sasuke vstal a podišiel ku oknu.
„Čo chceš, Sakura?"
„Tsunade nás volá."
„Musí to byť hneď?"
„Áno. Ideme na misiu."
„Čože?"
„Pohni!"
Sasuke sa okamžite obliekol a vyšiel von. Spolu so Sakurom išli k Tsunade.
„Prečo si klamal?"
„Ja som neklamal. Ja som dával zlé informácie."
„Prečo?"

S úsměvem jsem vybírala knihu, kterou dnes dětem budu číst, i když jsem věděla, že bude zbytečná. V duchu jsem vděčně děkovala všem Kagům za to, že bojiště je mimo Konohu. Každý den shinobi trnou v obavách, že se sem fronta přesune. Zatím se to nestalo. Přesto mají civilisté a děti zákaz opouštět vesnici.

[i]„Pospěš si, nebo umřeš!“ Říkalo si malé děvčátko, otevřelo doširoka dveře a rychle utíkalo do schodů. Dva, čtyři, šest, sedmý jednou nohou a jsi skoro v cíli! Rozehřálo ji vzrušení, když se rychle prosmýkla dalšími dveřmi, pevně se jich chytila, otočila se a s rychlým – ale příjemným - bušením srdce sledovala, jak se dolní dveře s hlasitým klapnutím zavírají.
Zvládla to! Dokázala tam doběhnout, než se zavřely!

V jedné malé vesnici, kde sídlil mocný shinobi klan, bylo jako vždy rušno. Ale lidé se radovali více než kdy jindy. Místnímu Šéfovi a hlavě klanu se narodila dcera, proto ta sláva. Lidé jej obdivovali, byl to spravedlivý muž, a proto museli pořádně slavit narození jeho dcery.
„Měli bychom jí dát konečně jméno,“ řekla matka té dívky svému muži.
„Promiň, že mi to trvalo tak dlouho přijít na správné jméno, ale už jej vím. Budeš se jmenovat Kurama, Uzumaki Kurama,“ řekl.
„Krásné jméno,“ na to jeho žena.

Temno, tma…
„Neji!“
„Ano, už se dívám, je tu dlouhá chodba, asi tak po 200m bychom narazili na tři vchody.“
Skupinka ninjů se ocitla v neznámém tunelu.
„Do háje! Můžete tu někdo rozsvítit?“ ztěžuje si Kiba. „Akamaru! Zůstaň tu při mně!“
Po několika sekundách se konečně objevilo světlo. Neji vyndal baterku z batohu a rozsvítil ji.
„Díky,“ poděkoval Kiba. Kakashi se postavil dopředu a opatrně začali postupovat v tunelu vpřed. Dorazily ke třem vchodům.
„A kam teď? Akamaru cítí Hinatin pak tady všude, tak nevím kudy…“

[i]Horko. Vyčerpávající a neústupný horký vzduch se v lehkých otáčkách vznášel nad bojem zničenou krajinou. Kapka potu, která se neposlušně táhla podél krku až k dekoltu zelenooké dívky lehce dráždila její rozžhavenou pokožku. Ztěžka dýchala. Pozvedla hlavu. A právě tento nepatrný pohyb neměla dělat. Naskytl se jí pohled na dva muže. Její týmoví partneři. Ten černovlasý teď z výšky hleděl na blonďatého pod sebou, který z posledních sil křičel pro ni nesmyslné věty. Brečel a řval z plných plic. Ona se neodhodlala říct ani větu.

Zatímco Akatsuki oslavovali narození nového, budoucího člena, v Oroúkrytu se zrodil jeden takový, ne zdaleka dokonalý, a pořádně přeceněný, plán na útěk. A začínal se dokonce dávat do pohybu. Kabuto nepozorovaně odešel před úkryt čekat na jednoho či dva vyslance, co si měli pro Sagi přijít a Sasuke se vydal k hadímu Sanninovi, aby ho na kolenou prosil o trénink. Přesně podle plánu.

Ostré světlo prořízlo temnotu. Pracně jsem přinutil oči i mozek k činu. Něco mi tu nehrálo. Všechno se zdálo tak neskutečné, tak nereálné. Nebo možná až příliš reálné? To byla teprve otázka. Uvědomění se stále odmítalo dostavit, zatímco moje tělo se dalo samovolně do pohybu. Co je tohle do pekla za zradu? Takhle by to přeci nemělo být...

Jeho hlas se mu ani trochu nelíbil. Itachi se však jen otočil na patě a odešel dveřma pryč. Kyro tušil, že pokud chce přežít a ještě někdy vidět Nari, bude muset obětovat svou čest.
„Je mi ctí...“ Pronesl Kyro a povstal. Pein se opět jen ušklíbl.

Tiché šero, jak neodvratný osud snášející se na krajinu. V dálce zahouká sova, slyšíš myš drápající se hlínou někde pod tebou. Mraky, temné, dusivé a plné těžké vody poletují na obloze a jen hledají, kde mohou spadnout, a studený vichr profukuje krajinou, snad aby zahnal vše živé do úkrytu.
Sedíš v polorozpadlé chatrči opřené o skalní převis. Na skále nad sebou vidíš zbytky vytesaných obličejů, zničené korozí tak, že jejich původní rysy jsou dávno neznatelné. Ale ty víš, kdo tam visí. Moc dobře si je pamatuješ, všech šest.

Na druhý deň ráno pršalo. Zvuk padajúcich kvapiek zobudil Daikiho. Pomaly otvoril oči. Všetci ešte spali. Vstal z postele. Nebola to doslova posteľ. Spal na matraci. Podišiel k batohu a prehľadával ho. Nemal tam nič na jedenie.
„A čo teraz?"
Prezliekol sa z pyžamo do svojho oblečenia. Išiel do kúpelne. No najskôr ju musel nájsť. Po chvíli hľadania ju nenašiel.
„Tenzou zabudol na kúpeľňu," povzdychol si.

Pod maskou ukrýval se výraz klidné spokojenosti. Lehce nahrbená záda znamenala uvolnění a jedna ruka v kapse jej zdůrazňovala. Druhá ruka citlivě svírala oranžovou knížku, přímo lahodné čtivo pro jejího zdánlivě „jednookého“ čtenáře…

„Hele, měl sem ti jen vyřídit vzkaz,“ skřehotal žabí posel naštvaně. „a to jsem taky udělal a dál už mi vlezte na záda. Oba dva! Konečně se s Narutem naučte domluvit se předem a máte po problémech.“

Poháněn vztekem a nenávistí,
z Madarova úkrytu odešel jsem.
Mezi stromy se procházím a koukám,
můj bratr Itachi jde sem.

Rozum mi radí, nevěřit očím,
čemu věřit sám neví.
Tak jsem se otočil a křičím:
„Ty máš být přece mrtvý!!“

Neřekl nic, ani se nezastavil.
Utíkal dál, jako by mě neznal.
Možná se přemáhal aby mě nepřizabil, (zasloužil bych to)
ale i přes to jsem se nevzdal.

„Itachi počkej!
Rád bych si promluvil,
o tom tvém úkolu...
PROČ SI MĚ NEZABIL?!!!“

Rudé oči upřel na mě,
přistoupil jsem k němu blíž.

Les tiše šumí, promlouvá skrze vítr. Někdy jen potichu šeptá, ale občas také křičí, vyřvává… Povídá příběhy, které se udály v jeho stínu. Ve stínu majestátních borovic, vysokých smrků, nezkrotných dubů…
Jsou to příběhy veverek, bobrů i divokých prasat, lidí i přírody, příběhy zlé i krásné, plné naděje i zoufalství. Neslyší je každý. Jen ten, kdo se dokáže zastavit a naslouchat. Protože i ten nejsilnější křik stromů snadno přehluší lidské kroky. I ty nejhodnotnější příběhy mohou zapadnout… Všechny… Až na jeden.

Na druhý deň sa stretol tím Kakashi mimo oblačnej.Mali dostať prvú úlohu. S nimi bol aj A, Tsunade a Gaara.
„Prečo nie sme v dedine?" pýtal sa Sasuke.
„Nemáme čas. Kebyže máte ísť do mojej kancelárie, potom sem a odtiaľto na misiu, tak by vám to zabralo viac času. Takto sme rovno tu, ja vám dám inštrukcie a môžte ísť," povedal A.
„Ale veď to je len päť minút."
„Nevadí. Aj to je niečo."
Nechápali to. Ani nemohli. Bolo šesť hodín ráno. Takto skoro takmer nikto nemôže racionálne myslieť.
„Takže,...."
„Pozor!" skríkol Kakashi.

"Dobré ráno Konoho, už dlouho jsem přemýšlel, že o tobě něco napíšu, něco s čím bych mohl soutěžit v jedné tak trochu správně prdlé soutěži týkající se fanfiction. Vážně!

Předklonil jsem se. Pak jsem předsunul levou nohu, sevřel ruce v pěst, zhluboka se nadechl a rozběhl se. Nohy mi kmitaly v pravidelném rytmu. Otřesy jsem téměř nevnímal. Jak minuty přibývaly a dech se mi zrychloval, cítil jsem blahodárný účinek endorfinů, který přenesl mou lehce pochmurnou náladu na hranici bezmezného štěstí. Teplo se mi rozlévalo celým tělem a má bytost se ztrácela ve výbuších čisté euforie střídajících se s železnou pravidelností.

Hiruzen bol z tohto listu nervózny. Nevedel, čo si má myslieť. Skutočne chce Tsuchikage zaútočiť alebo je to len trik ako vytiahnuť vojakov a prejde inokadiaľ a zaútočí na úplne prázdnu Konohu. Lámal si nad tým hlavu. Vyslať armádu by bola nebezpečné. Stále pofajčieval svoju fajku. V posledných dňoch sa mu nedostala z úst. Spod stola vytiahol papier. Do ruky chytil pero a začal písať. Po chvíli prestal. Otočil sa a začal sledovať z okna Konohu. Po pár minútach vyšiel na strechu.
„Čo by ste spravili vy?" hovoril k hlavám Prvého a Druhého Hokage.