...a v prach se obrátíš

Tiché šero, jak neodvratný osud snášející se na krajinu. V dálce zahouká sova, slyšíš myš drápající se hlínou někde pod tebou. Mraky, temné, dusivé a plné těžké vody poletují na obloze a jen hledají, kde mohou spadnout, a studený vichr profukuje krajinou, snad aby zahnal vše živé do úkrytu.
Sedíš v polorozpadlé chatrči opřené o skalní převis. Na skále nad sebou vidíš zbytky vytesaných obličejů, zničené korozí tak, že jejich původní rysy jsou dávno neznatelné. Ale ty víš, kdo tam visí. Moc dobře si je pamatuješ, všech šest.
Ty první čtyři znáš jen z vyprávění. Nejvíce vlevo jsou obličeje Prvního a Druhého, bratrů a spoluzakladatelů Konohy. Následuje Třetí, profesor, mistr tísíců jutsu, muž, který nakonec padl v boji se svým žákem. A poslední z těch, které si nepamatuješ, třetí tvář zprava. Bojovník, který položil svůj život za vesnici při útoku devítiocasé lišky, a zároveň otec posledního Hokage v historii vesnice.
Druhá tvář zprava, ta s dírou místo nosu a a pravou lící rozbitou výbuchem bomby, to je Tsunade-sama. Tu už znáš, jako paní, co k vám chodívala na návštěvy a povídala si s tvou maminkou. Vždycky na tebe byla hodná, jen občas, když byla opilá, ses jí trošku bál. Později ses dozvěděl, že byla nejsilnější kunoichi své doby a jedna z nejlepších mediček historie. Ale pro tebe to nic neznamenalo – pro tebe už navždy zůstane starou, hodnou tetičkou, která ti vždy, když přišla, dávala čokoládové bonbony, co se v puse samy rozpouštěly, a která pořád křičela. Taky si pamatuješ na její pohřeb, na tu spoustu lidí, co tam stáli. Byli tam snad všichni, které jsi znal. Maminka, strýček Shikamaru, strejda Kakashi a strašně moc dalších. Nebylo ti tam moc dobře, trošku ses bál a nechápal jsi, proč tu vlastně jste. To ti došlo až později, když tetička tak dlouho nepřišla na návštěvu a ty sis uvědomil, že už nepřijde nikdy. Plakal jsi, ale ne dlouho. Život šel dál, avšak v tvém srdci už zůstala navždy. Asi by byla ráda, kdyby věděla, žes na ni nikdy úplně nezapomněl...
Vzpomínky jsou tak živé, že málem cítíš chuť čokolády na jazyku. Kdyby tak věděla, co se dělo dál...
Hokagem se stala ona druhá tvář, jenž znáš, ta úplně vpravo. Bývala to veselá tvář s věčným úsměvem, ale do skály nikdy nedokázali vrýt její nekonečný optimismus. Ten obličej ani nestihli dokončit, když to přišlo. Špatně se ti na to vzpomíná, na nejhorší období svého života, na tu dobu, kdy skončilo tvé dětství; násilně a nečekaně, zradou, kterou nečekal ani ten největší pesimista. Pořád si pamatuješ, jak překvapivý byl ten útok, který přišel od mírové návštěvy z Písečné... Naruto stál překvapený jako všichni ostatní, když viděl písečnou ruku, která se blížila od měnícího se Gaary k němu. Nestačil uhnout, byl příliš pomalý. Vidíš to stále jako ve zpomaleném záběru, jak obří ruka chytá Hokageho a vrhá jím o stěnu. Nikdo jiný se nehýbal, všichni jako paralizovaní stáli a pozorovali toto divadlo. Naruto se stihl obrátit, nenarazil do stěny hlavou a ač otřesen, rychle vstal. Pořád mohl bojovat, i když byl zraněn. Bylo to tvrdé, ale nakonec Gaaru porazil. Ty sám už jsi to pozoroval z okna únikové místnosti, kde jsi byl spolu s ostatními dětmi odveden, zatímco ve vesnici zuřil lítý boj. Když jsi viděl, jak Kazekage padl, začal jsi jásat radostí, zatímco Naruto padl na kolena. Myslel sis, že vysílením, ale až později jsi pochopil, že plakal pro přítele, který zradil a on nechápal proč.
A pak to přišlo. Tichý hukot neuvěřitelně rychlého jutsu. Stejného, které uměl strejda Kakashi. Blesk vržen ze stínu. Závan teplého letního větru se ti opřel o tvář a paprsek slunce, poklidně plujícího po bezmračné obloze, se odrazil od znaku Konohy, když Naruto padal k zemi. Zrníčka prachu, jenž se rozvířila při dopadu na zem, a dutá rána. Tělo ležící bez života, oči bez naděje a v obličeji žal nad Gaarovou zradou. Jediné, co zbylo po posledním Hokagem v historii vesnice.
Jeho vrah pomalu vyšel ze stínu. Uchiha Sasuke, který se vrátil, aby konečně splnil svůj slib. Slib, že zničí Konohu i vše, co představovala.
Boj byl prohrán. Sasuke osobně zničil poslední ohniska odporu. Kdo neutekl, byl zabit. Vesnici nechal být, zničenou dlouhým bojem a ničivými jutsu. Ale to už víš taky jen z vyprávění. Poslední, co si pamatuješ ty, je výbuch zápalného lístku a ránu, kterou jsi dostal do hlavy.

Odtrhneš oči od skály nad sebou a podíváš se na to, co zbylo z kdysi slavné vesnice. Několik domů se stále ještě drží, ale většina se již dávno rozpadla. Pár zdí, střech a zbytky dlážděných ulic. A všude mrtvo, jen vítr svým hvízdáním vzbuzuje dojem života.
Ty sám sedíš na místě, kde jsi strávil celý život. Poté, co zemřela Ino, tu jsi sám. Sám s celou vesnicí, sám s celou její historií. Jsi posledním, kdo drží naživu kdysi věhlasnou a všemi obávanou „ohnivou vůli“ Listové. Ty, stařík, který se téměř nedokáže pohnout.
Stromy a zeleň si berou zpět, co jim před lety člověk vzal. Za pár desítek let nikdo nebude vědět, že tu ležela ona bájná Konoha. Hrdinové jsou pohřebeni a zapomenuti, sláva odváta větrem.
Nemůžeš s tím udělat vůbec nic. Jen se dívat, jak pomalu odchází i onen žalostný zbytek všeho, co jsi míval rád.
Vezmeš do ruky kunai a začneš do skály za sebou vyrývat slova. Poslední slova Konohy, závěť hrdinů.