Uzumaki no monogatari – část 12 – Pověst o rudovlásce a Liščím démonovi

V jedné malé vesnici, kde sídlil mocný shinobi klan, bylo jako vždy rušno. Ale lidé se radovali více než kdy jindy. Místnímu Šéfovi a hlavě klanu se narodila dcera, proto ta sláva. Lidé jej obdivovali, byl to spravedlivý muž, a proto museli pořádně slavit narození jeho dcery.
„Měli bychom jí dát konečně jméno,“ řekla matka té dívky svému muži.
„Promiň, že mi to trvalo tak dlouho přijít na správné jméno, ale už jej vím. Budeš se jmenovat Kurama, Uzumaki Kurama,“ řekl.
„Krásné jméno,“ na to jeho žena.
Roky utíkaly jeden za druhým a všem bylo jasné, že Šéfova dcera je pěkný poděs. Neustále se s někým rvala, ale nikdy nebyla poražena. Byla přece z klanu shinobi, takže ani prohrát nemohla. Pravý důvod však byl někde jinde. Narodila se s velkým množstvím chakry. Tak velkým množstvím, že jí její vlastní chakra stravovala tělo, proto moc nevyrostla. I ve svých šestnácti letech, vypadala mladší, o dost mladší. Ale aby dokázala svůj věk, nenechala si nikdy ostříhat vlasy, proto je měla neuvěřitelně dlouhé a taky krásně rudé.
Kvůli své chakře nikdy nemohla jít mimo vesnici. Uzumaki klan byl mocným shinobi klanem a kdyby jejich nepřátelé zjistili, jakou dceru má jeho vůdce, okamžitě by se na ni zaměřili a nejspíše by se jí snažili unést. Její otec ji však nechtěl vystavovat takovému nebezpečí a to byl důvod, proč byl celý její život omezen jenom na prostředí vesnice.
Ale i tak ji ve vesnici nedokázali držet věčně. V den jejích šestnáctých narozenin se jí podařilo utéct z vesnice do blízkého lesa. Věděla, že ji tam nikdo hledat nebude, protože po vesnici kolovala pověst, že v tom lese sídlí démon. Proto se tam všichni báli jít, ale ona měla pro strach uděláno. Snad se na onoho démona těšila, ale možná měla i strach, přece jí jenom hrozilo, že se s ním střetne.
„Ať si je ten démon strašlivý, jak chce, ale já se nebojím,“ dodávala si Kurama odvahu, když pokračovala stále hlouběji a hlouběji do lesa.
V tu chvíli, už jí ale sledovaly dvě rudé oči. Nebyli lidské, ale zvířecí a ona neměla vůbec ponětí, že jí něco takového sleduje. Ty oči patřily démonovi, který se po svém lese pohyboval neuvěřitelně rychle a naprosto neslyšně. Stopoval onu rudovlasou dívku, protože byl zvědavý, co za opovážlivce mu to vstoupilo na jeho území.
„To mi sem zabloudilo nějaké děcko?! Copak neví, že je v lese démon!“ Říkal si démon sám pro sebe.
Rozhodl se, že to s tím děckem rychle ukončí. Dnes bude mít dobrý oběd, lidské maso. Zaútočil, ale to děcko jej překvapilo, bránilo se. Nerozuměl tomu, jak se může někdo oproti němu, tak titěrný, vůbec bránit.
Kuramu napadl onen démon z lesa. Věděla o něm, že jí sleduje, cítila jeho přítomnost. Ale když na ni zaútočil, tak se stejně lekla a začala se bránit. A démonovi se ubránila. Měla na to více než dost sil a proto neskončila po několika vteřinách na zemi mrtvá, jak démon předpokládal.
Démon a dívka spolu bojovali několik dní a stále nebylo znát jasného vítěze. Oba již začínali pociťovat únavu z jejich boje. Rychle jim docházely síly. Byli neuvěřitelně vyčerpaní, ale odhodlání jich obou bylo snad nepřekonatelné. Ani jeden z nich si nemohl dovolit prohrát, protože bojovali o život.
„Co je to za děcko?! Tolik chakry. Má jí více než já!“ Říkal si pro sebe démon.
„Asi jsem jej podcenila. Je opravdu silný. Koneckonců je to démon,“ uvažovala Kurama.
Démon na ni znovu zaútočil. Věděl, že to musí rychle ukončit. Nezbývalo mu už moc sil, ale to ani dívce. To však nemohl vědět. A proto chtěl dát do svého posledního útoku zbytek všechno. Kurama na tom byla stejně, a proto rovněž dala vše do svého posledního útoku. Střetli se a odlétli od sebe. Ani jeden z nich se nezvedal ze země, jenom leželi a ztěžka oddychovali po svém dlouhém souboji.
„Můžeš, ještě démone? Jestli ano, tak jsi vyhrál,“ křikla Kurama na démona.
Bála se o svůj život, ale byla naprosto uchvácená z její bitvy s démonem. Ničeho v této chvíli nelitovala.
„Démone? Jestli já jsem démon, tak ty taky,“ pousmál se démon.
Byl stále překvapen z jejich boje. Nedokázal si v životě, kdy představit, že narazí na někoho, tak silného.
„Ty umíš mluvit?“ Divila se Kurama.
Bylo to pro ni naprosté překvapení. V souboji sice poznala, že démon využívá chakru, ale myslela si, že právě proto je démon a ne jenom obyčejné lesní zvíře. Ale aby mluvil? To bylo pro ni vážně šokující. Musela se zamyslet, jestli se takový démon, nějak podobá člověku, třebaže tak nevypadá, tak musí být dosti inteligentní, když umí mluvit.
„Kdysi strašně dávno jsem žil s lidmi,“ řekl démon.
„A oni se tě nebáli?“ Zeptala se Kurama.
„Tehdy jsem byl ještě obyčejná liška, ale když jsem přežil délku tří lidských životů, tak uznali, že nejsem asi obyčejná liška a vyhnali mě. Od té doby nesnáším lidi,“ zavzpomínal démon.
Nerozuměl, proč vůbec o něčem takovém mluví s člověkem. Bylo to pro něj zvláštní, najednou tak moc mluvil, jako už dlouho ne. Možná měl dokonce radost z toho, že se někdo takový, jako bylo to děcko, objevil a málem ho i dostal. Přesto všechno však věděl, že ta holka, co s ním teď mluví je naprostá výjimka mezi lidmi. V té samé chvíli doufal, že se ještě někdy setkají.
„Délka tří lidských životů? To musí být krása,“ řekla a to dívka.
„Vám lidem stačí jenom jeden takový život. Ale vůbec si ho nevážíte, pořád mezi sebou bojujete a zabíjíte se,“ řekl Liščí démon.
Vrátil se ke svým původním chmurným myšlenkám a černobílým představám o lidské společnosti. Možná za to mohla křivda, kterou mu lidé kdysi dávno provedli a on, jim to do teď nebyl schopen odpustit.
„O tom já nic nevím, ale života si vážím, protože vím, že mi ho moc nezbývá,“ řekla posmutnělá Kurama.
„Hm?“ Divil se Lišák.
„Musel sis všimnout, jakou mám chakru. Ta stravuje moje tělo. A přesto, že mám šestnáct, tak vypadám mladší,“ řekla Kurama.
„Tomu nerozumím,“ řekl Lišák.
„Moje chakra se živý mým tělem, proto vypadám, jak vypadám. Nikdy už více nenarostu. Navíc si má chakra bere i můj život, proto mám před sebou tak maximálně deset let,“ řekla Kurama.
Uvažovala nad tím, proč zrovna ona? Proč to musela být ona, kdo má tak nešťastný osud, tak smutnou budoucnost. Nic proti tomu však nezmohla, mohla pouze přijmout, co jí budoucnost nabízela, alespoň měla nějakou jistotu.
„Jsi silný soupeř, ale příště tě porazím!“ Řekl Lišák a změnil tím téma jejich rozhovoru.
„Příště?“ Zeptala se Kurama.
„Říkal jsem, že lidi nesnáším, ale ty jsi výjimka. Udělám si z tebe rivala a řeku ti své jméno a ty na oplátku řekneš to své. Platí, rivale?“ Zeptal se Lišák.
Rozhodl se a toto jeho rozhodnutí se nedalo změnit. Opravdu, byla tato dívka pro něj jiná než ostatní lidé. Jestli on měl v životě špatné zkušenostmi, tak ona je nebude mít ani šanci získat. Přál si, aby si navzájem porozuměli, ale jestli ona mluvila pravdu, tak nemají mnoho času si porozumět, proto s ní chtěl bojovat.
„Dobře,“ odpověděla mu na to Kurama a stále ležela vyčerpaná na zádech na zemi stejně, jako Lišák.
„Jsem kouzelný lišák – démon, který je na světě více než šest set let, Youko. Od nynějška tvůj rival,“ řekl Lišák.
„Já jsem Uzumaki Kurama, dědic shinobi klanu Uzumaki, který však nezdědím, můj rivale, Youko,“ řekla Kurama.
Ještě nějakou chvíli se spolu bavili o spoustě věcí. Oba dva byli ve svých světech odlišní a osamocení. Přestože to nedali najevo, tak ani jeden z nich nechtěl být sám. Od okamžiku, kdy se stali rivaly, tak jim bylo jasné, že už nejsou tak sami.
„Myslím, že bych se měla vrátit domů. Musí tam být pořádný rozruch, když jsem tam několik dní nebyla,“ usmála se Kurama a stěží se stavěla na nohy.
„Ty už jsi schopná vstát?“ Divil se Youko.
„Je na tom něco divného?“ Zeptala se Kurama.
„TY jseš člověk a JÁ jsem démon, který už dávno překročil svoje limity, tak jak můžeš vstát?“ Ptal se překvapený Youko.
„Kdo ví,“ usmála se Kurama.
Pomohla Lišákovi na nohy a rozloučila se s ním. On se za ní ještě dlouhou chvíli díval, až doby než mu zmizela z dohledu. Poté se šel postarat o svoje zranění. Kurama se vydala zpět do vesnice. Příliš nespěchala, protože stále byla vyčerpaná z jejího souboje s Liščím démonem. Ale i přes všechnu tu únavu se byla schopná usmívat. Když jí uviděli, jak se vrací v potrhaném oblečení, vyčerpaná a značně špinavá, okamžitě jí lidé z vesnice pomohli domů.
„Co se ti to jenom stalo?“ Ptala se jí její matka, která se o ní celou tu dobu strachovala.
Kurama se v tu chvíli uvnitř hádala sama se sebou, jestli má říct svojí matce pravdu nebo si vše o Lišákovi nechá pro sebe. Nakonec se rozhodla, že Youko bude jenom její tajemství.
„Jenom jsem trochu více zabloudila,“ předstírala úsměv Kurama.
Její matka jí však ten špatný úsměv věřila. Myslela si, že se tak usmívá, kvůli vyčerpání. Ale její falešný úsměv neměl s vyčerpáním co dělat. Kurama prostě nebyla dobrý lhář a tak byla ráda, že jí to tentokrát její máma uvěřila.
„Takže, tě nikdo neunesl?!“ Ptal se její otec.
„Ne, otče,“ na to Kurama.
Její otec jí však nechtěl věřit a ještě nějakou chvíli se jí vyptával na různé věci, co se během posledních několika dní děly a snad doufal, že z jejího vypravování vyvodí nějaké pochybné věci, které by dokazovaly, že lže. Byl neuvěřitelně důkladný a Kurama měla pomalu potíže orientovat se v tom, co všechno si vymyslela, během vyslýchání svým otcem. Nakonec i on jí však uvěřil, ale chtěl znát důvod, proč vůbec opustila vesnici, když to měla přísně zakázáno.
„Tak mi řekni, proč jsi tedy zmizela?!“ Zeptal se jí.
„Nevím, jestli si to uvědomujete, ale moje chakra mě pomalu zabíjí. Proto nevím, jak dlouho ještě budu žít. Chci zažít i něco jiného, než být zavřená ve vesnici!“ Řekla Kurama krutý fakt.
V tu chvíli vybouchla, protože už něco tak smutného nedokázala v sobě déle dusit. Její rodiče vypadali naprosto v šoku. Z toho usoudila, že si mysleli, že jí její chakra jenom brání vyrůst. Vůbec je nenapadlo, že jí zabíjí. Nevěděli, co jí na to můžou říct. Jenom sklopili hlavy a nejspíše se snažili najít nějaké řešení.
„Je mi to líto, klan bude muset do budoucna vést někdo jiný než já,“ řekla Kurama.
„Jak... Jak něco takového vůbec můžeš říct?!“ Rozčílil se její otec.
„Protože je to pravda!“ Rovněž se naštvala Kurama a rozhodla se, že příště opustí vesnici na delší dobu, ne-li napořád.
Uplynulo pár dnů a Kurama byla opět v plné kondici, připravená zase několik dní soupeřit s Youko. V noci se potichu vykradla ze sídla. Jako správný shinobi přeběhla po střechách domů ve vesnici a směřovala do lesa, kde žil liščí démon Youko, její současný rival. Nemohla se dočkat, až jej zase uvidí a zabojuje si.
„Konečně jsi dorazila,“ řekl Youko.
„Vynecháme formality a pustíme se rovnou do boje, co říkáš?“ Navrhla Kurama.
„Přece jenom i ty jsi člověk, co se chce bít,“ odpověděl jí na to Youko.
„Máš pravdu, jsem trochu násilnická, ale smrt mě nijak netěší,“ řekla Kurama.
Youko se jenom smál. Bylo to tak moc směšné, co mu právě řekla. Pustili se do boje.
Kurama byla možná trochu v nevýhodě, protože nepoužívala žádné zbraně. Na rozdíl od ní měl Youko tesáky a drápy, ale ona s ním dokázala držek krok. A chvílemi to byl Youko, kdo se musel bránit. Ale ani jeden z nich, jejich druhý souboj nebral smrtelně vážně. Nyní mezi sebou měli jisté pouto, které jim nedovolovalo se navzájem zabít, ale možná to nebyla jenom rivalita, která jim v tom bránila.
„Tentokrát sis vzala oblečení vhodnější k boji,“ řekl Youko po několika hodinách jejich boje.
„Už si nechci zničit, žádné z mých oblíbených kimon, jako bylo to minule,“ odpověděla mu Kurama.
Pokračovali ve svém boji a bojovali bez přestání ještě celý den, takže už se opět stmívalo. Konečně se oba vyčerpáním svalili na zem a mohli se pustit do jídla, které si minulý den přinesli.
„Nechceš?“ Zeptala se Kurama Lišáka a nabízela mi rýžovou kouli.
„Ne, protože to bych ti pak ze zdvořilosti musel nabídnout kus toho, co mám já. A den staré syrové maso bys asi ne-jed...la,“ zarazil se Youko, když viděl, jak mu ta lidská holka okousává maso z jeho úlovku.
„Je to docela dobrý,“ řekla Kurama stále přežvykující tuhé maso.
„Ty jseš, asi fakt démon,“ řekl Youko na Kuramu a zblafl jí rýžovou kouli málem i s rukou.
Oba dva se začali smát a ani jeden z nich nevěděl proč, ale vypadalo to tak, že jsou oba spolu nějakým způsobem šťastnější, než obvykle. Postupně začali trávit více času spolu a nejenom souboji.

Uplynulo několik dalších let a Kurama, tak často jak mohla, stále chodila bojovat s lišákem Youko. Ale spíše než spolu bojovali, tak častokrát jenom mluvili o různých věcech.
„Mohl bys mi říct, jak si se vlastně stal démonem?“ Zeptala se Kurama jednoho dne.
Youko byl zaskočen její otázkou, ale snažil se jí odpovědět. Nemohl však. Nemohl si vzpomenout, nevěděl to. Nevěděl, jak se z něj stal démon a už vůbec neznal důvod proč jím je.
„Na to ti nemůžu odpovědět, protože to nevím. Prostě se to stalo,“ řekl Youko.
„Aha,“ na to Kurama.
„Proč ses vlastně ptala?“ Zeptal se Youko.
„Známe se už čtyři roky. Vlastně jsou to přesně čtyři roky. Dnes je mi dvacet,“ řekla Kurama.
„Kdo by ti to tipoval,“ usmál se Youko a Kurama mu smích vrátila.
„Pamatuješ si den, kdy jsme se poprvé potka a jak si se mnou po našem souboji začal mluvit?“ Zeptala se Kurama.
„Jak bych na to mohl zapomenout,“ stále se usmíval Youko.
Všiml si, že nějakým zvláštním způsobem, právě v tuto chvíli posmutněla. Obával se toho, co to mohlo znamenat.
„Tehdy jsem ti řekla, že si vážím života, protože mi ho moc nezbývá, že? Těch deset let byly až příliš optimistické odhady,“ řekla Kurama a působila, tak že je trochu mimo.
„Co tím myslíš?!“ Lekl se Youko.
Svíralo se mu hrdlo a neuvěřitelně jej bolelo u srdce, ale přesto všechno doufal, že to na co zrovna myslí se mu Kurama nechystá říct. Uvědomoval si, že je mu smutno, jenom když pomyslí na to, že ona by zde už dlouho neměla být. NE! Takové myšlenky se snažil, co nejrychleji zahnat někam zpátky.
„Náš příští souboj bude asi poslední,“ řekla Kurama.
„Cože?!“ Řekl vyděšeně.
Nyní jeho bolest byla ještě nesnesitelnější. Myslel si, že nic takového nemůže být pravda. Myslel pouze na to, že musí něco udělat. Nějak zasáhnout, aby ta bolest přestala, ale bylo již pozdě. Kurama prudce vstala a objala Youko, jak nejpevněji dokázala. Svírala jeho kožich a brečela. Youkovi v tu chvíli došlo, že tohle není žádný špatný vtip. Po chvíli se od něj odtáhla a utřela si slzy. Kurama chtěla být až do konce statečná, ale tentokrát už to v sobě nedokázala dusit, už nemohla.
„Musím ti říct, Youko, že jsi pro mě v mém životě nejdůležitější. Nevím proč, ale... Ale myslím, že tě má ráda, daleko více než rivala, více než kamaráda či přítele. Miluji tě,“ řekla Kurama.
„Chaha, dostala jsi mě,“ na to Youko.
Ale Kurama se stále tvářila vážně a možná dokonce trochu posmutněla. Neuvědomoval si, co dělá, jak pouhá slova dokážou ranit, ale nejspíše chránil jenom sám sebe. Přitom mu bylo vše již dávno jasné, ještě dříve než jí.
„Tys to myslela vážně? Promiň, pro mě je tohle nové, nečekané,“ řekl překvapený Youko.
„Nemůžu jí říct, ať mi dá čas, že si to musím rozmyslet, protože ona ho nemá. Děkuji ti za všechny ty skvělé roky naší rivality Kuramo,“ říkal si v duchu Youko.
„Taky tě miluji,“ řekl Youko.
Kurama už ani vteřinu nečekala a objala jej, jak nejpevněji dovedla, už se jej po tu krátkou chvíli, co jí zbývala, nechtěla pustit.
„V našem příštím boji mě prosím zabij,“ řekla Kurama Youkovi.
„To nemůžu!“ Oponoval jí Youko.
Zděsil se toho, co říká. Nyní i jeho poslední naděje byly pryč. Kurama to myslela vážně, ale on si to stále nedokázal připustit. Nechtěl.
„Musíš! Vezmi si do toho boje veškerou svoji nenávist, co chováš k lidem a zabij ji spolu se mnou,“ řekla mu Kurama.
„NE! Řekni mi... Řekni mi prosím, že chceš žít! Prosím!“ Snažil se Youko.
Kurama povolila sevření, tak aby se mu mohla podívat do očí. Ve svých měla slzy a stejně jako ona, tak i Youko brečel.
„To víš, že chci žít nebo být tu alespoň o chvíli déle s tebou, ale moc dobře víš, že nemůžu,“ brečela Kurama.
„Můžeš!“ Řekl rozhodnutý Youko.
„Můžu? A co ALE, protože nic není jenom tak,“ řekla Kurama.
Youko se na chvíli odmlčel, potřeboval si to všechno urovnat v hlavě. Moc dobře věděl, co by mělo následovat, po tom, co by prodloužilo Kuramě život.
„Připrav se. Za týden sem za mnou přijď v tom nejkrásnějším a nejpohodlnějším kimonu, které máš. Nebudeme spolu bojovat, ale buď připravena na horší věci než je smrt, protože, když ti pomůžu, tak nic nebude jako předtím,“ řekl lišák Youko.
V tu chvíli se pro Kuramu zablesklo světlo naděje. Nebála se svojí smrti, byla na ni připravena, ale co mohlo být ještě horší než smrt? Nevěděla to, ale rozhodla se, že jestli má stále naději, ať už jí to bude stát cokoliv, tak se jí chytí.
Pak uvažovala nad tím, co může pro ni být horšího než smrt. Z toho, co jí Youko říkal, se dostala k závěru, že to musí být smrt někoho jiného, někoho, koho ona miluje, to si nedokázala představit. Doufala, že tomu tak není.
Za týden šla opět do lesa na známé místo, kde pokaždé bojovala s liščím démonem Youko.
„Youko, řekni mi. To, co je horší než má smrt, nemá to být smrt tvá?“ Zeptala se Kurama.
S obavami očekávala odpověď. Protože, kdyby jí to Youko potvrdil, tak by ni takového nemohla přijmout, protože jej milovala.
„Napadlo mě, že se na to zeptáš, ale k tomu abys mohla žít, nemusí nikdo umřít,“ odpověděl Youko.
Ulevilo se jí, protože v takovou odpověď snad ani nedoufala. Zároveň v ní však Youkova odpověď vzbudila zvědavost.
„Co je pak tedy horšího než smrt?“ Divila se Kurama.
„Je to věčný život, kde vidíš lidskou nenávist a zlobu,“ řekl Youko.
„Když budu s tebou, tak půjdu klidně i do pekla,“ řekla Kurama.
Byla naprosto odhodlaná. Tak moc odhodlaná, že nehodlala žádného svého činu litovat.
„Dobře, tak jí ti vysvětlím, o co jde. Staneme se jednou mocnou bytostí, která bude mít vlastní vědomí vytvořené z naší temnoty, ale my dva budeme někde hluboko uvnitř navěky spolu. Poneseme však zodpovědnost, za to, co naše temnota napáchá,“ vysvětlil Youko.
V tuto chvíli oba dva zaváhali. Chtěli být spolu, ale stejně tak se obávali, co by se mohlo stát. Co by ta bytost z jejich temnoty mohla napáchat.
„Můj klan je silný! Věřím, že tu stvůru z naší temnoty dokážou zastavit,“ řekla rozhodně Kurama.
„Tak v to budu věřit, také,“ řekl Youko.
„Miluji tě a vždy budu, Kuramo,“ řekl Youko.
„Taky tě vždy budu milovat, Youko. Budeme teď spolu přece napořád, ne?“ Usmála se Kurama.
Pustili se do toho. Když jednou začali, tak už nešlo přestat, dokud celý rituál neskončil. A ten skončil ve chvíli, kdy vznikl nejstrašnější a nejsilnější démon všech dob, legendární Devítiocasá Liška – Kyuubi no Youko. Naštěstí Kurama a lesní démon Youko byli stále spolu někde uvnitř Kyuubiho.