Takhle si mě pamatuješ?

„Hele, měl sem ti jen vyřídit vzkaz,“ skřehotal žabí posel naštvaně. „a to jsem taky udělal a dál už mi vlezte na záda. Oba dva! Konečně se s Narutem naučte domluvit se předem a máte po problémech.“
„Hai. Hai,“ zavrčela kunoichi z Listové nakvašeně. Už tak půl hodiny se tu dohaduje s jednou z žab, kterou přelaskavě poslal její týmový partner. Přinesla jí vzkaz, v kterém stálo, že byl nutně odvolán žabím mudrcem a že se hned tak nevrátí. Podle dalších pokynů měla jejich společná mise počkat. Sakura se měla stáhnout a za žádnou cenu neměla sama vyhledávat jejich cíl. Bohužel přišla Narutova zpráva s pokyny poněkud pozdě – asi tak o hodinu. „Tak mu aspoň vyřiď, ať pohne kostrou a dorazí zpět co nejdřív,“ dodala vzápětí a s mávnutím propustila žábu zpět na horu Myobokuzanu.

Puf! A žabák zmizel stejně rychle, jako se předtím objevil. No to je prostě bezva, pomyslela si Sakura sama pro sebe. Tak já sem přijdu vyřídit s Narutem speciální misi a on si pak najednou zmizí a nechá mě tu s ním klidně o samotě. Jako bych stála o to, abych s ním vůbec musela mluvit, napadlo ji okamžitě. Když ho tady před šesti měsíci náhodou Naruto objevil, měla Sakura nejasný dojem, že se její budoucnost hodně změní. Ani pořádně nevěděla proč, ale jakmile ho spatřila na vlastní oči, projel jí tělem v několika mohutných vlnách prapodivný pocit, který přesně nedokázala definovat. Nervózně si skousla spodní ret a přemítala, jak dlouho takto nejspíš ještě bude muset zůstat. Ať přemýšlela sebeusilovněji, nevycházelo jí z toho nic jiného dobrého. Prostě to bude muset vydržet a basta fidly. Minimálně do zítřejšího rána určitě. Ach-můj-Bože…

„Šannaró! Já se na to vykašlu,“ vztekala se marně Sakura. „Naruto, koukej si radši pohnout, jinak ti urazím hlavu, až se tu objevíš.“ Tento její náhlý citový výlev byl doprovázen úderem pravé pěsti do nejbližšího stromu. V tu samou chvíli ale také zachrastil kratičký řetěz pout spojující její levé zápěstí s pravým zápěstím druhé osoby po jejím boku.
„Hej,“ ozval se sytý mužský hlas vedle ní.
„Co je?“ zavrčela jeho směrem.
Řetěz zachrastil znovu a v Sakuřině zorném poli se objevila jeho ruka. „Tak to prostě sundej a…“
„To nejde,“ nenechala ho dokončit větu.
„Proč? Nemělo by to být tak obtížné.“
„Tato pouta jsou speciální,“ doplnila Sakura. Itachiho pravé obočí se pouze významně pozvedlo výše. Čekal na vysvětlení a tak Sakura s rezignovaným povzdechnutím svá předchozí slova doplnila, zatímco si pravou dlaní opatrně masírovala kořen nosu. „Jsou vyrobena ze speciálního kovu, který umí vést chakru.“
„A to je nějaký problém?“ podivil se Itachi.
„Jsou naplněna speciální chakrou, kterou neumí uvolnit nikdo kromě Naruta,“ supěla Sakura. „Tady mi nepomůže ani moje síla. Jediné, co nás teď osvobodí, je Narutův návrat.“
„Všechno jde, když se chce,“ vrněl Itachi jejím směrem.
„Je to Kyuubiho chakra, ty pitomče jeden,“ zahulákala vztekle růžovo vlasá kunoichi směrem k Uchihovi vedle sebe. Odevzdaně svěsila ruce podél těla a zavřela oči. V duchu se ptala, proč to musela být zrovna ona, kdo na něho narazil a musel ho tím pádem zadržet. Mimochodem, vážně označila jednoho z největších géniů Skryté Listové právě před chvilkou za pitomce? Připadalo jí to nespravedlivé s ohledem na to, že pouta existovala ve dvojím vyhotovení. Jedna měla u sebe ona a druhá Naruto. Měla to být pojistka, ale pro Sakuru právě teď představovala mnohem víc noční můru. Proč na něho proboha nenarazil Naruto, stejně jako před půl rokem? Tolik věcí by se tím usnadnilo.

Poprvé vůbec od jejich setkání se mezi nimi rozprostřelo naprosté ticho doprovázené pouze Itachiho hlubokým a soustředěným pohledem. Sakura nevěděla, kolik času uplynulo od chvíle, co zmlkl, a bylo jí to vlastně ukradené, ale když opět promluvil, překvapeně sebou trhla. Jeho hlas jí čím dál tím víc znervózňoval.

„Proč jste použili právě Kyuubiho chakru?“ zeptal se jí s jistou dávkou zvědavosti v hlase. Když se nedočkal žádné odpovědi, protože zatvrzele mlčela, trhnul mírné spoutanou rukou.
Sakura se slabě zapotácela. Udělala drobný úkrok jeho směrem a vztekle do něj zabodla pohled. „Hej! Já tu ruku budu ještě potřebovat,“ vyslovovala s nebývalou pečlivostí a důrazem na každé jednotlivé slovo.
„Odpověz mi.“
„Jdi se bodnout!“
„Hm, taky odpověď,“ zamručel a vztáhl pravou ruku, aby se jí mohl dotknout.
Sakura polekaně udělala krok vzad a s chorobnou přepečlivostí se vyhnula jeho prstům. Slova jí okamžitě vystřelila z úst bez většího rozmyslu: „Naruto s Mistrem zbrojířem přišli na to, že Kyuubiho chakra v kombinaci s tímto kovem dokáže potlačit provedení některých jutsu.“
„Ale?“
„To znamená, že například ty nyní nebudeš schopen zmizet ani provést náhradu. Prostě a jasně žádné ‚pá pá, chyť mě, když to dokážeš‘ se nekoná. Na zbytek tvých jutsu by to nemuselo mít žádný vliv, snad jen kromě iluzí. Tam nebylo jak to ověřit, vzhledem k tvým unikátním schopnostem.“
Itachimu rozvlnil rty smyslný úsměv, který jej ovládl pokaždé, když se někomu podařilo postavit před něho skutečnou překážku s obtížností ‚numero uno‘. Bravo Naruto, zajásal vnitřní hlas v jeho hlavě. Navíc mu neušlo, že Sakura by nejspíš udělala cokoli, jen aby na ní on nesáhnul. Pročpak asi, napadlo ho okamžitě. Přimhouřil mírně oči a levý koutek úst mu sotva znatelně zacukal. „Já nekoušu, Sakuro.“
„Jdi se bodnout!“

Tak to bylo už po druhé během krátké chvíle, co ho poslala k šípku. Rychle, stručně, věcně a naprosto bez skrupulí. „Tak tahle si mě pamatuješ?“ zeptal se s černo-červeným pohledem soustředěným na maximum z její tváře. Nesmí mu uniknout ani ten sebemenší náznak, pocit nebo výraz, který jí prolétne obličejem. Bohužel se její odpovědi nejspíš nedočká, alespoň ne teď hned. Bolest, ostrá jako břitva, mu projela pravým zápěstím tak mohutně, že se neudržel a ostře se nadechl a zasyčel. Pečeť vytetovaná na vnitřní straně se jasně rozzářila a Itachimu bylo okamžitě jasné, že obrovský problém je nedaleko.

„Dokážeš zamaskovat stopy naší chakry?“ zeptal se jí věcně, zatímco očima s sharinganem prohledával okolí.
„Ano.“

Natáhl ruku s pečetí, chytil ji pevně za loket a stáhl jí s sebou za nejbližší strom. Bylo to tak akorát, protože periferním viděním zaznamenal napravo od sebe postavu, která se právě vynořila zpoza rohu. „Tak to udělej. Hned!“ přikázal jí a nečekal na její odpověď. Místo toho dál zpoza stromu opatrně nakukoval a sledoval přibližující se osobu zahalenou v černém plášti od hlavy po paty. Snažil se všemožně zklidnit tlukot svého srdce na minimum, aby to Sakuře, co nejvíc usnadnil. Tělem se téměř prolisoval do svrchní části kmene stromu. Také k sobě co nejvíc tiskl její tělo, aby byl prostor chakry, jež musela ovládat a maskovat, co možná nejmenší. Stejně ale pociťoval napětí vzadu na šíji a věděl, že to zmizí jedině, když ten člověk odejde anebo když budou objeveni. V danou chvíli udělal on, co mohl, a teď už to bylo jen a pouze na ní.

Sakura v první chvíli, když ji k sobě pevně přitiskl a objal, chtěla začít protestovat, ale pak jí došlo, že to nedělá záměrně. Navíc ji dostatečně vylekal výraz jeho tváře. Nechtěla ani v nejmenším vědět, koho právě objevil. Ani za nic! Blízkost jeho těla ji v prvním okamžiku znervózňovala. Také se jí hůře soustředilo, když tak jasně cítila tlukot jeho srdce. Nicméně teplo, které jí prostupovalo všude tam, kde se jejich těla dotýkala, jí naopak zvláštním způsobem uklidňovalo. Díky němu se dokázala v jeho náruči uvolnit a oprostit svou mysl od všech škodlivých okolních vlivů.

Itachi velmi dobře vnímal, jak se Sakura celá doslova napjala jako struna, když ji stáhl s sebou za široký kmen nejbližšího stromu. Nedivil se tomu ani v nejmenším. Doposud se vůči němu chovala přesně tak, jak od ní víceméně očekával, takže proč by to mělo být vůbec jinak. Přesto mu na tom něco vadilo, ale nechtěl se tím zaobírat, dokud nepomine riziko nebezpečí, jež se k nim právě blížilo. Opatrně po setinkách milimetru posunovat hlavu tak, aby viděl zpoza stromu a přitom je neprozradil. Jeho oči ostražitě monitorovaly postavu před ním, zatímco se mu tělem začalo pozvolna šířit teplo. Zarazil se a pohled stočil směrem k Sakuře. Neviděl jí dost dobře do obličeje, ale i to málo z profilu stačilo k tomu, aby si uvědomil, že se právě usmívá a její tělo se zcela uvolnilo v jeho objetí. Zajímavé, napadlo ho okamžitě. Otočil hlavu na druhou stranu a dál pozoroval odcházející postavu, zatímco se jeho rty roztáhly do nejvřelejšího úsměvu, kterého byl schopen. Ještě bude mít dost času se tím zabývat podrobněji. Později. Později na to bude dost času. Tak nějak podvědomě cítil, že spolu uvíznout minimálně do rána. To je víc než dost času na cokoli co bude třeba.

Sakura si připadala neskutečně lehká a uvolněná. Byl to až zázrak, že se její tělo dokázalo takto odpoutat od všeho okolo. Hodně dlouho se necítila takto klidně a vyrovnaně. Soustředila se s veškerou možnou silou na to, aby dokázala zamaskovat i tu sebemenší stopu po její a Itachiho chakře, přesně jak ji požádal. Požádal? Proboha vždyť on mi to dal rozkazem, jako kdybych byla nějaký jeho podřízený, došlo jí vzápětí. Její čelo se okamžitě nakrabatilo a ona se zamračila na imaginární obraz Sasukeho bratra před sebou. Jen počkej, tohle ti ještě spočítám, slibovala mu v duchu odplatu epických rozměrů. Právě začala vymýšlet nekonečné množství postupů, kterými se mu pomstí, když na svém levém uchu ucítila teploučký závan dechu.

„Nemrač se,“ pošeptal jí jemně. Rty jí přitom sotva nepatrně přejel po ušním lalůčku anebo snad ne? Sakura měla dojem, jako kdyby dostala plný zásah elektrickým proudem. Odskočila od něho tak rychle, že se jim oběma napjaly paže, kterými byli připoutáni k sobě navzájem. „Máš štěstí, že už je dávno pryč, protože jinak by bylo nejspíš po nás.“
„Jdi se bodnou!“ zahučela Sakura a krev jí znovu vařila celičkým tělem. A to si před chvilkou na zlomek vteřiny pomyslela, že se snad i on umí chovat normálně a lidsky. Bože, jaký to byla ale pitomec.
Itachi se vůbec nanamáhal s okamžitou odpovědí na tato její slova. Místo toho znovu trhnul pravým zápěstím a čekal, až k němu doplachtí pozvolna vzduchem. Jakmile mu přistála v náručí, pevně jí sevřel a pak znovu sklonil hlavu k jejímu uchu. „Tak to už je potřetí za sebou, cos mě poslala někam. I svatý by už s tebou ztratil touto dobou trpělivost. Dávej si pozor na to, co děláš, Sakuro, protože pokud mě budeš pořád provokovat, pak se dočkáš odpovědi. Jsem si ovšem víc než jistý tím, že o to nestojíš. Hlavně teď ne.“ Mírně ji od sebe oddálil a před obličej jí strčil svou pravou ruku. „Já se tady o tohle neprosil, byť ne všechno je tak špatné. Na druhou stranu, když už spolu musíme vydržet nějaký ten čas, tak to může být aspoň trochu v klidu, ne?“ Čekal na nějakou její reakci, ale nic. Taky dobře, napadlo ho. „Mám hlad, jdeme se najíst. Navíc za chvíli začne pršet a stmívat se a já nemám ani v nejmenším chuť tu zmoknout.“
Sakura se podívala mezi stromy na sluncem zalitou oblohu. Pak pochybovačně zakroutila hlavou a chtěla se ho zeptat, kde jako viděl ty dešťové mraky, ale promluvil dřív. „Neboj, nejsem žádná přerostlá rosnička. Jen tu prostě žiju už dost dlouho na to, abych tohle všechno věděl. Tohle místo je tím v okolí pověstně.“ A taky že ano, sotva domluvil, začala se jim nad hlavami stahovat nenápadně mračna a citelně se ochladilo. S vítězoslavným úsměvem na tváři si založil ruce na prsou, což Sakuře vytáhlo jednu ruku o poznání výš.
„No tak jo, tak si holt měl pro tentokrát pravdu,“ přiznala mu aspoň to málo, co bylo zjevně a nepopiratelné.
Itachi si spokojeně pomyslel, že i to málo jí nejspíš stálo obrovské množství sebezapření. „Tady na rohu je fakt dobré bistro, kde se můžeme najíst. Dělají tam ty nejúžasnější Anko knedlíčky se sirupem, které znám.“
„No jasně, ty a ta tvá slabost pro sladké,“ brblala si Sakura sama pro sebe.
„Hora, tak ty o mě taky něco málo víš,“ podivil se Itachi jen tak. „Myslel jsem si, že pro Sasukeho nevidíš jiného Uchihu.“
„Nefandi si tolik,“ schladila ho okamžitě. „V Listové není nikdo, snad kromě kojenců ovšem, kdo by o tobě nevěděl.“
„Holt sem legenda, že?“ odpověděl s povzdechnutím starší Uchiha. „Radši jdeme. Mimochodem, mají také Umeboshi.“

Růžovo vlasé kunoichi z Listové vesnice okamžitě jakoby v odpověď na tato slova hlasitě zakručelo v břiše. U Itachiho toto vyvolalo salvu upřímného smíchu, zatímco jí to vykouzlilo nenápadný ruměnec na tvářích, který ovšem jemu rozhodně neunikl.

***** V podvečer téhož dne *****

Sakura si připadala poněkud nepatřičně a dost trapně. Na druhou stranu večeře byla skutečně skvělá, tedy až na to její sólo vystoupení s kručícím žaludkem předtím. To byl fakticky super výkon. No, aspoň ho tím pobavila, soudě podle toho smíchu. Sakura si zadumaně skousla spodní ret. Jediné po čem z počátku doopravdy a z celého srdce toužila, byl Narutův návrat. Nechtěla tu být. Nechtěla být poblíž Itachiho Uchihy. V žádném případě! V neposlední řadě už vůbec nikdy nechtěla mít absolutně nic společného s kýmkoli, kdo jen vzdáleně měl co do činění se jménem Uchiha. S tím jménem se pojilo víc než dost bolesti a nepěkných vzpomínek. Jenže musela poctivě přiznat, že starší z bratrů Uchihů, byl až překvapivě příjemný společník. Rozhodně víc než by byla očekávala. Je pravda, že z počátku se hodně držel stranou a pouze ze zdvořilosti se jí zeptal, co si dá k jídlu. Objednala si sama a podle svého, což pro něho nebylo překvapením. Jak šel ale čas, konverzace mezi nimi se překvapivě svižně rozproudila. Sakura nakonec zjistila, kolik zajímavých věcí Itachi zná a jak moc o nich dokáže rozprávět. To zaujetí a ponoření se do problematiky. Ten zápal s jakým jí vyprávěl o tom či onom. A jak se u toho dokázal tvářit bezprostředně a uvolněně. Smál se společně s někým, kdo byl vlastně jeho věznitelem. To vše jí pořád připadalo neskutečné. Vlastně původně ani nikam jít nechtěla, ale její žaludek si prosadil svou vlastní vůli. Měla sice obavy, jak budou lidé reagovat na skutečnost, že jsou k sobě připoutání, ale nikdo se nezeptal. Vrtalo jí to hlavou do té doby než jí Itachi prozradil, že využívá jedno své ‚slabší‘ genjutsu. Tak tuhle jeho vlastnost Kyuubiho chakra evidentně potlačit nedokázala.

Vesničané, které cestou potkávali, se k němu chovali velmi vřele a přátelsky a všichni bez výjimky ho oslovovali pouze jeho křestním jménem. Jak si všimla, stejně staří nebo starší ho oslovovali Itachi-chan. Někteří jakoby jeho vrstevníci anebo o málo mladší než on zase Itachi-kun. Výrazně mladší a děti mu říkali Itachi-san a v jednom případě ho malý chlapeček na ulici před bistrem oslovil onii-sama. To byl také jediný moment, kdy si Sakura všimla na Itachiho tváři jiné než veskrze přátelské reakce. Přísahala by na místě, že tam probleskla bolest, ale bylo to tak rychlé, že si tím nemohla být vůbec jistá. Pouze tehdy k ní také promluvil osobněji. Požádal ji, aby ho oslovovala křestním jménem - alespoň prozatím. Pochopitelně okamžitě odmítla a dala to najevo rozhodným zavrtěním hlavy.

„Tady o mě nikdo nic neví,“ promluvil k ní znovu. „Neznají mé skutky ani zločiny. Neví, kde jsem působil a s kým jsem spolupracoval. Není důvod přidávat jim trápení navíc, protože toho už zažili víc než dost v minulosti. Pokud je to pro tebe až takový problém, bude lepší, když budeš mlčet.“

S tím dokázala souhlasit. Beze zbytku! Takže pouze přikývla na znamení souhlasu. Rozhovor mezi nimi se sice později rozproudil, ale ani jedinkrát během něj ho neoslovila jeho prvním jménem. Vzhledem k tomu, že nechtěla použít ani jeho příjmení, a jen Bůh ví proč, prostě se ho ptala jen tak na všechno, co ji zajímalo. Čas jim díky tomu celkem rychle ubíhal a najednou byl čas odejít, protože bistro zavíralo. Majitel se sice nakonec nabízel, že tam s nimi ještě zůstane, ale oba dva svorně odmítli. Zvedli se a s uctivým poděkováním se odebrali do noci.

Sakuře tím vyvstala před očima vskutku nesnadná volba. Věděla, že nemůže bezcílně bloumat vesnicí až do božího rána. Věděla také moc dobře, že Itachiho byt bude to první místo, kde ji Naruto bude po svém návratu hledat. Problém byl v tom, že se jí dovnitř ani za nic nechtělo. Pobývat v jeho blízkosti venku a mezi lidmi jí jaksi nepřipadalo ani zdaleka tak nebezpečné, jako být s ním o samotě u něj doma. Sice vykročila v jeho stopách a šourala se za ním, ale kdykoli mohla, pak zdržovala a oddalovala nevyhnutelné. Nakonec to byl právě Itachi, kdo to rozsekl jako první. Přestalo ho totiž bavit, jak pokaždé, když se ona zastavila, jemu po pár krocích vyletěla ruka vzad. Nekompromisně ji popadl za zápěstí, pevně stiskl a vyrazil vpřed.

„Jestli se budeš cukat nebo dělat zase problémy,“ uzemnil ji dřív, než promluvila. „Klidně si tě hodím přes rameno a odnesu tě. Nejsem z této situace o nic víc nadšený než ty, ale nemám ani tu nejmenší chuť se tu poflakovat s nadějí, že narazím na toho hyperaktivního troubu. Jak už sem řekl dříve, já nekoušu.“

Sakura už už otvírala pusu, aby mu něco pěkného k tomu pověděla nazpátek, ale nakonec sklapla a vykročila o něco svižnějším krokem. Zbytek cesty už proběhl v klidu, rychle a potichu. Jakmile došli k cíli, otevřel jí dveře a Sakura se kolem něj opatrně protáhla dovnitř do chodby. Itachimu samozřejmě neušlo, že by klidně prošla zdí místo dveřmi, kdyby to znamenalo, že se ho nebude muset dotknout. Byl ohromně zvědavý, jak bude reagovat na to, až jí dojde, že spolu budou muset spát v jedné posteli. Byl si totiž dobře vědom jejího zrychleného dechu, stejně jako tlukotu srdce.

„Nebudu rozsvěcet, jestli ti to nevadí,“ pronesl do ticha dřevem vonícího bytu. Naprosté ticho ho donutilo k tomu, aby se k ní obrátil čelem. Měla zavřené oči a ve tváři ten nejuvolněnější výraz, jaký jen mohla. Promluvil k ní znovu, ale opět žádná reakce, proto vztáhl volnou ruku a opatrně jí cvrnknul do nosu ukazováčkem. Překvapeně sebou škubla a otevřela oči.
„Promiň, říkal si něco?“ promluvil opatrně do ticha. „Úplně mne ohromila ta vůně dřeva a vosku.“

Itachi chtěl zopakovat předchozí větu, ale pak místo toho zakroutil odmítavě hlavou. Místo toho se obrátil na patě a vedl jí za sebou do pokoje úplně na konci chodby. Když vešli dovnitř, zavřel za nimi dveře a opřel se o ně. Sledoval pečlivě její obličej a čekal na okamžik, kdy jí dojde skutečnost, jež se před nimi bezprostředně otvírala. Připadalo mu to jako celá věčnost, než nějak zareagovala. Otevřela pusu naprázdno s pohledem upřeným na jeho postel, párkrát nasucho polkla a pak se k němu obrátila. Pozvedl významně obočí a nic víc.

„To… to… to ne-nemu-žeš myslet vážně, že ne?“ vykoktala ze sebe nakonec horkotěžko.
„No, moc jiných možností nemáme,“ odpověděl klidně.
„Zapomeň na to,“ vyhrkla okamžitě zpátky. „Zapomeň na to, že bych s tebou zůstala tady v té posteli pohromadě.“
„Jinou možnost nemáš,“ opáčil kousavě nazpátek. „Já na zemi spát nebudu ani za nic, protože je tam zima a nemám chuť si do rána vykloubit ruku. Tebe tam spát taky nenechám. Jsi sice medic-ninja – a velmi dobrý, pokud vím – nicméně jsi také žena a tohle by bylo totálně nedůstojné.“

Sakura jen odmítavě zakroutila hlavou a nic víc. Zapikolovala se na fleku a nehodlala ustoupit ani o krok. Itachi se odlepil ode dveří a opatrně k ní přistoupil. Zastavil se těsně vedle ní, jakoby napůl cesty do koupelny.

„Hele, navrhuju tohle,“ začal opatrně. „Musím se trochu opláchnout, protože než si mě odchytla, pracoval sem celý den a podle toho se i cítím.“
„Nehodláš se doufám sprchovat, že ne?“ zaječela na něj šokovaně Sakura.
Itachi si musel poctivě přiznat, že to byla velmi lákavá vyhlídka. Zasloužila by si potrápit za to, co mu provedla až doposud, ale její zmatený výraz, zrychlené dýchání a zrudlý obličej mu pro tuto chvíli bohatě stačil. Neodolal ovšem pokušení, aby ji aspoň jemně nepozlobil. „Nech se překvapit.“ S těmito slovy ji prostě odtáhl s sebou do koupelny, kde rozsvítil tlumené světlo u zrcadla. Poté rozvázal všechny tkanice haleny a vytáhl z ní levou ruku. To bylo na nebohou Sakuru už poněkud mnoho vzrušení najednou, protože se k němu na místě obrátila zády. S vítězoslavným smíchem nechal halenu sklouznout po řetězu pout, pustil vodu a dal se do mytí.

Později se pohnul v posteli a obrátil se na pravý bok. Zíral na její záda před sebou a vzpomínal na to, jak se tu dohadovali ohledně uspořádání během spaní. Musel se pousmát tomu, s jakou urputností se ho pokoušela přesvědčit o své pravdě a výhodách spánku na podlaze. Zbytečně. Itachi ani v nejmenším neprojevil pochopení pro spánek na tvrdé podlaze a jí se tam spát taky nechtělo. Nakonec to přece jen vzdala, ale do té doby bojovala jako lvice. Itachi s přivřenýma očima mírně nasál vůni jejích vlasů. Ústa se mu stáhla do svůdného úsměvu, který ovšem nemohla vidět, protože už nějakou chvíli tvrdě spala.

„Vážně se ti podařil husarský kousek, Sakuro,“ zaševelil opatrně. „Už celou věčnost nikdo neupoutal mou pozornost tak jako ty dneska.“

S těmito slovy se opatrně natáhl přes ni a volnou rukou se dotkl jejího spoutaného zápěstí. Do ticha noci se ozvalo sotva slyšitelné cvaknutí, zámek povolil a její ruka byla volná. Jakoby vnitřně pocítila svobodu a volnost pohybu, pohnula se. Itachi s překvapením sledoval, jak se mu schoulila do náručí. Část jeho pravé paže a rameno použila místo polštáře. Jednu ruku, levou ruku, měla uvězněnou mezi jejich těly, zatímco tu pravou volně přehodila přes něj. Itachimu v tu chvíli došlo, že to bude pekelně dlouhá noc a že on se rozhodně nevyspí. Nicméně ani tak by to neměnil. Po strašlivě dlouhé době to bylo poprvé, kdy si připadal jako lidská bytost hodná společnosti druhého pohlaví. Opatrně přitáhl cípy pokrývky o něco výš a pak spokojeně zavřel taky oči.