Prosím, vyprávěj

S úsměvem jsem vybírala knihu, kterou dnes dětem budu číst, i když jsem věděla, že bude zbytečná. V duchu jsem vděčně děkovala všem Kagům za to, že bojiště je mimo Konohu. Každý den shinobi trnou v obavách, že se sem fronta přesune. Zatím se to nestalo. Přesto mají civilisté a děti zákaz opouštět vesnici.
Asi před měsícem se stalo to, že pár děcek uteklo. Bylo mi jasné, že pokud něco nevymyslím, tak se to bude zhoršovat. Tak jsem vymyslela Vypravovací večery. Zpočátku mě děti chtěly ignorovat. Nechtěně jsem si pozornost zasloužila tím, že jim někdo řekl, že jsem kunoichi. To už se o mě zajímaly. Pokaždé jsem musela odložit knížku a vyprávět o tréninku, mých prvních misích... Dokonce se mě jednou zeptaly na můj tým. Pro sebe jsem si Vypravovací večery přejmenovala na Vzpomínkové večery. Vždycky mě hodily do melancholické nálady. I když nerada mluvím o minulosti, nemůžu jim to mít za zlé.
Podívala jsem se na hodiny. Už je čas. Zvedla jsem se. S knížkou v ruce jsem se vydala k Akademii.

Tam už na mě čekal hlouček dětí. Došla jsem k nim, posadila se na zem a opřela se o strom. Počkala jsem, než se shromáždí kolem mě. S úsměvem jsem si je prohlédla. Otevřela jsem knihu. Chtěla jsem začít číst, ale věděla jsem, že mě přeruší.
„Ehm... Kurenai-sensei, budete nám vyprávět, prosím?“ ozvala se nesměle jedna holčina.
Podívala jsem se na ní. „A o čem?“
„Třeba... Jste teď zamilovaná?“
Povzdechla jsem si. Vzhledem k mému stavu to byla jenom otázka času, kdy se na to zeptají.
„Byla jsem. Vlastně... Pořád jsem zamilovaná. Jenže ten, kdo mou lásku opětoval, tu už není.“
„Tak proč se nezamilujete znovu? Přece mu nebudete věrná až do smrti.“
Samotnou mě překvapilo, jak moc jsem se rozesmála.
„Víš, chlapče, vidíš to moc jednoduše. Láska se zdá, že je jednoduchá, ale přitom je tak složitá.“
„Kdo to byl? A jak jste se poznali?“ poposedla si zvědavě roztomilá holčička.
Jejich oči se rozzářily. Očekávaly napínavý příběh.
„Sarutobi Asuma.“
To jméno... Když jsem ho vyslovila, cítila jsem, jako kdyby mě pohladil po vlasech a sedl si vedle mě. I když to byla dlouhá doba, pořád jsem v srdci cítila tu hrozivou prázdnotu.

Mířila jsem k Hokagemu, ale bylo hezky, tak mě napadlo, že to vezmu oklikou.
„Kurenai?“
Otočila jsem se a spatřila mladého kluka. Pozorně jsem si ho prohlédla. Delší černé vlasy, hnědé oči. Na paži jsem zahlédla ninjovskou čelenku. Byl mi povědomý.
„Sarutobi.... Asuma, že?“ usmála jsem se.
„Jo. Víš, no... Já... My...“
„Známe se Akademie, viď?“ pomohla jsem mu.
„Jo, to jsem chtěl říct. Neprojdeme se?“
Přikývla jsem. Gentlemansky mi vzal z rukou všechny papíry. „Je hezky, co?“
Zamumlala jsem na souhlas. Vrtalo mi hlavou, proč chce jít se mnou. V Akademii jsme byli ve stejném ročníku. Líbil se mi. Vždycky jsem se s ním chtěla dát nějak do řeči, ale on si mě nevšímal. Byl zahleděný do sebe, vždyť to byl přece synáček našeho Hokage! Pff... Pak odešel z vesnice. Slyšela jsem pak o něm jenom to, že se stal členem Dvanácti Strážných Ninjů.
Asi před týdnem se vrátil. Nebylo to tak překvapující, byly vyhlášeny zkoušky na jouniny. Chtěla jsem je zkusit a on očividně taky.
„Hele, chci se tě na něco zeptat,“ zastavil se.
„Ano?“ podívala jsem se mu do očí.
„Až bude po těch zkouškách, půjdeš se mnou na rande?“
„Cože?“ nahodila jsem nechápavý výraz.
Tohle bylo poprvé, co jsem propadla jeho kouzlu.

Odmlčela jsem se. Tohle dětem nestačilo.
„A? Co bylo dál?“ vyptávaly se. „Jaký vůbec byl?“
„Jaký byl? No... Zpočátku nafoukaný. Jako každý, kdo je dítětem osobnosti. Život ho však naučil. Vrátil se a já zjistila, že je najednou fajn. Když jsme se po těch pár letech setkali poprvé, tak se mi zalíbil. Složili jsme zkoušky, dali si několik rande a... Bylo to. Zamilovali jsme se.“
Tak hezky se mi o něm povídalo. Znovu jsem se vracela do těch prosluněných dní. Byly plné smíchu, radosti a bezstarostnosti. Často jsme se jen tak dívali na hvězdy. Od té doby jsem se na ně ani jednou nepodívala. Možná, že až bude večer jasná obloha, podívám se nahoru. A připomenu si ho. Ten fakt, že je pryč, mě dusí. Vím, že v tom nejsem sama. Jeho smrt zasáhla hodně lidí. Nad vodou mě ale podržel Shikamaru. Překvapilo mě, že mu Asuma prozradil, kdo je král. Myslela jsem si, že ho nechá, aby to uhodl. Nakonec je ale dobře, že mu to řekl. Život není dlouhý dost na to, abychom pořád čekali.Nemůžeme čekat na něco, co možná nepřijde. Musíme jít dál a doufat, že to, na co v hloubi duše čekáme, přijde.
Zvedla jsem se k odchodu. Začalo být chladno, stmívalo se.
„Povídejte nám ještě, Kurenai-sensei. Prosím,“ žadonily.
Smutně jsem se na ně usmála.
„Nic dalšího k vyprávění není.“
Prozatím jim nic dalšího říkat nebudu. Stačí, když ve vzpomínkách zůstanu u těch veselých prosluněných dní. Půjdu dál. Však oni se jednou všechno dozví. Vyslechnou si podrobnosti o člověku, který pro nás riskoval život. A já se postarám o to, aby tomu tak bylo.