Vězeň ve svém vlastním těle
Ostré světlo prořízlo temnotu. Pracně jsem přinutil oči i mozek k činu. Něco mi tu nehrálo. Všechno se zdálo tak neskutečné, tak nereálné. Nebo možná až příliš reálné? To byla teprve otázka. Uvědomění se stále odmítalo dostavit, zatímco moje tělo se dalo samovolně do pohybu. Co je tohle do pekla za zradu? Takhle by to přeci nemělo být...
Z ničeho nic to přišlo,
to zvláštní-staronové světlo.
Něco špatně jest,
nebo je tohle jenom noční děs?
Vystoupil jsem na světlo. Postřehl jsem, že nejsem jediný. Po mém boku stálo tucet dalších shinobi, kteří vylezli z rakví. Moment! Z rakví? Přinutil jsem oči, aby se zastavily na již zmiňovaných dřevěných předmětech. Opravdu to byly rakve a vypadaly jako by vyjely zničeho nic z půdy. Jenže to přeci nešlo. Ne, takhle a rozhodně ne tolik různorodých shinobi. Nebyl bych přeci zahrabanej na jednom hřbitově s někým z Mlžné. To přeci nebylo možné...
vrátí se zpět mezi živé.
Ta chvíle napětí,
kdy není čas ani na zoufalství.
Teprve teď mě navštívilo pochopení. Tenkrát jsem přeci padl. Nyní jsem vesele stál na nohou, které mě neposlouchaly, stejně jako zbytek mého už mrtvého těla. Neříká se, že po smrti se nalezne konečně klid? Takže co dělám tady? Proč se dál vesele neflákám v ráji, nebo kde jsem to vlastně předtím byl? Jo, moje vzpomínky na to, co se stalo po mé smrti jaksi chybí. Netušil jsem, kolik času mohlo uběhnout. Jen prázdno a pak tahle podivná situace. Chtěl jsem se zamračit, když se moje nohy daly do pohybu, ale ani to mi nebylo dovoleno.
Otázka otázku v hlavě střídá,
zatímco krajina okolo se rychle míhá.
Po boku nepřátel jít,
beze slov jen tiše snít.
Ze začátku mě opravdu velmi rozčiloval ten čistý fakt, že jsme se pohybovali všichni. Nepřátelé či přátelé. Postupovali jsme jako týmoví partneři. Nikdo z nás nemluvil. Byly tu jen zvuky našich pohybů. Každý z nás zachumlán ve vlastních myšlenkách. Nevěděl jsem, zda můžu mluvit. Nezkoušel jsem to. Co bych asi tak řekl? Nebyl způsob jak tohle celé vyjádřit. Tělo se mi napjalo v dalším skoku. Bojoval jsem proti tomu, marně.
Jak tohle celé říct?
Proč v celé téhle situaci hnít?
Jak popsat slovy zoufalství,
když do řeči mi není?
Někdo moudrý kdysi řekl, že zkusit se má všechno. Bojovat proti vlastnímu tělu bylo nemožné. Nebyl jsem schopen získat kontrolu. Přejel jsem pohledem těch několik, co jsem měl v zorném úhlu. Jejich výrazy byly kamenné a oči mrtvé-bez jediné jiskry života. Kdybych stál na druhé straně bojiště, nejspíš by mě to vyděsilo k smrti. Vidět dávno mrtvé bojovat bylo už samo o sobě děsivé. Nehledě na to, že někteří zcela jistě zemřeli nedávno a minulost nás jednou dožene všechny, nepochybně. Potkat padlé známé v boji bych nechtěl ani za zlatý prase.
Já chtěl zoufalstvím řvát,
ale nemohl jsem se ani šíleně smát.
Tvář mrtvá-bez výrazu,
mlčky sledovala dění bez úrazu.
zatímco další mojí rukou padl.
Šachovou figurkou jsem se stal,
a někdo se v dáli právě smál.
jsem jen tělo nemyslící.
Jak z povzdálí jsem sledoval tahle jatka,
přesto jejich životy ukončila moje katana.
Jen pár slov závěrem,
než má mysl zmizí závanem.
Horší než všechna muka života,
je být vězněn ve svém mrtvém těle napořád.
Ani nevím, co říct. Dlouho předlouho jsem v podstatě nenapsala nic, co by stálo za jakoukoliv zmínku. Dneska si vesele přijedu z ústavu, chytne mě amok a vznikne něco velmi depresivního. Nechť žije Edo Tensei! Bez týhle techniky by mě tohle asi těžko napadlo...
Ehm... těch pár veršů radši neřešte. Ne že by to byl první pokus, ale moje první zveřejnění to jest, takže mě neukamenujte! 
Taky jsem o něčem podobném přemýšlela a tohle se mi svým způsobem moc líbilo. Je pravda, že próza byla lepší než poezie, ale i tak to docela pěkně plynulo a gradovalo. Pěkná povídka.
Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!
Nee-chan, dneska asi budu trošku kritičtější i na tebe, gomen.
. Je to třeba tvůj styl a je příjemné, že i ty ses odhodlala zneužít básnické střevo 
.
Co se týká pravopisu, tak do toho já nemám moc co mluvit a ani říct, nic jsem nenašla.
Co se týká nápadu, tak ten bez pochyby úžasný, i styl psaní a střídání prózy s poezií je pěkné a i plynulé... tedy až na to, co ti teď vytknu.
Konec... Posledních osm veršů... co k nim říct. Myšlenka v nich je pěkná, ale ať se snažím jakkoliv, tak je nemůžu nikam přiřadit. I když vynechám to typické "básničky se musí rýmovat" (už dávno vím, že to tak není), tak v tom není ani žádný rytmus, který by mi říkal, že pokračuji v poezii. Pokud si nemohla vymyslet nic lepšího, možná by neuškodilo ten konec napsat v próze. Pokud si nejsi vědoma toho nedostatku, tak si to přečti a možná tě to trkne stejně jako mě. Nevím. Každý to cítí jinak a mě ten konec zabil celkový dojem z FF.
Nechci tu znít jako ta, co píše dokonale, takže si mých slov nějak moc nevšímej
Gomen? Za co? xD Potřebuju kritiku jako sůl, o tom není pochyb ^^
jup, možná by bylo lepší to přepsat, ale to zas nebude ono. Nikdy mi to neladí, když něco u ukončené jednorázovky něco předělám. Možná by bylo načase to zkusit znova 
možná jindy, možná mimo záznam, checht xD
potěší, obzvlášt ty delší 
No a k tomu konci co víc říct? Vím o tom, že mi to tam uteklo, jsem si toho vědoma
Jo, docela sem se divila, že jsem poslechla svoje básnické střevo, což je velmi divný a nezvyklý xD MMožná bych to měla robit častějš. Hm, kdo ví?
Mrzí mě, že ti to zabilo konec, páč ten mě napadl jako první, což možná bude kámen úrazu xD
Díky ti, za koment
Mullyda, Martina-hor : Děkuju
kdo by to byl řekl, že se moje nocční žblebty budou někomu líbit? Ha! 
Lee: Jup ^^ poezie není tak úplně můj šálek kávy. Obzvlášť když je to něco delšího... Snaha byla, přišlo to samo no a pokud se to někomu nelíbí, tak ať to nečte. Jednoduché
Každopádně děkuji za komentář, i pár slůvek potěší 
E. E. Cummings
Podmínkou koexistence jedince druho Homo sapiens a společenství druhu Canis lupus je sjednocení akustické signální soustavy.
Velice zajímavé.
Oculum pro oculo, Dentum pro dente et Malum pro malo.
Me-ni wa me-o, Ha-ni wa ha-o to Aku-ni wa aku-o.
Oko za oko, Zub za zub a Zlo za zlo.
je to pěkné
6.9.2016 se narodil můj synoveček je to nejlepší den na světě