Ztracené příběhy

„Pospěš si, nebo umřeš!“ Říkalo si malé děvčátko, otevřelo doširoka dveře a rychle utíkalo do schodů. Dva, čtyři, šest, sedmý jednou nohou a jsi skoro v cíli! Rozehřálo ji vzrušení, když se rychle prosmýkla dalšími dveřmi, pevně se jich chytila, otočila se a s rychlým – ale příjemným - bušením srdce sledovala, jak se dolní dveře s hlasitým klapnutím zavírají.
Zvládla to! Dokázala tam doběhnout, než se zavřely!
Vítězoslavně se usmála a zadýchaně se vydala pro sklenici vody. Ještě v ní doznívaly zbytky strachu, té malé krásné úzkosti co kdyby to nedokázala, bez které by to prostě nebylo ono. Milovala tuhle hru. Zvládni to, nebo umřeš! Celým svým šestiletým srdcem tomu věřila. Přeskoč kámen, přejdi chodník a nešlápni na žádnou čáru, doskákej po levé noze deset metrů bez škobrtnutí! Cokoliv! A ona to vždycky dokázala.
Hltavě dopila celou sklenici, položila ji na stůl a otřela si ústa hřbetem ruky. Mokrou ruku si pak nepřítomně otřela o své šaty.
„To si nemůžeš vzít utěrku?“ Ozvalo se za ní.
„Kdo to má věčně prát…“
„Promiň, mami,“ omluvila se malá světlovláska. Ale nemyslela to doopravdy vážně. Ne. Matka to prostě nechápe! Vzpurně pohodila oběma copánky a znovu vyběhla ven.
„Tsunade-chan!“ Volala na ni matka.
„Co bude s oběd-“
Nakonec rezignovaně mávla rukou. Ta se měla narodit spíš jako chlapec, pomyslela si a pochmurně zavzpomínala na tu svou malou sladkou holčičku v roztomilém růžovém kimonu, kterou kdysi děvčátko bývalo. Než se naučilo rychle utíkat.
Vzala sklenici a uklidila ji na místo. Jenže v životě nemůžeš utíkat věčně, domluvila ještě dceři v duchu.

Aspoň si tedy pokaždé myslela, že ji takhle matka v duchu napomínala. Vždycky, když jí tahle vzpomínka vytanula v mysli, viděla ji – trochu baculatou postavu se světlými vlasy a přísným výrazem, s vráskami jak od pláče, tak od smíchu. Byla to skvělá matka. Byla.
Jeho otec byl asi taky skvělý.
Sevřela křečovitě přikrývku a rozvzlykala se. Snažila být se tiše, aby ji nikdo v nemocnici neslyšel. Tohle by totiž sotva svedla na bolest ze zranění, která se jí nakonec už téměř zahojila.
„Pospěš si, nebo je po tobě,“ zašeptala. Pospěš si, pospěš si… spěchej!!
„Já se snažila…“

Dny šly. Už nemohla dál ležet bezmocně na lůžku a předstírat, že svět tam venku neexistuje. Jednoho dne… jednoho dne musela vstát a jít za ním.
Vzpomněla si, jak v prvních minutách po TOM křičela, aby ji za ním pustili. Snažila se jim vytrhnout, prala se, dokud ji nezpacifikovali injekcí se silným sedativem. Prý ji musí vyléčit. VYLÉČIT!
Jako by se jí tím vysmívali.
Vyléčit…
Ne, to ona měla léčit, ne být léčena. Byla přece budoucí doktorka – a už teď velice schopná medička. Měla to dokázat… tak proč to nedokázala?
Jenže první hodiny pominuly. Dny také. A ona ztratila odvahu. Ztratila tu zběsilost, která ji nutila jít a… co? Omluvit se? Tohle jí sotva mohl kdy odpustit. Ne. Pomoci mu. Být s ním, když ji potřeboval, když už neměl nikoho jiného.
Musela. Chtěla. Potřebovala.

Jednoho dne za ní přišel. Bylo to pár hodin předtím, než ji konečně měli propustit. S obavami se na něj podívala.
„Promiň,“ zašeptala chraplavě.
Mlčel, hlavu sklopenou.
„Promiň,“ zopakovala hlasitěji. Už se nedokázala zadržet. Rozplakala se.
„O-omlouvám se. Měla jsem to dokázat. Měla jsem se víc učit. Měla jsem být silnější. Měla… měla jsem ho zach-za-zachránit. Já… promiň.“
Vstala, nevnímala bolest v pravé noze a přistoupila k němu blíž, rukou, která ještě nedávno byla potřísněná krví jeho otce, se ho pokusila obejmout. Ale až moc se třásla. Poprvé vzhlédl.
„To přece není tvoje vina,“ zamumlal.
„Taky ti ublížili.“
Přejel ji pohledem.
„Měla bys ještě odpočívat,“ pronesl.
Odpočívat?!
„Jak se cítíš?“ zeptala se.
Smutně se usmál. Tak nepodobný sám sobě. Tak jiný.
„Zázraky už nejsou,“ řekl tiše.
Nechápala a bála se zeptat.
„Co budeš dělat?“ zeptala se úzkostlivě.
Pomalu, váhavě zavrtěl hlavou.
Pokynula mu ke dveřím.
„Půjdeme,“ navrhla. Nemyslela na to, že není zrovna oblečená na výlety. Ani jemu to nepřišlo zvláštní. V tichu šli, ona pomalu, protože kulhala – on, protože břemeno smutku bylo příliš těžké na lehký a rychlý krok.
„Já nevím,“ odpověděl konečně, když došli ke staré lavičce. „Asi půjdu. Někam… daleko, možná. Já… prostě nevím. Všechno…“ Přejel si rukou po čele a přemýšlel, jak to říct. Přemýšlel, co vlastně chce říct. Co cítí. Co?
„Všechno je… těžký. Zázraky už nejsou,“ zopakoval.
Jaké zázraky?
„Ale není to tak, že bych už na ně nevěřil, chápeš? Já… já jenom, že… Já nevím, co mám vlastně dělat. Co můžu dělat. Co můžu změnit. Na co ale nestačím – a co se s tím teda stane. Jak budu žít dál. Jak?“
Ona věděla, na co nestačila. Na to, aby se vší svou genialitou, se vším svým talentem dokázala vyléčit jeho umírajícího otce. Aby zelené světlo chakry, která jí vycházela z rukou, v sobě mělo dostatek sil, aby ho oživilo.
Říkali, že za to nemohla. Že jí je teprve čtrnáct, že je ještě dítě, takže selhání se dalo čekat. A navíc, zpráva přišla pozdě – a… a dost. Ona věděla, čím to bylo. Neutíkala dost rychle. Měla se snažit víc. Utíkej, nebo bude po tobě…
Obrátil oči k nebi. Viděl modrou oblohu, ale nevyvolávala v něm žádné pocity. Přeletělo několik ptáků. Napadlo ho, že jsou symbolem svobody – ale byla to jen automatická reakce. Letící ptáci rovná se svoboda. Žádný impuls, který by ho donutil chtít stát se jedním z nich… cítil jen nevšímavost a zmatek.
Obrátil zrak znovu k ní. Její soucitné a nejisté hnědé oči, které také… nevěděly. Takhle ho přece neznala. Takový nebyl. Neměl být. To je… nesprávné.
Posmutněle se pousmál. Měl ji moc rád. Ale teď mu připadala… daleko.
Ale vzápětí znovu sklonil hlavu.
Tsunade čekala, ale nic neřekla. Sedla si vedle něj na lavičku.
Seděli tiše celé minuty. Občas jeden z nich chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel.
Nevěděli.
Věděla, že nakonec vstane a odejde. Uteče, pomyslela si. Ale pak se opravila.
Ne. On odejde… aby si něco vyřešil. Nebylo to jako ty její útěky. Utečeš a vyhraješ. Vyhraješ a přežiješ.
On odejde a taky možná vyhraje, taky možná přežije. Ale není to útěk. To věděla najednou naprosto jistě. On odejde, nechá za sebou vše, ale… nebude to útěk.
Minuty dál ubíhaly. Utíkaly a vlekly se, podle toho, jak se měnila jejich nálada. Jak v nich střídavě stoupalo tiché odhodlání a křičící bezmoc. Zmatek.
A ta chvíle loučení nakonec přišla. Věděla, že nikdy nezapomene tu krátkou a zároveň tak strašně dlouhou chviličku.
„Na tohle si nezvykej,“ varovala ho a pokusila dát svému třesoucímu se hlasu aspoň náznak výhružnosti, když se k němu nakonec naklonila a políbila ho na tvář.
Čekala, že pootočí hlavou a využije situace. Ale neudělal to. Z nějakého zvláštního důvodu ji v tu chvíli přejela po zádech hrůza. Strach z budoucnosti.
„Neboj se,“ chtěla říci. Protože to by měla udělat. Ale nedokázala promluvit. Čekala, že něco řekne. Chtěla slyšet jen jednu větu. Jedinou. A zároveň se strašně bála. Protože nevěděla, jak by měla zareagovat. Protože věděla naprosto přesně, jak zareaguje.
„Víš, jak pořád říkáš, že jednou napíšeš úžasnou knížku? A otravuješ nás…“ pousmála se.
„Věčně otravuješ s příběhy, co za nic nestojej…“ Zadívala se na něj a doufala, že pochopí, co tím chce říct.
„Ještě mi musíš říct jeden příběh. Aspoň jeden.“
Pohlédl na ni a… odešel. Prostě byl najednou… pryč.
Šel psát svůj nový příběh. Na jistou horu, kde bude trénovat, stane se silnějším…

Zase jednou přišla k cestičce, která vedla domů. Tady by obvykle začala svou obvyklou soutěž. Utíkej.
Od té doby, co Jiraiya odešel, si nedokázala pomoci a musela hrát znovu a znovu. Utíkej. Ale tentokrát se jí nechtělo. Viděla, jak sousedka vchází a staré, ztuhlé dveře se za ní pomalu zavírají. Uvědomila si, že si ještě nenechala udělat nový klíč, protože ten starý nedávno ztratila, takže…
Super, takže se ani nedostanu dovnitř, pomyslela si s unavenou kyselostí. Ale ještě by to stihla. Pospěš, nebo…
Dala se do běhu; zbývalo jen sedm osm metrů. To vše se odehrálo jen v několika zlomcích vteřiny.
A pak se zarazila.
Pospěš, nebo… co?
Byla to už celá léta, co odešel, měsíce, co se znovu se vrátil. A nikdy jí ani slovem nevyčítal, co se tehdy stalo. Naopak. Jeho osobnost znovu zářila, jeho naděje byla zpátky. Svým světlem ji nakazil. Skoro se dalo říct, že byla šťastná.
Ale stejně byly chvíle, kdy… kdy se mu vyhýbala a trávila daleko víc času s druhým členem jejich malého týmu. Orochimaru nikdy nevyžadoval veselou společnici. Nepotřeboval. Sám byl neustále… jako to říct? Tak trochu temný? Bylo v něm něco, co ji trochu děsilo.
Na druhou stranu perfektně rozuměl smutku. A ztrátě… i když, jak se smrtí smířit, to chápal snad ještě míň než ona.
Zastavila se, neschopná a neochotná pokračovat. Sledovala dveře, jak se zabouchávají. Klap. A pak ticho. Náhle si uvědomila, jak studený je vítr, který foukal. Naskočila jí husí kůže. Prohrála. Nepřítomně si třela rukou levou paži. Prohrála. Ale…
Proč vlastně pospíchat?

Vzpomněla si na něj – na něj, jakým býval před lety. Byl už pryč. Pořád pryč. Vzdálil se. Od bodu, kde uvízl… a kde už trčet nechtěl. Změnil se. Dospěl. Ji nechal tady.
Stála, dívala se na zavřené dveře a byla jí zima. Uvědomila si, že ji čekají dlouhé minuty – nebo možná hodiny – čekání, než někdo půjde kolem a otevře jí. Uvědomovala si, že asi zmrzne. Uvědomovala si, že už mohla být doma. Uvědomovala si…
Uvědomovala si.
Věděla.
Věděla, že kdyby těch pár metrů nepřestala běžet, vyhrála by. Zachránila by si život. A byla by teď doma, v teple. Jen kdyby nezastavila. Jen kdyby nezastavila tehdy před lety, běžela dál, i kdyby ji to mělo stát život…
Ale jak malou cenu to všechno mělo! Jak nedůležité to bylo!
Zima? Aťsi! Čekání? Klidně!
Zachránila by si život. Ale jaký život? Jenom ten svůj. Tamten život… byl pryč. Mrtví už neožijí. Vzpomněla si znovu na Orochimara. Ten tomu nevěřil.
Před čím by utekla? Před minulostí? No tak, to přece nejde.
Usmála se. Jenom sama pro sebe. Ještě to bylo příliš čerstvé, zmatené, ale… klubala se nějaká myšlenka.
Otočila se a vydala se ke sto metrů vzdálené lavičce. K té lavičce, na které před dlouhou dobou seděla se svým kamarádem.
Cestou minula několik pobíhajících dětí. Jestlipak hrají stejnou hru, jako hrávala ona? Jakou hrávala i dnes? Možná ano, možná ne.
Vzpomněla si na sebe před třemi lety. A dnes. Jaká byla ta změna? Pár iluzí bylo pryč. Pár přátel odešlo. S jinými seznámila. Ale hodiny tréninku byly stejně nekonečné jako tehdy. Bitvy byly stejně příšerné. A život taky pořád šel dál.
Ale jinak… co se změnilo? Co by teď viděla v zrcadle? Stejnou dívku, která se loučila s Jiraiyou? Protože ta byla stejná jako ta, která ho potom vítala zpět… jiného, než byl ten, který odešel. A od té doby… změnila se nějak?
Ne.
Bylo jí teprve sedmnáct. Žádný věk – u kohokoliv jiného, než byla nadaná Senju Tsunade, členka nejsilnějšího konožského týmu – a nejlepší kunoichi, která za posledních dvacet let vyšla z Akademie. Budoucí lékařka. Ramena měla už teď těžce naložená zodpovědností, kterou jí její schopnosti přinesly. Už neměla být dítě. Ne po té krvi, kterou viděla, ne po těch zraněních, která způsobila či sama utržila. Ne po tom prvním pacientovi, kterého nedokázala zachránit. Konečně už měla dospět, protože to se od ní očekávalo, ale…
Nikdy doopravdy nechtěla odhodit dětský míč, aby se smutně odkutálel k omšelé zdi a čekal na další dítě, které si s ním bude hrát - zatímco dívenka odkopne dětské střevíčky a nasadí si lehoučké okovy dospělosti. Nasadili jí je příliš brzy – a jí přitom bylo jen líto toho míče líto. Vždycky se k němu chtěla vrátit… a ono to nešlo. Nedorostla do okovů a ty náramky jí teď padaly. Lehce z nich vyklouzne a bude zase volná… jako prádlo pověšené na šňůře vlající ve větru. Jako mokré prádlo. To nikoho nezajímá, dokud neuschne… dokud nedospěje. Nebo dokud se neutrhne, neuletí… neuteče.
Zavřela oči.
Chtěla se změnit? Chtěla přestat utíkat?
Chtěla utéct před tím, co bylo tehdy.
Otevřela oči. Přiznej si to, pomyslela si. Chtělas utéct. Chtělas slyšet to pitomý „Pojď se mnou“. Chtěla! A děsila ses toho, že? Protože jsi věděla, že u něj to útěk není. Že by vás ta společná cesta jenom rozdělila. Protože ses bála. Zapřísahala jsi ho, ať mlčí, ať se neptá… a zároveň jsi ho nenáviděla, protože to udělal. Proč se sakra nezeptal?!
Možná věděl, že jsi nebyla dost silná na to, abys to udělala. Třeba tě nepotřeboval.
Třeba… ti nikdy neodpustil. Třeba o tebe prostě nestál.
„Proč jsem mu nemohla pomoct?“ Zašeptala se slzami. Proč i teď… proč i teď myslím jenom na sebe?
„Proč jsem se já nezeptala, jestli můžu jít… proč jsem se nezeptala, jestli mě nepotřebuje on? Šlo přece o něj…“
Nikdo jí neodpověděl.
Začal padat sníh. Roztřásla se zimou. Vzlykala, mrzla a seděla na té zatracené tvrdé lavičce, sněhové vločky jí padaly do vlasů, na tváře, za límec…
Promnula si oči, ale ten obraz, který ji děsil, nezmizel. Ten obraz jeho otce, kterému nedokázala pomoci. Ten obraz chlapce, kterému nedokázala pomoci.
Ten poslední ztracený příběh, který neměl konec.

Tehdy to odležela s vysokými horečkami. Nelitovala toho. Brala to jako trest, který měl ulevit jejímu špatnému svědomí.
Neulevil. Přišel za ní, přinesls jí ovoce a pořád něco říkal. Skoro ho neposlouchala.
„Ty jsi vážně hazardérka, co?“ Přerušil její myšlenky.
„Už je mi dobře,“ řekla.
„Na to jsem se neptal. Ale je to dobrý vědět,“ zakřenil se.
„Mimochodem, zítra koukej být zdravá. Ten cvok Orochimaru vynalezl nějakou divnou kytku… kterou prostě musíš vidět,“ řekl se smíchem.
„Květiny se nevynalézají,“ opravila ho nepřítomně a zavřela oči.
A otevřela oči až následujícího dne. Neochotně vstala, umyla se a upravila, oblékla… sedla si na postel a čekala. Brzy byl ve dveřích ten blázen. Ale ne sám.
„Pojď se mnou,“ řekl Jiraiya a natáhl k Tsunade ruku.
„Pojď s námi,“ opravil ho mladík, který stál vedle něj, vesele se na dívku zakřenil a také k ní natáhl ruku, aby se mohla chytit jich obou. Aby ji vytáhli na nohy. Aby ji drželi a už nepustili.
„Jo, a jen tak mimochodem, já jsem Dan.“

A už se k tomu nikdy neměli vrátit.
Toho dne si myslela, že získala dva cenné přátele - jednoho znovu, jednoho nového. Tahle výhra byla skvělou náplastí.
Jenom náplastí. Ale šlo tady o jednu z těch vzácných situací, kdy jenom nebylo doopravdy jenom.

O mnoho let později stála znovu u té staré lavičky.
„Pověz mi poslední zatracenej ztracenej příběh,“ zašeptala Tsunade.
„Chci další.“
Potřebuju další. Řekni mi příběh o ženě, které jsi odpustil.
Zavřela oči a představila si ho. Co by asi udělal. Co by řekl? Téměř ho viděla. Představila si tu scénu.
Několik dlouhých vteřin ji soustředěně pozoroval.
„Ne,“ odpověděl.
„Nemůžu.“
„Došly ti snad historky? Co jsi to za spisovatele?“ Vyjela hrubě na prázdno před sebou.
Mlčel.
„Já… vážně promiň,“ řekla omluvně.
„Tohle je poprvý, co ses mi za něco omluvila a nijak to nesouviselo s mými polámanými kostmi,“ uchechtl se Jiraiya. Ano, přesně tohle by udělal.
Zavrtěla hlavou.
„Nech toho.“
„Mám se tvářit vážně?“
„To děláš málokdy.“
„Nepřeháněj.“
„Byly chvíle, kdy ses tak tvářil a… já to nenáviděla,“ řekla náhle.
„A teď to po mně chceš?“ Řekl pobaveně.
A pak by se na sebe podívali. A jejich reakce by mohla změnit celičký svět.
„Je tu něco, co jsem ti nikdy neřekla,“ začala.
„A měla jsem.“
Vyčkával.
„Já…“ nadechla se. Ale…
„Tsunade-sama!“ uslyšela za sebou. Automaticky se ohlédla – a uviděla svou žačku. Nejspíš přinášela nové zprávy.
Zoufale se podívala zpátky – ale přízrak zmizel. Jako by tam ani nikdy nebyl – což vlastně byla pravda.
„Vážně je to pryč,“ řekla tiše sama sobě. A náhle, jako by si poprvé doopravdy uvědomila jeho sm… jeho SMRT! Zemřel. Byl mrtvý.
Nikdy tu už nebude.
Nikdy, prostě nikdy. Tenhle příběh nedostane konec, který by si zasloužil. Zacloumal jí nesmyslný vztek na dívku stojící vedle ní.
„Tsunade-sama?“ Zeptala se váhavě Sakura. Popošla k ní blíže.
„Je zvláštní, jak se mistři podobají svým žákům, že,“ poznamenala. Proč to sakra teď vytahuje?
„Byl Jiraiya-sama taky takový jako Naruto? Co myslíte?“
Tak proto.
Tsunade neodpověděla. Neměla nejmenší chuť se o tomhle bavit.
Prostě ji tam mohla nechat stát a odejít, ignorovat ji… ale ona by se nedala. Ta malá otravná Sakura se taky podobala své učitelce.
„Myslím, že příběhy, který nemají možnost se uzavřít, jsou ještě horší než ty, který končí špatně,“ odpověděla rázně.