Jak smutné v bitvě padnout...

Les tiše šumí, promlouvá skrze vítr. Někdy jen potichu šeptá, ale občas také křičí, vyřvává… Povídá příběhy, které se udály v jeho stínu. Ve stínu majestátních borovic, vysokých smrků, nezkrotných dubů…
Jsou to příběhy veverek, bobrů i divokých prasat, lidí i přírody, příběhy zlé i krásné, plné naděje i zoufalství. Neslyší je každý. Jen ten, kdo se dokáže zastavit a naslouchat. Protože i ten nejsilnější křik stromů snadno přehluší lidské kroky. I ty nejhodnotnější příběhy mohou zapadnout… Všechny… Až na jeden.
Je to už dávná historie, a přesto každá větévka, každý kořen stále vyzařuje jeho hrůznost… Kdokoli přijde do tohoto lesa, cítí ji ze vzduchu, z každého doteku drsné kůry prastarých stromů, každou stopou, kterou učiní do měkké země plné jehličí a zetleného listí… Stísněnost, to je to správné slovo. Už od té dávný bitvy je celičký rozlehlý les ponořen v hluboké rozjímání. A zatímco jiné místa, jiné stromy povídají stovky příběhů, zde, přesně na tomto místě, je vyprávěn jen jeden jediný. Přehlušil všechny obyčejné radosti a strasti obyvatel lesa, utišil všechny nářky lidí…
Zastav se, poslouchej, a uslyšíš, proč je tento les tak rozbouřen, tak rozezlen. Uslyšíš příběh plný bolesti, snad hrdinství, možná věrnosti… Ale jistě uslyšíš, co vlastně znamená povinnost.
Válka! Boj!
Pouhá dvě slova, a stejně vystihují ze všeho nejlépe, co lesní velikány vyprávějí. Avšak nejsou přesné, nedokážou vyjádřit, co se zde opravdu dělo.
Leželo tu stanoviště třetí vysunuté hlídky. Nezáleží na tom, z jaké byli vesnice. Ale byli to samurajové. A mezi nimi sem tam zamícháni shinobi. Ale na tom vlastně taky nezáleží. Nezáleží skoro na ničem, co se tam dělo. Snad jen na tom, proč tam byli. Bránili svou vesnici. Jo, přesně tu, na které nezáleží… Alespoň nám. Jim na ní záleželo. Bojovali za ni. A umírali za ni.
Věděli, že nepřátel je víc. Věděli, že jsou silnější. Taky věděli, že tu padnou. A byli si jisti, že po nich padne i celá vesnice. Nikdo nemohl odolat takové síle, jaká se proti nim valila. A přesto tu stojí, se zachmuřeným obličejem, v ruce zbraň a v duši přání, aby to, co dělají, mělo smysl.
Válka je prohraná. Věděli to všichni. První, druhá i všechny ostatní hlídky už byly vyhlazeny. Teď je řada na nich. Za nimi už bylo jen pár chudáků z domobrany. Ti už vůbec nemají šanci.
Na obzoru se začíná objevovat několik prvních siluet. První jich není mnoho, ale než se v srdcích může ozvat jásavý hlásek, vyhrne se zástup dalších. Jisti si vítězstvím, pomalu, beze lstí nebo úskoků, jdou přímo proti obrannému postavení hlídky.
Kapitán vydává poslední pokyny. „Jsme v tom sami. Jestli máme vyhrát, musí jich každý z vás zabít desítky. Je to nemožné… Ale snažte se o to! Když si budete vybírat mezi svým přežitím a zabitím protivníka, zabijte ho! Když budete moci zranit nepřítele a kvůli tomu i sebe, zraňte ho. Každý, koho zde zastavíme, je ten, kdo nedojde do naší vesnice.“ Jako by nestačilo těch pár tisíc, které zastavit nedokážeme, pomyslel si chmurně.
Rozhlédl se po své jednotce. Kolem stovky bojovníků, mužů i žen. Stojí, pohledy upřené na svůj blížící se konec. V potících se dlaních drží katany, občas kunaie. V jejich postoji je vidět rezignace smíšená s bojovností, strach bojující s odvahou, ale přes to všechno lze vidět břemeno povinnosti.
Odvaha, čest a statečnost, to všechno ustupuje do pozadí. Nejsou nedůležité… Ale v tuto chvíli je povinnost přesahuje jako bělostný štít Fuji, který se klene nad bojištěm, převyšuje každého bojovníka. Není důvod tu stát. Není důvod tu zemřít. Není proč neutéct. Odvaha nestačí, když není proč být odvážný. Čest není dostatečná, když není nikdo, pro koho být čestný. Statečnost mizí jako dým, když vidí řady nepřátel. Pýcha padá před leskem jejich zbroje, bojechtivost uvadá před jejich množstvím. Ale povinnost, ta zůstává. Jejich kage jim přikázal, ať zde stojí. Ať drží tento bod, dokud nepadnou. A tak stojí. Nic jiného není důležité.
Stromy, tehdy ještě mladé a veselé, trpělivě shlížejí do jejich zamračených tváří. Pozorují je a marně přemýšlí, proč neutíkají. Nechápu to… a nikdy nepochopí.
Nepřítel se blíží a shinobi, kteří ovládají techniku boje na dálku, začínají ukazovat svoje umění. Větrné tornádo se snaží pošramotit opevnění obránců, ale to je postavené pevně.
Kapitán se obrací na jednoho samuraje. „Hej, ty, pojď sem. Budeš bojovat tak, abys přežil, rozumíš? Když se naše řady zhroutí a každý začne bojovat sám, ty přestaneš. Ostatní mají zabít co nejvíce protivníků, ale ty ne. Ty máš pouze přežít. Přežít a jít do vesnice zpravit radu o tomto boji. To je tvoje povinnost. Rozumíš?“
„Ano, pane,“ odpoví zaraženě. Z jeho obličeje jde vyčíst otázka, proč zrovna já? Proč já mám přežít a ostatní ne? Nikdy nedostane svou odpověď…
Začíná boj. Bojují, protože musí, a bojují dobře. Samuraj se vrhá na samuraje, shinobi na shinobiho. Krev pokrývá žírnou půdu, bojový ryk vzlétá k nebesům. Třetí vysunutá bojuje. Těla nepřátel se množí. Ale mezi nimi, sem tam, se objeví i některé vlastní.
Samuraj s výkřikem útočí na šinobiho, který chystá svou techniku. Ještě nehotovou ji proti němu vrhá. Nestačí to. Katana mu protíná hrdlo, zatímco jeho technika trhá samurajovu ruku na kaši. Oba padají k zemi, samuraj s úsměvem, neboť splnil rozkaz, shinobi s nevírou, že je to opravdu konec.

Bojiště je prázdné. Vítězná armáda odtáhla dál, mrtví zde bez života leží. Stovky těl rozložených po bojišti, tu více, tu méně. Opevnění pobořené, zákop, v němž obránci čelili zuřivým útokům zasypaný. Jen několik supů poletuje po obloze, radujíce se ze zkázy pod nimi, a stromy zaraženě hledí na to, co bývalo třetí předsunutou hlídkou. Leží tu všichni. Jeden vedle druhého, padlí v boji bez významu. Jeden vedle druhého, jak jim velela jejich povinnost. Jeden vedle druhého, s úsměvem na tváři a smutkem v očích.
Stromy zapomínají, ale na toto nezapomenou nikdy. Boj bez cíle, bitva bez významu. Stovky mrtvých pro nic... Nic takového dosud neviděly. Všichni splnili svou povinnost a jsou mrtví... Všíchni až na jednoho. Na toho si stromy pamatují nejlépe, obzvlášť ten dub, za který se schoval, když v nejprudším boji unikal z bitvy. Ten dub, do jehož kmene se zabořil kunai, který mířil na něj. Netrefil, strom jej zachránil. A samuraj pokračoval na svém útěku. V obličeji hrůzu, v očích slzy, které neměly vytéct a na rtech prosbu o odpuštění, že je opouští. Chtělo se mu padnout na kolena a plakat, ale nyní nemohl. Nechtěl myslet na všechny, které opustil, na ty, se kterými nemohl zemřít. Má svou povinnost. Musí vyřídit zprávu radě. Zprávu, o níž stejně všichni ví, že přijde... Zprávu, že jsme padli. Bojovali jsme, jak nám velela naše povinnost. A stejně tak jsme i padli. A já žiji, jak mi velí povinnost...
Slzy se mu rozebíhají po tváři, když se obrací a vyráží splnit svůj úkol.

Jak smutné v bitvě padnout... však jak smutné po ní žít.