manga_preview
Boruto TBV 07

La sangre es mi color 02

Vidím v každým dni jen čas zatmění,

Probudila se vedle něho v posteli a najednou věděla, že to byla chyba. Zavřela oči a znovu je otevřela. Doufala, že to je pouhý klam. Tak moc si přála, aby to byl jenom sen. Korou patřil do minulosti, kterou chtěla zazdít. Nicméně se jí to asi nepodařilo. Určitě ne po dnešní noci. Vždycky jsem tvrdila, že láska na první pohled prostě neexistuje. Ale jakmile jsem ho spatřila, tak jsem věděla, že je to ten pravý. Bohužel nebyl určen pro mě. A jak se říká, zakázané ovoce lépe chutná...

Amaya seděla vedle své vzdálené příbuzné. Byly spřízněny jenom stejnou krví, nic jiného je nespojovalo. Mezi hlavní a vedlejšími větvemi klanu panovala nevraživost. Stejně byly těmi nejlepšími přítelkyněmi. Dnes čekala s Naisu na jejího budoucího manžela. Věděla, že z toho není nadšená. Živila v sobě naivní romantickou duši, takže sňatek z povinnosti se jí hnusil. Amaya si zachovala neutrální postoj. V téhle rodině ji nepatřilo právo rozhodovat.
Většinou si něco povídaly, ale teď na to ani jedna neměla náladu. Vyrušilo je až zaklepání a dveře. Byl tady.
„Dále,“ hlesla Naisu. Snažila se znít normálně. Ale ona cítila, že do kolapsu nemá daleko. Do pokoje vešel muž, který bude druhem její kamarádky. Byl vysoký, urostlý, měl černé vlasy a čokoládově hnědé oči. Nevěděla jak, ale ihned pochopila, že se zamilovala. Ne jenom do jeho vzhledu. Byla to taky jeho povaha. Cítila, že není takový, jak se ve skutečnosti chová. Vyzařovala z něho dobrota a láska.
„Vy musíte být Naisu.“
Ta chvíle, kdy promluvil! Amaye se podlomila kolena. Snažila se ovládat. Přesně podle pravidel sklopila oči k zemi a snažila se situaci nevěnovat pozornost. Slyšela, jak si ti dva něco povídají. Znělo to tak... Chladně. Odměřeně. Chtěla křičet. Poprvé udělala něco, čeho později nelitovala. Utekla.

Našel ji na jejím tajném místě. Jak věděl, kde ji najde? Od té chvíle, co utekla, si mohla jen domýšlet, co se mezi Naisu a Korouem dělo dál.
„Proč jste tady?“ zeptala jsem se.
„Protože jsi zajímavá. Nestává se tak často, aby oddaná přítelkyně utekla.“
Mlčela. Nevěděla, co na to má říct. Od té události uplynuly dva měsíce. Minulý týden měli svatbu. Z které utekla. Opět. Poslední dobou Amaya utíkala často.
„Já...“
„Nic neříkej,“ zarazil ji, „já vím, co cítíš.“
Dívala se do těch jeho překrásných očí. Najednou ji zavalil silný příval lásky. Věděla, že je ztracená. Sedla si k němu blíž. Natáhla se a jejich rty se setkaly. Tohle byl první krok vedoucí do hluboké černé propasti.

Tehdy jsem si opravdu myslela, že je bezchybný. Ale nebyl. Jako každý chlap. Přesto jsem ho milovala dál. Vlastně se stal vůdcem klanu. A ukázal mi svou krutou osobnost. Když jsem mu sdělila, že jsem s ním těhotná, rozčílil se. Před časem mě donutil, abych si jako zástěrku našla přítele. Celý klan si takhle myslel, že jsem těhotná s ním. To bylo na tom to nejlepší. Jenže já husa hloupá si neuvědomila naše rodinné zákony. Porodila jsem dceru. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že s ní budu jenom jeden rok. A tak jsem znovu utekla. Dceru jsem schovala u Naisu. Ta věděla jenom část pravdy, nic jí nebylo podezřelé. Jenže Korou na to přišel. To bylo poprvé, co na mě zvýšil hlas. Tehdy jsem se poprvé cítila v ohrožení. Dítě mi sebral. Rozhodl, že se postará, aby na to Rada přišla. Druhý den mi nastalo peklo...

„Řekl jsem to Radě. Uschování dítěte se u nás trestá smrtí, to víš. Hloupý zákon, ale dodržet se musí. Nicméně, našel jsem jiné řešení.“
Amaye nebylo moc do řeči, ale přinutila se. „Jaké?“
„Odtrženost.“
Mlčela. Až moc dobře věděla, že tohle je zlé. Odtrženost znamenalo odloučení od rodiny a všech přátel. Prostě osamělost. Ale mělo ještě jiná pravidla. Musela by Radě přísahat absolutní loajalitu. Pak by taky musela plnit vše, o co ji hlavní větev klanu požádá. Jenže pořád to bylo lepší než smrt.
„Ale je tu ještě něco... Díky tobě se znovu začalo debatovat o pokusech.“
Nechápavě se na něj podívala.
„O jakých pokusech?“
Mlčel. O těch pokusech se dozvěděla, až když se stala jejím pokusným morčetem.

Jo, pokusy... Korou měl za úkol vymyslet pečetící techniku, která by zabránila ženě s početím. Povedlo se mu to. Kolik obětí za jeho omyly však muselo padnout, to netuším. Na mém podbřišku je pozůstatek krvavých jizev, které mi navždy budou připomínat tu palčivou bolest.
Přetočila se k němu.
„Spíš?“
„Ne.“
„A na co myslíš?“ zeptala se.
„Na to, že dneska je to poprvé, co svou manželku nepodvádím.“
Povzdechla si. Nebylo to poprvé, co ukazoval tak děsnou povahu.
„Budeš muset odejít. Dítě nech tady a jdi.“
„Co?“ nechápala.
„Prostě zmiz z našeho života. Tady budeš mrtvá.“
Pochopila jsem. Její výchovu převezme Korou a Naisina sestra. Doživotní henge se pro mě rovnalo doživotnímu vězení. Ale pořád tu mohla být malá šance, že bychom se někdy ještě potkali.
Vstala, oblékla se a zmizela z jeho života.

***

Stála uprostřed pokojíčku a dívala se na postel. Byly na ní krásné šaty bílé barvy. Jako pro princeznu. Usmála se. Rychle si ty princeznovské šatečky oblékla a stoupla si před zrcadlo. Dneska je slavný den, vždyť má narozeniny. Proto jí sem maminka dala to krásné oblečení.
Najednou uslyšela zaklepání. Dovnitř vstoupila mladá žena.
„Výborně, jsi oblečená. Slunko začíná zapadat. Půjdeme?“
Kývla. Vsunula malou ručku do ženiny dlaně a obě se vydaly na místo, na které nikdy neměla dívenka zapomenout. Slavila totiž své páté narozeniny.

Byla sama. Stála naproti svému otci. Hleděla mu do přísné tváře, z které se nikdy nic nedalo vyčíst.
„Stoupni si doprostřed toho kruhu,“ přikázal.
Otočila se k otci zády. Na podlaze byl červený kruh. Kruh se zvláštními znaky. Nechápala to. Přesto mlčenlivě splnila příkaz.
„Výborně,“ ušklíbl se Korou.
Ustoupil pár kroků k dalším lidem. Provedl pár pečetí, a pak zůstal stát. On tuhle část domu měl nejradši. Rozlehlý altán byl postaven z tmavého dřeva. Kolem rostly červené růže a pár stromů, které se na podzim vždy zbarvily do ruda. Při západu Slunce se z toho stalo nejponuřejší místo v celém sídle. Letmo si vzpomněl, že tohle místo jeho žena nenáviděla.
„Korou, Slunce zapadá,“ upozornil ho jeden z mužů.
Tmavě oranžové kolo se zbarvilo do červena. Slabá záře paprsků dopadala přímo na kruh. Ten začal žhnout.
Nevěděla, co se děje. Do očí jí pálila záře vycházející z kruhu. Zavřela je. Neznámá síla ji však donutila oči znovu otevřít.
Bílé šaty se jí barvily do ruda. Stejně tak i vše kolem ní. Matně slyšela otcův vítězný křik. Slyšela ho z velké dálky. Ale stála jenom kousek do něj.
Paprsky ztrácely svou intenzitu. Bolest se zhoršovala. Skončila až když Slunce zapadlo. Na temné obloze zbyly jen mraky nasáklé rudou barvou.
Pomalu otevřela oči a podívala se na otce. Jeho radostný výraz ve tváři nechápala. V hlavě měla zmatek.
Korou všechny odehnal a šel si pro dceru.
Zvítězil jsem, Naisu. Kdybys nebyla blbá, žila bys.
„Dostaneš jméno... Akako.“
„Podejte mi někdo šátek,“ poručil.
Někdo rychle příkaz splnil a Korouovi u nohou přistál bílý cár látky. Přistoupil ke své dceři, která nehnutě stála na místě. Oči jí převázal šátkem, který se začal barvit do červena.
Korou se otočil. „Pojď za mnou, chci ti něco dát.“
Následovala ho do jeho pokoje, do kterého nikdy nesměla. Porozhlédla se. Těžké závěsy dovnitř nepouštěly žádné světlo, takže místnost byla temná. Korou rozsvítil. Stáli uprostřed pokoje a kolem nich bylo samé dřevo. Podlaha, postel, skříň, psací stůl, židle, knihovna... To všechno bylo z tmavého, těžkého dřeva. Otec přešel ke knihovně.
„Akako, tady máš všechno, co potřebuješ vědět ohledně tvé síly. Za osm let, právě v tento den tě bude čekat zkouška. Ta ukáže, jestli vážně stojí za to, že žiješ...“
Akako pořád stála na místě.
„Můžeš jít.“
Otočila se s plnou náručí knih a vyběhla pryč z toho nepříjemného místa.

Vyběhla po schodech do pokoje. Přešla celou místnost až k oknu, kde byl stůl. Položila na něj všechnu svou četbu. Zaposlouchala se do nočního ticha. Zamyšleně si sáhla na látku překrývající její oči. Byla vlhká.
Slzy? Ne... To je...
Lepící tekutina na prstech ji přesvědčila o něčem jiném. Přiložila je ke rtům a ucítila zvláštní pach.
To je krev!
Krvácející oči ji děsily. Bylo to zvláštní. Přes ten kus hadru viděla úplně normálně. Neviděla černou tmu jako ostatní. Mohla pozorovat zářící hvězdy na obloze, tmavý obrys altánu a keře růží.
Z dáli zavyl vlk... Druhé vytí. Znamenalo to příchod zlých časů.
Nenávisti...
Krutosti...
Bolesti...
Smrti...

4.333335
Průměr: 4.3 (6 hlasů)

Kategorie: