Mám rád běh

Předklonil jsem se. Pak jsem předsunul levou nohu, sevřel ruce v pěst, zhluboka se nadechl a rozběhl se. Nohy mi kmitaly v pravidelném rytmu. Otřesy jsem téměř nevnímal. Jak minuty přibývaly a dech se mi zrychloval, cítil jsem blahodárný účinek endorfinů, který přenesl mou lehce pochmurnou náladu na hranici bezmezného štěstí. Teplo se mi rozlévalo celým tělem a má bytost se ztrácela ve výbuších čisté euforie střídajících se s železnou pravidelností. Ichi, ni, ichi, ni, ichi, ni… Stále jsem přidával na tempu, až mi vítr hvízdal kolem uší. Já dobře vím, proč trénuji více než ostatní, proč cvičím do úmoru, proč kvůli tréninku ani pořádně nespím. Není to jen proto, že se chci stát silnějším. Dělám to pro ten pocit. A když vidím něčí protáhlý obličej poté, co mu s ryzí upřímností navrhnu, jestli si nechce jít jen tak zaběhat, v duchu ho polituji. Ani chudáci nevědí, o co přicházejí.

Zrovna jsem někoho minul. Ohlédl se po mně nejdříve s překvapeným a poté vševědoucným výrazem, který říkal naprosto výmluvně: Já věděl, že je to tenhle blázen. Blázen. Aťsi. Šťastný blázen. Doběhl jsem k místu, kde jsem začínal a se zdravým elánem vyběhl vstříc druhému kolu. Tenhle pocit je ta nejkrásnější věc v mém životě a za nic na světě bych ji nevyměnil. Dokonce ani za lásku Sakury-san. Vzpomněl jsem si na starou paní odvedle, co vždycky říkávala: Jen se směj, chlapče! Kdo je šťastný, má všechno. Dokud jsi takhle veselý, svět bude krásným místem. Chodíval jsem k ní na svačinu, když jsem byl mladší. A i poté, co jsem se stal geninem, jsem se tam občas stavoval. Protože ona byla jediná krom Gai-senseie, která se na mě nekoukala spatra, když jsem nic neuměl. Vždycky mě podporovala. Měl jsem ji rád. Nedávno zemřela. Bylo jí pětaosmdesát. Na jejím pohřbu jsem se smál. Spoustu lidí to pohoršilo, ale jsem si jist, že jí by to nevadilo.

Z čiré nepozornosti jsem málem narazil do stromu. Na poslední chvíli jsem uhnul a ze stromu se náhle vyklubal Gai-sensei. Pochválil mě, jaký jsem pilný student a požádal mě, ať se za ním po tréninku zastavím. Horlivě jsem přikývl a z prudkého přešlapování jsem bez dalších řečí přešel do sprintu. Nechal jsem na chvíli myšlenky utichnout a jen běžel. Pět minut, deset, padesát? Nevím. Ale když jsem si znovu uvědomil své okolí, začínalo se smrákat. Kolik je asi hodin? Netušil jsem a vůbec mi to nevadilo. Koneckonců mě to ani nezajímalo. Vzpomněl jsem si na svůj slib senseiovi. Nakonec jsem usoudil, že už je pozdě, a navíc jsem ještě ani nedokončil trénink. Zajdu za ním zítra. Vesnice začala utichat a náhodných chodců valem ubývalo. Přemýšlel jsem, kolikáté bylo poslední kolečko a jestli bych měl skončit. Nakonec jsem to vzdal. Koho zajímá pitomý počet koleček? Poběžím dál, dokud budu moct. Dokud budu chtít.

Chtěl jsem jen tak ze zvyku zakřičet frázi o síle mládí na prvního náhodného chodce, kterého potkám a docela nepříjemně mě překvapilo, že jsem na žádného nenarazil. Copak už je tak pozdě? Měsíc se ještě nevyšel a ulice již byly liduprázdné. Co mi asi Gai-sensei mohl chtít? Uklidni se, přikázal jsem sám sobě přísně. A přestaň těkat, dodal jsem a raději zrychlil, abych zahnal nepříjemný pocit, který mě zničehonic překvapil. Pche! Nic, na co by nestačilo mé mladé tělo a odhodlání. Znovu jsem přidal, ve snaze vymačkat ze svého těla ještě větší rychlost a nepříjemný pocit zmizel tak rychle, jak se objevil.

Zrovna jsem obíhal čtyřiatřicáté kolečko (po krkolomné úvaze jsem začal počítat od začátku), když se Konožská severní brána s velikým třeskem zřítila a zanechala po sobě jen oblak prachu. Zbystřil jsem. Někdo útočí na Konohu? Když spadla druhá brána, byl jsem si jist. Trvalo mi jen chvilku se rozhodnout. Beze ztráty tempa jsem zamířil přímo k centru dění. Překvapivě jsem necítil strach. Shinobi je vychováván jako nástroj, ale většina z nich navzdory tomu strach cítí, když jdou bojovat. Stejně tak já. Ale teď to bylo jiné. Hloupě jsem se usmíval a představa nadcházejícího boje o život mě naplňovala div ne hrdostí, že se budu také moci účastnit bitvy. Dlouho mě mrzelo, že jsem nebyl při útoku na Konohu tehdy, když ji napadl Pein. Co na tom, jestli padnu. Jestli se tak stane, zemřu šťastný. A dokud jsem veselý, svět je krásným místem.