Itachi a Sasuke - Setkání

Poháněn vztekem a nenávistí,
z Madarova úkrytu odešel jsem.
Mezi stromy se procházím a koukám,
můj bratr Itachi jde sem.

Rozum mi radí, nevěřit očím,
čemu věřit sám neví.
Tak jsem se otočil a křičím:
„Ty máš být přece mrtvý!!“

Neřekl nic, ani se nezastavil.
Utíkal dál, jako by mě neznal.
Možná se přemáhal aby mě nepřizabil, (zasloužil bych to)
ale i přes to jsem se nevzdal.

„Itachi počkej!
Rád bych si promluvil,
o tom tvém úkolu...
PROČ SI MĚ NEZABIL?!!!“

Rudé oči upřel na mě,
přistoupil jsem k němu blíž.
„Pošetilý malý bratře,
vždyť ty ani netušíš...“

Uplynulo minut pár,
proč tenkrát přežil jsem, už vím.
„Ty teď zůstaneš tu sám,
a já si něco vyřídím.“

Sharingan jsem použil,
abych ho mohl sledovat.
„Já ale ještě neskončil!
I kdybych s tebou měl znovu bojovat.“

Když jsem k němu po chvilce dorazil,
dech se mi překvapením málem zastaví.
Vlastním očím jsem opět nevěřil.
Dneska snad mrtví z hrobu vstávají.

Ten plaz. Odporný a nechutný,
pohrdavě ke mně promluvil
„Sasuke ty jsi velmi cenný,
chci aby do války ses zapojil.“

Dost ošklivý úšklebek
na tvář se mi vmetl.
„Tak to si se Kabuto
pěkně blbě spletl.“

Kabuto to neřešil,
že nevyšel jsem jemu vstříc.
K Itachimu promluvil:
„Asi bych ti to měl říct.“

Jestli mě teď zabiješ,
tak si buď naprosto jistý,
že už nikdy neumřeš.
Edo Tensei to jistí.

Itachi zaklel:
„Krucinál!“
A mě v té chvíli bylo jasné,
že tohle vážně nečekal.