Obecné
„Říkali mu … Bílý tesák.“
(♪) Kakashi se ani nepohnul a díval se na noční řeku, ve které se odrážel měsíc v úplňku. Neviděla jsem mu do tváře, protože seděl napravo ode mě a měla jsem možnost vidět jen jeho masku a čelenku. Po chvilce ticha si Kakashi čelenku rozvázal a při pohledu na ni jí pevně svíral v dlani. „Stalo se něco?“ zeptala jsem se starostlivě.
[i]Život se né vždy vyvíjí tak, jak bychom si přáli. Věřte nebo ne, ale… Před několika lety, no, krátce řečeno, představoval jsem si svůj život docela jinak. Žádná nemilosrdná krveprolití, žádné slzy, žádné utrpení.
Hokage seděla za stolem a vykonávala mechanický pohyb rukou s výrazem odevzdané lhostejnosti. Shizune stála opodál a jen čekala, kdy Pátá vybuchne. Ani nemusela čekat dlouho.
„Který idiot tohle papírování vymyslel!“ Tsunade prudce rozrazila dveře a se slovy: „Jdu na vzduch,“ zmizela.
Sasuke sa stihol vyhnúť Kisameho Samehade. Avšak, Kisame útočil. Sasuke nestíhal. Každým útokom sa Kisame približoval.
„Takýmto tempom ho za chvíľu mám."
„Mokuton: Daijurin no Jutsu."
Kisameho nepozornosť využil Tenzou a zasiahol ho do ramena.
„Zabudol si na mňa."
„Ale nezabudol," bolo počuť zozadu.
Kisame tvoril za Tenzom nejaké jutsu.
„Suiton: Daikoudan no Jutsu."
„Doton: Doryuu Heki."
Kisame vyskočil na ochrannú stenu.
„Suiton: Suiryuudan."
Tenzou sa vyhol.
„Suiton: Suiryuuben."
Sedeli tam ešte istý čas, Naruto nevedel koľko, ale odhadoval to na dobrú pol hodinku, mlčky, a on si to ticho užíval. Inokedy by pravdepodobne rapotal, odušu a o hlúpostiach a pravdepodobne každý iný človek na tejto planéte okrem Sasukeho by to aj očakával a keby Naruto stíchol, podozrievavo by na neho hľadel, pýtajúc sa ho, či je všetko v poriadku. Práve preto bola Sasukeho spoločnosť momentálne taká príjemná. Pretože nečakal a nepotreboval konverzáciu a slová boli poslednou vecou, na ktorú mal Naruto po tomto nekonečnom dni chuť.
Týdny plynuly jeden za druhým a nikomu se zatím nepodařilo Naruta najít. Dalo by se říct, že se vypařil z povrchu zemského. Samozřejmě, že ninjové, kteří po něm pátrali, byli i ve vesnicích, které navštívil, ale jejich obyvatelé se báli pomsty oné rudovlasé dívky.
„Proč se schováváš Naruto? Co pak se ti jenom stalo?“ Ptala se sama sebe Kushina, když se zase jednou vrátila z pátrací mise, bez jakýkoliv informací.
Byl temný večer, jediné co osvětlovalo cestu, byly paprsky zářivého měsíce. Malá dívenka šla po vyšlapané cestičce, šla pomalu a těžce přitom oddechovala. Zastavila se a rukou se opřela o strom, byla vysílená a ospalá. Chvíli jen tak stála a pak se rozběhla dál. Věděla, že bude mít průšvih. Když doběhla k sídlu její rodiny, opět zpomalila. Procházela ulicemi a mířila k svému domu.
co by ti řeklo, jak strašně si tě vážím,
skončil bych s prázdnýma rukama
a hlavou sklopenou k zemi.
Protože tu věc po chvíli odložíš –
a ona se ztratí, mezi všemi těmi dalšími,
které ti kdy kdo dá.
Na půlku, na čtvrtku, rozložit zpátky. Přehnout po diagonále a zvýraznit rýhu.
Papír zašustil.
Sasuke stál na Narutovi premenenom na Kyuubiho. Mal aktivované Susanoo, ktoré chránilo obidvoch. Samozrejme, Naruto nebol premenený do plnej veľkosti. To by Sasukeho Susanoo nestačilo.
„Naruto."
„Čo?"
„Mám taký pocit, že tvoja, vlastne Kyuubiho chakra sa s tou mojou moc nemusí a navzájom sa rušia. Susanoo moc dlho neudržím."
„Bude to len chvíľa. Drž sa."
Naruto-Kyuubi sa rozbehol. Chvosty sa premenili na zbraň a každého, koho sa dotkli, zabili.
„Bijuudama."
„Fuu!" kričal Danzou.
„Áno, pane!"
„Odošli tieto listy Kazekagemu, Mizukagemu a Tsuchikagemu."
„Rozkaz!"
Fuu odišiel.
„Dúfam, že na to hneď zareagujú."
Tsunade spolu so svojimi ninjami prišla do Oblačnej. Ale nevyzeralo to tak. Vysoké hory, okolo nich oblaky a dedina nikde.
„Dedina je v tých horách skrytá," povedal Raikage.
„Pod najvyššou horou je miesto, aby ste si spravili tábor. Ubytoval by som vás aj v centre dediny, ale nemám kde," dodal.
„To nám stačí."
„Mokuton: Renchūka no Jutsu."
Vrátil jsem se domů velmi pozdě. Taky už na mě Poustevník čekal. Nevypadal zrovna třikrát nadšeně. Musel jsem nasadit provinilý výraz, aby mě nechal naživu.
„Kdes byl?“ zeptal se ještě klidným, ale vážným tónem. Založil si ruce na prsou.
„Venku. Byla se mnou Yuki-sama. Povídali jsme si. Zapomněl jsem na čas. Omlouvám se,“ odpověděl jsem mu se sklopenou hlavou.
„Dobře, ale příště mi dej nejdřív vědět,“ řekl, usmál se a odešel.
MISAKI! LUSSY! … LUSSY!, slyšela jsem celou dobu v hlavě po tom, co jsem omdlela. Své jméno jsem samozřejmě poznala, ale jméno Misaki mi přišlo povědomé, víc než si myslíte.
Když jste v bezvědomí, nemáte ponětí, kde jste nebo kolik je hodin. Je to velice podobné spánku. Máte sny, představy ale nikdy nevíte, kdy se probudíte. Moje probuzení bylo při cestě do Konohy. Bylo tak krátké, že jsem pocítila ve své dlani jen hrst Akamarových chlupů a vánek ve tváři. Vyčerpání mě přemohlo tak, že jsem opět ztratila vědomí.
Konan, neschopná žádného pohybu, ležela na poklidné hladině a okolní voda pomalu pohlcovala její tělo. Všudypřítomnou modř narušovala jen duha táhnoucí se od obzoru k obzoru, která jako jediná nasvědčovala tomu, že se odehrálo cosi velkého.
[center]
Ďábel pluje temnou stokou,
jen pár jizev zablesklo se tmou.
Žalovanou polaskal rukou.
Kamená tvář plní roli svou.
-
Otázka střídá otázku,
však odpověď se nekoná.
Oběť život dává v sázku,
přesto je stále nezdolná.
-
Mori vzteky žhavý drát,
židle hrůzy horkem sálá.
Inkvizitor se nechce vzdát.
Mučení je jeho láska stálá.
-
Brunetka se potí strachy,
přesto zarytě mlčí dál.
cítit jsou divné pachy,
to horkou židli taví žár.
-
Nový vynález zklamal,
vydržel pouhou chviličku.
Shizunin vzdor ho zdolal.
„Ešte raz, poprosím, moja,“ ozve sa silný, mužský hlas a ženská za barom len prikývne. Ani nehľadí, kto to je, dobre ho už pozná. Jeho, aj jeho partičku. Chodievajú k nej už celé roky. Občas sa k nim niekto pridá, prichádza s nimi častejšie, ale potom, už ho nikdy nevidí. Len základ ostáva.
Nepýta sa, čo sa s nimi stalo, nemusí. Sú to ninjovia, shinobi, preto predpokladá, že umreli počas misií, či v niektorej vojne.
Jsem stará, starší, než by se mohlo zdát. Únava, to jediné mě napadá, kdykoliv se snažím přemýšlet. Jsem tak unavená… Jeden by i čekal, že když má tolik, tolik dětí, že se o něj na stará kolena postarají, budou ho mít rádi a nebudou mu přidělávat zbytečné starosti - cha! Taky jsem byla tak naivní…
Čtveřice ninjů z Písečné pokračovali v cestě. Poté co Kyro absolutně odmítal konverzaci to už Hiary nevydržela. Rozešla se naštvaným krokem k němu a dala mu facku. Kyro s nulovým náznakem překvapení se otočil k Hiari a čekal co bude dál.
„Tak hele Kyro, nevím proč to všechno děláš, ale umíš si představit jak jsem se o tebe bála? Jsi pro mě skoro jako starší brácha tak pochop, že mám o tebe starost. Možná je ti jedno co cítím, ale tobě je jedno, že tě Gaara může nechat popravit?“ Během jejího proslovu se Kyrův výraz moc nezměnil.
Slunce se široce usmálo až ukázalo své křivé a zažloutlé zuby. Sotva zvládlo osvětlit místnost za špinavými skly. Uvnitř, na všech různých místech, tiše odpočívaly láhve od saké. Měly namáhavý večer.
4.První neshody
Zbytek dne bylo hrobové ticho. Nikdo nepromluvil a ve vzduchu poletovaly otázky. Mnoho otázek.
Večer u ohně se Naruto zase schoulil ke Kony.
„Mám tě pozdravovat od Koičiho. Moc nám děkuje a máme se zase stavit,“ řekla Kony s přivženými víčky.
„Koně byly v pořádku?“
„Ano,“ oblízla Naruta na tvář a zalehla jeho nohy.
„Děkuju Kony. Dobrou noc,“ byli poslední kdo byl vzhůru.
Ráno Sakura probudila Naruta a tím i Kony.
