Obecné
Neji sa za časného raného slnka vydal so svojím ANBU týmom no záchranou misiu, pre Hanabi Hyuugu. Asi po hodine cesty, sa zastavili na malej čistinke uprostred lesa.
Sakura ji zavedla k ní do bytu a vrazila ji do rukou tašku plnou věcí. Airi několikrát poděkovala a pak se rozloučili. Dívka se rozhlédla po bytě.
Byla v chodbě, která vedla přímo do kuchyně, která byla propojená s jídelnou a obývacím pokojem s velikou pohovkou. Vrátila se do chodby a vešla do jedněch ze dvou dveří. Vešla do ložnice. Byla malinká, ale zato měla obrovskou postel. Airi se šibalsky usmála. Aspoň nějaká pozitivní zpráva z dneška.
002 – (Temari) Tak už jdu...
„Tak mise z nějakýma ninjama z Listové?“ zeptala se Temari.
„Ano, Hokage Tsunade ti přidělí někoho z Listové a spolu půjdete odnést nabídku míru Akatsuki,“ řekl Gaara a podal jí svitek s jeho podpisem, coby Kazekageho, spolu s podpisy ostatních Kage, kromě Hokage. Temari se na něj podívala jakoby nebyl normální.
„A jak jim to máme předat, když nevíme, kde jsou?“ zeptala se po chvíli přemýšlení.
„Jeden z nich se s vámi má setkat na hranicích Země ohně,“ odpověděl jí na to Gaara klidně.
Unaveně si lehl do příjemně chladivé trávy. Přestože už se schylovalo k osmi hodinám, slunce jako by se ani nemělo v plánu pohnout. Připadalo mu, že už nejméně tři hodiny zůstávalo těsně nad obzorem. Stačilo tak málo, aby za ním konečně zmizelo, ale ono ne a ne udělat ten poslední krok. Nejraději by ho tam sám dokopal…
„Nekašlem na to už dneska?“ ucítil lehký závan větru, jak si vedle něj Risa sedla. Dokonce i ten vzduch byl příšerně horký!
„Už tam kope jen Kagami. Ten blázen si snad myslí, že tady opravdu něco najdem.“
Tma. Nic než jen tma. Trhla jsem sebou při zašustění větru v korunách stromů. Můj zrak se začínal vracet. Nebyla tma. Tohle nebyla žádná místnost o dvou metrech na další dva mezi čtyřmi neproniknutelnými stěnami. Žádná cela, žádné mučení a výslech. Jen noc a já někde venku v divočině, evidentně. Což mě vcelku překvapovalo. Ještě víc, že mě tu nechali na živu, to byl trochu nesmysl. I kdyby mě nechtěli vzít do zajetí, tak mě aspoň měli zabít.
Horký letní vzduch se tetelí nad nekonečnými lány lesů. Panuje zvláštní mrtvolné ticho. Příroda jako by strnula v posmrtné ztuhlosti. Nikde se neozývá zatrylkování ptáků nebo mňoukání kočky či snad štěkot psa. Ani lísteček na stromě se nepohne a ulice, kdysi plné lidí, nyní zejí prázdnotou.
Holky byly připravené vyrazit. Sešly se u Tokime doma, aby je Kurenai ohodnotila. S ustaraným pohledem si jednu po druhé přeměřovala. Ayano měla dlouhé rudé šaty na ramínka s velkým výstřihem. Hitomi měla krátké bílé volnější šaty s malým rozparkem na levé straně a Tokime měla černé dlouhé šaty bez ramínek. Vypadaly překrásně, až na....
„Co ty kecky?“ přejela dívkám obuv.
„Navlíkli jste na mě šaty, o botech nebyla žádná zmíňka!“ Tokime si prohlédla své oblíbené boty.
„Navlíkli?“ podivila se Hitomi.
Tokime : Bylo to dost nepříjemné, přeci jen když vám někdo projíždí vzpomínky, tak to není až tak bezbolestné. Mé oči byly zavřené a já jen čekala, kdy ta bolest přestane. Netrvalo to až tak dlouho, přeci jen jich na to bylo šest a moje vzpomínky daleko nesahaly. Propustili mě z toho blbého přístroje a já se chytla za hlavu. Yoru na mě starostlivě pohlédl. Byla jsem unavená, hodně unavená, takže na žádné vtipné narážky jsem neměla náladu, jak smutné. Podepřel mě a s několika ANBU a Tsunade mě vedli zpět do pokoje. Hokage se od nás oddělila a on mě uložil do postele. Bodla by sprcha, jenže na pokoji nebyla a venku hlídali ANBU, kteří mě při ni museli hlídat. Takže jsem koupel dost omezovala.
„Ehmm...“ přemýšlela jsem, jak začít. Mám ho poprosit, aby mě k ní dovedl nebo aby zavolal ANBU a ti mě tam rovnou odvedli.
Minato za svoj mladý vek bojoval takmer s čímkoľvek. Ale vôbec nie s démonom, ktorý vie lietať.
Pokožku malo sfarbenú do bledomodra, miestami úplne bielu a miestami modrú. Krídla obrovské. Samotný Kyuubi bol rovnako vysoký ako vrch krídla. Predné končatiny tenké a mierne kratšie ako zadné. Krk mal dlhý. Na hlave veľké oči, uši. Z nosa a úst vydychoval oheň. Chvost mal jeden. Veď draci majú väčšinu jeden. Na končatinách mali veľké pazúry. Čisté zlo a tá chakra. Toto stálo proti nemu.
„Ako to mám poraziť?"
001 – (Shikamaru) Ach ta máma....
„Shikamaru, drahoušku měl bys už vstávat,“ zavolala na mě matka.
„Je to snad jediný obyvatel vesnice, který ještě leží v posteli,“ řekl otec.
„Našla jsem mu takovou hezkou dívku a s tou bude mít konec s tímhle jeho pospáváním,“ řekla máma a usmála se nad tím, jak to skvěle vymyslela.
„Co že jsi udělala?!“ vyjekl jsem, když jsem ve svých trenýrkách s otazníky sestupoval dolů do kuchyně.
Orochimaru privolal dve rakvy.
„Kto to asi tak bude? To vám určite prechádza hlavou, že?"
„Neviem prečo, ale mám z toho zlý pocit," povedal Gai.
„Nebojte sa, Minata si šetrím na Naruta. Takže on to nie je. Tak kto?"
„Bude to môj otec," myslel si Hiruzen, „A Madara alebo Sakumo. Neviem, kto by mohol byť ešte silnejší."
Rakvy sa pomaly otvárali. Vyšli z neho dve osoby.
„Kto to je?" pýtal sa Gai.
„Hokage-sama, vy ich poznáte?" opýtal sa Kakashi.
Mesiac plný tréningu ubehol ako vodu. Nikto sa ani nenazdal a posledná časť skúšky bola predo dvermi. Každý ho využil po svojom. Niektoré cvičili taijutsu, iní ninjutsu a niektorí aj genjutsu.
Postupujúci z kvalifikácie sa stretli v jednej z miestností v aréne, kde sa mali konať konečné súboje. Desať minút pred začiatkom tu už boli všetci. Všetci ôsmi a skúšajúci.
„Zoraďte sa! Ideme!" zahlásil Genma o pár minút.
Sakura i Tsunade vytřeštily oči. Airi se chytila za hlavu a spadla na zem. Opravdu hlasitě oddechovala a byla celá červená. V duchu se Airi musela pochválit, že je tak dobrá herečka.
Sakura k ní přiskočila a pomohla jí posadit se. Airi byla v obličeji celá rudá, což bylo způsobené tím, že na zemi na chvíli zadržela dech a jen vydechovala, takže potřebovala kyslík. Tsunade už se nadechovala k dalším otázkám, ale přerušil ji výbuch.
,,No tak, vydrž! Počuješ? Toto mi nerob! Nemôžeš!" počujem hlas Sakury-chan ako na mňa hovorí. Ležím na zemi, vážne ranený, v bolestiach a na pokraji síl. Skláňa sa nado mnou a snaží sa ma vyliečiť, jej slzy mi padajú na tvár a z rúk jej vychádza žiara, ktorou sa snaží zastaviť veľké krvácanie na mojej hrudi. Ale viem, že už je neskoro. Koniec sa blíži.
Sasuke. On má ešte šancu. Choď k nemu! Chcem povedať, ale nevládzem. Moje telo už nevládze. Pomaly sa mi začína rozmazávať zrak a viečka sa stávajú čím ďalej, tým ťažšími.
„Stojím pravdepodobne proti dvom najrýchlejším ninjov na svete. Toto bude ťažké aj napriek tomu, že s dokážem znehmotniť," premýšľal Tobi.
Okolo Sakumovho tela sa objavoval blesk a celého ho obalil.
„Vždycky ma zaujímalo, ako to, že más schopnosť, ktorú ovládali iba Tretí a Štvrtý Raikage?"
„Neverím, že ty s tvojimi vedomosťami o tom nevieš."
„O čom?"
„Toto je skrytá technika nášho klanu, klanu Hatake."
„Klanu?"
„Hmm. Podarilo sa ti ma dohnať k situácii, aby som stiahol jedného z vyvolaných. Dokážeš to znova?"
Orochimaru privolal opäť Tobiramu.
„Zase. Musím sa aspoň jedného zbaviť."
„Doton: Doryuu Taiga."
Hashirama aj Tobirama vyskočili.
„Katon: Karyuu Endan."
Hashirama a Tobirama as chytili a navzájom sa hneď odsotili. Vyhli sa tak útoku.
„Suiton: Suiryuudan."
Ako prvý z nich zaútočil Tobirama.
„Doton: Doryuuheki."
Hiruzen pred seba postavil stenu z kameňa a zabránil tak útoku. Avšak, Hashirama to nenechal len tak.
Je to, jako bys něco vynechal,
jako bys nikdy nenechal kuklu změnit se v motýla."
Mlčeli. Ani jeden z nich nevěděl, co říct. Nebo spíš - ani jeden nevěděl, jak začít. Slov, která by ze sebe chtěli dostat, bylo moc - možná až příliš na to, že si mohli povídat jen jeden večer. A jednu noc.
Deidaru probudil nepříjemný pocit, měl už pár minut dojem, že do něj někdo šťouchá a tahá ho za pyžamo.
"Tobi přestaň a zmiz, já chci ještě spát." ošil sebou.
V Listovej bol deň ako každý iný. Slnko svietilo, na oblohe ani jedného mráčika, vtáci veselo štebotali a ulice boli preplnené ľudmi. Každý mal iný dôvod, aby bol vonku. Nákup, prechádzka...Proste obyčajný deň. Ani nebolo poznať, že je vojna. Možno preto, že nevydareného útoku Listovej na tábor Kamenných ninjov, sa nič nedialo. Celých päť rokov sa neodohrala ani jedna bitka. Maximálne boli hlásenia o pohybe vojsk a špehoch, ktorí boli chytení.
„Obed u Hokageho? To neznie zle," povedal Masao.
„Kedy?" opýtal sa Naoki.
„Prečo sa mi to nepozdáva?" premýšľal Hideo.
„Dnes. Zhruba za dve hodiny."
„Keď odmietneme?" opýtal sa Hideo.
„Hokage len tak nikoho nepozýva k sebe na obed. Navyše, keď je z dediny, s ktorou nemáme uzavreté spojenectvo."
„Ale prečo by sme nemali ísť, sensei?" pýtala sa Misako.
„Pozvanie prijímame."
Jiraiya hneď odišiel.
„Dosť nás to zbrzdí."
„Ale sensei, nebuďte taký suchár," povedal Naoki.
