S láskou, Tvůj táta
Je to, jako bys něco vynechal,
jako bys nikdy nenechal kuklu změnit se v motýla."
Mlčeli. Ani jeden z nich nevěděl, co říct. Nebo spíš - ani jeden nevěděl, jak začít. Slov, která by ze sebe chtěli dostat, bylo moc - možná až příliš na to, že si mohli povídat jen jeden večer. A jednu noc.
Chlapec se neklidně zavrtěl a následně zívl. Plameny ohně, které svými dlouhými jazyky olizovaly uschlé dřevo, ho kolíbaly ke spánku. Jakoby se píseň praskajících větví změnila v jemnou melodii flétny a nutila ho tak zavírat víčka. Cítil, jak se jeho myšlenky úplně vytrácí, dokonce ani přítomnost téměř cizího muže mu už nečinila žádný problém. Jednoduše by se nechal ukolíbat a pak už by vůbec nic…
"Oi, Jiji, máme před sebou ještě celej večer. Přece bys hned neusnul," zakřenil se muž sedící vedle něj.
Prudce otevřel oči a napřímil se. Když mu došlo, co na něj druhý křikl, zavrzal zuby.
"Neříkej mi tak, ty starej vožralo," prskl. Tahle drobná výměna ho přinutila naprosto procitnout a zbavit se únavy, která ho od doby, co založili oheň, utlačovala. Protáhl si trup a propraskal klouby na prstech. "Nejsem žádnej Jiji. Už by sis to konečně mohl zapamatovat!"
Starší muž se jen ušklíbl. Natáhl ruku k mladíkovi a dlaní mu rozcuchal už tak do všech stran rozevláté bílé vlasy.
"Tak se tak nečil, Jiji. Jsem prostě jenom rád, že tě konečně vidím." Jeho úškrn se proměnil v jemný úsměv, tolik netypický pro starou, místy vrásčitou, tvář.
"Hmpf," bylo jediné, co z chlapce vypadlo. Poodsunul se z dosahu staršího, aby mu nemohl rozcuchat jeho super moderní účes, na kterém pracoval celou předchozí noc. Na tváři mu pořád zůstával zamračený výraz, někde uvnitř se ale nad chováním staršího musel pousmát.
Kdo by kdy řekl, že…
"Oi, Jiji, co takhle něco k jídlu?" přerušil ho druhý svým hrubým hlasem.
Otočil se právě včas, aby chytil balíček se sušenkami. Čokoládové s oříšky? Jak sakra věděl, že je má rád?
"Víš, jsou i lidi, kteří jsou na ořechy alergičtí," prohlásil jen tak mimoděk. Tenkými prsty při tom už ale balíček rozdělával.
"Huh? Hohe?" Staršímu nebylo přes sušenku, kterou měl narvanou v puse, téměř rozumět. Drobky mu padaly na oblečení a následně na zem, někdy se k nim přidala i slina.
"Bože, proč já?" plácl se do čela kluk. "Radši nic, zapomeň na to," zakroutil hlavou.
Opět se mezi nimi rozprostřelo nepříjemné ticho, které přerušovalo jenom křupání sušenek a praskání umírajícího dřeva, jak si ho oheň kousek po kousku bral a měnil ho v popel.
Musel od plamenů odvrátit pohled, jinak by usnul. Zase. Starší měl výjimečně pravdu - měli před sebou jen jeden večer a jednu noc. Kdo ví, co bude potom? Spát přece může, až dorazí domů. Zato tahle příležitost… třeba už se nikdy opakovat nebude. Třeba je to naposled, co se s tím ožralým starochem uvidí. A, i když by mu to nahlas nikdy nepřiznal, měl ho vlastně rád. Ve skutečnosti si byli podobní víc, než by si oba kdy přiznali.
"Tak co, Jiji, jak to šlape ve vesnici? Co tvůj tým? Nějaký nový koníčky? Něco se změnilo od doby, co jsme se viděli naposled? Povídej, chci vědět všechno," mrkl na něj starší a strčil si do pusy další sušenku.
Mladík lehce zatřásl hlavou, aby odehnal neposlušné pramínky rozcuchaných vlasů z očí.
"Ve vesnici… celkem vopruz. Hiruzen-sensei je hrozně zapšklej, nemá vůbec smysl pro humor. Kdybys to viděl… můžu se přerazit, abych proved něco vtipnýho, ale on se prostě vždycky akorát naštve. Vůbec se nezasměje! No a Orochimaru je na tom podobně. Akorát, že ten nedští zlost - on prostě jenom stojí s pusou jak pravítko. Věřím, že i kdyby mu někdo urval ruku, jeho výraz by se vůbec nezměnil," nafoukl tváře a založil si ruce na prsou. "Tsunade je navíc každým dnem víc brutální. Nechápu, proč mlátí jenom mě. Kdyby někdy taky nabančila Orochimarovi nebo tak, ale ne, to přece nejde. Musím to být já, kdo si to vždycky schytá. Fakt ji nemám rád, je hrozně nespravedlivá! Blondýna jedna pitomá."
Starší se pousmál.
"No tak, Jiji, určitě to nebude tak horký, hm?"
"To si jenom myslíš. Víš, jaký to je, být tam jedinej normální?" rozhodil rukama.
Mužův úsměv přerostl ve smích. Hysterický smích.
Chlapec se zarazil.
"Hej, čemu se jako směješ? Tohle je vážná věc! Má reputace nejlepšího ninji je ohrožena kvůli mýmu týmu. Oni normálně potlačujou můj potenciál!" Chvíli sledoval staršího, jak se popadá za břicho, dokonce mu začaly téct i slzy. Prvně to s ním nic neudělalo, po chvíli se mu ale koutky zvedly mírně nahoru. A pak víc. A ještě víc. Nakonec se smáli oba, se rty roztaženými od ucha k uchu a narůstající bolestí v břiše, jak se jejich bránice napínala na maximum.
"Bože, Jiji…," uchechtl se starší, když se jejich smích zklidnil. Otřel si slzy z očí a pohlédl na mladíka.
"Co? Nic vtipnýho jsem přece neřek, hm?" ušklíbl se chlapec.
Druhý jen němě zakroutil hlavou.
"Takže tým teda nic moc, říkáš?"
Kluk si povzdechl.
"Ale tak jsem to zase nemyslel… prostě to akorát už není takový, jaký to bylo. Začíná to být víc vážný, víš? Všechna ta sranda je najednou pryč a prostě…," nedokončil. Nevěděl, co by vlastně řekl.
"Rozumím," kývl starší. "Vzpomínám si, kdy jsem to viděl úplně stejně. Všichni kolem mě se najednou začali měnit - být víc odtažití a vážní, přesně, jak to říkáš. Neměl jsem páru, co se to s nima děje. Chtěl jsem, aby bylo všechno jako dřív, aby se nic nezměnilo. Jenže ono už to zpátky vzít nešlo," smutně se usmál.
"Jak to myslíš?" nechápal mladší.
"Víš, tohle všechno, o čem tu mluvíme…," na chvíli se odmlčel, "už prostě nejste děti, Jiji. A kvůli tomu se taky měníte. Ne proto, že byste chtěli, ale proto, že musíte. Jednou totiž zase přijde válka. A nedej na řeči těch, kteří říkaj, že už nikdy žádná nepřijde. To totiž už z podstaty není možný. Dokud jsme tady my - ninjové - tak tu taky nikdy nemůže být mír. Boj o moc a vládu vždycky přetrvá - ať budeš chtít nebo ne.
A kdo myslíš, že v těchhle válkách potom bude bojovat? Kdo bude bojovat a přežije? Malé, naivní děti nebo plnohodnotní shinobi? Tvůj sensei i oba tví spolužáci to ví a už si to připustili. Co ty?"
Bylo to jako šíp do srdce. Nebo kudla do zad, mohl si vybrat.
Nemyslel tím přece, že…
"Nejsem žádný malý dítě!" křikl. "Vím, že máme jako ninjové zodpovědnost."
"Víš o tom, to je jedna věc. A teď… připustíš si to stejně, jako tví týmoví parťáci?"
Mlčel. S pevně stisknutými zuby a zúženýma očima.
Starší si povzdech. "Je to těžký, co Jiji? Vzdát se dětství. Ohlídnout se za tím, jak jste si užívali a smáli se - na prolízačkách a houpačkách, bez starostí a všech těch věcí okolo. Jak jste si stěžovali, že se musíte pořád něco učit namísto toho, abyste dostali nějakou pořádnou misi a předvedli se tak, hm? Byla to soutěž o to, kdo bude lepší, protože tak to prostě tenkrát bylo. Když někdo prohrál, smáli jste se mu, ale další den už jste byli zase nejlepší kámoši. Jenže tohle už dávno skončilo. Všechny ty hry a soutěže zmizeli, protože jste s přijmutím čelenky vstoupili do světa, kde prohra znamenala smrt. Smích a slzy, radost s bolestí, jedno se měnilo s druhým. Koho by to nezměnilo?" uchechtl se. "Přesně tak… koho by to nezměnilo?" zopakoval potichu a pohledem přejel mladíka od hlavy až k patě.
Povzdechl si. "Tohle… je to stejný jako s přáteli, Jiji. Určitě's měl v akademii svýho nejlepšího kámoše, nemám pravdu?"
Mladík něco nesrozumitelně zabručel.
Starší se pousmál. "Tihle kamarádi… chodíte spolu každej den do školy a zase zpátky, pořád se o něčem bavíte, vymýšlíte ptákoviny, odpoledne spolu lítáte venku. Se smíchem, s elánem, plni radosti do života. Jenže ve škole nemůžete zůstat napořád, hm? Říkáš si, že chceš do týmu jenom s ním, se svým nejlepším přítelem. Jenže ono to dopadne jinak, než čekáš. Tvůj kámoš je přidělenej do jinýho týmu a ty se najednou octneš sám - ve společnosti dvou dalších děcek, který buďto skoro neznáš, a nebo je nemáš rád. Ale tady se taky musíš pohnout dopředu - stejně tak jako v životě. Jedna etapa nebude trvat věčně, vždycky dospěješ do bodu, kdy budeš muset přeskočit na další.
Z domu do školy, ze školy do terénu - z batolete na ninju na akademii a pak na genina, chunina a jounina, kdo ví. Vždycky tak něco ztratíš - ale něco nového získáš.
Tak řekni… to je ti opravdu tak odporný stát se dospělým?"
Chlapec konsternovaně sledoval plameny, jak požívají zbytky dřeva a slábnou, jak jim chybí energie vydržet - a žít dál.
"O tom to není," zašeptal. Protřel si koutky očí prsty pravé ruky a povzdechl si. "Není… není to tak, že bych nechtěl bejt dospělej. Však víš, i dospělost má svoje světlý stránky."
Starší se ušklíbl. Opravdu si byli podobní. "Jenže tohle… tohle není dospělost, jak o ní všichni mluví. Všichni ji vychvalujou jako něco, na co by se mělo každý dítě těšit. Na svobodu, volnost, na pití a holky…," poslední slova jen zamumlal. "Znamená klíč ke všem věcem, který jsou dětem zakázaný. Otevře dveře plný tajemství, o kterých se nám ani nesnilo. Jenže… stojí to vůbec za co?"
Mladíkova tvář byla sklíčená - jaký nezvyk oproti jeho všudypřítomnému úsměvu a zářivým očím. "Být dítětem je něco, co si myslíš, že ti nikdo nikdy nevezme - dokud se nedostaneš do věku, kdy už od tebe všichni dospělost čekají a ty tak musíš svoji dětskou stránku zahodit.
Musíš se toho vzdát. Vzdát se všech věcí, který miluješ, který tak rád děláš. Vzdát se křiku ze skály při západech slunce, vzdát se smíchu na houpačkách, vzdát se dětských snů, který ve světě dospělých nemají místo. Znamená to vzdát se části sebe sama.
Je to hroznej tlak. Všechna ta společnost - to, jak se na tebe lidi dívaj… dokonce i Hiruzen-sensei. Měl by stát při mně, ne? Místo toho je stejnej, jako všichni ostatní. Jo, někdy mi z toho běhá mráz po zádech. Dokonce i víc, než když Orochimaru vytáhne ten svůj jazyk," ušklíbl se.
Starší se pousmál.
"Ne vždycky je to ale takový, Jiji," snažil se ho povzbudit.
Mladík jen němě zakroutil hlavou.
"Jako dospělej už nikdy nemůžeš dělat něco jen tak - jenom proto, že chceš. Nikdy nemůžeš dělat něco pohoršujícího, aniž by tě za to společnost neodsoudila. Je to všechno plný pravidel a ty, jak jistě víš, naprosto nesnáším. Pravidla jsou otravný."
"Pro ninju by mělo být důležité pravidla dodržovat," promluvil starší.
"Jo no… jenže pro obyčejnýho člověka je důležitější to, kým ve skutečnosti je," usmál se. Zvedl oči od plamenů a podíval se na muže, se kterým se viděl třikrát za svůj krátký život - a teď to možná bylo naposled. Jeho bílé vlasy nebezpečně připomínaly jeho vlastní, vrásčitá tvář plná malých oděrek a jizev… a přesto se na ní našlo místo pro zářivé oči, které se odmítaly pustit života.
Muž na něj chvíli hleděl, tvář bez výrazu. Potom se ale usmál. Široce.
"A to mi tu říkáš, že nechceš být dospělej," zavrtěl hlavou. "Jiji, vždyť ty už dávno seš."
Chlapec se zazubil.
"Ha, to si jenom myslíš," založil si ruce za hlavu a posunul se trochu dozadu, aby se mohl opřít o kmen nedalekého stromu. "Já vím, že sice vypadám nadmíru inteligentně, ale ve skutečnosti jsem jenom prcek. Víš, jak se říká "geniální dítě"? Tak to jsem přesně já," zasmál se.
Druhý se k němu přidal. Na tohle se celou tu dobu těšil.
"Možná bys měl jít už spát, Jiji. Zítra tě čeká velkej kus cesty."
Mladík ztuhnul.
"Jak "tě"? Ty se mnou nejdeš?"
Mužův úsměv zesmutněl.
"Možná, ještě si to rozmyslím."
Chlapec mlčel. Odpoutal od staršího pohled, jen aby se opět zahleděl do plamenů. Pokud opravdu nechtěl jít, nemusel. On to chápal. Vlastně… vždycky, když si spolu takhle někam vyšli, zpátky domů se s ním nikdy nevrátil. No jo, proč taky vlastně?
"Víš, myslím, že kdyby ses vrátil, nezlobila by se," promluvil tiše. Přitom nechal svoje víčka spadnout, oči už ho únavou pálily.
Staršího to překvapilo. Nemyslel si, že mu tohle někdy mladík řekne - už jen z principu. Pro to, kdo byl, pro to, co udělal… jak by mohl?
Pohlédl na kluka, jak se ležérně opírá o kmen stromu, s rukama pod hlavou a zavřenýma očima, červenými čárami, co se táhly od vnějších koutků kukadel a jemným úsměvem, který nezmizel ani po tom, co se jeho dech ustálil.
Měl chuť se k němu natáhnout, rozcuchat mu jeho už tak rozevláté vlasy a dát mu pusu na čelo. Tak, jak by to dělal každý večer, kdyby…
"To nikdy nevíš, Jiji," zašeptal, "nikdy nevíš."
Slyšel kroky. Nějaké šustění, hvízdání a škrabání, všechno se mu to smíchalo v hlavě dohromady. Byl to jenom sen?
Pomalu otevřel oči a protáhl se. Ze spánku na zemi ho bolela záda, přesto se ale probudil s úsměvem na rtech.
Rozhlédl se po místě, kde se včera večer utábořili. Pohledem přelétl vyhaslé ohniště, ze kterého ještě sálalo teplo, travnatý plac, kde se večer rozvalili i balíček sušenek - nedojedený.
Smutně se usmál.
Byl pryč. Jako vždycky.
Povzdechl si a rukou hrábl po nedojedeném jídle, které tam po starším zůstalo. Dlaní přitom nechtěně zavadil o papír, který ležel pod balíčkem. Zvědavě se pro něj natáhl a prohlédl si ho ze všech stran. Na té přední bylo jemnými čarami napsané: Jiji.
Zatnul zuby. Ten staroch se to snad nikdy nenaučí.
Dal si jednu sušenku do pusy, rozdělal složený papír a začal číst.
"Oi, Jiji, tak ses konečně probral, co? Řeknu ti teda, i přes to, že seš furt ještě salát, celkem dost zařezáváš. No… ono se asi ne nadarmo říká, že jablko nepadá daleko od stromu, co?
Blbej vtip, já vím.
Přemýšlel jsem o tom, že zůstanu. Věř mi, že jo. Jenže… nemůžu, Jiji. A neodporuj. Vím, o čem mluvím.
Jsem ale strašně rád, že jsem měl možnost tě znovu vidět. A že i ty sám jsi to chtěl. Neboj, nikomu o tvým jemným srdci neřeknu, vím, že by ti to způsobilo jenom problémy."
Mladíkovi začalo nebezpečně cukat obočí. Co si ten ožrala sakra myslel, když to psal?
" Včera jsme tu debatu sice ukončili brzo, ale třeba to někdy dotáhneme do konce. Ještě pořád jsem se nedozvěděl tolik věcí, kolik bych chtěl. Jako třeba tvý koníčky. Někdy mi o nich musíš napsat, rád se dozvím, co se v tobě skrývá.
Nevím, kdy se znovu uvidíme. Mám teďka hodně práce s materiálem pro svoji knihu, takže se ozvu, až ji dopíšu. Bude to trhák, věř mi. Až si ho lidi přečtou, změní jim to život. Tím jsem si jistej."
Sebevědomý jako vždy.
"Proč ti tohle ale vlastně píšu? Chtěl jsem ti ještě něco říct - před tím než odejdu a na dlouho tak zase zmizím z tvýho života. Svět, ať už to respektovat chceš nebo ne, má svoje pravidla, Jiji. Malé děti se rodí, potom rostou a rostou a stávají se z nich dospělí. A dospělí, až prožijí svůj život, zase zestárnou a zemřou. To je přirozený koloběh dění, nad kterým se nikdo nepozastavuje. Nikdo se tomu nediví.
Všechny fáze mají svoje pro a proti, některé jsou lepší, jiné zase horší, pokud se ale nechceš dobrovolně (nechat) zabít, projdeš si je všechny. A pak to pochopíš. Vím, že jo, Jiji.
Věřím, že z tebe jednou vyroste skvělý muž. Dospělý muž. Muž s velkým srdcem a úsměvem na tváři - a bude ho rozdávat všem kolem. Nejenom svým přátelům, ale taky žákům. Schválně, jednou jim řekni o tom rozhovoru, který jsme spolu včera vedli. Řekni jim, jak ses s jedním starým ožralou bavil o tom, jestli zůstat dítětem nebo dospět. A vzpomeň si na všechno - na všechny věci, který's mi tu říkal. Možná tě při tom napadne ještě něco - něco, co bys dodal už jako dospělý.
Pamatuj… jsem sice starej a páchnu alkoholem, ale část života už mám za sebou. Je jedno, jaká ta část byla, jestli veselá nebo smutná, jestli strávená s lidmi, které jsem miloval nebo s úplnými cizinci. Prožil jsem si ji, a i když bych v mnoha případech chtěl udělat něco jinak, neměnil bych. Vím, že tohle je můj život - takový, jaký být má. Jednou si tohle řekneš i o svým životě. Řekneš si, že tolik věcí šlo udělat jinak - a přece bys v něm nakonec nic nezměnil.
Děti dělají chyby, dospělí dělají chyby. Přesto se to zdá horší, když tu chybu udělá někdo dospělej, hm? Já vím, rozumím tomu. Taky jsem to takhle viděl. A možná to tak vidím i teď, sám nevím. Zůstat dítětem ale nakonec nic nevyřeší. Je to, jako bys něco vynechal, jako bys nikdy nenechal kuklu změnit se v motýla.
Věřím, že ty se svým životem dospělého člověka naložíš líp, než jsem to udělal já. Že něco dokážeš. Věřím, že jednou změníš tenhle svět, ve kterém musíme bojovat o místo pro náš život. Věřím, že si jednou s úsměvem na rtech řekneš: "Dokázal jsem to." A vím, že já ti to jednoho dne budu moct říct taky."
Chlapec si skousl ret. Oči ho pálily, ruce se třásly. A jeho duši jako by něco svíralo; možná úzkost?
"Ten zatracenej starej ožrala."
"Jsem na tebe pyšnej, Jiji. Proto se neschovávej za rozverným dětským úsměvem a hloupýma vtipama. Ty to totiž nepotřebuješ. Máš na víc - jako dítě, co si uvědomilo hodnotu vlastního dětství dřív, než se stalo dospělým.
Těším se, až tě znovu uvidím, Jiraiyo. Může to trvat měsíce nebo roky, taky se už nikdy nemusíme potkat. Ale pamatuj si jedno - ať je to jak chce, mám tě rád.
S láskou, Tvůj táta
Před dvěma roky, když jsem napsala povídku "Na dobrou noc", mi k ní nettiex napsala tohle:
"Mně se to líbí. Lehké, krásné... rozhodně nedepresivní a... nádherně pohádkové. Něco, co je vlastně pravda, co je uvěřitelné - a přesto to není nic, co by ukazovalo horší stránku světa - která se tady často s pojmy "pravda" a "realita" spojuje...
Vlastně ti to, upřímně řečeno, trochu závidím, protože si nejsem jistá, jestli bych ještě sama dokázala napsat něco tak dětsky nevinného a upřímného."
Víte, tehdy jsem si naivně myslela, že já takový problém nikdy mít nebudu. Že nikdy nevyrostu z toho dítěte, kterým jsem byla tehdy. Věděla jsem, ne, doufala jsem, že budu takové povídky psát pořád - ty s dětskou nadějí a naivitou, ty které se přibližují realitě z její jemnější stránky.
Přesně dneska mám narozeniny. Poslední narozeniny, které strávím jako dítě. Možná proto to na mě tak doléhá, proto jsem se rozhodla tuhle povídku napsat. Já se totiž bojím. Mám strach z toho, co přijde s příštím rokem. Co se stane, až budu oficiálně považována za dospělou - tu společensky dospělou. Co se stane, až mi na hlavě přistane tuna zodpovědnosti a všechna ta sranda zmizí. Popravdě si nedovedu představit život podle striktních předpisů a pravidel. Možná to vnímám jen jako přecitlivělá holka, zveličuju něco, co si to vlastně ani nezaslouží, ale... já se nechci vzdát svého dětství. Nechci být považována za dospělou - protože potom bych byla monotóní jako všichni kolem, snažila se nedělat kraviny, protože společnost by to odsoudila.
Nevím, jestli se k vám něco z toho dostalo, jestli jste mě třeba pochopili nebo se naopak utvrdili v tom, že mi to v hlavě šrotuje trochu jinak... každopádně tohle jsem napsat chtěla. Všechno. Jak povídku, tak tenhle dodatečný text. Sobě k narozeninám - abych jednou nezapomněla.
Může to být divné vzhledem ke všemu, co jsem psala nahoře, ale... tuhle povídku bych chtěla věnovat člověku, kdo mé dětství učinil etapou, které se prostě nechci vzdát.
Děkuji, tati.
Za smích a radost, za hry a zábavu, za pusy na dobrou noc, především ale za krásný chvíle, který jsme spolu jako táta a jeho malá dcera mohli prožít.
Povídka, která donutí neznámé lidi, aby se na internetu svěřovali se svým vztahem k otci, prostě má nějaké kouzlo...
Asi už jsem moc cynický, ale to jsem byl vždycky.
Předevčírem jsem dočetl manhwu, která se přesně tímhle zabívala. Má prakticky nezapamatovatelný název a je supr. Jmenuje se Annarasumanara. Je krátká, tak si jí přečti pokud budeš chtít.
A to je asi tak všechno. Jo ještě opožděné Všechno nejlepší.
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
Ach Kimm, ať budeš psát jakkoli, vždy to bude skvělé. Touhle povídkou ses dotkla tak hrozně skutečné věci, že jsem plně rozuměla Jiraiyovi a věřila jsem všemu, co řekl. Tohle je jistě problém mnoha lidí a tys to zde popsala doposud nevídaně. Je to nejen pravdivé, je v tom i moudrost. Je v tom všechno, co tam být mělo. I když zpětně Kimm, všechno nejlepší a děkuju. Opravdu děkuju.
Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!
Nádhera. Jak už někdo psal sem třináctiletej prcek a nemá do toho v podstatě co kecat. Ale máš v něčem pravdu NECHCI BÝT DOSPĚLÁ!!! Jinak nechápu jak můžeš napsat tak krásně procìtěnou povídku. Jedním slovem KAWAI
Miluji, tedy jsem. Samota není.
Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!!
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.
----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.
Přemýšlela jsem nějakou dobu jestli tu pár vět zanechat nebo ne, ostatně já nejsem zrovna spisovatelka, neumím s jednoduchostí a krásou skládat slova do vět, aby chytily za srdce tím správným, nenásilným způsobem, ale přesto všechno jsem se rozhodla tu něco zanechat. Když jsem četla tuto povídku, musím přiznat, že po mých tvářích steklo několik slz. Jednoduše mě to donutilo představit si jak skvělé všechno mohlo být mít otce, se kterým bych mohla to dětství trávit, kterému bych byla vděčná za každou chvíli ztrávenou s ním. Ty představy jsou krásné, ale nereálné. (sakra slzím si tu do kafe) S mým otcem jsme ale nikdy pořádně nevycházeli, všechno co jsem v životě chtěla jsem si musela doslova vydřít a ne tak, že jsem musela dřít kvůli vnějšímu světu, ale právě kvůli otci. Tehdy, když jsem se dostala ke svému největšímu snu, ke koním, bránil mi v tom jak mohl, zakazoval, ale já se prostě zakousla a koně jsme si vydřela. Toto bylo později zapomenuto a jelikož mě podivným způsobem přitahovali k sobě právě koně zlomení, ať už tak, že byli zlí, nebo, že prostě nechtěli s lidmi pod sedlem spolupracovat, já se jich ujímala. nezatracovala je a tvořila si s nimi pouta. Nakonec, asi i díky právě nedobrému vztahu doma s otcem, se mi ti koně stali bližší než lidé. Jelikož jsem s těmito osudem zlomenými zvířaty nakonec trávila skoro veškerý volný čas, začalo se to oplácet a tihle outsideři, kteří pro ostatní byli ztracení se najednou stávali koňmi, se kterými jsem měla úspěchy i na závodech. No a tehdy se můj vztah s otcem zapečetil a už se asi nikdy neobjeví ani zbytky, který tu byly kdysi. Otec si mé úspěchy začal přivlastňovat, začal se mnou chlubit a to já nemohla snést. Díky tomu, ale pak i docela dosti dalším věcem jsem se koní musela vzdát. Tím skončil můj sen, tím skončilo mé dětství. Asi si teď řeknete "a co to s tím má jako společného?" Asi takhle. Tato povídka mě donutila vzpomenout si na kontrast mezi těmito otci. Otci, který o svém dítěti ví vše, a otci, který o mě neví zhola nic. Závidím vám, co máte s rodiči krásné vztahy, závidím vám ani netušíte jak. Ale asi je opravdu fakt, že bolest tě dělá silnějším. Dnes, díky vší té bolesti, dokážu nějak snášet i samotu, stačí, když mi pod stolem spokojeně odfukuje pes.Takhle jsem dospěla já. No a jak bylo v povídce řečeno. V životě jsme udělala mnoho chyb, mnoho bolestných chyb, ale i kdybych se vrátila v čase, neměnila bych to. Třeba by to všechno ve výsledku bylo ještě horší, ale třeba taky ne. (doufám, že jste se ztratili někde v mých myšlenkových pochodech a až sem to nedočetli)
Najít svůj sen je polovina úspěchu.
http://kahlantsubaki.deviantart.com/
Jak tak koukám, asi se budu trochu stydět za příliš krátký komentář:
Všechno nejlepší. Na roky se vykašli, někteří lidé nikdy nevyrostou i když chtějí
K povídce - moc jsem toho od tebe zatím nečetla, ale co jsem četla se mi líbilo a obdivuju tvůj způsob zpracování jednoho téma (života ninjů) různými cestami, různými povídkami (tento způsob je mi blízký). A těžko říct, jestli mě víc zaujala povídka, nebo tvůj dodatek - tak jako tak, oboje teď k sobě neodmyslitelně patří.
Prosím, pokračuj v "dětsky naivních věcech", pro nás, co jsme se narodili staří, naše hodinky brzy dotikají a pak nás sežere krokodýl
FF
jak začít? nějak to zkusím
Zamrazilo mě, když jsem četla Tvůj dodatek k textu. Vážně že ano. Já sama si neumím představit, co budu dělat, já, já to třináctiletté dítě, až mi bude táhnout k dospělosti. Ale bude to jen to, jak mě budou brát ostatní - já pro sebe budu pořád jenom malej prcek.
K povídce:
byla báječná - od začátku do konce. Jsi neuvěřitelná spisovatelka, už proto, jak dokážeš jemně a zároveň realisticky psát. Obdivuji to na Tobě, protože vím, že realita už dávno není jemná. Tahle povídka mě dostala ze všech nejvíce, při psaní tohoto komentáře se mi klepou ruce a mrazí mě,, to se stává jenom když čtu něco, co píšeš Ty.
Nepřestanu číst Tvoje povídky, nepřestanu. Už pro tu reálnost ne.
Taky bych ti chtěla popřát vše nejlepší k narozeninám, budeš skvělá i jako dospělá, věřím tomu.
No kde začít... Je toho hodně co bych ti chtěla říct a začnu jednoduše.
Nejpreve bych ti totiž chtěla říct, že i když nepíšu komentáře příliž často, četla jsem více tvých FF a vždycky mě nadchnou, proto jsel se dostala k téhle a nelituji.
Vzalo mě to u srdce, protože jsem teď v téměř stejné situaci. Zítra, ehm no jsou tři ráno, takže vlastně dnes... Dnes mám sedmnácé narozeniny, vzpomínám, jak jsem ještě loni plánovala obrovskou oslavu, vybýrala dort a... Dnes slavit nebudu, tyhle dny jsou pro mě obroský zlom ve spoustě věcí, nejen narozeniny, ale plno dalšího, co se mi nechce rozvádět.
Můžu říct, že ač vím, že tenhle svět je krutý, myslím, že málo kdo měl tak složitý život jako já, vlastně se někdy pousmívám nad tím jak čtu na facebooku lidi řeší rozhod s někým koho milovali, hádky s rodiči nebo zdravotní problémy a říkám si co je to proti tomu.... zažila jsem myslím na svůj věk opravdu hodně a sama sebe nechápu, jak si stále mohu opakovat, ve chvíli kdy jsem odkázaná jen sama na sebe, že jsem spokojená s tím co jsem dokáza a co teprve dokážu, že bych neměnila, protože můj život je prostě můj. Ano tohle jsem si skutečně často říkávala ješě dnes než jsem si přečetla tvou povídku a plno jiných věcí..
možná jsem na jednu stranu trochu klikařka, protože ze všech potíží se vždycky nakonec dostanu, myslím, že je to v mým odhodlání. Možná je hloupý to sem teď tahat, ale ono to všechno tak nějak souvisí, protože když jsem začala koukat na Naruta - většina lidí nechápe, proč mě od začátku tak fascinoval Sasuke, já nevím, ale z jeho příběhu jsem si vyvodila možná úplně nesmyslně jednu myšlenku která mi v posledním roce života, kdy jsem všechno co mi ještě zbývalo hodně pomohla. Došla jsem k podivnému závěru, že ze samoty se dá vytěžit hodně síly, našla něco co mě popohnalo.
Dlouho jsem věřila na pohádky až v pubertě jsem si uvedomia, že nejspíš žiju v jednom velkým genjutsu, když si myslím, že když budu spravedlivá život ke mě bude taky. No ale nakonec to byla právě tahle víra, co mě urdželo v nejhorším při rozumu - víra v pohádky, v to že sny se plní, že když se nikdy nevzdám dokážu co budu chtít. Za tuhle myšlenku jsem vděčná taky jednomu anime, ale to tu nebudu rozebírat. Protože já tomu skutečně věřím.
V posledních dnech nebyl můj život zase nic moc a jelikož píšu nějaké scénáře pro dobu, až budu mít za sebou střední, vrátila jsem se k jednomu staršímu příběhu a něco si uvědomila, že je tak nějak idealističtější, kouzelnější, snad chápete. Z části to připisuju dspívání, ještě před rokem jsem si dělala legraci, když se mě řekli: jako malá si se chtěla stát digi-vyvolenou, beybladeovým mistrem, nedávno turboduelistou a ninjou. Já na to odpověděla: Ale především, chci zůstat dítětem, protože to může být čím jen chce.
Teď jsem vlivem hodně událostí zjistila, jak se odemě všude čeká, že už jsem vyspělá, jak se na mě dívají, když zjistí, že věřím, že změním svět(ne úplně doslova). Tak si říkám, jestli nedospívám jestli se tomu dá zabránit, protože já nechci přestat věřit, nechci přestat bojovat za to čemu věřím.. Chci zůstat jaká jsem. Nemám chuť slavit narozeniny, protože příští rok budou osmnácté a pak mě všichni budou nutit vyrůst. Já nemám nic proti práci, proti zodpovědnosti, ale na druhou stranu si uvědomuju jak mi chybí dětské hřiště.
Takže v podstatě co jsem chtěla říct: silně tě chápu, posledních pár dnů mě trápí totéž, tvoje povídka mi moc pomohla to vyventilovat, bez ohledu na to zda to někdo bude číst jsem si to srovnala v hlavě. Cítím to hodně jako ty.
Takže děkuju, za tvojí povídku a všechno nejlepší.
Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________
Fúú, no čo dodať... krásne, to teplo pri ohni, ktoré som cítila, aj keď som momentálne v chladnej miestnosti... tie farby, do ktorých sa vety zaobalovali. Naozaj boli teplé (v zmysle hnedá,zlátá, spomenutá medová) Až ma pichlo u srdca,lebo tie farby som už dlho nepocítila vo svojom živote. Jednoduché o komplikovanom. Lahko a ťažko o tak bežnej, dokonca až desivo bežnej skutočnosti. Naozaj úprimne poviem, nestáva sa mi často... vlastne si pamätám len na jeden alebo dva prípady,kedy ma poviedka tak nadchla. Možno je to aj tým, že moje myšlienkové pochody sa tomuto dosť podobajú, len ja ich neviem preniesť "na papier" a už vôbec nie takýmto spôsobom. Ja som sa tiež dosť bála, vtedy keď som nad týmito vecami rozmýšlala, ale ako je u mňa zvykom, premýšlala som nad tým predčasne a preto som na tie pocity, na ten strach, neistotu, nerozhodnosť, ale zároveň aj nedočkavosť a radosť, aj zabudla. Teraz si mi tie pocity pripomenula a za to ti chcem poďakovať
Joj no, mám toho ešte veľa, čo by som chcela, ale po prvé, neviem to jednoducho vyjadriť X) a po druhé, nemôžem sa tu vypisovať (čo som už vlastne spravila...)
Dobre, tak. Nádherná poviedka, plná, pre mňa úplná a... no naozaj ma chytila za srdce a úprimne- nepreháňam
A prajem ti vštko dobré k narodeninám
*Chcem prežiť svoj sen, nie presnívať svoj život.
*...A tak vravím Carpe Diem!!
*Strašne im všetkým závidím zmyseľ pre priateľstvo. Mať tak naozaj takých priateľov, som ten našťastnejší človek pod slnkom...
*Prišla som, videla som, nechápem, odchádzam...
* Outro of darkness, then redness, then whiteness. If you sneezed during this text, bless you! got damit! Toby is the best! n.n
P.S.: ... Jak já miluju tenhleten zvyk našich milých editorek dávat ty nejlepší příběhy pěkně nahoru, kde jsou dobře vidět! *__*
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
Jak začít? To je velmi dobrá otázka. Jak začít konverzaci? Komentář?... A jak začít žít? Na tyhle otázky neznám odpověď, nikdy jsem neznala a pochybuji, že někdy znát budu, heh.
Není fér, že jsem brzo dospěla, ale co je vlastně na světě fér?
přidávám se do fronty a taky Ti přeji všechno nejlepší 
narozeniny jsou jen jednou do roka a proto je třeba je oslavit, checht, víc než soboty, i když ty jsou v týdnu taky jenom jednou...
Věk je jenom prachobyčejné číslo, obzvlášť pro nás některé, kteří jsme byli okolnostmi donuceni rychle dospět. Pochopit, že svět není jen zábava, srandičky a ty průšvihy, při kterým dospělým pobavením cukaly koutky rtů. Heh, dokážu si to představit, jak přesně by se právě můj táta zašklebil. Představit, ale nevzpomínám si. A není to zase tak dávno, i když mi to přijde jako pár desetiletí.
Občas bych chtěla zapomenout na to, že se ode mě očekává přijatelné chování. Že jsem stále jenom nevinná malá holka, jejíž největší problém je, že si zase odřela kolena
Je mi vcelku trapně tohle všechno napsat. Nechat to všem na očích. Ale mám nějakou záhadnou nutnou potřebu to tu zanechat. Možná proto, že tahle FFka mě donutila si vzpomenout a přiznat si to. Možná kvůli tomu růženínu, co mi visí na krku a údajně má otevírat srdeční centrum chakry...
Chci jen říct, že tohle mi připomnělo mnohé a já Ti za to děkuji
E. E. Cummings
Podmínkou koexistence jedince druho Homo sapiens a společenství druhu Canis lupus je sjednocení akustické signální soustavy.
................ Tenhle příběh má v sobě něco a popravdě to vidím úplně stejně, ale nikdy bych to nedokázala napsat tak... Krásně. Bylo to opravdu nádherné a rozhodně nelituju toho, že sjem si to přečetla. Snad se ti jako dospělé povede dobře, to jediné si přeju, kromě toho teda, abys nepřestala psát takovéhle povídky. No nic, na závěr jen řeknu tohle: Děkuju za pěkný zážitek a všechno nej k narozkám ^^
Ach ten sentiment...
Dočetla jsem a přemýšlela, co mám říct.
Co mám tedy napsat? Je to nádherná povídka. Víš, vzpomínám si, že jsem už v minulosti občas měla problémy tenhle typ povídek popsat. Protože tohle je spíš abstraktní záležitost. Je to spíš o pocitech a o barvách. A tak tedy - vždycky jsem milovala povídky napsané zlatavě medovou barvou - a tohle je jedna z nich.
Není výjimečná... ne nějakou zvláštní originalitou, příběhem ani jinými podobnými záležitostmi. Ale je obdařená něčím navíc, něčím blízkým. Je krásná, je moudrá, je dětská a nevinná. Taková hřejivá, i když zároveň lehce hořkosladká.
Teď si tak trochu připadám jako ohraná deska - protože tahle slova jsem už použila. Ale už hodně dlouho jsem je neoprášila. Jsem ráda, že jsi mi k tomu dala příležitost.
A samozřejmě - vše nejlepší!
Kdybych aspoň jednou věděla, co napsat...
Nu což, jen tak pro začátek. Všechno nejlepší (Vím nic ohranějšího jsem říct nemohla, ale, prostě, myslím to nejupřímněji, co to vůbec jde).
Nikde jsem neviděla FF, která by se týkala Jiraiyi a jeho otce.
A jsem za to ráda, jsem ráda za všechny témata, která jsem četla až u tebe. Tak si je totiž můžu lépe uchovat. (Doufám, že jsem to řekla dost srozumitelně, ono je totiž jiné, když si to říkám v hlavě a když to napíšu)
Líbí se mi, během jednoho přečtení mi tahle povídka, neuvěřitelně přirostla k srdci, a taky tam už zůstane. Možná je to tím, že mi připomněla vztah mě a mého taťky. Ne že by byl podobrný, ale tolik mi ho to připomíná...
... Děkuju Kimmi.
Přátelé jsou jako brambory, když je sníte, tak zemřou...
Ne všichni, kdo bloudí, jsou ztraceni.
Hloupost a pýcha na jednom dřevě rostou..