Super Sestry 48

Tokime : Bylo to dost nepříjemné, přeci jen když vám někdo projíždí vzpomínky, tak to není až tak bezbolestné. Mé oči byly zavřené a já jen čekala, kdy ta bolest přestane. Netrvalo to až tak dlouho, přeci jen jich na to bylo šest a moje vzpomínky daleko nesahaly. Propustili mě z toho blbého přístroje a já se chytla za hlavu. Yoru na mě starostlivě pohlédl. Byla jsem unavená, hodně unavená, takže na žádné vtipné narážky jsem neměla náladu, jak smutné. Podepřel mě a s několika ANBU a Tsunade mě vedli zpět do pokoje. Hokage se od nás oddělila a on mě uložil do postele. Bodla by sprcha, jenže na pokoji nebyla a venku hlídali ANBU, kteří mě při ni museli hlídat. Takže jsem koupel dost omezovala.
„Ehmm...“ přemýšlela jsem, jak začít. Mám ho poprosit, aby mě k ní dovedl nebo aby zavolal ANBU a ti mě tam rovnou odvedli. Ach jo, připadam si tak trapně.
„Ano?“ zeptal se.
„Mohl bys mě odvést do sprchy?“ ztuhl. Orosil se a polkl.
„Já-já... ale..“
„Dost ty úchyle. Prostě mě odvést ke sprše a nechat tam,“ vysvětlila jsem mu to. Nejdřív mu nejspíš nedocházelo, že tam sama nedojdu a že je mi bližší, aby mě tam táhl on, než nějaký maskovaný parchanti, ale po dlouhém přemýšlení mi pomohl vsát a zamířili jsme ven. Na chodbě se proti mně postavilo několik ANBU.
„Chci do sprchy,“ jeden z nich se k nám přidal a dlouhou chodbou jsme přešli ke dveřím s nápisem „sprcha“. Když Yoru viděl, jak si mě hrubě převzal člen jednotky, zavrčel. Začíná mě děsit, chová se nějak ochranářsky. Doufala jsem, že je to žena, nepotřebuji, aby mě nějakej úchyl šmíroval. Ale buď to byla velmi nevyvinutá žena nebo mám prostě pech.
„Seš holka, že jo?“
„Proč?“ zazněl mužský hlas. Nevydala jsem žádný zděšený tón, ale měla jsem sto chutí. Ježiš, tak proč rovnou neodpověděl, když slyšim jeho hlas.
„No už nic,“ vrátila jsem mu.
„Je slušností opovědět na otázku,“ nedal se. Ooo můůj bože, to je idiot, co to je za maníka.
„Faajn, jen že jsem nepotřebovala žádnýho chlapa, co by mě moh šmírovat, stačí?“
„Naprosto,“ vykoukl z poza rohu. Popadla jsem ručník a mírně vyjekla, ale dotyčný mi zakryl ústa.
„Seš v pořádku?“ ozval se Yoru za dveřmi.
„Řekni, že ano nebo tě zabiju,“ zahrozil.
„Joo, jenom jsem uklouzla,“ zavolala jsem a neodtrhla oči od úchyla. Jednou rukou mi stále zakrýval ústa a druhou si sundal masku.
„Sasuke?“ zabrblala jsem pod jeho rukou. Kývl a naznačil, ať jsem potichu.
„Tým Taka tě přišel zachránit,“
„Ale...“
„Nic neříkej, jen pojď za mnou,“ hodil po mě mé oblečení a otevřel okno. Otočil se, abych se mohla převléct, a poté táhl ven na střechu. Nevěděla jsem, zda chci utéct. Nevěřila jsem jak Konoze, tak Akatsuki, tak co dělat, když se mu vzepřu, už se k nim nikdy nebudu moct vrátit, jenže co když jsou oni ti špatní. Ale co když taky ne.
„Tokime? Tokime!“ Yoru ťukal na dveře. Když se nic neozývalo, vběhl dovnitř, když viděl otevřené okno, zaklel a rozběhl se za námi. Neběžela jsem moc rychle, za prví jsem nevěděla, jestli běžet mám a za druhý mi bylo blbě. Zahlédla jsem za námi Yorua. Co mám dělat? Už jsme byli blízko hlavní brány. Co mám dělat, co? Najednou byl vyhlášen poplach. U brány stál Suigetsu nad dvěma těli. Ten tmavovlasý ještě zvedl hlavu.
„T-Tokime?.. Utíkej, přeci tě znovu nedostanou,“ zachraptěl a poté ho bělovlasý hoch umlčel kopnutím do hlavy.
„Červy,“ pronesl s odporem. Ten kluk, koukala jsem na mladíka na zemi. Chtěl abych utekla, nestaral se o svá zranění, ale o to, abych se nedostala do jejich spárů. Možná jsou oni opravdu ti špatní. Ve chvilce k nám přiběhli i ostatní z týmu. Sunai, Karin a Juugo.
„Musíme běžet, jinak nás dostanou,“ ohlédla se Sun, jestli ji někdo nesleduje. Sasuke mě opět chytl, ale já se mu vytrhla. Nepřátelsky na mě mrkl. „Copak si nepamatuješ, co jsme ti o nich vyprávěli? Jsou to zločinci,“
„Vážně? Ale za celou dobu tady se ke mně chovali slušně a přátelsky, dokonce mi vyhověli, jak jen to šlo, pomohli mi, zachránili život a podali pomocnou ruku,“ oči se mi zaslzely. Nevím, co mě to popadlo, ale hrozně mě štvala představa, že bych se teď měla ke Konoze otočit zády. Nebyla jsem tu moc dlouho, ale cítila jsem k nim jakési pouto.
„Všechno to na tebe jenom hrajou,“ zapojil se Suigetsu. V Sunaině pohledu jsem zahlédla soucit. Mám pravdu... A ona mi to dosvědčila, nejspíš i záměrně. Nechce, abych trpěla někde, kde být nemám. Možná i ona svým způsobem trpí.
„Zůstávám,“ o krok jsem se oddálila.
„To si nemyslím,“ chytl mě Sasuke za paži. Měl pevný stisk, vypadal velice naštvaně.
„Hele Toki, mám tě rád,“ pokrčil Suigetsu ramena. „ Ale táhli jsme se sem, abychom tě zachránili. Nemáme nikoho zabít a tak dále a to nevíš, jakou chuť má Sasuke zničit Konohu. Takže nedělej dorotu a potáhni,“
„Ne,“ řekla jsem tiše a snažila se mu vysmeknout. V tom mě cosi popadlo a byla jsem daleko od partičky z Akatsuki. Byla jsem od nich tak třicet metrů. Znám jen jednoho člověka, který je takhle rychlej.
„Jsem rád, že jsi konečně dostala rozum,“ usmál se Yoru. Bylo těžké rozhodnout se, ale doufám, že mé rozhodnutí bylo správné. Yoru k nim vyšel pomalým krokem. Zvedla jsem se, abych na ně viděla líp, ale taky abych si držela bezpečnou vzdálenost.
„Nikomu nedovolím, aby ublížil mé dceři!“ zaburácel. Cože? S vytřeštěnýma očima jsem tupě zírala na muže daleko přede mnou. Spadla jsem na kolena a pohled mi sjel k zemi. To není pravda, on je můj otec? Proč by... Proč mi nic neřekl? Já... polkla jsem a znažila se dostat dech do plic. Nepamatuju si nic, takže je to vlastně možné, ale to mi nesedí.. Vždyť vím, že mě napadl a pak odnesl sem do vesnice. Kdyby to byl můj otec, věděla bych to a navíc, proč by na mě útočil. Je snad tedy Konoha ta záporná strana? Opravdu jsem se spletla? Já, vůbec tomu nerozumím. Někdo mě v tu chvíli chytl za rameno. Otočila jsem se a tam stál vysoký muž s hnědými vlasy a ninja jehlou v puse. Vcelku pohledný.
„Neměj strach, všechno se dozvíš, ale pro teď zachovej chladnou hlavu, ano? Pokud budeš chtít, všechno ti po boji vysvětlím nebo spíš Yoru, ale teď buď v klidu. Nechceme ti ublížit. Ačkoliv jsi teď nejspíš na vážkách, přesto... věř mi,“ usmál se. Viděla jsem ho po prvé v životě, ale věřila jsem mu. No i když v minulosti jsem ho nejspíš znala.
„Genma,“ natáhl ke mně ruku a já ji přijala. „Pomáhal jsem s tvou výchovou,“ vytáhl mě na nohy. „Drž se zpět,“ varoval mě a vyšel za Yoruem. Opřela jsem se o zeď a pozorovala, co se bude dít. Za chvíli se tady nejspíš objeví i ostatní. Nevím o čem se bavili, ale boj začal a vypadalo to velice vyrovnaně.

Meshiki : Všichni ninjové ve vesnici se shromáždili na střeše budovy Hokage. Nevěděli jsme co se děje. Ještě pořád jsme byli na jídle s přáteli, když v tom vyhlásili poplach. Naše skupinka stála pohromadě.
„Je zde skupina Akatsuki a chtějí dostat zpět Tokime,“ oznámila Tsunade. Všichni jsme přimrzli. Já...já.. i když jsem na ní byla naštvaná, nemohla za to, nechci o ni znovu přijít, ať už je teď jakákoliv. Sevřelo se mi srdce. Najednou jsem pocítila obrovský strach. Ještě před chvílí jsem se litovala a k ní chovala zášť, ale teď když jí můžu znovu ztratit... nepřipadá v úvahu.
„Nacházejí se u hlavní brány,“ rozhlédla se po všech. „Sakuro, jsi lékařský ninja, ale dokážeš také moc dobře bojovat, vem sebou ještě pár lidí a běže chránit Tokime a případně jí podat lékařskou pomoc. Vy ostatní... do boje!“ ukázala směrem k bráně a všichni jsme se rozutekli. Byla jsem tam během chvíle. Yoru s Genmou už bojovali. Běžela jsem k nim co nejrychleji a v tom jsem pravým okem zahlédla sestru opřenou o zeď. Prosvištěla jsem okolo ní a viděla strach, zmatek a nejistotu v jejích očích. Pohlédla na mě, ale pak se vedle ní objevila Sakura. Přiskočila jsem k Yoruovi a kryla mu záda.
„Kdyby něco, pořád se budeš muset snažit si mě získat, ale pro teď..“ strčila jsem do něj, aby ho nezasáhl meč toho bělovlasýho týpka. „Pro teď jsme v pohodě,“ usmála jsem se na něj. Taky se usmál a dál věnoval boji. Sasuke si mě zaměřil. Určitě mě poznal.
„Genmo!“ zavolala Ayano. Otočil se jejím směrem. Ay koukala na tu rudovlasou s brýlemi a probojovávala si k ní cestu. Ačkoliv já to nepochopila, on evidentně ano. Chytl dívku za hlavu a zablokoval ruku s kunaiem. Ayano k ní přiskočila, dotkla se jejího čela a něco zašeptala. Obě jakoby ztuhly. Karin měla oči zavřené a celá se třásla. Ayano je měla zahleděné před sebe, jakoby byla duchem nepřítomná, ale když se k ní ten s mečem rozběhl, odkopla ho. S úžasem jsem na ni hleděla. Netrvalo dlouho a Karin se skymácela k zemi. Ay jakoby se vrátila do přítomnosti. Když spatřila můj pohled, jen se usmála a pokrčila rameny.
„V mém genjutsu vicítím, když na mě někdo útočí, dokážu se vcelku efektně bránit,“ usmála se a opět vložila do boje. Podívala jsem se na Tokime, byla v pořádku, ostatní už přibíhali, byla nás tu spousta, neměli šanci. Aniž bych to zaznamenala, před sestrou najednou stál Sasuke. Vytřeštila jsem oči a rozběhla se k nim. Nesmí jí odvést, nesmí. Sakura na něj jen vyděšeně hleděla. S pomocí ohně a vzduchu jsem vytvarovala jakýsi oštěp. Napřáhla jsem se a mrštila jej po Sasukem. Nemůžu minout. Určitě ho zasáhnu. Ohnivé ostří bylo od Sasukeho zad už jen pár metrů, jenže se stalo něco, co jsem tedy rozhodně nepředpokládala. Do rány skočila dívka s dlouhými hnědými vlasy, pronikavými fialovými očkami a nechala mou technikou zasáhnout sebe. Oštěp jí projel ramenem. Sasuke se prudce otočil. Věděl, že to nezvládnou a tak zmizel. Nezaobíral se partnerkou, prostě jí tam sprostě nechal a zavelel na ústup. Tokime k ní přiběhla. Chopila se ostří a vytáhla ho ven. Jelikož její podstatou není oheň, musela se popálit a to velice nepěkně. Podepírala dívce hlavu.
„Vydrž,“ sevřela jí ruku. „Umíte léčit, ne? Pojďte jí pomoct!“ okřikla za sebou mediky. Ale Sakura jen hleděla tupě před sebe a ostatní nevěděli, zda nepříteli pomoct. Potřebujeme tu dívčinu, má informace. Rozhodla jsem se tedy jí pomoct. Přisedla jsem si k ní a koukla na Tokime, zda můžu pokračovat. Vteřinku váhala, ale okamžitě přikývla. Tak jsem se do toho pustila.

Na bojišti byla spousta raněných a několik mrtvých. Zatracení Akatsuki. Hitomi chodila mezi těly a sledovala tu spoušť. Mračila se nad tím vším. Zastavila se u Kotetsa s Izumou. Byli v bezvědomí a ošklivě zraněni. Zatnula ruce v pěst. Naštvaně vykřikla a ke sloupu poslala pěst obalenou ostrým vzduchem. V místě zásahu to zakřupalo a masivně popraskalo, netrvalo dlouho a sloup s duněním spadl na zem. Hitomi si ho nepřátelsky přeměřila, poté se otočila na ostatní.
„Pardon,“ zvedla ruku a bez jakéhokoliv výrazu ve tváři to začala uklízet. Naruto stál u Sakury a společně truchlili. Nejspíš ztratili veškerou naději v to, že se Sasuke vrátí, i když pochybuju, že by to Naruto někdy vzdal. Ayano se protahovala a přátelsky praštila Genmu přes záda.
„Jsem ráda, žes nezapomněl,“ zasmála se na něj.
„To jde jen s těží, když si skoro každého v Konoze obcházela a říkala mu, jaké máš genjutsu a jak ti má pomoc, když by se bojovalo,“ převrátil si v puse jehlu. „Ale pořád si to pamatuju z bojů než si odešla trénovat s Jiraiyou,“ zasmál se a podrbal jí na hlavě. Ta se ho snažila odstrčit a pohledem sjela ke mně. Dívka, kterou jsem léčila, už na tom byla lépe, přenechala jsem ji ostatním a vyrazila k Ayano. Když jsem stála před ní, kývla hlavou do leva. Otočila jsem se tím směrem a viděla Yorua, jak má obličej od krve a ruku si přidržuje na čele. Trochu jsem se zhrozila a okamžitě k němu přiběhla. Zářivě se na mě usmál. Byl to pohledný muž, pokud po něm dříve holky šílely, vůbec bych se nedivila.
„Jsem v pohodě, jen škrábnutí,“
„Hele, nehraj si na hrdinu, jo?“ opatrně jsem odendala jeho ruku, díky čemuž se mi umožnil pohled na ošklivou ránu. Nejspíš ho někdo sekl mečem. Rána se táhla od levého obočí stále dál vlevo, až do vlasů. A ty, kterému normálně spadali do očí, měl slepené od krve. Musela jsem se na to nehezky tvářit, jelikož mu to nejspíš přišlo vtipný. Ránu jsem mu co nejrychleji zacelila, ale jizva mu už zůstane.
„Jsem rád, že jsme ji neztratili, ale..“ pohlédl na Tokime, která mu pohled opětovala. „Myslím, že teď jí budu mít hodně co vysvětlovat,“ povzdychl.
„Mě to vysvětlila Tsunade a myslím, že to bylo lehčí přijmout, možná by jí to měl říct taky někdo jiný,“
„Myslím, že to není dobrej nápad. Jelikož teď ze všech lidí, které zná, a že jich moc není, věří nejspíš nejvíc mě,“
„No, s tím co se právě teď dozvěděla, už nejspíš ne,“ podívala jsem se na její nešťastnou tvář.
„Myslím, že to se dozvím už velice brzy,“ nespouštěl z ní oči.