Idea smrti

Tma. Nic než jen tma. Trhla jsem sebou při zašustění větru v korunách stromů. Můj zrak se začínal vracet. Nebyla tma. Tohle nebyla žádná místnost o dvou metrech na další dva mezi čtyřmi neproniknutelnými stěnami. Žádná cela, žádné mučení a výslech. Jen noc a já někde venku v divočině, evidentně. Což mě vcelku překvapovalo. Ještě víc, že mě tu nechali na živu, to byl trochu nesmysl. I kdyby mě nechtěli vzít do zajetí, tak mě aspoň měli zabít. Bylo by to logické a praktické řešení, a pokud tohle není peklo, a jakože to jako peklo nevypadá (tam je rozhodně větší teplo a příjemnější společnost), tak žiju. Srdce mi prohání v žilách červené krvinky a plíce čekají na vzduch jako na smilování. Takže mrtvá být rozhodně nemůžu. To bych od nich chtěla možná moc. Kdo jsem, abych znala všechna proč a nač?

Zašklebila jsem se nad svými vlastními myšlenkami a nadzvedla jsem své zbídačené tělo na třesoucích se rukách. Sledovala jsem stínové šlahouny, které mi omotávaly nejenom paže. Tohle byla cena, kterou jsem musela zaplatit. Nakonec nejspíš zbytečně. Vydrápala jsem se na nohy a bleskově jsem zkontrolovala okolí. Nikde nikdo a zdevastovaná krajina bojem. Přesně tak, jak jsem si to pamatovala. Až na to, že tu byla absence několika mrtvých těl. Nejspíš je vzali sebou. Na řádný pohřeb, který si zaslouží. Jako všichni účastníci války. Dovolila jsem si povzdech a zvedla jsem oči k tmavému nebi. Hvězdy byly skryté za mraky, ale i přesto tam byly. Alespoň něco optimistického v téhle době.

Celou noc jsem putovala jedním směrem. Nebyla jsem si jistá, kde kdo momentálně je. Ani jsem popravdě netušila, kde jsem a jak dlouho jsem byla mimo. Chtěla jsem jenom pryč. Pryč od veškerého tohohle dění. Bojů, válek, mocenských her… Zapomenout. To by bylo nejlepší. Zapomenout a dožít někde v klidu a v míru. Zarazila jsem se uprostřed myšlenek. Tohle jsem já přeci nechtěla! Zdlouhavé umírání, které nás všechny pronásleduje celý život. Co jiného je život než příprava na smrt? A co jiného je příprava na smrt než umírání?

Odfrkla jsem si. Umírání. Podržela jsem si tohle slovo v mysli. To nikdy. Já chtěla umřít v boji. Za svojí svobodu a svojí pravdu. Přesně tak, ale stejně tak jsem mohla snít o tom, že mraky jsou zelené. Pravděpodobnost, že se mi tohle splní, je někde hluboko pod bodem mrazu. Nedělala jsem si o tom iluze. Na ty nebylo místo. Nebo bylo, ale nechtěla jsem se jimi zaobírat. Skrz iluze pak jeden nevidí, jak svět vlastně vypadá. I když není zrovna nejrůžovější, ale růžová nikdy nebyla moje oblíbená barva a těch ostatních svět nabízí docela dost. Stačí si vybrat. Tedy pokud jsem si nedělala iluze o tom, že si žádné iluze nedělám. To je zapeklitá věc…

Se svítáním se mi na dohled objevila vesnička. Trochu pobořená, ale obyvatelná. Zaváhala jsem. Byla jsem paranoidní, říkalo se to o mě a byl to čistý neoddiskutovatelný fakt. Viděla jsem ve vesničanech možné nepřátele. Ne, nepřátele. Obyčejné lidi, co mají hlad a pod záminkou jídla, vás informují o všem. Otázkou zůstává, kdo tady drží v ruce žezlo. Kdyby se sem přihnal celý tým nepřátelských ANBU, tak v nejlepším případě skončím pod kytkami. Protože v tomhle stavu bych si na ně rozhodně otvírat pusu moc neměla, což bych si ale samozřejmě neodpustila. Uchichtla jsem se a hodila jsem starosti za hlavu. Stejně to všechno bylo zbytečné. Války, slova i pouta. Smrt přijde, ať se děje, co se děje. Na tom se nikdy nic nezmění, naštěstí. Možná že tady nakonec nějaká spravedlnost existuje. Těžko říct.

Vydala jsem se do vesnice. Neměla jsem jídlo, neměla jsem vodu, neměla jsem nic. Jen sebe a svojí věrnou katanu. A pokud nepočítám ty stínové provazce, co mě svíraly a sžíraly za živa. Trochu zrychlené umírání než má většina lidí. Ale dost pomalé na to, aby mě to mohlo vytáčet. Tiše jsem zavrčela. Několik vesničanů na mě upřelo pohledy plné obav. Pochopitelné. Až příliš, možná.

Zapadla jsem do něčeho, co připomínalo hospodu. Všichni přítomní zmlkli a upřeli na mě svoje pohledy. Jen jsem si odfrkla a došla jsem k jednomu z pár prázdných stolů. Konverzace se opět rozjela, i když polohlasně a hlavně s obavami v tónech. Ignorovala jsem to. Nebylo nic, co bych mohla udělat, abych rozvířila jejich obavy, i kdybych o to stála. Objednala jsem si jenom vodu a něco malého k jídlu. Těžko říct, jak dlouho jsem vlastně nejedla a lepší nic neriskovat. Opřela jsem si hlavu o dlaň a tupě jsem zírala na dřevěnou desku stolu. Nechtěla jsem dál bojovat v téhle zbytečné válce. Nebyla to konec konců moje válka. Jenom protože někdo si tu rád hraje šachy s živejma, neznamená, že já budu tancovat, jak se píská. To jsem neměla v povaze. Navíc válku vždycky vyhrávala akorát smrt. Všichni ostatní jen měli jiné ztráty. Každý měl jiné priority. Někdo kus půdy a někdo životy svých mužů.

„Vaše jídlo.“ Probudil mě ze zamyšlení jemný hlas a přede mnou přistál ramen. Zadívala jsem se na obsluhu. Mladá žena. Spíš ještě dívka, ale nemohla být zas o tolik mladší než já. Její úsměv zářil na celou místnost jako slunce. Rty se mi automaticky roztáhly do opětovaného úsměvu. Modré oči jí jenom zářily, když mi popřála dobrou chuť a tanečním krokem jako lesní víla se přenesla k baru. Tohle děvče ve mně vyvolalo spoustu pocitů. Jak v těchto dobách a tady může někdo jako ona existovat? To byla otázka. Otázkou taky je, jestli to nebyla přetvářka. V zájmu přežití jsou lidé schopni téměř čehokoliv.

Během svého jídla, kdy jsem občas musela dát žaludku pauzu, jsem nepřestávala dívku sledovat. Zcela automaticky jsem hledala známky čehokoliv, co by znamenalo přetvářku. Všechno je jenom hra, konec konců. Úsměvy, které rozdávala na všechny strany, byly pro všechny přímo odzbrojující. Vesele jí úsměv opláceli a pěli chválu na ní i na kuchaře. Přijímala to s menšími rozpaky. Lehce narůžovělé tváře a kmitající oči z místa na místo, ale mohly znamenat víc věcí. Zamračila jsem se nad tím. Zbytečně jsem hledala. I kdyby to byla přetvářka, tak co z toho? Nic, jen další zbytečná informace v hlavě. Zvyk je ale železná košile, co si budeme povídat…

„Je zvláštní narazit na slunce v době jako je tahle a na místě jako je tohle.“ Poznamenala jsem, když procházela okolo mě. Zarazila se a otočila se na mě. Tváře jí opět zrůžověly.
„Je zvláštní narazit tady na nějakého shinobi, když se bojiště hodně vzdálilo.“ Vrátila mi to. Chytrá holka.
Pousmála jsem se a lokla jsem si vody. „To by bylo na dlouhé vyprávění o ničem. Na rozdíl od tvého příběhu.“
„To si nemyslím.“ Odvětila s úsměvem na tváři a otočila se k odchodu.
„Každý chce to, co nemůže mít, co?“ Uchichtla jsem se tiše a zatrpkle.
Roznesla pár dalších věcí a pak si přisedla ke mně. Beze slova jsme se navzájem měřily pohledy. Moc dlouho to ale nevydržela. Její modré oči sjely na moje odhalené ruce, na kterých byly nádherně vidět stínové provazce. Rukavice jsem pro větší pohodlí odložila. Nestihla jsem ani zalitovat, natolik jsem lítost nesnášela, že jenom myšlenka na ní, mě přinutila zněkolikanásobit svoje sebeovládání.

„Co je to?“ Zeptala se a kývla na moje ruce hlavou.
Povzdychla jsem si a nasadila jsem si rukavice s chrániči. „Dluh, který musím splatit.“
„Komu?“ Nadzvedla obočí a odvážila se mi podívat do tváře.
„Smrti.“ Prohodila jsem prostě.
Trhla sebou při zvuku mého hlasu a přejela pohledem celou místnost. Nespouštěla jsem z ní oči. Co si myslela? Že v rámci dluhu, budu muset smočit svojí katanu další krví?
„To je těžké břímě.“ Promluvila opatrně a pečlivě studovala každý můj pohyb.

Odfrkla jsem si. „Smrt je jenom smrt. Nic těžkého na ní není. Na rozdíl od ztráty.“ A umírání. Z nějakého důvodu jsem to nedokázala říct nahlas. Nepřestávala jsem do ní zabodávat pohled.
Mírně sklonila hlavu. „To je pravda.“ Připustila opatrně.
Ušklíbla jsem se. „Říká se o mě, že takovou věc občas používám.“
Koutky úst jí pobavením zacukaly. „Občas?“ Nadzvedla jedno obočí.
„Občas,“ ujistila jsem jí s úsměvem, „ pravda není vždycky pravda, aneb každý máme svojí vlastní.“ Nemohla jsem si odpustit zatrpklost v posledních slovech.

„Závidím ti. Bojovat za pravdu…“ Ozvala se tiše. Zarazila jsem se. Bojovat. To rozhodně, ale ne za mojí pravdu. Byl to jen rozkaz. Bojovat. Za někoho, kdo chtěl víc. Ušklíbla jsem se a odvrátila jsem pohled do strany. Prožít posledních pár let v klidu nakonec začínalo znít docela dobře. Vychutnat si těch několik málo věcí, co mi život ještě může nabídnout, plnými doušky. Rozporuplné. Chtěla jsem zemřít v boji, ale na druhou stranu jsem bojů měla po krk. I svých vlastních.
„Nebojuji za sebe. Všichni umíráme zbytečně, naše smrt nic nezmění. Válka si vždycky objeví a vždycky vyhraje akorát smrtka.“ Prohlásila jsem ledově a zabodla jsem do ní pohled. Nevěděla, protože nebojovala. Kdo tady co komu záviděl?

„Bojovat za ostatní je ale úctyhodné.“ Opáčila.
„Úcta ti bude v hrobě k ničemu.“
Nastala napjatá chvilka ticha. Postřehla jsem, že většina přítomných má našpicované uši k našemu rozhovoru. Jako by to bylo něco zajímavého a duchaplného. Povzdychla jsem si a lokla jsem si vody.
„Moci bojovat, za své přátelé a svou zem, svojí víru a přesvědčení, to je něco-“ Zděšený výkřik jí přerušil. Instinktivně jsem se postavila a ruka mi sjela k jílci svojí katany. Neuvažovala jsem, prosmýkla jsem se ven na denní světlo a hledala jsem zdroj toho zmatku, který nastal. Neříkal někdo, že bojiště se přesunulo mnohem dál? Takže která strana si pro mě asi přijde, hm?

Lidé vybíhali z vedlejší uličky. V naprostém klidu jsem se tam vydala. Neřešila jsem obyvatele, kteří mě s křikem míjeli. Přežijí. O nic víc nešlo. Panická hrůza sem či tam. Neznamená to nic. Musela jsem se zasmát. Nemohla jsem si pomoct. Když jsem tam tak viděla stát obyčejné bandity, kterým se za války víc než daří. Rabovat zbídačené vesničany, jak jednoduchá kořist. Což vypovídalo o jejich kvalitách. Směšné…

„Velmi neelegantní způsob.“ Ozvala jsem se a zabodla jsem pohled do těch čtyř obyčejných mrchožroutů. Pohublých jako většina vesničanů, ale ozbrojených.
„Hm, shinobi,“ přejel mě nejbližší z nich pohledem od hlavy až k patě.
„Zběh, heh.“ Ozval se další.
Zabodla jsem do nich vražedný pohled. „Ne, tak docela, ale proč ztrácet čas vysvětlováním, když stejně skončíte bez hlavy?“ Podrbala jsem se ve vlasech na znamení urputného přemýšlení.
To je mírně zarazilo. Odstoupila jsem od stěny, o kterou jsem se celou dobu opírala a zvažovala jsem, zda jsem jim poskytla dostatečně času k útěku. Neběžela bych za nimi jenom proto, aby mi na kontě přibyla obyčejná vražda čtyř banditů. Stačí, když odsud vypadnou. Takovou věc jsem ale neuměla. Takže měli smůlu.

Podrbala jsem se na týle. „Čas na útěk vypršel. Škoda.“ Povzdychla jsem si. Na pár amatérů vytahovat katanu. K smíchu. Snížili svoje těžiště a připravili si svoje vlastní zbraně. Roztáhla jsem rty do úsměvu. To bylo jediné varování, které dostali.
Prohrábla jsem si rukou svoje husté kaštanové vlasy, aby mi zmizely z očí. Velmi nepříjemné. Už vím, proč jsem měla radši krátkej sestřih. Byl mnohem praktičtější, ale slib je slib. Ušklíbla jsem se nad tím. Pro příště v opilosti nic neslibovat. Pak to dopadalo takhle. V kalužích krve a s umazanou katanou jsem řešila výhody a nevýhody dlouhých vlasů. Velmi fascinující… Tři z banditů dokázali utéct. Spíš jsem je nechala, brzo jim došlo, že se mnou nebude lehké pořízení. Ten čtvrtý měl smůlu. Těžko říct, jestli vůbec pochytil, odkud to přišlo, ale to nebyla moje věc. Otřela jsem o jeho šaty katanu a vrátila jsem jí do pochvy.

Snad konečně budu mít chvilku klidu, abych se zorientovala a rozhodla se. Zběhnout nebo nezběhnout? Zauvažovala jsem nad tím. Na jednu stranu zdrhnout nevypadalo špatně. Sladká svoboda. Konec konců se tahle válka netýkala mě. Na druhou stranu bylo moje ego silně proti. Měla jsem jakousi zodpovědnost a opustit to prostě nešlo. Navíc svoje přátelé. Jasně, oni s radostí šli do války. I když to nebyla jejich válka. Nebyl čas se zeptat a ani odvaha. Někdy je prostě lepší nevědět. V pravé ruce mi nepříjemně zacukalo. Přejela jsem si po předloktí. Ulevit téhle bolesti jsem nedokázala, ale vsugerace je úžasná věc, pokud se používá správně.

„Jsi v pořádku?“ Trhla jsem sebou při zvuku toho jemného hlasu. Zvedla jsem zrak od svého předloktí a srazila jsem se s pohledem modrých očí.
Zašklebila jsem se. „Spíš by ses měla zeptat jich, i když jemu,“ kývla jsem hlavou na mrtvolu, „už není pomoci.“ No zkusit to může, jestli má ovšem odvahu se vůbec přiblížit, heh.
Bez odpovědi se otočila a odcházela. Zauvažovala jsem nad tím, jestli mám opět pokračovat v cestě nebo ještě ne. Povzdychla jsem si. Nechtělo se mi zůstávat na jednom místě, ale nebyla jsem si jistá, kam jít a co vlastně dělat.
Opět jsem tupě zírala na dřevěnou desku stolu před sebou. Kam jít? Pro co se rozhodnout?

„Oni tě označili za zběha.“ Konstatovala suše a přisedla si ke mně.
„Třeba jsem.“ Zabodla jsem do ní pohled.
„Tomu nevěřím.“
Zachechtala jsem se. „Věř si, čemu chceš, děvče. To záleží totiž jenom na tobě.“ Dodala jsem naoko měkce.
Znejistěla a zavrtěla se na svojí židli. „Zachránila si nás.“ Ozvala se po chvíli.
Nadzvedla jsem obočí. „A to něco znamená?“ Vysmála jsem se jí, „a spíš zabezpečila vaše zásoby, aby se nedostaly do špatných rukou. Výměnou za chvilku klidu. To zní fér.“ Sesunula jsem se víc na židli a ignorovala jsem stahující se stínové šlahouny omotané okolo mého těla.
„Pak nejsi tak, za kterou jsem tě měla. Když ses rozhodla nepozabíjet všechny bandity jen je vyděsit. Myslela jsem, že-“ Přerušila jsem jí rychlým pohybem, kdy jsem se stihla napřímit a sáhnout po své zbrani. Někdo tu byl. Soudě podle té nové příchozí chakry sebou taky nesl potíže. Opravdu nemůžu mít chvilku klidu? Nemůžu ani dumat nad tím, jestli utéct nebo ne? Co je tohle za fér hru?

Pečlivě jsem v periferním vidění sledovala dveře, jak se zavrzáním otevřely a dovnitř vešli dva ANBU. Naši dva ANBU. Naši? Nechtěla jsem utéct? No, teď bych je stejně už musela zneškodnit. Pozdě. Tyhla dva jsem znala jménem a oni mě taky, což jenom komplikovalo situaci. Opravdu už jsem neměla na výběr. Kdo moc dlouho čeká, nakonec nemá nic, hm?
„Zběhnutí evidentně budu muset odložit.“ Zamručela jsem si tiše, zatímco se oni dali do pohybu směrem ke mně.
„Amayo? Mysleli jsme, že jsi mrtvá.“ Začal s jistým překvapením jeden z nich.
„Nejsem snad? Není tohle peklo?“ Odmlčela jsem se v návalu hloubavého dumání. „Ne, není, tam by mi bylo větší teplo. A rozhodně bych měla o zábavu postaráno.“ Odfrkla jsem si a zabodla jsem do nich tvrdý pohled. U ANBU jeden nikdy neví. Trávila jsem s nimi příliš času na to, abych s tím nebyla plně obeznámena. S jistou dávkou sadismu se zachechtali. Řezníci.

„Co tady vůbec děláte?“ Jak moc velkou šanci mám, že se ocitnu bez eskorty?
„Jen se zbavujeme otravného hmyzu, ale zdá se, že za nás někdo kus práce udělal.“ Poznamenal starší z nich s medvědí maskou. Jasný, bandity okrádající vesničany nemají ti nahoře taky zrovna moc v lásce. Kazí to reputaci, ale poslat na to dva členy ANBU? Není to moc?
„Plnili jsme misi nedaleko, když se k nám doneslo, že si nejspíš mrtvá spolu s tímhle rozkazem.“ Rozpovídal se detailně Toshiro. Vždycky byl lepší zdroj informací.
„Dost planých řečí, je čas vyrazit.“ Poznamenala jsem a velmi obezřetně jsem je sledovala.
„Dobrej nápad, už chci být zpátky u našich, a když je tady ta záležitost vyřízená, tak můžeme vyrazit.“ Uzavřel můj pokus o zběhnutí Daichi. Takže mám vlastní bodyguardy z řad ANBU? Velmi fascinující…

Povzdychla jsem si a vstala jsem od stolu. Zabodla jsem pohled do té věčně usměvavé dívky, která se mnou rozebírala morálku. Jistě, zklamala jsem jí svým přístupem, ale bylo to tak lepší. Pro nás všechny. Nádherná výmluva, že? Jen jsem na ní nepatrně kývla. Nebylo třeba slov. Neznala jsem její jméno, nic. Pro ní jsem byla jen další zákazník, možná trochu filozofičtějšího ražení než ostatní, ale stále jenom zákazník. Ale je načase se taky šoupnout dál.

Tihle dva nebyli zrovna tou nejduchaplnější společností. Osobně bych radši dala přednost samotě, ale oni dva nejspíš ne. S jistým nadšením dítěte o Vánocích mi vyprávěli nejnovější informace o bojích a válce. Nijak zvlášť extra jsem je nevnímala. Upřímně, už mi bylo úplně ukradené, komu se daří líp. Buď přežít, nebo zemřít. Nic mezitím. To bylo jediné, co mě vlastně zajímalo. Svoboda byla v nedohlednu. Z tábora už vůbec neuteču a teď by to znamenalo zneškodnit ty dva, dalo by se to, ale nebylo by to lehké. Jenže, pozdě. Už jsem se smířila s nevyhnutelným. Neuteču. Jako správný zbabělec neuteču.

Skončila jsem v hlavním táboře výzvědných skupin. Přesně tak jak to mělo být. Což se rovná tomu, že právě tady bude většina mých přátel. To mě z nějakého důvodu znervózňovalo.
„Am!“ Ozvala se překvapeně Reina a vydala se mi naproti. „Žádné zprávy nepřicházeli, obávali jsme se nejhoršího.“ Věnovala mi úsměv. Obávali? To těžko. Předpokládali, to nepochybně, ale pojem „obavy“ neměl nikdo z nich ve slovníku. Drtivá většina z nás buď byla ANBU nebo jimi stále je.
„A nepochybně jste to už stačili oslavit, že? Vrchní jízlivec je konečně KO, viděla bych to na menší stopnutí bojů, aby vás nikdo nepřekvapil v reji nebo s kocovinou. I když takové setkání by asi nikdo nepřežil,“ zachechtala jsem se, „takže pro příště boje nezastavujte.“
Reina se zastavila a založila si ruce na prsou. „Tohle mi opravdu chybělo. To si tam mohla nechat.“ Odfrkla si.
Věnovala jsem jí zářivý úsměv. „To bych ti neudělala.“
Krátce se zasmála. „Právě proto.“

Moji dva dočasní bodyguardi se už dávno stihli vytratit do velícího stanu. Tam se taky budu muset zajít podívat, abych nadobro rozvířila fámy o mé smrti. Ne, že by na tom tolik záleželo, ale… Takeru byl pro mě záhadou. Navzdory tomu, že stále byl členem-dokonce velitelem-ANBU, tak o citech měl velmi jasnou představu. Když došlo na logické uvažování, tak to rozhodně nebyla lidská bytost, což bylo všechno dohromady vcelku absurdní. Nebyl čas na předlouhé uvažování o mém momentálním veliteli. Ani o citech či spíš o jejich absenci. Nejhlubší pouto, kterého jsem byla schopna, bylo přátelství.

„Kde jsou všichni?“ Zeptala jsem se Reiny. Bylo tady příliš velké ticho a klid. Soudě podle chakry v okolí tu bylo i málo přítomných. Na tom se mi něco nezdálo. Bylo to prostě moc.
„Většina šla omrknout jejich levé křídlo,“ pohodila hlavou v požadovaném směru, „a zbytek je u praporů. Většinou slouží jako komunikační kanál akorát.“ Informovala mě s jistým odstupem, jako kdyby mi sdělovala téměř něco bezvýznamného.
„A proč ty nejsi někde venku?“ Nadzvedla jsem obočí. Byla jsem s Reinou v týmu, věděla jsem až moc dobře, čeho je schopná. Proč jí tedy nechali tady?
Odfrkla si. „Znáš Shira. Zase nadělal víc nepořádku než užitku a přitom se stihl zranit. Sice eliminoval většinu nepřátelských průzkumníku ve skupině, ale neodešel bez placení. Takeru zatím nechce trhat stálé týmy.“ Pokrčila rameny. Její víra v nadřízené mě vždycky dostávala. Svěřit jim svůj život plně do rukou. Věřit jejich úsudku. To nebylo nic pro mě. Paranoia. Co víc na to jinak říct?

„Měla bych za ním zaskočit, co?“ Ujišťovala jsem se. Nechtělo se mi tam. V přítomnosti tohohle člověka, občas opravdu pochybuji, že to člověk je, jsem se cítila víc než jen nejistě. Netušila jsem, na čem jsem vlastně byla. Svým způsobem jsem mu i věřila. Mohla bych s ním mluvit o čemkoliv, věděla jsem, že by mě nezradil, ale jeho motivy mi zůstávaly utajeny. Protože nic není jen tak. Všechno má svůj důvod.
„To rozhodně, bude rád, že tě vidí živou a zdravou.“ Poznamenala bezelstně. Ačkoliv přesně to jsem hledala. Něco víc za tímhle prohlášením. Bezstarostně si založila ruce za hlavu a zapískala si známu melodii. Musela jsem se nad tím pousmát. Tohle se evidentně nikdy nezmění.

„Co se vůbec stalo, že ses ztratila?“ Zeptala se zvědavě, když jsme se pomalým krokem vraceli do tábora. Nebylo kam spěchat. Navíc kdo ví, kdy si zas v klidu budeme moct pokecat? Ne, že bychom si na to nenašly čas uprostřed bitevní vřavy, ale v zájmu přežití je lepší to nepraktikovat.
„Nevím. Skončila jsem v bezvědomí a netuším, jak dlouho jsem se tam mohla povalovat.“ Připustila jsem.
„Ale mise se zdařila, ne? K tomu všemu žiješ, což je dobré ke spokojenosti nás všech.“ To bylo diskutabilní prohlášení.
„Kdyby se nezdařila, tak jsem buď mrtvá, nebo na prohlídce jejich mučících praktik.“ Ušklíbla jsem se. Tak to mělo dopadnout. Místo toho jsem živá a zdravá, no v rámci možností.

Pokývala hlavou. „Nejspíš kvůli tomu nechce Takeru trhat stálé týmy. Vzhledem k tomu, jak bídně skončili tvoji spolubojovníci a málem i ty.“ Její naprostá nenucenost a klid s jakým hovořila, mě frustroval. Nehledě na to, že by se z toho dalo odvodit i pár věcí, které mě vcelku děsily. Proč by se Takeru staral o mě? Jasně, svým způsobem jsme byli přátelé, ale svým způsobem. On byl velitel ANBU, takže starat by se nijak zvlášť moc neměl.

Naštěstí z logického hlediska chtěl prostě předejít chybě, která se stala, když nechybělo málo a neuspěli jsme. Což byl přijatelnější důvod než ten předchozí. Přijatelnější, pravděpodobnější, praktičtější a hlavně jsem z něj nebyla frustrovaná.
„To dává smysl, přeci jen jsme sehraní a improvizace je mnohem uvolněnější.“ Souhlasila jsem, jak nejklidněji jsem dokázala.
Pootočila hlavu přes rameno a věnovala mi poněkud zvláštní pohled. Něco mezi pobavením a nechápavostí. Což mi hlava nebrala. Jinak se nevyjadřovala. V tiché spřízněnosti jsme došly před velitelský stan. Zašklebila se a popřála mi svým zvráceným způsobem hodně štěstí. Na co? Misi jsem splnila, v rámci možností, a přežila jsem. Takže k čemu bych potřebovala štěstí? Nechala jsem to plavat, odpověď se stejně nikdy nedozvím.

Vešla jsem dovnitř bez ohlášení. Věděla jsem, že o mně ví, až moc dobře. Seděl za svým stolem a znuděně si opíral tvář o ruku a četl nějakou zprávu.
„Takže ses nakonec rozhodla za mnou přijít?“ Bylo to spíš konstatování než otázka, každopádně nezvedl pohled od té zprávy a neprovrtal mě jím, což byl dobrý začátek. Jeho vševidoucí pohled byl sakra víc než nepříjemný.
„Nahlásit, že se všechno zdařilo, je taky součást mise, pokud si dobře vzpomínám.“ Odfrkla jsem si.
Koutek úst mu pobaveně zacukal a upřel na mě svoje tmavé oči. „Hlavně, že máš odpověď.“
Pokrčila jsem rameny. „Odpověď je velmi důležitá. Ale co když nemám otázku?“
„Pak nemáš správnou odpověď.“ Odvětil klidně.
„Debata o ničem,“ odfrkla jsem si, „úspěšně jsem přežila. Jako jediná a nepřátelský tým byl zastaven v postupu, přesně jak jsme všichni chtěli. Takže co dál?“ Přešla jsem rovnou k věci a přenesla jsem váhu z nohy na nohu. Nechtělo se mi znovu do boje. Ne když mi zbývalo tak málo času. Jenže rozkaz je rozkaz, a když jsem nedokázala utéct, tak mi nic jiného nezbývalo.

„Jak tě už jistě Reina stihla informovat, tak Shiro by se ještě pár dní neměl moc zatěžovat. Mám tu něco malého, co nebude vyžadovat jeho přítomnost. Zastavte se tu ráno obě.“ V překladu jí to vyřiď a dohlédni na to, ať je to ráno, ne v poledne. Zadržela jsem povzdech, jen jsem přikývla a otočila jsem se k odchodu.
„Am.“ Oslovil mě ještě. Otočila jsem hlavu přes rameno a jenom jsem nadzvedla obočí. Co ještě? Mám dohlédnout na to, aby byl Shiro opravdu v klidu a nezatěžoval se?Pff, děkuju, nechci.
„Je fajn, že seš zpátky.“ Usmál se. Byl to ten typ úsměvu, z kterého mu div neupadla čelist. Rozhořčeně jsem akorát zavrčela a šla jsem si po svých. Moc dobře věděl, že tenhle jeho úsměv jsem nesnášela. Byl příliš přirozený na to, abych ho mohla rozumně obvinit z manipulace a z bůhví čeho ještě.

Zašla jsem do stanu mediků. Nepřekvapovalo mě, že tam byli v podstatě všichni obyvatelé našeho malého tábora. Pozdravila jsem je kývnutím hlavy a vydala jsem se za tím černovlasým blbem, co evidentně trpěl sebedestruktivními sklony. Uchechtla jsem se. Ne, prostě byl tak šikovnej, až to bolelo a většinou hlavně jeho.
„…a nejspíš tam bude pěkně dlouho. Přeci jen známe svoje lidi, že?“ Zaslechla jsem Reinu. Kdo tady byl zas hlavní postavou v jejím klábosení?
„Tím bych si nebyl tak jistý.“ Zachechtal se Shiro, když mě spatřil. Pravou ruku měl celou zafixovanou, na tváři měl pár škrábanců a hruď měl taky celou obvázanou. Šmarjá, co zas vyváděl?
Reina se na mě otočila. „Jsi tu brzo.“ Na tváři měla jistý škodolibý úsměv. Brzo? Takže předtím byla řeč o mně? Velmi milé. Proč jenom mě to nepřekvapuje?

„Jo a zejtra ráno tam máme být my brzo.“ Zdůraznila jsem. Žádný takový, že jí zas budu tahat z postele někdy v poledne. Zamračila se.
„Takže z postele rovnou na misi? To beru!“ Zasmál se Shiro.
„To ani omylem.“ Zpražila jsem ho okamžitě, „ty,“ zabodla jsem mu ukazováček mezi klíční kosti, „nikam nejdeš a to je rozkaz.“
Povzdychl si. „Vy toho všichni naděláte, vždyť už jsem v pořádku i sestřičky vám to můžou potvrdit.“ Vyšpulil vzdorovitě bradu. Vyměnily jsme si s Reinou vševidoucí pohledy. Tohle byla stará a ohraná písnička. Prostě se z toho nějak vyvlíknout, hlavně aby už nemusel ležet a čekat, zatímco my děláme kdovíco a kdovíkde.

„Jo, jo, známe, slyšely jsme,“ mávla nad tím Reina rukou, „ale Takeru tu má stále hlavní slovo pokud vím. A jeho rozkaz by pro tebe měl být zákon.“ Není to zas moc? Zákon? Je to jenom rozkaz, nicméně co jiného je rozkaz než zákaz? A není snad zákaz zákon? Kousla jsem se do rtu. Velmi nepříjemné nad tím takhle uvažovat.
„Jak já mám vědět, že je to rozkaz od něj?“ Rozhodil rukama poněkud nabručeně. Naděje umírá poslední, což? Mírně jsem se nad tímhle pousmála. Některé věci se prostě nezmění a díky, bože, za to.

Reina měla co dělat, aby mu jednu nenatáhla. „Am u něj byla a přinesla nám rozkazy. Není to snad jasné?“ Zasyčela. Ne, není. Taky jsem si to mohla vymyslet jenom proto, aby se mohl ještě pár dní flákat. Nebo spíš z přehnaného strachu ho udržet dál. Takže co konkrétně z něj vypadne?
„Copak je Am jeho poslíček?“ Pokrčil rameny. Přitáhla jsem si nedalekou židli a v klidu jsem se posadila. Zatímco ty dva se tam klasicky dohadovali. Bylo to divné. Užívala jsem si tyhle známé věci. Až moc známé. Tiše jsem tam seděla a přemítala jsem nad tím, co se mohlo změnit. Tyhle věci jsem předtím neřešila. Proč teď? Jenom kvůli tomu, že můj čas se jistě krátí? Ve válce mohla smrt přijít kdykoliv. Takže tím by to být nemělo. Jenže možná konečná nevyhnutelnost. Válku bych za normálních okolností mohla přežít. S tímhle ale těžko.

Moc dobře jsem cítila, že slábnu. Neuběhla bych tolik, kolik předtím. Neměla bych dost síly ani chakry, abych metala jedno jutsu za druhým jako kdysi. Ne, život mě opouštěl. Možná proto jsem nakonec nedokázala utéct. Neznala jsem nic jiného než tohle. Svoje dva věčně hádající se týmový parťáky a všechny tyhle bývalé nebo stávající ANBU. Nejspíš jsem nechtěla umírat někde daleko od všech. Sama v neznámu. Ušklíbla jsem se nad svým sentimentálním naladěním. Byla jsem na tom opravdu bídně, když jsem nad tímhle vším uvažovala.
„Am?“ Vrátil mě do reality Shiro. Zvedla jsem k němu zrak a nadzvedla jsem obočí.

Následujícího rána, překvapivě opravdu rána, jsem s Reinou vešla do velícího stanu. Ty známé tmavé oči se na mě opět upřely. Okamžitě jsem si odfrkla a odvrátila jsem od něj pohled.
„Nějak brzo, ne?“ Záměrně si rýpnul.
Šlehla jsem po něm vražedným pohledem. „Když si tady někdo dal tak záležet, aby mi jednoznačně naznačil, že někoho budu muset zase tahat z postele a schytat pár kopanců,“ zhluboka jsem se nadechla, abych se mohla zbavit jedovatého tónu, „pak se stalo. Příště si možná dám sama čajový dýchánek ještě před obědem.“
Věnoval mi ten svůj neskutečný úsměv. „Ale až potom, co si poslechneš nejnovější rozkazy.“ Sebejistota sama. Zlostně jsem sevřela ruku v pěst. Grrr…
„Samozřejmě. Jinak by to bylo nepřijatelné.“ Souhlasila jsem ledově.

Reina po celou dobu mlčela. Stála vedle mě a pohled jí přeskakoval z jednoho na druhého. Nikdy do tohohle nezasahovala. Těžko říct proč. Jinak se ta její prořízlá pusa motala úplně do všeho.
„Každopádně, co po nás vůbec chceš?“ Přešla jsem k věci. Na jeho věčnou sebejistotu jsem nikdy neměla. Vždycky jsem prohrála na celý čáře, což mě víc než jen prudilo. Nakonec to bylo prosté. Přidělil k nám ještě jednoho mladšího člena ANBU. Mara. V podstatě jenom proto, aby se neřeklo a abych si mohla zahrát na chůvu. Jasný, velmi rád mě vytáčel, o tom nebylo sporu. Náš úkol byl ale velmi jednoduchý. Jenom nedaleko převzít zprávu od špeha, který byl na druhé straně příliš dlouho. Čertví na čí straně je teď, že? Proto ta opatrnost. Jakožto bývalý kapitán ANBU padla odpovědnost samozřejmě na mě. Nebyla jsem z toho nadšená. Nesnášela jsem ten pocit, že jsem zklamala a vzhledem k tomu, že se nedaleko očekávat nic jiného… Dříve či později.

Z větve stromu jsem sledovala prostranství před sebou. Za nedlouho by měl dorazit náš špeh. Pokud je tedy stále náš. Možná jsem byla jediná tohohle názoru, ale očekávat nejhorší se mi docela často vyplácelo. Nemilé překvapení pak totiž není až takovým překvapením, a když to má někdo na starosti, tak v zájmu svých podřízených, se mi to vždycky zdálo lepší. Povzdychla jsem se a opřela jsem se o kmen stromu. Podívala jsem se na svojí ruku. Jak už jsem i s bolestí jí jenom sevřela v pěst. Možná to nebyl nejlepší nápad. Vracet se. Díky mojí slabosti za to možná doplatí i někdo jiný. To nedopustím. Za žádnou cenu.

„Děje se něco?“ Ozval se z vysílačky hlas Reiny.
„Mělo by, ale zatím se nic neděje.“ Ušklíbla jsem se, i když to nemohla vidět. Byla pečlivě schovaná víc na západ ode mě.
„Ještě je čas, kapitánko.“ Poznamenal Maro. Tak mladý a tak klidný. Alespoň na první pohled, jak se od něj očekává.
Čas. To byla příliš cenná věcička, obzvlášť když jí nemáte čím uplatit. Zahnala jsem pryč tyhle myšlenky. Měla bych se soustředit jenom na tohle. Na svoje sentimentální žblebty si můžu najít čas jindy. Tady bylo v možném ohrožení pár životů. Nemohla jsem dopustit, aby se jim něco stalo. Bylo by to zbytečné…

Mezi stromy se mihl stín. Zaměřila jsem tam svojí pozornost. Na zemi kus přede mnou vyrostla postava zahalená v plášti s kápí. Vyrostla. Doslova a do písmene. Kromě záblesku jeho pohybů jsem ho neviděla, dokud nezastavil a nerozhodl se ukázat. Pokud opravdu změnil stranu, pak by byl boj komplikovanější, než jsem předpokládala. Seskočila jsem na zem před něj. Ve svalech mi bolestně zaškubalo. Nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost.
„Tebe jsem tu ještě neviděl.“ Ozval se s jistým pobavením v hlase. Očekávala jsem něco podobného, ale s dávkou opatrnosti. Ne výsměchu.
Pokrčila jsem rameny. „Na tom nesejde. Předej zprávu, ať už oba můžeme zmizet.“

Zahlédla jsem pod kápí úšklebek. Pobavený úšklebek. Ani si nedal práci s tím, aby skrýval svojí zradu. Buď opravdu věřil, že jsem tady sama a že mě zvládne nebo měl v rukávu pár es. V tomhle případě pár společníků v okolí. Nebo mu všechno bylo jedno.
„Nemám nejmenší důkaz věřit, že jsi skutečně ta, za kterou se vydáváš.“
Ušklíbla jsem se. „Já se za někoho vydávám?“ Zabodla jsem do něj pohled. „Nevšimla jsem si.“
Chvíli jsme se měřili navzájem pohledy. V naprostém tichu, kdy by opravdu byl slyšet spadnout špendlík. Dávala jsem si dobrý pozor, abych nechala uvolněné svaly a mohla bych snáz zareagovat. Čas ubíhal dál, nikdo nenarušil napjaté ticho. Všichni čekali na to, až někdo udělá první tah. Přestávalo mě to bavit. Moc to komplikoval a natahoval nevyhnutelné.

Odfrkla jsem si. „Dost týhle frašky. Proč prostě nevytáhneš zbraň a nepokusíš se mě zabít, aby nebyl k dostání žádný svědek tvojí zrady?“
Jakmile jsem to dořekla, tak jsem sebou trhla. Dostali se nám za záda! Jak se tak dobře ukryli, aby si jich nikdo z nás nevšiml?
Zcela automaticky jsem se otočila za sebe. „Reino, Maro!“ Stihla jsem houknout, než jsem musela uskočit z dosahu špehovy katany. Škrábl mě na levém předloktí. Jistě, byla to moje chyba. Samou hrůzou jsem mu přestala věnovat pozornost a tak toho využil. Bylo to tak logické.

Vytasila jsem katanu a snažila jsem se nevnímat zvuky boje za mnou.
Vyměnila jsem si s tím zrádcem pár úderů a odskočila jsem dozadu. Byl rychlý. Možná až příliš. Kdybych to rychle neukončila, tak mám problém. Nezbývalo mi nic jiného než ho něčím překvapit. Přesměrovala jsem svojí čakru do čepele. V tomhle jsem jako uživatel fuutonu měla menší výhodu. Vrhla jsem se na něj. Ze předu. Bez problémů vykryl můj útok a donutil mě ustoupit stranou. Pousmála jsem se. Nechala jsem svojí katanu zabodnutou v zemi kousek od něj. Vytasila jsem kunai a znovu jsem se na něj vrhla. Nevěnovala jsem pozornost tomu faktu, že jsem velmi rychle slábla. S každou další ranou byly moje paže těžší. To byl ale detail, který jsem neřešila.

Podařilo se mi ho dostat mezi mě a mojí katanu. Teď nebo nikdy. Nadechla jsem se a vyhledala jsem svojí chakru, která stále rezonovala okolo mojí čepele. Přišla na moje volání zpátky. Skrz jeho tělo, které se zakrvácené skácelo k zemi. Ještě žil, ale umíral. Uklidila jsem kunai a došla jsem si pro katanu. On jenom v prachu a v kaluži vlastní krve chrčel. Jednou přesnou ranou jsem ukončila jeho živoření a vydala jsem se k dalším bojům.

Podlomila se mi kolena, když jsem se zastavila. Opravdu jsem hodně zeslábla. Zavrčela jsem. Teď na takový věci nebyl čas. Jedním pohledem jsem zanalyzovala situaci. Vcelku se nám dařilo. Oba dva na sobě měli jenom pár škrábanců, ale taky na nich byla znát únava. Až na to, že na jejich kontě přibylo víc mrtvol. Proplížila jsem se čtyřem nepřátelským shinobi za záda. Jednoho se mi podařilo překvapit. Byli tolik soustředění na svůj boj, že si mě nevšimli, dokud jeden z nich nebyl mrtvý. Někdo do placu vhodil kouřovou bombu. Odskočila jsem dozadu. Sotva jsem stihla vykrýt další útok, přicházející ze zadu. Kdy…? Přetlačování s ním mě hrozně unavovalo. Cítila jsem, jak mi po tvářích stéká pot.

Soustředila jsem svojí chakru znovu do čepele. Pečlivě jsem svojí katanu přetvářela na jeden z nejostřejších nástrojů. Projela kovovou násadou jeho kopí jako horký nůž máslem. Sice stihl uskočit, ale přesto jsem na něm zanechala řeznou ránu. Moje chakra rezonovala okolo čepele. Neexistovalo pro mě momentálně nic jiného než jeho smrt. Byla jsem příliš unavená na to, abych myslela. Jen jsem ho chtěla navěky umlčet. Napřáhla jsem se k jisté ráně a připravila jsem se na další výdej svojí chakry, abych prodloužila dosah.

Zarazila jsem se. V jeho tváři se něco změnilo. Jeho pohled přeskočil ze mě na něco, co stálo za mnou. V druhou chvíli mi do zad někdo vrazil. Reina, která se snažila popadnout dech. Mysl mi zatemnil vztek. Na Reinu, na ostatní, na tuhle zpropadenou válku. Na nevyhnutelnou smrt a hlavně na sebe samotnou. Po tak dlouhé době ve mně opět vřela zuřivost. Tak silná a tak hořká…

Pořádně jsem si ani neuvědomovala, co se stalo dál. Jestli jsem je opravdu samou zuřivostí pozabíjela sama. Nebo jestli si nějakého ještě nepodal Maru. Na tom nezáleželo. Seděla jsem tam uprostřed mrtvol a v náručí jsem držel Reinu.
„Podej sem něco na zastavení krvácení!“ Houkla jsem téměř hystericky na Mara. Moje dlouholetá přítelkyně ztrácela příliš krve. Z rány na břiše se s každým dalším úderem jejího srdce valila další a další.
Zachechtala se tím svým zvráceným způsobem. „Obě víme, že mi není pomoci.“
„Nebuď hloupá!“ Zavrčela jsem, „dostaneš se z toho, přežila si už i horší věci.“
„Jo, horší věci, než když mi katana prošla břichem.“ Ušklíbla se, „to si ale po ruce měla vždycky nějakého medika. I když většinou jenom kvůli Shirovi…“ Hlas jí slábl. Celé její tělo se třáslo námahou a nejspíš i bolestí.

„Víš, jak bude nadávat, že to měl schytat místo tebe?“ Dovedla jsem si to až příliš reálně představit. Shiro byl vždycky ten, co skončil zraněný. Mě a Reině se dařilo většinou vyváznout bez větších komplikací. Nakonec Shiro, ten neskutečně šikovný blb, co evidentně trpí sebedestruktivními sklony, z nás bude žít nejdéle. Vcelku ironie…
„Nad čím uvažuješ?“ Zeptala se mě tiše.
„Bylo to zbytečné. Tohle není válka ani jedné z nás. Proč pak bojovat?“
Znovu se zasmála, zatrpkle. „Stále jsi to nepochopila, co? Bojovala jsem za svoje přesvědčení, za tebe, svoje přátele. Celý život jsem nedělala nic jiného,“ snažila se popadnout dech, „nic jiného neznám. Jsem ráda, jak to nakonec dopadlo. Tohle je… dobrá smrt.“
„Je to válka. Jenom rozkazy a jatka.“
Chrchlavě se zasmála. „Pro samé oči nevidíš!“ Znovu se snažila chytit svůj dech, „ty, vždycky ta objektivní s neosekanym úhlem pohledu,“ zašklebila se, „ale to, co ostatní chápu a berou jako samozřejmost, zase nevidíš.“

Pokrčila jsem rameny. „Jsem, kdo jsem.“
Roztáhla svoje pobledlé rty do úsměvu. „Ty víš, co je pravda. Jen si to budeš muset přiznat. Jsi, kdo jsi.“ Zopakovala unaveně, „nemělo by mě překvapovat, že nebrečíš, ani když ležím na smrtelný posteli, co?“ Vykašlala svojí vlastní krev. Nasládlou ale přesto cítit po železe.
„Reino…“ To bylo jediné, na co jsem se zmohla.
„Ne, jsem ráda, že nebrečíš. Sice bych to viděla poprvé, ale jako poslední věc to vidět nechci.“ V jejích vždycky tak živých očích se objevily slzy. Vyčarovala jsem na svojí tváři úsměv. Patřil jenom jí a těm posledním chvilkám, které jsem s ní v tichu strávila, dokud její srdce nedoběhlo k cíli. Zavřela jsem její oči, které už postrádaly všechen ten elán. Mechanicky jsem vstala a s jejím chladnoucím tělem v náručí jsem se vydala zpátky. Maro celou dobu mlčel. Tvářil se jako kostka ledu, přesně tak jak mu bylo vštěpováno do hlavy, od té doby, co se dal k ANBU.

Pořádně ani nevím, co se stalo potom, co jsme se vrátili zpátky. Její tělo jsme pohřbili v tichosti pod jedním stromem. Jenom na Shirovi bylo poznat, že trpí. Ostatní se tvářili poněkud netečně. Masky ledového klidu. Svému jedinému žijícímu týmovému partnerovi jsem se nedokázala podívat do tváře. Neprohodila jsem s ním ani slovo. Dlouhou chvíli jsem uvažovala nad tím, zda jít do velitelského stanu. Ne, za velitelem, ale za svým přítelem. Ukázat mu svojí vlastní slabost a chybu. Nechtěla jsem. Bylo načase si přiznat, že jsem byla přítěž. Je třeba převzít zodpovědnost za svoje činy. Zhluboka jsem se nadechla a vešla jsem dovnitř.

Seděl na svojí židli. Nohy měl na stole. Klidně položené na rozházených papírech. Byly to jenom papíry, i když tak důležité jako jsou zprávy a hlášení. Stále to byly jenom papíry. Pohled mu sklouzl ze stropu stanu na mě. Odvrátila jsem odporem zrak. Odporem sama nad sebou.
„Co se stalo?“ Zeptal se poněkud opatrně a jemně. Tenhle tón jsem od něj nikdy neslyšela. Proto jsem k němu na okamžik zvedla hlavu, ale jenom na ten kratičký okamžik, ne delší než nádech.
„Byla to moje chyba. Plně za to přebírám zodpovědnost.“ Poznamenala jsem prostě s tou dávno naučenou maskou věčného klidu.
„Dokud mi nepovíš, co se stalo, pak nemůžu posoudit, jestli to tvoje chyba opravdu byla.“ Poznala jsem v jeho hlase náznak obav. Došla jsem k jeho stolu a posadila jsem se na volnou židli. Nic neřekl na to, že jsem v podstatě porušila etiketu. Jenom sundal nohy ze stolu a nepřestal mě pečlivě analyzovat tím svým pohledem.

Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahy. „Ten váš špeh není nic jiného než zrádce. Jeho přátelé se nám, ale nějakým záhadným způsobem dostali za záda, aniž by si jich někdo všiml. Zrádce je mrtvý o to jsem se postarala sama, ale když jsem se vrátila k nim, tak jsem měla přijít o krk. Kvůli svojí nepozornosti, jenže Reina to odnesla místo mě. Zbytečně…“ Slova se mi zadrhla v krku. Zbytečně za mě položila život. Já jsem umírala, příliš velkou rychlostí. Kdyby tomu tak nebylo, stačila bych je vyřídit, aniž by se někomu z nás cokoliv vážného stalo. Jenže jsem slábla, ale to nic neměnilo na tom, že na mě všichni spoléhali…

„Tahle chyba je pochopitelná. Stane se. Nemůžeš předvídat všechno,“ snažil se mě ukonejšit, ale já vzdorovitě zavrtěla hlavou, „a nezemřela zbytečně. Ochránila tě.“ No právě, ochránila mě, i když já už jsem v podstatě na smrtelný posteli. Vysávalo to ze mě sílu i chakru. Nedalo se to zastavit. Byl to dluh, který musí být splacen. Proto to bylo zbytečné. Všechno bylo zbytečné! Překvapeně jsem zamrkala. Viděla jsem rozmazaně a na tváři mě něco zalechtalo. Ušklíbla jsem se sama nad sebou. Málem bych už nepoznala ani slzy. Měla jsem chuť se smát, ale nedokázala jsem to.

„Zbytečně…“ Zašeptala jsem znova.
„Bojovala a padla, aby tě ochránila. To není zbytečné.“ Informoval mě znova.
Místo smíchu se ze mě vydraly další vzlyky. Naštvaně jsem vstala ze židle.
„Ty to nechápeš! Bylo to zbytečné!“ Zakřičela jsem mezi vzlyky a třesoucími prsty jsem se snažila zbavit rukavice. Skrz slzy jsme toho moc neviděla, ale podařilo se mi to.
„Já umírám! Proto to bylo zbytečné!“ Ukázala jsem mu svoje prokletí, které jsem si způsobila sama. Stínové provazce už mě jenom neomotávaly a nesvíraly. Vpíjely se do mých svalů a cév jako parazit.
„Na svojí minulé misi,“ začala jsem klidně vyprávět, svěřit se, „to nešlo všechno tak hladce, jak se na první pohled zdálo. Bylo jich mnohem víc, než ti nahoře předpokládali. Byla to léčka. Přepadli nás. Nečekaně. Neměla jsem jinou možnost než to použít. Moji spolubojovníci už v tu dobu byli po smrti a tohle byl dobrý způsob, jak jich vzít pár ještě sebou.“

„Byla jsem ale příliš utahaná a slabá, než abych to vydržela do zdárného konce. Za tak masivní nárůst síly a chakry jsem musela zaplatit. Zbývali ještě minimálně dva, když jsem upadla do bezvědomí. Docela jsem se divila, že jsem se vůbec probudila. O to větší překvapení to bylo, že jsem ležela tam, ne v jejich mučírně.“ Neměla jsem odvahu na to, abych se mu podívala do tváře. Byla jsem jenom přítěž. Zbytečná přítěž, co neměla jít na tuhle misi. Co se měla vytratit, když měla možnost. Nebo ještě líp-zemřít.

„Nechci být přítěž. Hnusí se mi to.“ Zašeptala jsem a zvedla jsem k němu pohled. Chtěla jsem ho zase ihned sklopit, ale překvapením jsem nemohla. Tohle bylo poprvé, co na něm nebyla znát ta jeho věčná a neochvějná sebejistota. Začal pochybovat. Nedokázala jsem z jeho tváře nic jiného vyčíst. Měl tam toho příliš. Ani jsem to vlastně nechtěla vědět. Co přesně si musel myslet o odpadu, kterým jsem byla. Nic neříkal. Jen se mi chvíli díval do tváře a pak na mojí odhalenou ruku. V očích se mu objevilo něco, co bych tam rozhodně nečekala. Bolest? Nebyla jsem si tím úplně jistá. Ale proč…?

„Bude lepší, když odejdu.“ Poznamenala jsem tiše a chystala jsem se k odchodu. I když jsem v podstatě nechtěla odejít. Konečně jsem si to uvědomila. Našla jsem ve válce smysl proč bojovat. Abych nezapomněla na to, kdo vlastně jsem a jaká je moje pravda. Hlavně abych svoje nejbližší ochránila před touhle nenasytnou požíračkou životů. Teď jsem chtěla bojovat, i když jsem byla tak slabá…
„To není nutné.“ Ozval se a hlas měl plný pocitů a emocí. Nepoznávala jsem ho. Kam se poděl ten vždy sebejistý a klidný Takeru? Teď na něm bylo až moc dobře vidět, že je všechno jenom ne klidný.
„Můžu mít tedy poslední přání?“ Zeptala jsem se s nadějí.
Upřel na ty svoje hluboké tmavé oči a přikývl.

„Pošli mě k hlavnímu boji. Nechci zdlouhavě umírat. Vždycky jsem chtěla umřít v boji za svojí svobodu, pravdu, přesvědčení a přátele.“
„Zítra ráno tam odchází jedna skupina. Vede je Izumi, připoj se k nim, jestli opravdu chceš.“ Nechal mi možnost výběru. To od něj bylo milé, ale zbytečné. Byla jsem pevně rozhodnutá. Jen jsem přikývla a otočila jsem se k odchodu.
„Am.“ Ozval se ještě. Když tohle udělal minule, tak mě svými slovy překvapil. Co to bude teď? Pootočila jsem hlavu přes rameno, stejně jako minule a vyčkávala jsem, co z něj vypadne. Jeho pohled se střetl s mým. Znejistěla jsem pod tíhou všech pocitů, o kterých jsem ani netušila, že je vlastním.
„Budeš mi chybět.“ Zašeptal s podivnou směsicí něhy a bolesti. Až se mi z toho rozklepaly kolena. Proč? Nechápala jsem to, ale teď už to bylo jedno. Nezáleželo na tom. Věnovala jsem mu úsměv. Bez jisté dávky morbidnosti, zatrpklosti a jízlivosti. Úsměv, který jsem nepoužívala léta, až jsem pomalu začínala zapomínat, co je vlastně zač. Znovu jsem na tváři ucítila jednu osamocenou slzu. Rychle jsem se otočila a pokračovala jsem v cestě, abych jí před ním ukryla.

Takeru musel vědět, že už jsem se rozhodla a evidentně už informoval Izumi. Na nic se mě nevyptávala a v podstatě mě neřešila. Stejně jako nikdo z nich. Fungovala jsem jako samostatná jednotka, co s nimi jenom cestuje. Víc jsem si nemohla přát. Takeru pro mě opravdu udělal víc, než musel. Nechápala jsem proč přesně, ale přeci jen už to bylo jedno. I když nadrbou stranu bych měla před koncem ráda jasno. Ale chtít je asi jediné, co můžu, heh…

Začínala jsem litovat, že jsem neznala jméno té blonďaté dívky z hostince. Měla pravdu, jenom já jsem to odmítala vidět. Zklamala jsem jí. Ráda bych jí ještě řekla, že jsem našla svojí pravdu, proč bojovat ve válce. Nebylo mi to už přáno. Hlavní bojiště se pomalu ale jistě blížilo. Bála jsem se? Samozřejmě, že jsem měla strach. Smrt byla jedna velká neznámá, děsilo mě, stejně jako většinu lidí, právě to neznámo, co čeká za ní, o čem nemůže nikdo vyprávět. Ale byla jsem si jistá, že to takhle chci. Nakonec zemřu, tak jak jsem vždycky chtěla.

To bylo mnohem víc, než v co jsem se odvážila kdy doufat.
Dorazili jsme na bojiště, bitva už byla dávno v plném proudu. Jeden ani nevěděl, kde původně ležela která strana. To ale bylo jedno. Kývla jsem na Izumi a beze slova jsem její skupinu opustila. Nikdo na mě nevolal, nikdo po mě nic nechtěl. Takeru mi opravdu splnil moje poslední přání na jedničku. Usmála jsem se. V tomhle naladění jsem skočila do bitevní vřavy. Vstříc své smrti.