Arigatou 18-19 - SPECIÁL

Na vodě:

„Tajine-sama,“ oslovil feudálního pána Země Kopců jeho rádce, Gonruo, „posily by sem měly do týdne nebo do dvou dorazit.“
Feudální pán se svýma bílýma očima díval na horizont za oknem. Stejně jako obvykle, svého rádce ignoroval.
Gonruo se uklonil a odešel z komnaty.
Jakmile za ním zaklaply dveře, vletěl oknem do komnaty feudálův modrý orel. Sednul si na bidýlko poblíž svého pána a tiše něco zakrákal.
Tajine se na něj překvapeně zahleděl, načež k němu promluvil: „Pluly lodí, která se potopila, říkáš?“ a znovu se obrátil k oknu.
„Pak jim tedy pošlu pomoc. Doufám, že jsou to lepší ninjové, než jak se mi zatím jeví.“
S posledním slovem luskl feudální pán prsty a téměř okamžitě se ve dveřích znovu objevil Gonruo.
„Tajine-sama?“ ptal se překvapeně.
„Svolej mi stínové shinobi,“ poručil feudál, aniž by se na svého rádce podíval.
„Mám pro ně misi.“
Gonruo se znovu uklonil a chtěl už odejít, když ho jeho pán ještě zastavil.
„Počkej! Ty dva vezmi také.“
Feudálův rádce vyslechl rozkaz, uklonil se a odešel.

„Ta voda je hrozně ledová,“ uvažoval Naruto, klepaje se zimou, která vládla po celém širém moři. Situaci navíc stěžoval hustý déšť.
Každý, kdo o Narutově situaci věděl, ho teď sledoval. Každý věděl, co se mu stane.
„Nemá šanci tohle přežít,“ šeptl jeden námořník druhému.
„To ne,“ odpověděl mu druhý, „je mi ho docela líto. To nikdo nemá na svém kusu dřeva ještě místo?“
Každý uvažoval podobně, nikdo však Narutovi nemohl pomoci. Vyměnit si s ním místo by sice znamenalo jeho záchranu, ale způsobilo smrt jeho zachránci. A to nikdo riskovat nechtěl.
„Naruto-kun,“ dívala se na něj se strachem v očích Hinata.
„Nemůžeme mu pomoct?“ obrátila se s nadějí na Shina.
„Nic mě nenapadá,“ odvětil.
Hinata se ještě podívala na Naruta. Ten už nestíhal šlapat vodu, protože mu pomalu docházely síly.
„Nebude trvat dlouho a utopí se,“ šeptl najednou jakýsi námořník nedaleko Hinaty. Obrátila se na něj.
„Nemluvte takhle!“ okřikla ho, až se k nim všichni včetně Naruta obrátili.
„On už toho hodně prožil a prostě musí přežít! A přežije! Ať se stane cokoliv, on přežije!“
Muž se na Hinatu díval soucitným pohledem.
„A co chceš dělat, malá?“ zeptal se po chvíli.
„Otevři oči! Nemůžeš mu nijak pomoct.“
„Já můžu!“ křičela Hinata, „a taky to udělám!“
Každý, kdo je teď sledoval, čekal, co Hinata udělá. A každý do jednoho vydechl překvapením.
„Hinato…“ špitl Naruto, rovněž překvapeně.
Hinata se totiž právě pustila kusu dřeva, který jí doposud sloužil jako záchranný člun.
Začala šlapat vodu, někdo ji však chytil za ruku. Otočila a spatřila toho samého námořníka, se kterým mluvila před chvílí.
„Vážně ti ten kluk stojí za celej život, holka?“
Hinata se znovu obrátila k Narutovi a zase zpátky. Dál už nic neříkala, jen kývla a vysmekla se námořníkovu sevření.
„Naruto,“ oslovila ho, když k němu doplavala, „chytni se tamtoho kusu dveří,“ a ukázala na dřevo, kterého se před chvílí sama pustila.
„Hinato, já nemůžu… nemůžu tě tady takhle…“
„MUSÍŠ!“
Po Hinatině posledním slově Naruto nic neříkal.
„Ty už dlouho nevydržíš,“ pokračovala po chvíli Hinata, „prostě tě tady vystřídám. A když se nepůjdeš chytit těch dveří, tak já taky ne.“
Naruto se na Hinatu ještě chvíli překvapeně díval, potom však odvětil: „Pak tě tu znovu vystřídám,“ a z posledních sil přeplaval několik metrů ke kusu dřeva, kterého se držel i Shino.

Hinata tam šlapala vodu už téměř hodinu a také jí už docházeli síly. Naruto si toho všiml.
„Hinato!“ vykřikl starostlivě a okamžitě se pustil kusu dřeva.
Najednou však zjistil, že sám nenačerpal dost energie, aby dívku vystřídal. Hinata se na něj dívala se stejným strachem v očích, s jakým se on díval na ni.
„Hinato-sama,“ ozval se najednou hlas, ke kterému se okamžitě všichni otočili.
„Neji?“ ptal se překvapeně Naruto, když uviděl, jak se Hinatin bratranec na svou sestřenici usmívá.
Poté už Neji neříkal nic a pustil se svého kusu dřeva. Naruto se usmál a znovu se chytil svých dveří, stejně jako Hinata Nejiho stěžně.
Podobně to probíhalo i o další hodinu a půl později, když síly docházeli i Nejimu. Toho vystřídal Kiba, kterého o další hodinu později vystřídal Shino.
To však už byla noc, která způsobila prudký pokles teploty jak nad vodou, tak pod ní. Shino v ledové vodě, do které navíc stále hustě pršelo, nevydržel ani půlhodinu.
„Shino-kun,“ křikla starostlivě Hinata, nevystřídala ho však. O pár metrů vedle se totiž kusu dřeva pustil znovu Naruto.
„Vystřídám tě, Shino,“ řekl mu.
Shino kývnul a plaval se znovu chytit dřeva.
„Ta voda je ještě mnohem ledovější, než předtím,“ přemýšlel Naruto, „a navíc se mi pořád úplně nevrátily všechny síly.“
Napadlo ho dokonce, že byla chyba vystřídat Shina, hned tu myšlenku však zapudil.
„Ne! Udělal jsem správnou věc! Zachránil život přítele!“
V ledové vodě nebylo možné vydržet dlouho a Narutovy došly síly už asi po dvaceti minutách.
„Naruto-kun,“ špitla Hinata a znovu se pustila dřeva.
„Pojď zase místo…“ najednou však všichni strnuly překvapením.
Dřeva se totiž nepustila jenom Hinata, ale také ten námořník, který jí před pár hodinami její hrdinský čin rozmlouval.
„Ty už nemáš sílu, malá. Nevydržela bys v té vodě ani pět minut. Já toho hocha vystřídám.“
Hinata se na námořníka chvíli překvapeně dívala, potom se však usmála, kývla a znovu se chytila stěžně.
Naruto přeplaval k něčemu, co mohla být stěna kapitánovy kajuty, a chytil se toho.
Kapitánova kajuta… když tak o tom přemýšlel…
„Kde je vůbec kapitán?“
Námořník, držící se stejného kusu dřeva, se rozhlédl kolem.
„No jo! Hej lidi!“ křičel, „ten kluk má pravdu! Kde je kapitán?!“
Všichni se rovněž začali rozhlížet, načež Kiba, držící se právě dveří společně se Shinem, ukázal na místo, kde ještě před pár hodinami byla střecha kapitánovy kajuty.
„Támhle něco plave! Možná to je on!“
„Poplavu se tam podívat,“ řekl námořník, který se držel kusu dřeva s Narutem.
„Vážně je to on!“ křičel po chvíli na všechny.
„Utopil se?“ ptal se Naruto rychle.
Námořník hned neodpovídal, najednou se však Shino pustil kusu dřeva a připlaval k němu a kapitánovi.
„Tenhle výraz mi něco připomíná,“ řekl po chvíli.
V tu ránu všichni ztichli.
„Co?“ ptal se nedočkavě Naruto.
Shino také hned neodpověděl, jen se mu v hlavě zjevila vzpomínka ze začátku jejich cesty.
„Stejný strach v obličeji měl i Dabaru, jeden z těch dvou bratrů, kteří tenkrát unesli Hinatu,“ řekl po chvíli.
„Ale ten byl přeci v kómatu!“ křikla polekaně Hinata.
„Takže takhle se utopil,“ řekl Naruto.
„A proto taky nereagoval, když jsem na něj volal,“ přemýšlel Shino.
„Ale kdo…“ hlesl Kiba, nepokračoval však.
„Nikdo z nás není schopný vyvolat kóma,“ řekl najednou jeden z námořníků. Druhý mu na to hned kývnul: „To je pravda. Musel to být nějaký ninja.“
„Jediní ninjové na lodi jsme tady ale my,“ řekl podrážděně Naruto, „proč bychom asi zabíjeli kapitána?“
„To nevím,“ přiznal námořník, „ale jako poslední s ním byl v kajutě támhle ten!“ a ukázal na Shina.
„Jo!“ vykřikl najednou jiný námořník, „třeba nás chtěli od začátku jenom zabít! A až my umřeme, oni se zachrání nějakou super-vodní-turbo-záchrannou technikou! Když tak o tom přemýšlím, to ty jsi byl v podpalubí! A měl jsi přístup k přetlakovým dveřím!“ a ukázal na Naruta.
„Spadli jste snad všichni na hlavu, nebo co?“ rozkřičel se najednou námořník, který šlapal vodu.
„Jsme v tom všichni namočený stejně! A tihle ninjové se chtějí jenom dostat na druhou stranu! A ještě nám za to zaplatili! Nakonec měli pověření od feudálního pána, že jsou na misi, nebo co!“
„Tak ať nám ukážou to pověření!“ křikl další námořník.
„To měl kapitán v šuplíku ve své kajutě,“ připomněl mu další z námořníků, tentokrát z opačné strany.
„To už ti si neukážou.“
„Pak není žádný důkaz v jejich prospěch!“ křikl znovu námořník.
„Ale jo, je!“ řekl znovu ten z opačného konce chumlu, „tu mrtvolu přeci našel jeden z nich! Další z nich na ni upozornil! A další teprve poznal, že jde o kóma! Navíc řekl, že už to předtím někde viděl.“
„A kdo to potom mohl být, když ne oni?!“
„Jsou na misi,“ řekl nějaký velmi starý námořník, který zatím nepromluvil.
„Tak mají snad i nepřátele, ne?“
„Ale kvůli tomu přece nemusí ohrožovat i nás!“
„Nás taky neohrožují!“ připomněl mu ten, který šlapal vodu, „to potopení naší lodi byla jen nehoda. Sám jsem viděl, jak jsme narazili do skály!“
„To mohlo být zmanipulovaný! Slyšel jsem o iluzivních technikách ninjů!“
„Genjutsu!“ vykřikl najednou Naruto, načež hádka skončila, protože se na něj teď všichni dívali.
„Má pravdu,“ přitakal Kiba, „jestli byl kapitán chycený v nějakém genjutsu, loď mohl snadno navést na tu skálu, aniž by si toho všiml. A technika potom mohla způsobit jeho kóma.“
„Ale které genjutsu je dost silné, aby ti způsobilo kóma?“ zeptala se po chvíli ticha Hinata.
„To nevím,“ řekl Naruto, „ale náš soupeř je dost silný.“
Konec osmnácté části.

Ohněm proti ohni:

„Pozdě, Sasori. Vyhrál jsem já. Taisei kaki!“ křikl Rhonoki a všude se znovu rozhořel modrý oheň. Sasori zavřel oči.
„Takže tohle znamená konec?“ ptal se v duchu sám sebe.
„Je tohle… smrt?“
Necítil nic, co by bolelo. Srdce, jediná část, která v Sasorim doopravdy žila, se zdálo být úplně v pořádku.
„Možná… už jsem mrtvý… proto to nebolí.“
Pomalu otevřel oči. Uviděl však něco, co nečekal. Překvapenou Rhonokiho tvář. Když se však rozhlédl, překvapení se objevilo i na jeho vlastní tváři.
„Na poslední chvíli, sensei,“ usmála se na loutkáře mladá dívka.
„Isabel?“ ptal se překvapeně Sasori, načež se obrátil na druhou stranu.
„Naki?“ ptal se znovu stejně překvapeně.
Před Sasorim teď stály dvě loutky, jednu z opodál ovládala Isabel, druhou Naki, jeho dva studenti. Obě lidské loutky kolem Sasoriho vytvořily chakrový štít, který modrému ohni zabránil dostat se k Sasoriho srdci.
„Jak jste unikli tomu druhému?“ ptal se Sasori.
„Bojovali jsme s ním,“ vysvětloval Naki, „a vyhráli jsme,“ usmál se pyšně.
Rhonoki ztuhl hrůzou.
„Je možné,“ uvažoval, „že tyhle dvě dětičky dokázaly přemoct Midoriho?“
„Všechno vám vysvětlíme později, sensei,“ ozvala se pro změnu Isabel.
Po jejích slovech se všichni tři obrátili směrem k Rhonokimu. Ten se jen znovu arogantně usmál.
„Budeme vás bránit, sensei, zatímco vy po něm půjdete,“ řekla Sasorimu jeho studentka, Sasori však zakroutil hlavou.
„Tenhle soupeř není hloupý. Půjde nejdřív po vás,“ vysvětlil.
„Co tedy navrhujete?“ zeptal se Naki.
Rhonokimu se najednou ozval v hlavě něčí hlas.
„Rhonoki?“
„Midori! Co se stalo?“
„Ti dva spratci mě obelhali. Utekli mi.“
Rhonoki teď vypadal, že se mu opravdu ulevilo.
„Oba jsou tady. Přišli Sasorimu v poslední chvíli na pomoc.“
„Jste pořád na tom samém místě? Budu tam co nejrychleji.“
„Tak si ale pospěš! Mám už málo chakry.“
Další odpovědi už se Rhonokimu nedostalo, Midori nejspíš už vyrazil.
„Jen se držte dál,“ řekl po delší odmlce Sasori a sám vykročil dopředu.
„On už nepoužije Taisei kaki. Na to má příliš málo chakry.“
Mistr loutkář předpažil ruce a na dlaních se mu otevřely dva otvory. Rhonoki chvíli přemýšlel, k čemu jsou, najednou z nich však vyšel pronikavý plamen.
Ohnivý ninja rychle začal skládat pečetě, najednou se však předním něco mihlo.
Zdvihl hlavu, aby se podíval, co to je, když v tom spatřil svého přítele, Midoriho. Stál předním, v rukou už držel pečeť tygra, pro ohnivé elementy.
„Katon: Ryuuka no Jutsu!“ vykřikl a začal chrlit oheň.
Sasoriho plamenomet a Midoriho ohnivá technika se střetly a oba plameny se snažily přebít ten druhý.
Rhonoki, Isabel a Naki to vše jen sledovali. Ohně se už dlouho držely stále na stejném místě. Očividně bylo Midoriho jutsu na stejné úrovni jako to Sasoriho.
„Ksakru,“ přemítal Sasori, „kdybych teď mohl použít vodní děla... někdo by musel tohohle na chvíli zaměstnat…“ pohled mu sklouzl k jeho studentům.
„Isabel, Naki!“ zavolal si je k sobě (Taisei kaki kolem Sasoriho už zmizelo), „potřebuju, abyste toho Midoriho na chvíli zaměstnaly, abych mohl použít…“
„To si nemyslím,“ ozval se arogantní hlas.
Sasori, Isabel i Naki se za ním otočili a spatřili Rhonokiho, celého zřízeného z předešlého boje, ale stále se usmívajícího a stojícího na nohou.
„Tenhle už má málo chakry,“ uklidňovala Isabel svého bratra, „toho zvládneme i my.“
Na slova své sestry se Naki jen uchichtl.
„To já přeci vím, Isa…“
„Myslíte si, že mě porazíte?“ ozval se znovu Rhonoki, „mám sice málo chakry, ale rozhodně si ještě poradím se dvouma harantama, co si musí vymýšlet vyhrané souboje, pro pocit vítězství. Řekl bych, že jste se s Midorim vůbec neutkali. A…“ pohled mu sjel k momentálně naprosto neaktivním loutkám, „…řekl bych, že jste Midoriho schopnost vycítit cizí chakru obelhali chakrou z těch lidských loutek.“
„On to ví…“ blesklo najednou Nakimu i Isabel hlavou.
„Říkal jsem vám, že je chytrý,“ připomněl se Sasori, „vy dva teď utečte, já je zdržím. A vyřiďte Itachimu, že Ryouyou jsou aktivní.“
„Itachimu?“ podivil se Naki.
„Takže už znáš jednu naší konkrétní členku,“ pousmál se uznale Rhonoki.
„Aby ne. Zvlášť když jde o někoho, jako ona. Itachi už se zmínil, že k vám patří. Před pár lety jsme však dostali zprávu, že je mrtvá. Bez ní byste se ale znovu nepohnuli, mám pravdu?“
Rhonoki jen pomalu párkrát tlesknul rukama.
„Taky jsi docela chytrý, Sasori,“ uznal.
„Ale už bylo dost hraní, ne?“ Sasori se zamračil, načež jednu ruku namířil proti Rhonokimu.
Ten to zpozoroval na poslední chvíli, rychle však stačil udělat všechny čtyři potřebné pečetě.
„Katon: Ryuuka no Jutsu!“ napodobil svého přítele.
„Může nás zdržet, teď už ale nemůže vyhrát,“ ozval se v Rhonokiho hlavě znovu Midoriho hlas.
„Když nás ale zdrží, selhali jsme. Akatsuki se o nás dozví!“
„Pak nás nesmí zdržet příliš dlouho.“
„Isabel, Naki!“ oslovil Sasori znovu své učně.
„Teď máte možnost utéct!“
Isabel ani Naki se však nepohnuli.
„Phe!“ začal po chvíli Naki, „teď, když jsou naši soupeři tak bezmocní? To nikdy!“
Najednou se rozeběhl s kunaiem v ruce proti Rhonokimu.
„Bláhový kluk,“ pousmál se Rhonoki, jak jen mu to používání jutsu dovolovalo.
Když už byl Sasoriho učeň přímo u ohnivého ninji, Rhonoki najednou pustil pečeť tygra, kterou držel v ruce, a naslepo po něm hmátnul. Hned chytil kluka za ruku s kunaiem, jediným pohybem mu ji vykloubil a zase pustil.
„Naki!“ vykřikla zděšeně chlapcova sestra, když uslyšela jeho bolestný výkřik.
„Ale co to…?“ zarazila se.
Rhonoki sice pustil pečeť tygra, jeho ohnivé jutsu však bylo stále aktivní.
„Rhonokiho schopnost,“ zaradoval se v duchu Midori, „je to mistr ohně. Musí sice skládat pečetě, nemusí je však držet v průběhu samotného jutsu.“
Isabel se na Sasoriho soupeře ještě chvíli vystrašeně dívala, pak však vzala Nakiho za zdravou ruku a oba rychle zmizeli z bojiště.

Ačkoli se Rhonoki i Midori snažili, oheň ze Sasoriho plamenometů byl moc silný. Ani jedna strana dlouho nezískávala převahu, nakonec však techniky ohně pomalu začali překonávat loutkářské umění.
Po necelých dvou hodinách Sasoriho plamenomety vypověděly službu a zhasly. Ve stejný okamžik však službu definitivně vypověděla i Rhonokiho chakra.
Midoriho plameny Sasoriho minuly jen o kousek. Loutkář stihl uhnout, protože bod, ve kterém se před chvílí střetávaly jejich plameny, byl dostatečně daleko.
„Vypadá to, Sasori, že ti dochází šťáva,“ poznamenal Midori.
Sasori na to nic neodpověděl, ani se nijak nezatvářil. Zpod pláště si totiž tajně vyndával svitek pro vodní děla.
„Neřekl bych,“ odpověděl nakonec, znovu předpažil ruce a chystal se vystřelit proti Midorimu dávku vody, hlavou mu však bleskla slova někoho, čí hlas dobře poznával.
„Sasori! Schůzka Akatsuki. Hned!“
„Takže Isabel a Naki už dorazili,“ pousmál se loutkář.
Midori při Sasoriho pohybu rychle začal skládat další pečetě a Rhonoki sáhl pod svůj plášť a vytáhl několik kunaiů. Oba však ztuhli, jakmile si všimli Sasoriho výrazu.
„Je mi líto, pánové, ale už nemá smysl vás zdržovat. Navíc musím na schůzku Akatsuki a nerad nechávám někoho čekat.“
S těmi slovy se obrátil a chtěl odejít, Midori za ním však křikl: „A ty si myslíš, že tě jen tak necháme zmizet?“
Chtěl použít nějaké další jutsu, Rhonoki ho však zarazil: „Počkej.“
Pak se sám obrátil proti Sasorimu a bez jakékoli pečetě udělal jediné jutsu, kterého byl se svou momentální zásobou chakry schopen: „Živel ohně: Technika přemístění!“
Kolem Midoriho a Rhonokiho se objevil modrý oheň. Když se po chvíli rozplynul, ani jeden ze Sasoriho soupeřů už tam nebyl.
Midori se chvíli pokoušel znovu převzít kontrolu nad přemístěním, Rhonoki mu v tom však tentokrát zabránil. Když bylo přemístění kompletní, oba stáli nedaleko Skryté Písečné.
„Proč jsi ho nechal jít?“ ptal se Midori klidným hlasem.
„Sasori měl pravdu,“ začal vysvětlovat Rhonoki, „nemělo smysl dál bojovat… a riskovat život pro nic.“
Konec devatenácté části.