Shadow on Soul

Někde v Ohnivé zemi, u jeskyně, která byla srovnána ze zemí.

Obloha byla zatažená a hustě pršelo. Tvář krajiny nevytvořila příroda, ale člověk. Člověk, který chtěl pomstít. Bylo slyšet pouze kapky dopadajícího deště, jež máčely zem a tiché, tlumené vzlyky. Pod stromem ležela černovlasá dívka na něčím těle a plakala. Ruce měla od krve a tiskla se mrtvému na hruď. Katana ležela v trávě vedle nich a dívka něco pevně tiskla v dlani. Ruce poškrábané, někde z těla trčel ještě nevytažený shuriken a obrovská rána na levém boku krvácela do deštěm zmáčené trávy, kde se vpíjela do země společně s kapkami deště.

O několik metrů dál byl světle modrý půlkruh, v němž byli nějací lidé. Všichni smutně sklopili zraky, až na jednoho. Hleděl na tu dvojici. Na tu dívku s mrtvým pod větvemi stromu.

„Slibuji ti..“ a odlepila se od těla muže, „že to dokončím“ a utřela si slzy, „udělám to, o cos mě žádal.“ Vstala, popadla katanu a věc, kterou držela v ruce se spustila, ale neupadla. Byl to náhrdelník, který jí mrtvý stačil dát těsně před tím, než zemřel. Pověsila si ho na krk, rozhlédla se a vydala se k jednomu místu. Bylo jaro a některé stromy kolem kvetly. Ona však zamířila k jedné statné lípě, zabodla před ní katanu do země a začala kopat, začala hloubit hrob…

„Sasuke?“ Otázal se opatrně Naruto, ale Sasuke ho neposlouchal. Jeho tvář měnila výrazy téměř stejně rychle, jako dopadaly kapky na zem. Zvedl se a přešel k modré stěně, která jim nedovolovala kamkoliv jít.
„Kakashi-senpai, už vím, jak se odsud dostaneme.“
„Já vím Yamato.“ Řekl Kakashi nevzrušeně a připojil se k Sasukemu. Oba nehybně sledovali počínání dívky.

Krev mrtvého se na rukou mísila s její. Vlasy zplihlé deštěm se jí lepily do tváře a ztěžovaly jí tak práci. Nekompromisně je odhrnula ze tváře a kopala dál. Práce jí aspoň trochu zaměstnávala myšlenky a nedovolila myslet na bolest ze ztráty, ani z rozseknutého boku.

Po dvou hodinách pracného hrabání mečem byl hrob vyhloubený, vylezla a přešla k mrtvému. Cestou narazila na oko se sharinganem, znechuceně ho odkopla a přešla k mrtvému. Vzala ho do náruče a odnesla k hrobu. Cestou se jí opět spustil nový vodopád slz, který by nikdo nedokázal zastavit. Opatrně položila mrtvého a sundala mu čelenku se znakem listu. Podívala se mu do vyhaslých očí a zatlačila víčka. Vylezla opět, na okraji vykopané jámy viděla růst tři sněženky vedle sebe. Tu nejvyšší z nich utrhla a hodila ji do hrobu. Pak mrtvého začala zasypávat.

Sasukemu se hlavou honily nejrůznější myšlenky a ani nezaregistroval Sakuřino lékařské jutsu, které mu pomáhalo zhojit jeho rány. Pouze však ty tělesné. Skoro nic nechápal. Myslel si, že konečně vykonal svou pomstu a splnil důvod, proč žil. Myslel si, že o Itachim ví vše. V pěti minutách však v jeho životě a názorech na Itachiho nastal obrovský zvrat. Ta dívka udělala kříž a přivázala k němu čelenku. Potom zmizela ve stínech stromů. Přes ten hustý déšť nic neviděl. „Kam se ztratila?!“ Pomyslel si. „Potřebuji s ní mluvit! Potřebuji se konečně dozvědět celou pravdu!!“ Její klon, který hlídal vězení se najednou rozplynul v obláček dýmu a oni byli opět volní. Sasuke na nic nečekal a běžel mezi stromy, kde viděl dívku naposledy. Byla už pryč. Nikde blízko její chakru necítil. Pak otočil svůj zrak k hrobu. Přistoupil k němu blíž a prohlédl si ho. Silně zavřel oči a kousl se do rtu. „Proč ses mě snažil chránit? Proč jsi mi nic neřekl? Proč, Itachi!!“ V tom mu někdo položil ruku na rameno.
„Pomůžeme ti ji najít.“ Řekl Kakashi a ostatní přikyvovali.
„Nenajdete ji. Už ji tu nikde necítím.“ Kakashi udělal několik pečetí, dotkl se země a v tom místě se vznesl obrovský oblak kouře. Když se kouř rozplynul, na místě stáli ninja psi.
„Takové škaredé počasí.“ Postěžoval si Pakkun a vzhlédl k nebi, jako by pouhým pohledem mohl zastavit déšť.
„Pakkune, potřebuji abys mi našel jednu dívku. Dotkla se támhle té čelenky.“ A ukázal směrem na čelenku, která byla přivázaná k dřevěnému kříži.

V ten samý den.
16:25 v Mizu no Kuni (Vodní země) na západu země.

Dívka bloudila uličkami jedné z menších vesnic. V ruce držela otěže a její vraník se zmoženě táhl za ní. I když byl unavený z daleké cesty, vždy se pokoušel aspoň navenek vyzařovat temperament a sílu, aby ho lidé mohli obdivovat. Sice pomalu, ale se vztyčenou hlavou šel těsně u jejích zad a i kdyby mu zahodila otěže, šel by za ní. Dívka se zastavila před hostincem. Přehodila koni otěže přes hlavu, poplácala ho po šíji a vstoupila dovnitř. Uvnitř byl neuvěřitelný kravál a už tu hýřila dobrá opilecká nálada. Přešla k výčepnímu pultu za hostinským a jeho ženou.
„Mohla bych se tady na jeden den a noc ubytovat?“
„Ale beze všeho.“ Řekla jí hostinská a mezitím psala další piva na sekeru.
„Potřebovala bych taky někde ustájit svého koně. Nevíte o něčem, prosím?“
„Vzadu na dvorku máme maštal, tak tam toho svého koně odveď. Dvě stání jsou ještě volná, tak ho do jedné dej a pak se sem vrať.“ Řekl hostinský a podával piva ženě.
„Arigatou.“ Řekla dívka a šla ven. Když vyšla ven, byla ráda, že unikla tomu pachu alkoholu a cigaret. Odvedla koně do stání, vystlala mu box, odstrojila ho, pořádně ho vyčistila a dala mu krmení. K ovsu pak ještě přidala bílý prášek. Přešla k položené výstroji a vyndala ze sedla dvě menší katany, které se používaly v boji společně, poté sáhla do kapsičky, která byla skrytá za jednou z nich a vytáhla obvaz a mastičku. Odhrnula černý plášť a vyhrnula si trochu triko. Rána ošklivě krvácela a krev měla zaschlou ale i čerstvou na celé levé straně od pasu dolů. Dala si trochu masti na ukazováček a jemně ji rozetřela na ránu, která odporně bolela. Poté ji obvázala a přiložila k ní ruku a začala ji trochu léčit. Pak svého miláčka pohladila a s přáním dobré noci se opět vracela do hostince. Bylo jí trochu líto, že musí opustit tu příjemnou vůni čerstvého sena a koní.

Schody vrzaly pod náporem váhy a dívka s hostinskou točitým schodištěm stoupali nad lokál k pokojům.
„Ty jsi ninja zlatíčko?“
„Hai.“
„Odkud pocházíš?“
„Z Konohagakure no Sato.“
„Aha. No už jsme tady.“ A přešla chodbou prvního patra k jednomu z pokojů. „Kdybys něco potřebovala jsem dole.“ A s těmito slovy zmizela. Pokoj byl malý, ale udržovaný a čistý. Sundala si katanu a všechnu svou výzbroj položila k posteli. Jednu kunai však strčila pod polštář. Jen tlumeně do pokoje doznívaly zvuky přiopilého zpěvu. Přešla k oknu a zadívala se ven. V téhle zemi už nepršelo. Obloha však nadále zůstávala zatažená a velmi brzy se přihlásila o slovo tma. Osprchovala se, oblékla, znovu obvázala ránu a sešla dolů na večeři.

V ten samý den.
Tentýž čas, Ohnivá země , dvacet pět kilometrů od hranic s Vodní zemí.

Několik shinoby skákalo po stromech z větve na větev a řítili se vpřed za malým pejskem velmi rychle. Kakashi skákal těsně za pejskem a formaci uzavíral Tenzou.

V ten samý den.
19: 30 v hostinci v Mizu no Kuni na západu země.

„Takže ty jsi ninja z Konohy.“ Řekl Hostinský zatímco čepoval pivo.
„Hai.“ Řekla dívka a vůbec se necítila provinile, že lže. „Itachi mi vždycky říkal, že bych oklamala kohokoliv, umím dobře lhát, ale tohle vlastně tak úplně lež není. I když doma jsem úplně někde jinde. Kdyby Itachi… Ne nesmím na to myslet. Musím splnit ten úkol a pak se vrátím zpět do Tatsugakure no Sato (Dračí vesnice). Jen se bojím, jak jim to všem řeknu.“ Přemítala v duchu a mezitím si vedle ní přisedli dva chlapi.
„Slyšel jsem, že Zabuzův meč je pryč!“
„Myslíš, že ho mohl…“
„Nevím, ale říká se, že se nachází na severu země.“
„Proč tam nepošlou nějaké jouniny?“
„Mají strach, je to přeci jen jeden z vodních rytířů a navíc je u Akatsuki. Jestli je s ním ještě ten Uchiha..“ A oba dva zmlkli.
„Zdá se, že jsem na dobré stopě.“ Pomyslela si dívka a začala jíst večeři, kterou ji přinesli.

V ten samý den.
21: čtyřicet pět kilometrů za hranicemi Ohnivé a Vodní země.

Všichni se rozhodli, že se utáboří a rozdělávali oheň nebo stany. Když bylo vše hotové sešli se u ohně. Naruto vyslovil něco, čím si ostatní lámali hlavu.
„Proč jsme ji ještě nedohnali? Musí být vysílená a těžko může postupovat tempem, jako my. Tak proč jsme ji ještě nedohnali?“ A klouzal po všech přítomných pohledem.
„Vy jste si nevšimli stop?“ Zeptal se překvapeně Pakkun a všichni přítomní se na něj se zájmem otočili. Ten si jen tlapkou zakryl oko a povzdychl si.
„Tak už to vyklop!“ Doléhal Naruto.
„Ty stopy jsou koňské. Celou dobu po nich jdeme. Možná ne úplně přesně, ale mohli jste si ji jich všimnout.“
„Koňské?“ Zeptala se udiveně Sakura.
„Proč by někdo používal koně, když téměř stejným tempem se může pohybovat po svých?“ Otázal se pro změnu Tenzou.
„Možná kvůli pohodlí..“ Navrhla Sakura.
„Ne, kvůli tomu to není.“ Ozval se k překvapení všech Sai. „Nikdy jste neslyšeli o ninja koních?“
„Myslel jsem, že už vymřeli.“ Řekl Kakashi.
„No ještě když jsem byl u Rootu, tak jsme tam na chvíli jednoho měli. Ty koně jsou neobyčejně rychlí a nejen to. Mají svou chakru, kterou mohou používat. Jiní mají něco, jako svoje speciální kekei genkai. Proto nám pořád uniká.“
„Přesně. Musí být o hodně dál než my. Navíc své stopy nesnažila nijak skrýt, takže si je jistá, že ji nedoženeme. Navíc ten prokletý déšť všechno zkomplikoval.“
„Všiml jsem si, že jsme nejmíň dvakrát lezli za tebou pořád dokola.“
„Nemůžu za to Kakashi! Ostatní prostě ztratili kvůli tomu dešti stopu. Chvíli trvalo, něž jsme ji opět našli.“ Nastalo dlouhé ticho, které přerušovalo jen bzučení hmyzu a praskání ohně.

„Tak co budeme dělat?“ Zeptal se téměř po deseti minutách Naruto.
„Sai, co se stalo s tím koněm?“ Zeptala se Sakura.
„Zemřel při misi.“
„Takže je to jasné.“ Prohlásil Naruto. „Musíme si jen prostě nějaké sehnat.“
„To není tak lehké. Téměř žádní už nejsou.“ Promluvil Sasuke snad prvně toho dne. „Ale..“ Všichni mu pozorně naslouchali, „Orochimaru nějaké měl, ve Zvučné.“
„Kolik?“
„Dva. Určitě tam ještě jsou.“
„Já myslím, že když jsem trénoval s Ero-seninem, tak jsme taky na nějaké narazili. Jen si nemůžu vzpomenout kde to bylo.“
„Přemýšlej Naruto.“ Povzbuzovala Sakura.
„Já se snažím!“
„Shanmaró!“
„Už vím!!“ A Sakuřina pěst se mu zastavila těsně před obličejem. „Bylo to ve vesnici Ukryté v trávě.“
„Písečná má také možná nějaké ninja pouštní araby. Možná, že kdybychom se zeptali Gaary.“ Navrhl Kakashi.
„Bylo by dobré rozdělit se a vydat se pro ně po skupinkách do určitých zemí. Zabere to méně času.“ Řekl Tenzou, ale ne všichni byli jeho návrhem nadšeni.
„Dobrá. Zítra se rozdělíme.“ Řekl Kakashi a všichni zanedlouho ulehli.

O den později.
7:00 na západě Mizu no Kuni, někde v přírodě.

„Tak se tedy rozdělíme.“ Řekl Kakashi a všichni naslouchali ortelu, který vyřkne. „Sasuke, Saii vy půjdete do Zvučné. Yamato a Naruto půjdou do Travnaté a já a Sakura do Písečné. Sraz bude uprostřed, tedy v Zemi ohně v Listové. Není někomu něco jasné?“ Všichni mlčeli, jak hrob. Naruto doufal, že Sai dokáže Sasukeho zpacifikovat, kdyby se náhodou pokusil o útěk.
„Dobrá tedy. Vyrážíme!“ A nikdo na tomto místě již nebyl.

V ten samý den.
9:30 v hostinci v Mizu no Kuni na západu země.

Dívka se právě přesvědčovala, jestli všechna výstroj a výzbroj je na svém místě, opřela se do třmenu a vyhoupla se do sedla. Za nocleh a ustájení zaplatila a už ji tady nic nedrželo. Projela přes vesnici k severní bráně, odkud putovala dál na sever. Jela klidným tempem, musela si uspořádat myšlenky a vymyslet plán. Náhrdelník se jí pod pohyby koně trochu třásl. Měla to, ano, už měla vymyšlený plán. Záleží už jen na ní, jestli je správný a jestli klapne tak, jak má.