Nara Kameko 002: Odchod a utajení...

O několik let později

Zazvonil budík a brunetka na posteli se posadila. Protřela si oči a vylezla z ní. Oblékla se jako každé ráno a sešla dolu na snídani se svou rodinou. Matka před ní postavila talíř se snídaní a vesele se na ní usmála. Od té doby co byl z Kameko jounin už se dalo s matkou vyjít.
„Budou se konat chuuninské zkoušky.“ Upozornila jí matka. Kameko se na ní nechápavě podívala.
„No a?“ zeptala se. Až teď jí to docvaklo, Shikamaru skládá letos chuuninské zkoušky. Smutně se usmála a pustila se do jídla.
„Co se děje?“ přisedla si k ní. Kameko jen zavrtěla hlavou. Dojedla snídani a vyšla z domu. Namířila si to k Hokage-sama. Slušně zaklepala na dveře a potom vešla.
„Nerozmyslela sis to?“ podíval se na ní soucitně.
„Ne…chci přestat být Shinobi…a rozhodla jsem se odejít z Konohy. Možná se rozhodnu někdy jinak a vrátím se, ale tomu nevěřím.“ Prohlásila pevným hlasem.
„Proto tě musím požádat podej mi ochranou pásku Konohy.“ Nastavil ruku Hokage. Kameko si odvázala ochranou pásku z ruky a vložila ji Hokage-sama do ruky. „Kdyby sis to náhodou rozmyslela. Víš, že se smíš vrátit.“ Kameko kývla hlavou na důkaz tomu, že rozumí. Naposledy se rozloučila se Hokage-sama a opustila jeho kancelář.

Posadila se na střechu svého domu a vyčkávala dokud i poslední člen domácnosti neopustí dům, tedy matka. Slezla ze střechy a rychle vběhla do domu. Šlo jí o čas. Musela se zbalit dokud jí nikdo nevidí. Vzala si pár věcí a v pokoji Shikamara nechala dopis na rozloučenou. Naposledy se ohlédla na svůj domov a vydala se směrem od Konohy. V hlavě jí zněla jedna myšlenka.. Já tě dovedu zpět…

Shikamaru unavený z tréninku se vrátil domů, kde by na něj podle všeho měla čekat Kameko a měli by se spolu jít projít jako vždy. Místo Kameko našel Shikamaru ve svém pokoji dopis. Dopis na rozloučenou. Rychle ho otevřel a začal číst.

Milý Shikamaru,
Musíme se rozloučit. Skončila jsem se svou kariérou kunoichi a vydala jsem se ho hledat. Vím, že mi to jistě budeš zazlívat, ale nemohla jsem jinak. Někdy se jistě uvidíme…Určitě na tebe nezapomenu, byl jsi úžasný a chápavý mladší bratr.. Doporučuji ti se nehádat s Ino, když jste teď spolu v týmu…Právě teď když skládáte chuuninské zkoušky. Jako tehdy já…Přeji ti hodně zdaru Shikamaru.

Po tváři mu skanula jedna jediná slza. Roztrhal dopis na milion kousků a hodil ho do koše. Ptal se sám sebe proč odešla? Vydala jsem se ho hledat? Ale koho? Nic mu do sebe nezapadalo. Tenkrát u brány. To určitě musel být on. Ale jediný, kdo v té době mohl Konohu opustit byl Uchiha, ale to se mu nechtělo věřit. Že by jeho sestra byla zamilovaná do Uchihy? To je blbost. Nalhával si. Není to možné… Ale..pořád tam byla možnost…jejich týmová spolupráce byla vynikající, ale když na sebe pořád nadávali to nedávalo smysl aspoň Shikamarovi ne.

Večer se vrátila mamka a divila se, že nachází Shikamara doma. Obvykle nebyl doma. Někde se poflakoval s Kameko.
„Co se stalo, že nejsi venku s Kameko?“ zeptala se ho. Shikamaru se na ní udiveně podíval.
„Ty to nevíš?“ zeptal se. To jeho mamku totálně vyděsilo. Už myslela na nejhorší. „Kameko přestala být kunoichi a odešla od nás..od nás ode všech.“ Odvětil. Matka na něj nevěřícně vyvalila oči.
„Děláš si legraci, že Shikamaru? Z toho si legraci nikdy nedělej.“ Zhrozila se mamka, ale když si všimla jeho vážného výrazu radši ztichla.

Na druhé straně u Kameko:
Běžela křovinami a snažila se aby jí nikdo neviděl. Proběhla kolem několika týmů z Listové, ale nikdo si jí nevšiml. Byla šťastná. Brzo už zase bude s ním. Po několika hodinovém běhu si sedla u stromu na zem. Blížila se k Suně ve které se rozhodla na chvíli utábořit. Měla svůj plán. Dostat se co nejblíže organizaci, které říkají Akatsuki. Rudé pláště a slamáčky. Byli jejím cílem, dovede ho zpět i kdyby jí to mělo stát život…Stála u brány do Suny. Vešla dovnitř a rozhodla se ubytovat. Jelikož, ale byli všechny budovy stejné zabloudila.
„Potřebujete pomoct?“ ozvalo se jí za zády.
„Kdyby jste byl tak hodný..“ otočila se čelem k muži, který na ní promluvil. Ohromeně koukala před sebe. „Kazekage-sama..“
„Pojď za mnou…“ usmál se na ní.
„Kameko.“ Usmála se.
„Tak pojď Kameko..“ usmál se a vyšel z uličky.