Anděl míru 02

2.kapitola - Na stopě
Pršelo již několik hodin a skupina lidí procházelo liduprázdnou cestou vesnicí. Skupinka se pohybovala rychle a obezřetně. V těchto dobách nebylo kam se schovat.
Všichni byli zahaleni kápěmi , nebylo jim vidět do obličeje. Obyčejní lidé se jich báli, ačkoliv v téhle vesnici byli jediní, kteří ovládali techniky.
„Kapitáne Nibori, tady je poslední stopa.“ Prohlásila náhle osoba.
„Tady?“ podivil se typicky mužský hlas.
„Ano.“ Přikývla opět stejná postava.
„Jste neschopní, aby za Vás člověk všechno udělal.“ Zavrčel muž.

Mluvil velice formálně a udržoval si od jeho podřízených odstup, vždyť on byl kapitán, on byl velitel skupiny. Jenom on, ne oni. Nibori se zahleděl na stopu v bahně, zatím ji nesmyl déšť, ačkoliv možná jenom díky tomu se udržela do teď.
„Vypadá to, že už nejsou samy. Musí s někým cestovat.“ Prohlásila jakási žena.
„To by nás nenapadlo, Sumiko.“ Odbil její připomínku Nibori.
„Není typické aby stopa takhle zmizela.“ Pokračovala žena jménem Sumiko.
„Vážně? Toho bych si nevšiml.“ Prohlásil ironicky kapitán.

Velitel skupiny vzhlédl a rozhlédl se, skutečně neměli kam utéci. Stopy nemohli takhle zmizet, pokud pokračovali stejnou cestou. Nibori se otočil a vydal a zpátky po stopách, nechápal proč, ale pokud je jeho teorie správná, jsou v téhle zemi neznámí ninjové.
„Kapitáne Nibori, proč se vracíme?“ domáhal se jeden ze skupiny.
„Nestarejte se, Kiyoshi.“ Odsekl Nibori.

Ve stejnou chvíli, na jiném místě se pohybovala jiná skupinka lidí. Ti nebyli zahalení, byla tam malinká holčička s černovlasou ženou, blonďatým chlapcem, růžovlasou dívkou, černovlasým a bledým chlapcem s jouninem Listové.
„Kam teď? Kam teď?“ domáhalo se malinké děvčátko.
„Ale, Miyo, to jsme Ti řekli už dvacetkrát.“ Prohlásila její sestra.
„Ale, Nee-chan, bylo to teprve šestnáctkrát.“ Opravila ji Miya.
„Dítě, ty to počítáš?“ podivil se Naruto.
„Ano.“ Přikývla blondýnka.
„Arisu-san, jste si jistá touhle cestou?“ zeptal se náhle Kakashi.

„Co je to za otázky?! Já tady bydlím!“ naštvala se černovlasá.
„Ano, to ano, ale…“ začal opět Jounin.
„Ale?! Ale co?“ zuřila dále Arisu.
„Já jen… Jsou ti Vaši známí důvěryhodní?“ zeptal se šedovlasý.
„Samozřejmě, že jsou. Kdyby nebyli, nejdu tam se svou sestrou.“ Okřikla jej.
„Kakashi-sensei, jste netaktní.“ Zašeptal Naruto.
„A ty jsi taktní až příliš.“ Zavrčela k blonďáčkovi Arisu.

Tenhle rozhovor k ničemu nevedl, leda tak ke hluku. To ovšem pomohlo skupince pod vedením Niboriho, konečně nalezli cíl. Jejich kapitán si nemyslel, že tihle Shinobi jsou tak pošetilí a hloupí, ale jak se zdálo mýlil se.
„Jaký je plán, kapitáne Nibori?“ zeptala se Sumiko.
„Navrhuji ihned zaútočit.“ Přidal se do rozhovoru Tsuyoshi.
„My zaútočíme a ty… Nariko, splníš misi a zajmeš náš cíl.“ Rozhodl Nibori.
„Rozkaz!“ ozvalo se sborově.

Skupinka Niboriho i nadále sledovala Shinobi, netrvalo to dlouho a zastavili. To byla hlavní šance, muž jménem Tsuyoshi hodil kouřovou bombu. Oběť s sebou trhla, ale to už oni zaútočili, jeden proti jednomu. Každý z útočníků se projevil jako Shinobi.
„Nee-chan!“ křikla malá holčička, která ztratila sestru.
Miyo, neboj se. Ozvalo se jí v hlavě.
Ale když nee-chan… protiřečila dívenka tomu hlásku.
Miyo, uteč! Křiklo cosi opět.
„Nee-chan!“ vykřikla Miya nahlas.
Uteč, dělej, utíkej! Ten kouř nejeví nic dobrého, neotáčej se a utíkej. naléhal hlásek.
„Nee-chan!“ křikla opět blondýnka.
Dělej! křikl hlas v její hlavě.

Dívenku náhle přestali poslouchat nohy, rozběhli se kouřem. Běžela kouřem protínala se jím, bojovala s ním aby mohla běžet dále. Když v tom… Zakopla.
Vstávej! Utíkej! Ozvalo se jí v hlavě.
„Nee-chan… Pomoc!“ špitla dívenka.
Utíkej…„Nee-chan…“
Utíkej…Slabé šeptání se pomalu začalo měnit ve křik, slabé žádání se měnilo v rozkaz, vzlykání v pláč. Holčička se schoulila do klubíčka a objala svá kolena, nevěděla co dělat, ale poslechnout ten hlásek nechtěla, děsil ji, ale přitom radil… Nevěděla, co si počít.
Miyo, musíš utéct! Ozvalo se opět.
„Nee-chan! Nee-chan!“ křiklo děvčátko.
„Miyo! Miyo! Prober se!“
„Nee-chan… Nee-chan!“

„MIYO!“
Ten výkřik jejího jména se nesl ozvěnou, Miya otevřela oči. Vypadalo to, že propadla do jakéhosi transu, který ji nedovolil vnímat okolí. Možná to bylo genjutsu.
Dívenka pohlédla do modrých očích, dodávali ji odvahu, objala toho nad ní a rozplakala se. Plakala mu na rameno. Měla strach a mnoho smíšených pocitů.
„Miyo…“ zašeptal ohromeně Naruto.
Dívenka na to nedbala, již ji to nezajímalo, zajímalo ji pouze to, že nyní nebyla sama. Ten hlásek byl pryč, ale přesto se bála, aby se nevrátil. Děsil ji. Kolem ní bylo několik Shinobi.
Ovšem kdyby si je prohlédla pozorněji, zjistila by, že ten nejdůležitější chybí, ano, nebyla tam její sestra.

Když se blondýnka vzpamatovala a pořádně rozkoukala, i ona to zjistila. Nebyla tam, její sestra tam nebyla.
„Kde je nee-chan?“ zeptala se.
„Víš… My ji najdeme.“ Usmál se Uzumaki.
„Nee-chan…“ špitlo děvčátko.

„Kakashi-sensei, musíme se rozdělit! Kdo ví, co chtějí po Arisu, musíme je dohnat. Odrovnali nás to je pravda, ale vždyť… Arisu! Co po ní můžou chtít?“ začal Naruto.
„Právě, to nevíme a proto musíme počkat. Může to být past, vrhnout se tam po hlavě by nám moc nepomohlo.“ Zavrtěl hlavou Kakashi.
„Ale…“ začal opět blonďáček.
„Naruto, poslouchej, Arisu-san dobře ví, co po ní mohou chtít a pokud je to něco důležitého, tak jim to určitě jen tak neřekne, ne?“
„To ano.“ Kapituloval nakonec Uzumaki.
„Ale nee-chan…“ začala holčička.

„My ji zachráníme, neboj se.“ Usmál se Naruto.