Skryté má zůstat skryté a nebo ne? 020: Po třech měsících zpět!

Tři měsíce už uplynuli a Reina se začala zakulacovat. Itachi byl celé ty tři měsíce s ní. Všichni jí obskakovali a Reině to vadilo. Každý den plynul pro Reinu strašně pomalu. Seděla na posteli a četla různé knížky a vyprávění od ostatních. Poslechla si dokonce kázání o Jashinovi.
„Jakže se ten tvůj bůh vlastně jmenuje, Hidane?“ zeptala se ho Reina jednou.
„Jmenuje se Jashin..ty neznabohu..proč to chceš vědět?“ podíval se na ní zamračeně.
„Ale nudím se..“ pokrčila rameny… „Všechny knížky v sídle už jsem přečetla minimálně dvakrát.“
„Tak já ti řeknu vše co vím…“ začal a skončil asi až po hodině, kdy se Reina stačila vyspat a najíst. „Už chápeš?“ Reina se usmála a kývla hlavou. „A kdyby ses k nám chtěla přidat..“ Reina už přestala poslouchat a tak to Hidan vzdal.

Nebo když Tobi četl dětem pohádku.
„Malý shinobi.“ Usmál se na bříško a čekal až se ozvou. Reina se zavrtěla na posteli. Zrovna spala, ale Tobiho slyšela dobře. A to Tobi bral jako souhlas. Četl pohádku do té doby než byla Reina vzhůru.
„Co tu děláš Tobi?“ podivila se naoko Reina.
„Tobi čte dětem pohádky.“ Usmál se.
„Ale Tobi! Oni tě neslyší.“ Usmála se konejšivě Reina. „Oni neslyší nic.“
„Ale jak to, že co Deidara-senpai říká slyší?“ dožadoval se odpovědi.
„Neslyší nic a nikoho Tobi, ani Deidaru.“ Reině už došlo proč tu Tobi je. Namáhavě se zvedla a odpajdala do kuchyně, kde byl Deidara.
„Deidaro!“ rozkřikla se. Když jí Deidara uviděl, radši se rozhodl utéct..

Nebo, jak k ní byl Itachi milý a pozorný. To bylo tehdy, když byli sami v úkrytu. Reina se chtěla jít projít, ale Itachi nechtěl pustit samotnou. Reina sice chtěla být sama, ale nakonec svolila, že může jít s ní.
„A proč chceš jít zrovna sem?“ rozhlížel se po okolí.
„Tady jsem dělala všechna důležitá rozhodnutí od té doby, co jsem u Akatsuki.“ Pokrčila rameny. „ A taky je to tu romantické.“ Itachi rozprostřel deku na zem aby neseděli na chladné zemi. Přece jen už byl podzim.
„Představ si to..Už za pět měsíců budeme rodiče.“ Rozplýval se a Reina spolu s ním.
„Nedokážu si představit, že tady budou běhat malé černovlasé děti.“ Zasmála se.
„Proč černovlasé? Budou krásné po mamince.“ Lichotil jí.
„Něco mi říká, že budou po tatínkovi a že to bude jen dobře.“ Usmála se a pohladila si již vystouplé bříško. Ten den byl úchvatný, seděli tam až do západu slunce

Ale teď už k přítomnosti. Usmála se Reina a zaklapla deník. Zvedla hlavu, vlasy si zastrčila za ucho a usmála se na Itachiho. Ten stál u stěny a tapetoval ji. Zaklonila hlavu a podívala se na strop.
„Budeme tapetovat i strop?“ zeptala se ho.
„Jo chtělo by to..“ usmál se Itachi. „Ale jak, aby se to hodilo k téhle žluté.“
„Světle zelenou.“ Poradila mu Reina s úsměvem. „ Ta se hodí k žluté.“
„Vlastně jsme se tak přece domlouvali.“ Plácl se do čela.
„To je jedno..jdu k večeři…“ usmála se a s námahou se zvedla. Usmála se na Itachiho a vyšla z pokoje. Trochu se jí zamotala hlava, ale tentokrát to ustála. Protřela si spánky a vešla do pokoje.
„Tak co?Jak jdou přípravy?“ zeptala se jí Konan.
„Ale jo jdou..budeme potom potřebovat pomoc složit postýlky.“ Usmála se.
Vzala si talíř s jídlem a usadila se ke stolu. Před sebe si položila noviny a začala je číst.
„Neměla jsi jít na kontrolu?“ usmála se na ní Konan. Reina zavrtěla hlavou.
„Už jsem tam byla..Když jsem tu byla sama..“ odpověděla jí Reina.
„Aha a co ti doktor řekl na ty nevolnosti?“ usmála se Konan.
„Že se to stává.. byla jsem přetažená..“ usmála se a dojedla poslední sousto na talíři.
„Potom řekni až budete potřebovat pomoct, řeknu Peinovi.“ Usmála se Konan a odešla do pokoje. Reina kývla hlavou a vydala se zpátky za Itachim pomoci mu s pokojíčkem.