Fantasy

Kapitola III – Sabaku

Koňská kopyta vířila narudlý písek a prach, plnila poušť dusotem připomínajícím krupobití, jaké tu zažívali jednou za deset let, zvířata se hnala vpřed a jejich ržání se mísilo s křikem a smíchem vojáků. V zimním vzduchu chutnajícím po železe se vznášel žlutý opar. Projížděli Rudými písky. Devátý oddíl, pět set jezdců, se vracel z Roranu domů a před nimi čekalo ještě pět dní cesty, než konečně spatří sunské hradby. Generál Gaara nesl dobré zprávy.

Kapitola II – Jelen, had a starý lišák

Na pole patřící rodu Nara se pozvolna snášel sníh. Bílá obloha a bílá zem. Černé hradby smrkového lesa se táhly krajinou a tvořily přísnou linii, jediný náznak horizontu. Nad střechou prolétlo hejno krkavců. Letošní zima bude dlouhá.

Yoshino zavřela okno. Přes ramena si přehodila vlněný pléd a promnula si paže. Ještě se třásla chladem a hnusnou předtuchou, která jí nedávala spát.

Co se stalo? Kde to jsem?
Ještě před chvílí jsem se vyhříval na rozkvetlé louce a sledoval společně s Chojim a Asumou-senseiem, mraky na modré slunečné obloze, poslouchal ptáky, hmyz, občas se dokonce ozvala i lesní zvěř. Mistr nám vyprávěl o nástrahách rodičovství, které teď jako novopečený rodič prožíval na vlastní kůži.
Najednou jsem ležel promočený na kost v blátě. V dálce jsem slyšel nesrozumitelný řev a z temně šedé oblohy na mě padal déšť, ale i přes něj byl ve vzduchu cítit silný závan kouře a krve.

Ráno jsem se probudila jako první. Ani mě to nepřekvapilo, vždy jsem vstávala brzy. Přes okno už prosvítaly sluneční paprsky a já s úsměvem zamžourala. Posadila jsem se a co nejopatrněji ze sebe sundala Sasukeho ruku. Vypadal tak klidně a mile, když spal. V obličeji měl spadlých pár pramínků. Vypadal tak roztomile a zranitelně. Zvedla jsem ruku za účelem mu vlasy odhrnou, ale po pár centimetrech jsem se zastavila. Pane bože, co to dělám?

Myslím, že teď můžu oficiálně říct, že je nemožné se v tom klukovi vyznat. Nevěděla jsem, jak na něj mám reagovat, a ještě horší bylo to, že jsem nevěděla, jak bude reagovat on. Otočila jsem se zády k zrcadlu, abych věděla co obkreslovat. Zjistila jsem, že má na mikině znak svého klanu. Moc jsem se v tom nevyznala. Ino se mi to jednou pokoušela vysvětlit na obědě, ale stejně mi to nebylo moc jasné. Jediné, co mi bylo jasné, bylo to, že pro něj jeho klan musí znamenat hodně. Už jen z toho důvodu, že jeho znak má i vytetovaný.

Úsměv i nečekané objetí jsem jí opětovala. Opravdu se zdála velmi milá.
„To ty vypadáš opravdu nádherně!“ Hinata se jen jako odpověď zaculila. Myslím, že to věděla.
„Jinak vy se určitě znáte, že?“ otočila se tentokrát na kluky. Poprvé jsem se na ně podívala. Vypadali jinak než ve školní uniformě. Naruta jsem si jenom rychle projela očima. Za to na tom druhém jsem se zasekla. Jeho uplé tričko bylo snad průhlednější, něž košile ve škole. V ruce držel černou mikinu a na tváři měl nezaujatý pohled, ale to měl vlastně vždy.

Po výměně názorů s Narutem a Sasukem jsem se zapsala ještě na jedno bojové umění. Štvalo mě to, že si o mně myslí, že jsem slabá a neuchráním se sama. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že to vlastně ani nebyla výměna názorů, protože já jsem si s nimi žádný názor nevyměnila. Nic jsem jim k tomu neřekla a Ino za cílem zachránit situaci začala vyprávět příběh z doby, kdy jí bylo osm a ztratila máminu peněženku. Ve finále bylo nejhorší to, že jsem věděla, že mají pravdu. V tuhle chvíle jsem toho vážně moc nezvládla a neuměla.

Za těch pár dní, co jsem na škole, jsem se přišla na pár věcí. První je ta, že při hodinách senseie Kakashiho je lepší dávat pozor a spolupracovat, jinak si to s vámi vyřeší po svém, a to není zrovna dobrá volba. V tom lepším případě na vás připraví nějakou ''past'' a v tom horším s ním poté budete mít trénink či jinou zátěžovou aktivitu a on vám to vrátí tam.

Konoha High School je nejprestižnější škola. Není lehké se sem dostat a snad ještě těžší je se zde udržet, tedy aspoň to všichni říkají. Můj sen byl se sem dostat a také jsem na tom dost dřela. A teď s úsměvem kráčím v té, snad nejhezčí, školní uniformě k mé vysněné škole. Abych byla upřímná ruce se mi klepou ze strachu, že něco pokazím anebo udělám špatný dojem. Ale i tak jsem nepopsatelně šťastná.

Ino se spokojeně rozhlížela po svém bývalém pokoji. Bílé stěny zářily sytě levandulovou, ledovou podlahu nahradil huňatý světle šedý koberec a místo velké postele stála pod oknem dětská postel s pastelově zeleným povlečením. Nová dřevěná skříň měla bílou barvu, a tak k ní barevně sladila noční stolek i psací stůl. Až na květináč s orchidejí v pokoji nebyla žádná výzdoba, tu chtěla nechat na Rumiko.
„Ino?“
Rychle se otočila.
„Mami?“ vyhrkla nevěřícně.

Sasuke si zvolil cestičku u útesů, kterou zahlédl, když vyšli z lesa. Byl to prudký sráz se spousty malých kamínků, a tak při sestupu pro jistotu koncentroval chakru do chodidel.
Cesta jej zavedla na malou oblázkovou pláž, která nejspíš během přílivu mizela pod vodou. Stačilo udělat pět kroků a chodidla by mu omývala chladná mořská voda. Slunko se pomalu sklánělo k obzoru a zbarvovalo oblohu do jemně oranžové.

Ty mrcho!“ řval značně podnapilý muž stojící u jídelního stolu, nalévaje si další skleničku, na plačící ženu opírající se jednou rukou o kuchyňský pult, který stál kousek od něj, a druhou zakrývající si čerstvě zarudlou tvář.
„Jak jsi mě mohla takhle zradit?!“
Třísk! Zazněl zvuk tříštící se skleněné lahve, jež se roztříštila o kachličkami obloženou zeď za vyděšenou blondýnkou, která se na poslední chvíli dokázala vyhnout.

„Sien, počkej!“ zašeptal jsem, jak nejhlasitěji to šlo, na blonďatou kunoichi, která se bezmyšlenkovitě hnala směrem k hradbám druhého ze tří prstenců opevnění pevnosti, v němž se nacházely ubikace vojáků a jejich rodin. V této čtvrti kromě kasáren byly také řadové domky, krámky a dlážděné ulice, které spíše připomínaly podhradní městečko než část vojenského objektu.
„Buď opatrnější, nebo nás někdo uvidí!“ dal jsem najevo své obavy.

Po utichnutí řevu začali přeživší obyvatelé vycházet z různých úkrytů a zjišťovat, jaké napáchal drak škody.
Zřeli, jak se démoní holka sklání k jedné osobě. Poznali ji, Shibuki. Přišli blíž, stále dostatečně daleko od něho. Vystrašilo je jeho zranění. Všimli si taky, že se Fuu rozbrečela, mohlo to znamenat jedinou věc, zemřel vůdce Vodopádové vesnice.

Po několika hodinách cesty jsme dorazili k vysokým hradbám pevnosti, jejímž srdcem byl prastarý chrám vytesaný do ještě mnohem starší hory. Tisíce let tu mnichové oslavovali Susana no Mikoto, boha bouře a moří. Rybáři z celého světa se sem sjížděli modlit za štědré úlovky a bezpečnou plavbu, a dokonce i samotní vládci ze všech koutů Země ohně se sem jezdili mocnému bohu klanět. Alespoň dokud se vlády v tomto kraji neujal kníže Hasekura.

„Tralala šálilá, nánynány ná~ “
Hiruzen si bezděčně povzdechl. Klid krásného pozdního odpoledne narušoval jeho student dokonale.
„Jiraiyo, přestaň už!“ zavrčela Tsunade vztekle.
„Ale proč?“ zastavil se Jiraiya s nechápavým výrazem ve tváři a rozhodil ruce.
„Protože na sebe přitahuješ pozornost!“
„Vždyť tu nikdo není,“ rozhlédl se Jiraiya kolem dokola.

„C…Co?“ vykulil jsem jenom překvapeně oči. „Cos to říkala Sakuro-chan?“
„Tak jo, Naruto,“ zopakovala mi. „Půjdeme spolu na rande,“

Konečně! Konečně jsem uslyšel kroky, na které jsem čekal už pár hodin v temnotě jeskyně. Bylo mi jasné, že jestli opravdu bude chtít dostat to, pro co si přišel, bude muset přijít sem. A tady taky jeho cesta skončí.
Když jsem ho viděl poprvé, opravdu jsem si myslel, že mu jde o zprávu, ale hned mě vyvedl z omylu.
„Proč jsi nás napadl? O co ti jde?“ zeptal jsem se ostře, když jsem zabijákovi zaklíněnému mezi stromy přiložil ke krku meč.
„Jen klid, jsem jenom posel,“ odpověděl sípavým hlasem.

„Tak a čundr je v haj**u,“ prohlásil naštvaně Hiruzen, když vytahoval kunai z pouzdra, aby odrazil další shuriken, který vyletěl z křoví na druhé straně mýtiny.

První den naší cesty proběhl bez větších problémů. Trasa, kterou nám Kagami-sensei určil na mapě, nás vedla mimo vyznačené cesty, většinu času jsme šli lesními pěšinami, nebo dokonce místy, kde jsme kvůli neprůchodnosti terénu museli skákat po větvích stromů. Jediným zádrhelem se ukázala řeka, která v místě, kde jsme ji měli přejít, byla příliš divoká.