Návrat bílého lva 21

Ty mrcho!“ řval značně podnapilý muž stojící u jídelního stolu, nalévaje si další skleničku, na plačící ženu opírající se jednou rukou o kuchyňský pult, který stál kousek od něj, a druhou zakrývající si čerstvě zarudlou tvář.
„Jak jsi mě mohla takhle zradit?!“
Třísk! Zazněl zvuk tříštící se skleněné lahve, jež se roztříštila o kachličkami obloženou zeď za vyděšenou blondýnkou, která se na poslední chvíli dokázala vyhnout.
„Prosím, Hiraku!“ snažila se manžela uklidnit, kráčejíc k němu s otevřenou náručí. „Vystrašíš děti.“
„To nejsou moje děti!“ odstrčil ji. „Teď už ne!“
Prásk! Ozvala se další rána, jak se žena uhodila hlavou o dřevěný pult poté, co ji hnědovlasý muž znovu udeřil do tváře.
„Maminko!“ vyjekla jsem zděšeně a rozběhla se k matce, která otřesená ležela na zemi v hromadě střepů, a její krásné zlatavé vlasy se barvily do ruda v kaluži krve.
„Kam si myslíš, že jdeš, spratku?“ Chytil mě otec za paži a mrštil mnou na druhou stranu místnosti, kde jsem se zády bolestivě praštila o futra dveří, ze kterých jsem před chvílí vyběhla. Neměla jsem sílu mu vzdorovat, byl tak velký a silný a já bezbranná.
„Kde je tvoje úcta?!“ zahřměl a rozešel se rázným krokem ke mně s rozevřenou dlaní v hrozivém nápřahu.
„Ji ne!“ vykřikla prosebně žena plazící se za manželem, snažíc se ho chytit. Zůstávala za ní krvavá šmouha. Těsně přede mnou, když už se ke mně skláněl, se jí konečně podařilo zachytit se za jeho pásek od kimona.
„Ji ne! Prosím!“ žadonila zoufale matka, jejíž zarudlé modré oči plné slz byly teď přímo naproti mým. „Vždyť je to tvá dcera!“
Otec se otočil zpátky k ní a ruku zatnul v pěst. Ale rána nepadla. Jenom se zadíval do jejích očí, potom se zmateně rozhlédl po pokoji na spoušť, kterou napáchal, a ruku pomalu svěsil dolů.
„Není!“ zavrčel na ni zoufale. „Mou dceru jsi dneska zabila.“
Vyprostil se z jejího sevření.
„Obě naše děti jsi dnes zabila,“ dodal.
Naposledy se na mě podíval a odešel pryč.
Matka se s vypětím všech svých zbývajících sil doplazila až ke mně, s bolestivým vzdychnutím se posadila naproti a pevně mě objala.
Něco mi říkala, snažila se mě utěšit, ale jediné, co jsem slyšela, byl otcův hlas:
„Jsi mrtvá! Jsi mrtvá!“ opakoval pořád dokola.
Máma i všechno ostatní kolem mě zmizelo. Vznášela jsem se v temnotě a mým jediným společníkem byla ona krutá slova.
„Jsi mrtvá! Jsi mrtvá!“
Zacpala jsem si uši, abych ho neslyšela, ale byl v mé hlavě, a čím více jsem se ho snažila umlčet, tím byl hlasitější.
„Jsi mrtvá…!“ pokračoval.
Navíc se ještě přidaly ty chladné, hrůzu nahánějící oči.
„Nejsem mrtvá!“ snažila jsem se odporovat.
„Ale ano, jsi.“
„Nejsem, ještě žiju!“
„Ne, už jsi mrtvá, jen to ještě nevíš.“
„Nejsem mrtvá!!!“
S výkřikem jsem se probudila. Politá studeným potem jsem seděla pod velkým smrkem někde uprostřed lesa v horách Ameyama.
„Byl to jen sen…“ oddechla jsem si.
Nebo spíš vzpomínka? Matka se mě sice častokrát snažila přesvědčit, že se ona scéna nikdy nestala, ale zranění zakrýt nedokázala… tedy alespoň ne všechna. Navíc tu byl ten děsivý pohled, kterým se na mě otec od té doby díval každý den. Ať už to bylo tak nebo onak, tahle vize se ráda občas zastavila v podobě noční můry.
Podle šera a chladu jsem poznala, že je brzo ráno. Mohlo být tak šest, půl sedmé. I když, kdo ví? Hodinky se mi rozbily při pádu ze stromu a v hustém lese bylo přes den šero neustále. Sluneční paprsky se skrz husté koruny stromů prodraly jen zřídka, a tak míru světla určoval spíše sám porost než denní doba. Což bylo velmi frustrující a skličující zároveň. S kolísáním teploty to bylo podobné, akorát ta navíc ještě konstantně klesala, jak jsem postupovala výš a výš do hor. A tak šlo čas určovat pouze zhruba. Třeba podle vzdálenosti, kterou jsem ušla, nebo míry hladu.
Sebrala jsem si své věci a opatrně sešla dolů k potoku, který byl pár desítek metrů dolů po poměrně prudkém kamenitém svahu. Tam jsem se svlékla a smyla ze sebe lepkavý pot, abych se mohla převléknout do suchého oblečení. V horském lese bylo totiž i přes den velmi chladno a já nechtěla riskovat, že onemocním. Už tak jsem nebyla v nejlepším stavu. A i když jsem měla v plánu snažit se boji vyhnout, potřebovala jsem být v co nejlepší kondici.
Stopovala jsem je už pátý den. Z toho skoro jeden celý jsem obětovala návratu k místu našeho střetu s Uchihou, kde jsem naposledy viděla pravého Kloseho… alespoň jsem myslela, že to bylo tam.
Doufala jsem, že tam najdu nějaké indicie, které třeba vojáci přehlédli, ale místo toho tam byly stovky stop koní a mužů, kteří tam hledali přede mnou. Jestli se tu nacházely také nějaké mého bělovlasého přítele nebo naopak nepřítele se sharinganem jsem neměla šanci zjistit.
„Takže nemám nic,“ povzdechla jsem si. Nastal tedy čas pro plán B.
Ze svého batohu jsem vytáhla pečlivě srolovanou mapu, rozložila ji na zem a snažila se najít potenciální místa, kam by mohli mířit. Jih jsem mohla vyloučit, tím směrem byla Listová a všichni ninjové této země. Stejně tak jsem s vysokou pravděpodobností zavrhla východ, tím směrem zase bylo hlavní město Země Ohně a spousty vojáků. Navíc se jednalo o hustě obydlenou oblast, kde by jenom těžko unikl pozornosti místních.
Ale to bylo všechno. Na nic dalšího jsem nemohla přijít. Na sever sice byla pevnost, ale v horách kolem ní by se dva lidé snadno ztratili. A stovky kilometrů na západ byly jenom hluboké lesy, skály, mokřady a jinak nic. Dlouho jsem zírala do mapy, projížděla ji odshora dolů, zleva doprava, ale neměla jsem se čeho chytit.
„Jak se odtud dostali tak, že za sebou nenechali žádné stopy?“ ozval se můj vnitřní hlas.
To byla pravda! Uchiha sám byl statný chlap. A ještě na sobě nesl asi tak padesátikilového Kloseho. Musel by umět létat, aby se odsud dostal beze stop.
Najednou mi to došlo. Celou dobu jsem to měla před očima.
„Řeka!“ vykřikla jsem radostně, zabodávajíc ukazováček do modré čáry, která byla podle mapy pár desítek metrů ode mě. „Utekl po vodě.“
„A ta pramení v pohoří Ameyama, které je pověstné velkým množstvím rozsáhlých jeskynních komplexů,“ dodal hlas.
To mě zarazilo.
„Jak to víš?“ zeptala jsem se hlasu.
„Spíš jak to víš ty?“ ozvalo se uvnitř mě.
„Já to právě nevím.“
„Jsem tvé podvědomí, vím jenom to co ty. Takže ano, víš! “ zopakoval důrazněji.
„Ale…“
„Prostě běž proti proudu té řeky!“
„A… Ano, madam!“ odpověděla jsem zaraženě a trochu i vyděšeně.
„Po téhle misi bych si měla nechat pořádně vyšetřit hlavu. To zranění bylo asi vážnější, než se zdálo…“ pomyslela jsem si.
Vyrazila jsem tedy na severovýchod, tak, jak mi hlas přikázal. A opravdu, po několika hodinách jsem narazila na úzkou stezku, která nebyla na mapě, táhnoucí podél říčního koryta. To byla sice slabá stopa, ale nezbývalo mi nic jiného, než ji sledovat. Řeka se nejdříve změnila v říčku, potom v potok.
S uplynulým časem se zmenšoval nejenom vodní tok, ale také mé bolesti hlavy. V pevnosti mi proti nim dali nějaké prášky, ale ty jsem přestala brát, když jsem zjistila, že jsem po nich malátná a chce se mi spát. Místo toho jsem si na spánky mazala mast od Hirady-senseie. Ta sice bolest jenom zmírňovala, ale byla jsem po ní schopná normálně fungovat.
Po koupeli, která byla velmi ledová, jsem si oblékla černé kimono se stříbrným znakem klanu Senju na zádech, které mi oblékl Hiruzen, když jsem byla v po svém pádu v bezvědomí. Sice mi bylo širší v ramenou, mělo delší rukávy a celkově mi bylo větší, ale hřálo mnohem víc než cokoliv z toho, co jsem měla s sebou, a to jsem teď potřebovala. Navíc mělo takovou příjemnou vůni, která mě, nevím proč, uklidňovala. Přes něj jsem si ještě natáhla plášť stejné barvy a sněhově bílé rukavice, které jsem s sebou táhla už z domova.
Potom jsem si zkontrolovala zásoby, snědla si ranní příděl sucharů a pokračovala v cestě. S každým krokem jsem cítila, že se blížím. Les začal řídnout a s ním i temnota. Ale to bylo jediné pozitivum. Už tak prudký svah se ještě zhoršoval a teplota klesla pod bod mrazu. Zledovatělá kamenitá zem místy přecházela v hladkou skálu a čím dál častěji jsem musela jít po všech čtyřech a velmi opatrně si vybírat kam šlapu, abych nepodklouzla. A neskutálela se dolů.
S řídnoucími stromy se navíc přidal nový nepřítel, vítr. Spíše tedy ledový vichr. I přes kapuci tlustého pláště jsem cítila, jak mě bičuje do tváří a jak mi skrz rukavice mrznou prsty. O těch na nohou nemluvě, ty jsem přestala cítit už dávno.
Po několika hodinách náročného výstupu jsem začala klopýtat a pod náporem nepříznivých podmínek místy ztrácet rovnováhu. Mé tělo bylo pořád těžší, jako kdyby tu byla větší zemská přitažlivost. Chtěla jsem si pomoci čakrou a koncentrovat ji do chodidel, ale zastavilo mě mé vnitřní já.
„Nedělej to. Unavíš se ještě rychleji a výstup nezvládneš!“ okřikl mě ženský hlas ve chvíli, kdy jsem už měla pocit, že udělat další krok by bylo nadlidským úkolem.
„Ale takhle ho nezvládnu zrovna tak,“ odporovala jsem.
„Zvládneš! Zvládneš, protože jsi silná. Zvládneš, protože jsi jediná, kdo mu v současné chvíli může pomoci.“
„Ale já už nemůžu!“
„Musíš!“
„Dobře, tak si jen na chvíli odpočinu,“ navrhla jsem.
„To nemůžeš! Umrzla bys tady.“
„Ale…“
„Mysli na svou matku! Na svého malého brášku! Na své přátele! Mysli na ně všechny! Jestli to vzdáš, tak už nikoho z nich nikdy neuvidíš!“
To se snadno řekne. Ale já opravdu nemohla. Vážně jsem chtěla udělat další krok, ale samotné držení se na místě mě stálo všechnu energii a jakýkoliv pohyb by jistojistě znamenal pád. Co bych v tu chvíli dala za špetku energie. Trochu síly, která by mi pomohla tuto krizi překonat. Jediné, co se mi však vracelo v odezvě, byl mráz a bílá tma, která se kolem mne čím dál více rozprostírala, až jsem nic jiného než ji neviděla. Kdybych alespoň nebyla tak strašně unavená. Nebo si mohla alespoň na chvíli odpočinout. Jenom na pět minut zavřít oči.
Povzdechla jsem si.
„Jsi mrtvá!“ vylekal mě z ničeho nic hlas.
Stál tam! Byl přímo přede mnou, s tím svým pohrdavým výrazem.
„Jsi mrtvá,“ zopakoval otec.
„Nejsem!“ bránila jsem se.
„Ale za chvíli budeš… Konečně.“ Uchechtl se.
„Ne!“ zakroutila jsem nesouhlasně hlavou.
„A co uděláš?“ zeptal se posměšně. „Rozbrečíš se? To ti vždycky šlo. Vlastně je to to jediné, v čem jsi vždy opravdu vynikala,“ vysmíval se mi.
Tak strašně moc jsem po něm chtěla skočit a umlátit ho holýma rukama. Tak hrozně jsem ho nenáviděla.
Pokusila jsem se vyrazit směrem k němu, ale místo toho jsem podklouzla a celá se po břiše začala sunout dolů. Okamžitě jsem vytáhla kunai a pokusila se pád zastavit tím, že zbraň zapíchnu do skály, ale místo toho se ozval zvuk praskající oceli a můj bolestivý výkřik, jak mi škublo v po nárazu do skály v lokti. I přesto se mi ale podařilo zastavit se o pár metrů níže, kde povrch nebyl tak hladký.
Shora jsem uslyšela otcův smích.
Nevím, jestli to bylo z bolesti, nebo z čirého zoufalství nad bezútěšností situace, ale do očí se mi začaly drát slzy.
Ne! Jenom to ne! Nesmí mě vidět brečet! Snažila jsem se zadržet své emoce. Ale marně.
Už toho na mě bylo moc a tu bezmoc jsem nedokázala vydržet. Čím víc jsem se tekoucí slzy snažila zastavit, tím to bylo horší. Co jsem tam vlastně dělala? Jak jsem si mohla myslet, že bych dokázala Kloseho zachránit? Vždyť jsem nedokázala pomoci ani sama sobě. Měla jsem chuť volat o pomoc.
„Hiruzene! Hashiramo-sensei! Klose! Pomozte mi prosím někdo!“ volala jsem ve svých myšlenkách.
„Ach, bohové! Ty jsi tak slabá!“ prsknul otec znechuceně. „Měl jsem tě po porodu utopit jako kotě! Bylo by to pro všechny lepší.“
„Drž hubu!“ zakřičela jsem na něj hystericky.
„A jak mě k tomu donutíš?“ zasmál se. „Nijak! Protože mrtvoly už nikoho k ničemu nedonutí,“ zasyčel. „Stejně jako tvůj život je i tvá smrt zklamáním. Myslel jsem, že tě alespoň zabije nějaký opravdový ninja. Ale na tebe stačí jenom blbej kopec! Trocha zimy a slabej větřík. Tak už to sakra vzdej, ať máme tu potupu za sebou.“
„Ne!“
V odpovědi na to se vedle otce začala objevovat nová silueta, tentokrát ženská.
„Sien, prosím. Poslechni otce…“ zašeptal jemný bojácný hlásek.
Nemohla jsem tomu uvěřit! Byla to matka. Vypadala stejně jako v tom snu, možná ještě hůř. Tváře měla oteklé a po celém těle měla kromě modřin všech barev také nejrůznější řezné a bodné rány, ze kterých jí crčela krev.
„Prosím, poslechni ho. Cožpak už jsme netrpěli dost?“
„Ty šmejde! Cos jí to provedl?!“ vyjela jsem po otci.
„To ne on!“ zastala se ho matka. „To ty.“
„Co?“ vypadlo ze mě zděšeně.
„To ty jsi důvod našich problémů. Proč nemůžeš být zase hodná holka?“ usmála se na mě mírně. Potom spokojeně objala otce a políbila ho na tvář. Když se na mě znovu podívala, byla její zranění pryč.
„Prosím, vzdej to, jenom tak budeme zase šťastní. Zase budeme rodina,“ naléhala na mě.
Pozice, ve které stáli, mi připomínala jednu starou rodinnou fotku, kterou jsme spolu pořídli. Bylo to pár týdnů potom, co se máma vrátila z porodnice s malým bráškou. Stála jsem na ní před otcem, který měl jednu ruku na mém rameni a druhou kolem těch máminých. Ta držela v náručí nový přírůstek do rodiny. Tehdy bylo všechno v pořádku. Všechno bylo tak skvělé a my byli šťastní. Až do té noci.
Obraz, který jsem teď měla před očima, vypadal téměř stejně. Oba moji rodiče byli stejně jako tehdy mladí, krásní a spokojení. Na chvíli bylo zase všechno tak, jak má. Až na jednu výjimku. Chyběla jsem tam. Na mém místě stál bratr a před matkou zelo prázdné místo.
„Vzdej to, nee-chan,“ zahlaholil nejmladší člen rodiny bezelstně.
„Udělej to pro svou rodinu,“ přitakala matka. „Můžeš být zase šťastná. Stačí, když poslechneš otce.“
„Ne… ne, já nechci umřít,“ vzdechla jsem. Na srázu jsem se držela už jen silou vůle.
„Vzdej to! A všechno zase bude jako dřív,“ naléhali všichni.
„Když ne kvůli sobě, tak kvůli ní.“
Na onom prázdném místě se objevila malá blonďatá holčička, jejíž smaragdové oči zářily štěstím.
„Můžeš ji zachránit. Můžeš být zase jí, můžeš být zase šťastná s námi. Stačí, když zemřeš, a všechna bolest zmizí. Vrať nám naši holčičku.“
Dívenka popošla pár kroků ke mně a začala si mě zkoumavě prohlížet. Tu třesoucí se, brečící, od hlavy až k patě sedřenou, nejspíš s vykloubeným loktem na zemi válející se trosku, snažící se přežít alespoň pár dalších vteřin.
„Tohle že jsem já?“ zašvitořila. „To né!“ pronesla zklamaně směrem k otci.
„Tatí, řekni, že to nejsem já.“ Podívala se na něj zoufale.
„Bohužel ano, dcerko, tohle se z tebe stalo,“ zklamal ji soustrastně otec.
„Ze Sien je bezdomovec!“ vysmíval se jí bráška.
„Ty jsi blbej,“ obořilo se na něj mé mladší já.
„Hidashi! To není k smíchu!“ pokárala ho matka.
„Fůj!“ vyjekla při dalším pohledu na mě, znechuceně. „Tatí, udělej něco! Prosím, udělej něco, abych nebyla jí. Prosím, prosím!“ žadonilo dítě se sepnutýma rukama.
„Věř mi, že jsem pro to udělal všechno, co šlo, ale nepomohlo to. Víš, Sien, tahle osoba kdysi udělala jedno fatální rozhodnutí. To rozhodnutí tě zabilo. A zabilo taky tvého brášku a celou naši rodinu. Teď už tě může zachránit jenom ona,“ ukázal na mě. „Jenom když umře a přestane ničit to, čím jsi byla, zachrání alespoň ten zbytek, co z tebe zůstal, a bude se moci vrátit k nám.“
Malá blondýnka ke mně přiběhla a klekla si u mě. „Jak jsi mi to mohla udělat? Proč? Proč jsi mě zabila?“
„Nechtěla jsem,“ hlesla jsem vyčerpaně polohlasem.
Holčička se opět usmála. „Odpouštím ti,“ řekla vesele. „Naštěstí to ještě můžeme napravit.“
Obraz mě z ničeho nic začal vtahovat dovnitř a rozléval se kolem mě. Najednou jsem neležela na zmrzlé skále, ale u nás doma, na dokonale vyleštěné dřevěné podlaze. Nemrzla jsem, ani mě nebičoval ledový vichr. Místo toho mě hřálo dopolední letní slunce, které do místnosti prosvítalo prosklenými posuvnými dveřmi do zahrady, nacházejícími se za mou rodinou. Dokonce i všechna bolest a únava zmizely. V tu chvíli se mě zhostil silný pocit, že právě tohle je místo, kam patřím.
„Podej mi ruku!“ zašvitořilo na mě děvčátko. Jako na kamarádku. „Podej mi ruku, a zase budeš jako já-áá.“ Poslední slova dokonce zazpívala. Ta bezstarostnost. To jsem dříve opravdu byla taková?
Zatoužila jsem být zase tou malou holčičkou, pro kterou byl svět krásné místo. Kterou matka i otec milovali a nemusela řešit následky svých činů. Která si celé dny jenom hrála s dětmi ze sousedství, po večerech poslouchala příběhy, které jí vyprávěla matka, a v noci si nechala zdát o svých snech.
Žádné noční můry, žádné pohrdavé pohledy a žádné veřejné ponižování. Jen milující rodina. To jsem přece vždycky chtěla. Aby to bylo jako dříve. A teď stačilo tak málo a mohla jsem to mít nazpět.
„Chtěla by sis něco zahrát?“ usmála jsem se na maličkou. A pomalu jsem k ní natahovala zázračně vyléčenou ruku.
„Jó! Na ninji!“ vykřikla radostně.
Ta slova pro mě byla jako až příliš nahlas zvonící budík. Konečně mi to došlo. Stáhla jsem ruku zpět.
„Ty je máš ráda?“ zeptala jsem se jí.
„Já miluju ninji! Až vyrostu, naučím se používat mokuton a bude ze mě Hokage a všechny ochráním a zloduchy přeperu a nikdy nedopustím, aby se něco stalo mojí rodině, a budu ještě silnější než Hashirama-sama a…“ rozmluvila se holčička.
Poslouchala jsem ji, jak mi vypráví o svých snech, tedy o mých snech. A všimla si něčeho, co jsem nikdy dříve neviděla.
Zatímco matka s bratrem se nadšeně smáli jejímu vyprávění, otcův úsměv pořád vadl a vadl. Až to tam bylo. Ten pohled! Ten strašlivý zlostný pohled, plný pohrdání, který jsem tak dobře znala. Avšak nemířil na mě, ale na tu malou holčičku přede mnou. Na tu překrásnou, veselou, bezelstnou, milující holčičku, která si dovolila snít. A enbyl určen jen jí, ale všem členům rodiny. Už jsem to chápala.
„Tak co? Podáš mi už tu ruku?“ vyrušilo mě z myšlenek dítě.
„Ne!“
„Cože?!“ vyjeklo afektovaně. „Tak si trhni,“ vyplázlo na mě jazyk a uraženě si odkráčelo k mamince pro objetí.
„Co to má znamenat, Sien?“ zasyčel varovně otec.
„Ty snad nechceš, abychom byli zase šťastní?“ chlácholila mě matka.
„Nic na světě bych nechtěla víc,“ povzdechla jsem si toužebně. „Ale není to možné.“
„Ale je!“ naléhala.
„Ne, dokud se neomluvím,“ zarazila jsem ji.
„Stačí, když se k nám přidáš, a všechno bude odpuštěno,“ pronesl už zase blahosklonně otec.
„Ne, tak to není!“ trvala jsem si na svém.
„Tak dobře, ať je po tvém,“ pokynul mi, abych vstala.
Zvedla jsem se a přišla k němu. Všechno šlo najednou nějak lehce, až příliš. Trochu jsem se cítila, jako kdybych byla ve snu.
„Otče, omlouvám se, že jsem nikdy nebyla takovou dcerou, jakou sis přál. Ale nebyla jsem to ani já, ani matka, kdo zabil tuhle rodinu, ale ty.“
„Co si to dovoluješ! Ty spratku!“ zahřměl. Už to byl zase on. „To tys ji zničila v den, kdy jsi dostala ten hloupý nápad! Pro všechny kolem sebe jsi od té doby jenom přítěží. Pro rodinu, pro klan i pro celou vesnici. Kvůli tobě málem pozabíjeli celý tým, protože když šlo do tuhého, tak ses rozklepala. A kvůli tobě zmizel Hokageho syn! Jsi jenom zbabělec a slaboch, který jenom řeční o tom, jak to všem ukáže, ale nikdy jsi nebyla schopná udělat to, co je třeba, abys dosáhla opravdové síly, nebo co by si zasloužilo respekt či uznání. Tato tvá poslední akce je toho důkazem.“
„Máš pravdu,“ přiznala jsem mu. „Opravdu jsem byla slabá a zbabělá. Protože jsem ztratila svou cestu. Od toho dne, co jsi mámu tak strašně zbil, se ve mně něco zlomilo. Někde uvnitř jsem si dávala rozpad naší rodiny za vinu, a strašně moc jsem chtěla, abys uznal, že jsem tvoje dcera, a myslela si, že když to dokážu, tak všechno bude zase jako dříve. Vsugerovala jsem si, že nic nemá větší hodnotu, a myslela si, že když mě uzná dost lidí, tak mě uznáš i ty. Chtěla jsem respekt, ale nevěděla jsem, že je třeba si ho zasloužit a že si ho nelze nárokovat. A tak jsem byla malicherná, a místo toho, abych byla šťastná, že si můžu plnit svůj sen a snažila se naučit, jak se stát co nejlepším ninjou, jsem řešila, jak umlčet ty, co o mně pochybují. Jak jim co nejdřív vytřít zrak. Jak jim ukázat, že jsem výjimečná. A přitom jsem čím dál víc ztrácela respekt toho jediného člověka, na kterém opravdu záleželo. Tebe!“
Podívala jsem se malou holčičku, která byla na první pohled pořád zavrtaná v matčině náručí, ale přitom nenápadně sledovala dění kolem sebe. Obrátila jsem se tedy k ní.
„Vzdálila jsem se od své cesty tak daleko. Chtěla jsem přece pomáhat lidem. A bylo mi jedno, jestli mi za to budou tleskat ve stoje, nebo mi nadávat. Proto bych chtěla být zase víc jako ty. Proto jsem měla tak hřejivý pocit, když jsem zachránila Kloseho. Protože tehdy jsem poprvé udělala opravdu to, kvůli čemu jsem chtěla být ninjou. Proto jsem od něho nechtěla žádný dar. Protože jsem někde uvnitř cítila, že bych měla naopak poděkovat já jemu, že jsem se zase na chvíli přiblížila ke své cestě… A proto ho musím zachránit znovu… Ne kvůli slávě, ne kvůli tomu, že se pro nás obětoval, ale proto, že ochraňovat ty, kdo to potřebují, je moje cesta ninji… Ano… tak to je…”
Obrátila jsem se zpět k otci.
„Tohle je moje cesta ninji.“
„Sien, ty…!!!“ vrčel na mě zlostně.
„Ne, otče! Já prostě jsem Shinobi! A je jedno, jestli to respektuješ nebo ne, protože jiný život pro mě nemá cenu!“ Ohradila jsem se.
Otec na mě jen nevěřícně koukal, chtěl něco říct, ale očividně neměl slov.
„Mami.“ Přistoupila jsem k blondýnce, která měla už zase ten vyděšený výraz. „Omlouvám se, že jsi kvůli mně musela snést tolik ran, že se kvůli mně musíš bát toho, kterého bys měla milovat. Ale slibuji ti, že jestli se ještě někdy někdo pokusí ti ublížit, tak já budu stát mezi vámi, a ochráním tě,“ pohladila jsem brášku po jeho zlatavě blonďatých rozčepýřených vlasech, za což jsem si vysloužila pobouřený pohled. „Ochráním vás oba.“
Matka po mých slovech začala plakat.
„P-Prosím…“ vzlykala. „Hlavně buď opatrná.“
„Budu,“ slíbila jsem s lehkým úsměvem.
Nakonec jsem se sklonila k malé holčičce, která se na mě, i když s uraženým výrazem, otočila. A spustila jsem:
„Tobě dlužím tu největší omluvu, Sien! Omlouvám se ti, že jsem zapomněla, jaká jsi byla, a tak nejsem taková kunoichi, jakou by sis představovala. Že nejsem tak silná, jak bys chtěla být. Že jsem dokonce byla tak slabá, že jsem utíkala před svými problémy, a nutila tě, aby ses dívala jinam, když někdo ubližoval tvým nejbližším. Že jsem se utápěla v lítosti, byla malicherná, závistivá a zajímalo mě víc, co si myslí ostatní, než co si myslíš ty. Ale slibuji ti, že zesílím a už se nikdy nebudu dívat jinam, a že vždycky budu chránit ty, kdo to potřebují. Už nikdy neuhnu z té cesty, co jsi mi narýsovala, ani o krok. A až se příště potkáme, nebudu chtít já být tebou, ale ty mnou.“
Malá holčička se mi vrhla kolem krku. „To bych ti radila!“ zašeptala mi do ucha.
Všechny postavy kolem mě se začaly rozpouštět na bílé světlo. Nejdříve otec, potom bráška, matka... a nakonec v mém náručí i malá Sien.
Obraz praskal a praskal, až se rozpadl na tisíc kusů. Opět jsem stála ve tmě. Alespoň na chvíli.
V dálce se objevilo světlo. Jasné, bílé světlo, které se ke mně rychle blížilo. Objevil se rychlý záblesk, a v tom se rozprostíralo všude kolem mě. Bylo spíše studené než hřejivé, spíše sterilní než příjemné. Než slunce připomínalo zářivku v chladné nemocniční chodbě.
Spolu s ním se zjevila také překrásná žena celá v bílém. S bledou pokožkou a s očima… To není možné! Měla stejné oči, jako měl Klose! Nechápala jsem to.
„Krásný proslov, děvče,“ pronesla líbezným hlasem.
„To ty za tímhle stojíš?“ vypadlo ze mě.
„Ano i ne.“
„Tomu nerozumím.“
„Ani nemusíš. Důležité je, že jsi uspěla.“
„Jak uspěla? V čem?“
„V mém testu. Dokázala ses postavit pravdě zpříma. Nepodlehla jsi mým svodům. Zvolila jsi boj namísto kapitulace, správnou cestu místo lehké. To je hodno respektu.“
„Kdo jsi?“
„Já jsem důvod, proč dává život smysl.“
„Jsi láska?“
Žena vyprskla smíchy. Moje poznámka ji evidentně pobavila jako máloco.
„Promiň, to bylo nezdvořilé.“ Uklonila se mi. „Já jsem Smrt.“