manga_preview
Boruto 28

Poslední strážci

„Tralala šálilá, nánynány ná~ “
Hiruzen si bezděčně povzdechl. Klid krásného pozdního odpoledne narušoval jeho student dokonale.
„Jiraiyo, přestaň už!“ zavrčela Tsunade vztekle.
„Ale proč?“ zastavil se Jiraiya s nechápavým výrazem ve tváři a rozhodil ruce.
„Protože na sebe přitahuješ pozornost!“
„Vždyť tu nikdo není,“ rozhlédl se Jiraiya kolem dokola.
Lesní cesta, kterou prosvětlovaly zlatavé paprsky slunce sklánějícího se k horizontu, byla skutečně liduprázdná. Les hrál zářivě zelenými barvami a působil mírumilovně, dokonce až harmonicky. „Tsunade má pravdu,“ ozval se Hiruzen dřív, než se dívka zmohla na vzteklou odpověď. „To, že tu nikoho nevidíš, neznamená, že tu nikdo není. Dokud jsi na misi, musíš předvídat, že i kámen má uši. Doufal jsem, že už jsi to pochopil…“
Jiraiya na něj chvíli nepřítomně poulil oči. Zřejmě si představoval alternativní realitu, v které kameny mají velké mechové uši a na každém kroku odposlouchávají jeho příšerné nic neříkající popěvky.
„Tak jo…“ vysoukal se ze sebe nakonec. „Tak já si budu zpívat potichu,“ dodal polohlasně a znovu se rozešel.
„Praskne mi z tebe hlava,“ zamumlala Tsunade, ale dál už nic neříkala.
Orochimaru, který doteď mlčel, si jen frustrovaně povzdechl.
Hiruzen se chtě nechtě musel usmát, jeho tým byl docela zvláštní směsice silných osobností. Jeho lekce s rolničkami jim sice ukázala, že spolupráce je základním kamenem týmu, ale té však byli schopni pouze v situaci, v které jim hrozilo nebezpečí. V situacích, jako byla tato, se hašteřili natolik, že Hiruzen občas zapochyboval o jejich týmové komptabilitě.
Avšak Tsunade uhodila hřebík na hlavičku, jejich cesta byla až moc poklidná, a to Hiruzena znervózňovalo. Konec války byl na spadnutí; vztahy mezi vesnicemi byly napjaté a země natolik vyčerpané, že dokonce i feudální pánové volali po míru. Nejedna země utrpěla obrovské ztráty, v této válce se umíralo na všech frontách. Mnozí pochybovali, že vytvoření vesnic a systému, který měl zkrotit válčící shinobi klany, k něčemu bude. Přeci jenom současná situace vypovídala o opaku, což vyvolávalo nepokoje i na domácí půdě. A Listová nebyla výjimkou. Ačkoli od smrti Druhého uplynul zhruba rok, jeho ztráta v lidech stále ještě doznívala. Úřadu se opět, i když neochotně, ujal První, aby se zachovalá zdánlivá politická stabilita. S Radními v Listové se Hiruzen shodl, že do úřadu nastoupí až válka skončí. Téměř všechny fronty se nacházely v patové situaci a ani jedna země nedokázala situaci zvrátit. První Hiruzenovi nakonec prozradil, že probíhají tajné schůzky o mírovém jednání, které se mělo uskutečnit v samotném srdci Kamenné. Alespoň tak zněl plán a Hiruzen v tuto chvíli netušil, jestli se něco nezměnilo. Hiruzenův tým byl tedy vyslán k vyznačení nejbezpečnější trasy do země Země. Zpočátku se mu nabízela přímá trasa přes zemi Trav, když před nedávnem uzavřeli spojenectví. Jenže přímá trasa z nich dělala jasný a snadný terč. Holé, rozlehlé pláně země Trav neposkytovaly dostačující ochranu. A tak zvolil jinou cestu. Pro jeho čerstvé chuuniny byla sice náročnější, ale nebylo to nic, co by nezvládli. Hiruzenova trasa vedla směrem na jihozápad podél hranice země Bouří a země Větru, kde si museli dát pozor na hlídky shinobi z Deštné. Po této hranici pokračovali výš z jihozápadu na západ až do země Skal, kde hlídky ze Skalnaté nebyly tak časté jako v zemi Bouří. Před pár dny překročili hranici na neznámé území, které kartografové z Ohnivé ještě nestihli zaznamenat do nových map. Jejich cílem však bylo se v polovině tohoto území Nikoho, jak ho kartografové nazývali, stočit směrem na sever a dojít k pohoří Takasucho. Odtud měli zamířit mírně severovýchodně a pokračovat přímo až do Kamenné. Složitá trasa, přesto se doteď nic nestalo. Hiruzen to raději přičítal štěstěně než schopnostem jeho žáků, nechtěl se nechat ukolébat falešným pocitem bezpečí, které země Nikoho nabízela. Protože i v zemi Nikoho by měli žít lidé, ne?
Z rozjímání ho vytrhlo další handrkování jeho žáků, do kterého se tentokrát zapojil i mlčenlivý Orochimaru.
Už toho musí mít všichni plné zuby, usoudil. „Hej, pro dnešek to zabalíme! Hledejte vhodné místo k přespání v okruhu dvou kilometrů!“
Tsunade s Orochimarem se okamžitě oddělili od skupiny a zmizeli pryč.
„Tak jsme zase spolu,“ poplácal zklamaného Jiraiyu po rameni. „Pojď.“
„Hai,“ povzdechl si Jiraiya a rozběhl se opačným směrem než Tsunade s Orochimarem.
Hiruzen ho vmžiku dohnal.
„Nebuď tak mrzutý, nehodí se to k tobě,“ dodal po chvíli, když Jiraiya nezvykle mlčel.
„Já vím… Když ale tahle mise je tak dlouhááá a nudnááá,“ zaskučel úpěnlivě.
„Pokud si chceš stěžovat na dlouhé mise, můžeme tě znovu degradovat na genina,“ poznamenal Hiruzen suše.
Jiraiya vytřeštil oči.
„Tahle mise je fakt zábavná a skvělá!“ dodal spěšně s předstíraným nadšením.
Nakonec se Hiruzenovi povedlo vytipovat pár vhodných míst a když se konečně vrátili na cestu, Tsunade s Orochimarem na ně již čekali.
„Našli jste něco?“ zeptal se jich.
Oba zakroutili hlavou.
„Ale my ano!“ Jiraiya pyšně nafoukl hrudník. „Pojďte za mnou!“ zavelel nadšeně a vyrazil.
„Ví vůbec, kam jde?“ otočil se Orochimaru na stojícího Hiruzena.
Hiruzen přikývl. Jiraiya byl sice hlučný šašek, ale rozhodně nebyl hloupý. Věděl, které místo by zvolit. Nechal tedy Tsunade a Orochimara, ať Jiraiyu následují a on sám uzavřel formaci.
Jiraiya opravdu vybral to nejlepší místo. Blízký pahorek sliboval závětrnou stranu, o pár metrů dál tekl potok s průzračnou vodou. Hiruzen si uvědomoval nutnost doplnit zásoby vody i potravy, a tak si v duchu poznamenal, že následující dny budou muset strávit lovem. Šance, že narazí na nějakou vesnici, byla den ode dne mizivá a jejich situace se tak každý kilometr o něco zhoršila. V ostatních zemích bylo zvykem, že u hranic stály menší vesničky, kde bylo možné doplnit zásoby. Jejich poslední zastávka v civilizované vesničce však byla v zemi Skal, od které byly již šest dnů cesty. Jeho svěřenci si tuhle jejich zhoršující situaci nejspíš snažili nepřipouštět k srdci, napjatá atmosféra však odrážela jejich starosti.
Všichni čtyři se zhostili svých úkolů. Tsunade došla doplnit čutory s vodou, Jiraiya sbíral větve na podpal, Hiruzen zajišťoval tábořiště a Orochimaru sledoval okolí pro případnou zvěř. Když bylo tábořiště zabezpečené, voda donesená, oheň plápolal, tak teprve potom Orochimaru přinesl tři větší zajíce. Pochvalné nekončící komentáře přijímal s nezájem na tváři, přesto Hiruzen v jeho očích spatřil… Radost?
Tahle mise opravdu byla tou nejnáročnější, kterou jeho tým dosud podstoupil a v určitých chvílích si jeho svěřenci sáhli na samotné dno vyčerpání. Tak dlouhé mlčení bylo ale dost nezvyklé…
„Proč tak protáhlé obličeje?“ přerušil ticho.
„Hm… Jen bych ráda věděla, za jak dlouho se dostaneme domů,“ šeptla Tsunade.
Jiraiya, který měl pořád v živé paměti nabízenou možnost degradace na genina, se nejprve podíval na mlčícího Hiruzena a pak pohled rychle stočil na Tsunade.
„Hele, jsi ninja, takže domov máš tam, kde složíš zadek a ne tam, kde máš postel!“ vyhrkl spěšně.
„Tak to byla… hluboká myšlenka,“ poznamenal s klidem Orochimaru.
„T-To měl být kompliment nebo urážka?!“
„Co myslíš?“
„Já bych si na tuty tipnul, že to byla urážka!“
„Tak to byla urážka,“ pokrčil Orochimaru rameny.
„A proč mám takovej pocit, že pěkně kecáš? A teď se to snažíš zakecat?!“
„Tak když nerozpoznáš kompliment a urážku…“
„Takže chceš říct, že jsem pitomej?!“
„Když myslíš…“
„Tsunade, řekni mu už něco!“
„Hm? Proč bych měla? Vždyť má pravdu.“
„Cože?! A proč jako?!“
„Nejsi ten typ, co má duchaplný řeči. Proto.“
„Já vám vůbec nerozumím,“ povzdechl si Jiraiya.
„My tobě taky ne,“ dodal soucitně Orochimaru.
Tsunade se nafoukly tváře, jak se snažila nevyprsknout smíchy. Po pár vteřinách snahu vzdala a rozesmála se. Smích je nakažlivý, a přestože byli všichni až moc hluční, byl Hiruzen rád, že už se jich nedrží pohřební nálada.
V klidu se navečeřeli v duchu přátelského pošťuchování, a pak Hiruzen po svých svěřencích hodil celty.
„Pořádně se vyspěte, dneska si beru hlídku jenom já.“
„Ale sensei, neměli bychom se střídat?“ namítla aktivně Tsunade.
„Však já to zvládnu, jděte si lehnout. A usněte dřív, než si to rozmyslím!“
Rychlostí blesku trojice rozložila své spacáky v bezpečné vzdálenosti od ohniště a nad sebe si každý natáhl svůj přidělený kus celty, aby spacáky nenavlhly spadanou rosou. V moment, kdy zapluli do spacáků, usnuli dřív, než Hiruzen v duchu napočítal do deseti.

Ráno bylo překvapivě… tiché. Veselá nálada z předchozího večera se vypařila neznámo kam, jako pára nad hrncem. Dokonce i Jiraiya, vždy hlučný a plný optimismu, mlčel, když se ládoval sladkými bobulovinami, které rostly poblíž potoka.
„Hele, děcka, hlavně nevěšte hlavu. Dva, tři dny se tu zdržíme, nabereme sílu, doplníme zásoby a pak se vydáme zase dál,“ snažil se je Hiruzen povzbudit.
Odpovědí mu bylo trojí souhlasné zamručení. Po zbytek snídaně se topili v dusném tichu.
„Plán je, děcka, následovný. Tábořiště tu necháme a jenom ho schováme, kdyby se tu náhodou někdo objevil. V nejbližším okolí nastražíme pár pastí na králíky, můžeme zkusit natáhnout do potoka síť, třeba v něm plave něco poživatelného. A pak v rámci tréninku se vydáme prozkoumat okolí.“
„Tréninku?“
„Ano, Jiraiyo, tréninku. Přeci tu nebudeme jenom pobíhat jak zmatené srny.“
„Ale- “
„Konec diskuze, dáme se do práce.“
Ani Hiruzen zatím netušil, co si pro ně v rámci tréninku připraví, ale tento detail jeho studenti nemuseli vědět. Už jenom samotná představa trénování zaměstná jejich mysl od stesku po domově. Na tohle je žádný trénink bohužel připravit nemohl.
A navíc, pomyslel si, průzkum terénu nikdy není k zahození.
Nastražení pastí jim netrvalo moc dlouho, a tak zhruba za hodinu vyráželi do neznáma.
Les kolem nich působil mírumilovně. Listnaté stromy rostly od sebe ve velkém rozestupu a vytvářely tak dojem prostornosti. Skrz koruny stromů prosvítaly paprsky slunce, ptáci trylkovali, sem tam se ozvala kukačka. Prostě ideální dopoledne, nikde nikdo, tak co by se mohlo stát?
Harmonické zenové chvilky ale po chvíli narušilo další hašteření Jiraiyi a Tsunade. Hiruzen zadoufal, že je současná stezka, prošlapaná vysokou zvěří, zavede na nějaké zajímavé místo. Vesmír jeho prosby zřejmě vyslyšel. Před nimi se zhruba tak dvě hodiny cesty od jejich základního tábora nacházelo rozlehlé prostranství s vysokým vodopádem. Ta scenerie Hiruzenovi připadala neuvěřitelně… zenová. Měl pocit, že takováto krajina ve skutečnosti nemůže reálně existovat. Už od překročení hranice vše vypadalo nějakým záhadným způsobem nereálně. Panenská divoká příroda jim nastavovala svou vlídnou tvář a vítala je s otevřenou náručí.
Nedotčená lidmi.
„Tady si dáme pauzu!“ zavelel.
Dvě hodiny cesty samozřejmě nikoho neunavily, ale Hiruzen se od tábora nechtěl moc vzdalovat. Přeci jen se pohybovali na neznámém území.
„Supr!“ zajásal Jiraiya. „Můžeme dát koupačku?“ rozsvítily se mu oči.
„Ne,“ uchechtl se Hiruzen. „Nejprve budeme trénovat. Chůzi po vodě.“
Jiraiya protočil oči.
„Zase?“ protáhl otráveně otázku, zatímco Tsunade si téměř neslyšně povzdechla.
„Pokud vám trénink vadí, neměli jste chodit do Akademie,“ zasyčel Orochimaru. Zřejmě měl svých týmových partnerů plné zuby.
Hiruzen dal ruce v bok.
„Umíte chůzi po klidné vodě. Nebo mírně zčeřenou. Vodní plocha, na kterou dopadá vodopád je úplně o něčem jiném. Ale uděláme to takhle. Pokud to zvládnete chůzi na první pokus, nemusíte dnes trénovat. Pokud ale spadnete do vody, přidáte si k tréninku padesát kliků.“
„Tak platí!“ vyhrkl Jiraiya bezmyšlenkovitě a tryskem se rozběhl k vodě. Zarazil se na břehu a z jeho postoje bylo znát soustředění, jak soustředil chakru do chodidel. Pak se zhluboka nadechl a nejdříve stoupl na hladinu jednou nohou… potom druhou… Chvíli nejistě stál a balancoval na místě.
„Chci vidět chůzi, Jiraiyo! Ne solný sloup!“
Jiraiya ušel mrzkých pár kroků, ztratil balanc, a nakonec zahučel pod hladinu. Hiruzen koutkem oka sledoval reakci zbylých žáků. Tsunade se zlomyslně šklebila, Orochimaru se svým stoickým klidem situaci nezaujatě pozoroval.
„Tak co, vy dva, přijímáte sázku, nebo půjdete rovnou trénovat?“ vyzval je.
„Trénovat,“ odvětil Orochimaru.
Jiraiya mezitím doplaval ke břehu.
„Není to tak těžký!“ zahulákal, když se vyškrábal ven. „Skoro jsem to měl!“
„To sotva,“ zamumlal Orochimaru.
„Říkals něco?“ zaprskal Jiraiya.
„Ne,“ odvětil a sám se rozešel po hladině. Ušel však pouze o krok dva více než Jiraiya, a pak se také ponořil pod hladinu.
Tsunade zatím stála na břehu a se zavřenýma očima se soustředila. Jenže následně i její pokus nedopadl nijak slavně.
Hiruzen jejich marné pokusy pobaveně sledoval z povzdáli.
„Sensei, vy si z nás určitě střílíte, vždyť to nejde!“ zaprskal Jiraiya.
Hiruzenův pobavený výraz se změnil na vážný a Tsunade něco na Jiraiyu zasyčela. Co, to Hiruzen neslyšel. Přesel na okraj břehu a soustředil chakru do chodidel. Pak se rozešel po hladině a zastavil se zhruba tam, kde voda byla nejrozbouřenější. Otočil se ke svým žákům, kteří stále šlapali vodu na jednom a tom samém místě a zaujatě ho pozorovali.
„Stát nebo chodit na neklidné hladině je několikanásobně těžší. Vyžaduje to jemnou manipulaci s chakrou. Mějte na paměti pravidlo, které vám vtloukám už od začátku, co se učíte chodit po vodě; nepoměr vody musíte vyvážit chakrou. Nedostatečné nebo přehnané doplnění chakry vás pošle pod hladinu. Soustřeďte se na to, jak voda teče, jak silné je rozvlnění hladiny a jaké množství vody máte pod chodidly. Nezoufejte, že vám to nejde hned, za jeden den se to skutečně nenaučíte. Dokážete ale ujít pár kroků, to je slušný základ.“
Přednáška a povzbuzení překvapivě na všechny vždy zafungovaly. Nevyžadoval po nich zázraky, v současné chvíli je měl trénink pouze rozptýlit od myšlenek na Konohu. Hiruzen se uchýlil do chládku, protože slunce stojící vysoko na obloze začalo pálit ještě víc. Na to, že byli vysoko na severu, tu bylo vedro. Uvelebil se pod jedním z košatých stromů. Snad se nic nestane, když si na chvilku zdřímne…
„SENSEI, ZA VODOPÁDEM JE JESKYNĚ!!!“
Hiruzen sebou škubl a vymrštil se do sedu. Všichni tři se zběsile drali ven z vody, jako kdyby je pronásledovala podmořská příšera.
„Jeskyně?“ zopakoval ve snaze prodloužit si nenáročný odpočinek.
„Jo!“ zařval s nadšením Jiraiya.
„Půjdeme tam, prosím?“ zaškemrala Tsunade.
A je to tady, vzdychl Hiruzen. S Jiraiyi i Tsunade přímo sálalo nadšení z možného dobrodružství. Dokonce i Orochimaru měl ve tváři jakési nadšené očekávání…
„No dobrá,“ pousmál se. „Tak mě k té jeskyni zaveďte.“
Proplavali vodopádem a vskutku se před nimi objevil vstup do jeskyně. Po pár tempech Hiruzenova kolena narazila na mělčinu, a tak k břehu došel.
„Opravdu tam chcete jít?“ zeptal se týmu při pohledu do temných útrob jeskyně.
Všichni tři svorně přikývli.
„A váš důvod?“
„O kousek dál jsem našel pár zvláštních znaků, které neznám,“ hlesl Orochimaru. „Ti,“ trhl hlavou směrem ke svým týmovým partnerům, „se toho chytili a tvrdí, že by tu mohl někdo být.“
Hiruzen překvapeně zamrkal. Orochimaru našel znaky, které nezná? Orochimaru dychtí po poznání a Tsunade s Jiraiyou doufají v nějaké zajímavé dobrodružství…
„Opravdu? V tom případě za prozkoumání nic nedáme.“
„Jupí!“ povyskočil si Jiraiya, Tsunade se usmála od ucha k uchu a Orochimarovi se radostně zableskla očka.
Na cestu si ještě vyrobili louče, aby netápali v úplné tmě a vyrazili vstříc dobrodružství.
„Tady jsou ty znaky,“ zastavil se Orochimaru. Jedna stěna jeskyně byla od shora až k zemi posetá neznámými znaky. Byly obtažené popraskanou tyrkysově modrou barvou. Všelijak se kroutily a rozhodně to nebylo moderní písmo dnešní doby. Na to vypadaly místy dost složitě a přezdobeně, někde zase byly až moc jednoduché a primitivní. Jak postupovali dál hlouběji do jeskyně, znaky se objevily dokonce i na druhé straně jeskyně. Ty byly obtažené vybledlou růžovou barvou, která kdysi byla nejspíše červená.
Cesta sice všelijak zatáčela, ale nesvažovala se dolů. Znamenalo to, že stále kráčejí v úrovni hladiny jezera? Postupovali čím dál hlouběji. Znaky již teď byly i na stropě, obtažené černou a bílou.
„Hele, není to… Krystal?“
Hiruzen, Jiraiya i Orochimaru se podívali na místo, na které Tsunade ukazovala. Z nenápadného koutku jeskyně vyčuhoval menší, tyrkysově modrý krystal. O kousek dál objevili další a další… Krystalky rostly pouze na stěnách jeskyně, postupně se propojovaly a kroutily…
„Ony obtahují ty znaky!“ vydechl nakonec Orochimaru.
„A dokonce mají stejné barvy!“ dodal Jiraiya s nadšením, jako kdyby právě objevili tajemství vesmíru.
Opravdu, na jedná straně tyrkysově modré, na druhé růžové, na stropě černobílé. Pokud se člověk dostatečně soustředil, opravdu v tom našel jakýsi systém písma.
To je neuvěřitelné.
Jako kdyby byli poháněni zvláštní silou šli dál a dál, až najednou Hiruzenovi došlo, že se blíží k východu jeskyně. Ucítil na tváři slabý vánek. Netušil proč, ale náhle znervózněl. Vzal do ruky kunai, připraven na všechno, co by mohlo na ně vyskočit.
Jeho napětí si všimli i jeho studenti. Zaujali tedy stejný postoj.
Dobře. Je třeba, aby byli vždy ve střehu.
Vyšli ven a…
Nic.
Žádná příšera, ať už zvířecí či lidská, na ně nevyskočila. Zato se před nimi rozprostíral výjev, z kterého všem, Orochimarovi nevyjímaje, spadla s údivem brada. Dívali se na kolosální starodávné ruiny, jež pomalu obrůstal mech, břečťan a další křoviny. Kolosální věže, viadukt, obloukovitá okna, z kterých se vysypalo barevné sklo, jež se nyní třpytilo na zemi. Kamenné schody byly z většiny rozbité, stejně tak dlažba. Ve fontánách stála voda, zarostlá polo-rozkvetlými lekníny. Nad scenerií se vznášela hustá atmosféra mystiky a neznáma, prosvětlována paprsky slunce, které se prodraly skrz vysoké košaté stromy. Sem tam místem proletěli malí, modrozelení motýlci.
Kdysi domov starodávné civilizace upadal v zapomnění a příroda si brala zpět to, co si lidé přivlastnili za své.
Hiruzenovi přeběhl mráz po zádech. Nemohl ze sebe setřást dojem, že tohle místo odněkud zná…
„Tohle je… úžasný, vydechla Tsunade.
Jiraiya se zmohl na pouhé přikývnutí. Málokdy se stávalo, že by mu došla slova. Tohle byl jeden z těch vzácných okamžiků, který slova nepotřeboval.
„Proč mám pocit, že jsem o tomhle místě četl?“ zamumlal po chvíli Orochimaru.
V tom to Hiruzenovi došlo.
„To je… hora Hourai.“
Vzpomněl si na dávnou legendu.
„Cože to?“ podíval se na něj se zájmem Jiraiya.
„Hourai je podle legend obrovský chrám, nebo palác, záleží, jakou verzi čteš,“ ozvala se Tsunade, která stále fascinovaně hleděla na ruiny před sebou. „Má to být místo, kde se ve vzduchu vznáší miliony a miliony duší. Když je vdechneš, získáš prý nadhled a vědomosti všech těch starodávných duší. Prý tam také žijí malé víly, které neznají čiré zlo, a tak jejich srdce nestárnou. V nějaké verzi se tvrdí, že v Hourai rostou zlaté stromy, které mají místo listů drahokamy.“
„Nedávno ale badatelé objevili novou verzi, podle které se Hourai má nacházet v Zemi leknínů, přesněji v Lotusové vesnici. Problém je, že i Země leknínů je brána za starodávnou říši, která neexistuje,“ dodal Orochimaru.
„Možná jsme našli její zbytky. Co kdybychom to prozkoumali?“ navrhla Tsunade dychtivě.
„Jiraiyo, stůj,“ zarazil Hiruzen svého žáka, který už se rozbíhal směrem ke stavbě. „Ať už jsme našli legendární civilizaci nebo ne, nemůžeme tu pobíhat jak pomatení. Nevypadá to bezpečně, cokoli se může kdykoli zřítit. Sem nadšený stejně jako vy, ale nemůžu vás tam pustit. Co kdybychom narušili něco, co tu stavbu drží pohromadě? Navíc se musíme vrátit a pokračovat v misi.“
Jiraiya otevřel pusu, ale Hiruzen ho zarazil dřív, než stačil promluvit.
„Zatím si to necháme pro sebe, bude to naše tajemství. Až bude vhodná příležitost, prozradíme to našim archeologům. Souhlasíte?“
Jeho žáci spokojeně přikývli a vydali se zpět. Ještě předtím, než vešli zpět, do hlubin jeskyně, se na okamžik otočili a obdivovali ten monumentální výhled. Nikdy na něj nechtěli zapomenout.

Avšak tísnivý pocit, kteří všichni čtyři cítili v hrudníku, jim naznačoval, že ani jeden z nich nikomu neprozradí, co dnes viděli. Tajemné místo tak navždy zůstalo legendou, které dosud nikdo neprobádal.
Ani jeden z nich netušil, že právě oni se stali posledními strážci, s kterými měla, podle dávné legendy vepsané na stěnách jeskyně, Liliová vesnice upadnout v zapomnění.

Poznámky: 

Na motivy Cestovatelské mise.

Opravdu jsem chtěla zajít ještě dál, nechat je ruiny prozkoumat, ale... Autor míní, příběh mění. Zřejmě ta mystická atmosféra neměla být nikým narušena.

5
Průměr: 5 (2 hlasů)