manga_preview
Tlumočení B. 28

První rande a jiná neštěstí

„C…Co?“ vykulil jsem jenom překvapeně oči. „Cos to říkala Sakuro-chan?“
„Tak jo, Naruto,“ zopakovala mi. „Půjdeme spolu na rande,“
Mlčel jsem. Nevěřil jsem tomu, co jsem slyšel. Jenom jsem na ní vyjeveně zíral, čekal na nějakou uštěpačnou poznámku, nebo úder do břicha, který dokončí tenhle z její strany velmi krutý žert. Čekal jsem na to, jak na ránu z milosti, ale dlouhé sekundy plynuly a nic nepřicházelo. Podíval jsem se na Kakashiho-sensei, abych se ujistil, že slyšel to samé, co já. Podle jeho překvapeného výrazu jsem usoudil, že ano.
„To jako vážně?“ zeptal jsem se pro jistotu.
Na otázku reagovala pobaveným smíchem. Tak a bylo to tu! Konečně očekávaná reakce.
„Naruto! Ty jsi vážně pako!“ bavila se na můj účet. Najednou se dostavil mě dobře známý pocit trapnosti, který jsem dříve často při odmítnutích od ženy mých snů pociťoval.
Sakura se mezitím otočila a smějíce se rozešla směrem k domovu. Po pár metrech ale zastavila a otočila se zpátky ke mně. „Vyzvedni mě v sedm!“ pronesla růžovláska se smaragdovýma očima, když se přestala smát. „Zatím vymysli, kam půjdeme!“
Potom se rozeběhla pryč. Sledoval jsem vzdalující se krásku a cítil se jako ve snu. Tohle je obvykle ta chvíle kdy se probudím. Pomyslel jsem si.
„Mám rande… se Sakurou-chan,“ řekl jsem si pro sebe polohlasem. Bál jsem se, že když to řeknu moc nahlas, tak to zakřiknu. „Mám rande se Sakurou-chan?“ pronesl jsem tázavě ke Kakashimu-sensei, který pokračoval línou chůzí směrem k úřadu Hokageho
„Už to tak vypadá,“ usmál se na mě přátelsky skrz masku Hokage.
Po tomto ujištění u mě propukl nekontrolovatelný záchvat radosti. „Jo!!!“
„Mám rande se Sakurou-chan. Mám rande se Sakurou-chan,“ prozpěvoval jsem si po cestě.
Pořád jsem si to musel opakovat, abych tomu uvěřil. Sakura-chan vždycky milovala Sasukeho, to byl ve vesnici stejně známý fakt, jako že je Lee posedlý tréninkem. Když se Sasuke potom, co dostal od Kakashiho-senseie milost, rozhodl, že zůstane ve vesnici, tak jsem bral jako samozřejmost, že se Sakurou-chan budou spolu. To bylo přece to, co si ona vždycky přála a vypadalo to, že ani Uchiha nebyl proti to zkusit.
Ale měsíce a roky plynuly a pořád se nic nedělo, a co bylo překvapivější, tak, jak se zdálo, Sakura-chan tím nijak netrpěla. Začala se více věnovat práci v nemocnici a na mise chodila sporadicky, takže jsme se moc nevídali. Ale když už jsme se setkali, zdála se uvolněná a spokojená.
Sasuke zase trávil asi tak tři sta dní v roce mimo vesnici a vídal jsem ho ještě míň. Ale v ty vzácné okamžiky, kdy jsme se všichni tři setkali... Z nich nebylo cítit žádné napětí, naopak oba se zdáli v pohodě. I když u Sasukeho je v pohodě dost relativní pojem. Řekněme tedy jenom, že neměl žádné vražedné tendence.
A já? No, co si budu nalhávat, život válečného hrdiny a zachránce světa má spoustu výhod, například jídlo zdarma. Hlavně teda ramen. To mi připomíná, že musím zajít k Teuchimu. Už jsem tam tři dny nebyl a on je určitě nešťastný že mi nemohl dát můj denní příděl čtyř porcí Ichiraku ramenu. Sakra! Jenom při pomyšlení na tu misku lahodného vývaru s nudlemi a vepřovým masem se mi sbíhaly sliny. Tak jo, musím si dát ramen, a to hned.
„Nezajdeme do Ichiraku?“ zeptal jsem se Kakashiho-sensei.
Ten jenom mávl rukou. „Běž sám, jediné, co mě teď zajímá, je ta hromada papírů, co pořád roste na mém stole.“
„Dobře, uvidíme se zítra,“ odvětil jsem mu a rozeběhl se směrem k pár set metrů vzdálenému stánku.
„Naruto! Být tebou tak radši vymýšlím, co budeš dělat se Sakurou,“ zastavil mě můj mistr. „Přece jenom čekals na tuhle šanci dlouho, tak to nepodělej jako tenkrát s Hinatou,“
„Co jsem podělal?“ pokrčil jsem nechápavě rameny.
„Já ti nevím. Nepřijde ti divné, když se holka, po vašem rande pokusí o sebevraždu?“
„To nebylo rande.“
„Pozval jsi ji na večeři na svátek svatého valentýna.“
„Protože týden na to má Sakura-chan narozeniny a já chtěl zjistit, co by se jí líbilo.“
„Ach ty ženy!“ zakoulil můj mistr očima, „Vždycky pochopí věci jinak, než jak ve skutečnosti vypadají,“ dodal teatrálně. „Každopádně schůzku se Sakurou by sis měl naplánovat líp, a jelikož na to máš jenom tři hodiny, měl bys začít co nejdřív.“ Potom se otočil na patě a odešel.
To jsem vážně takové dřevo? Napadla mě myšlenka cestou na ramen. Hinata přece vždycky věděla, že miluju Sakuru a nikdy jsem si nevšiml, že by ke mně něco cítila a nikdy jsme si ani nebyli blízcí. Ano, chtěla kvůli mně párkrát obětovat život, ale to je přeci mezi známými normální, ne?
Ale možná má Kakashi-sensei pravdu a měl bych si pro rande se Sakurou-chan připravit něco víc než pouhou večeři v Ichiraku, i když osobně si lépe strávený volný večer nedokážu představit.
Přece jenom na tuhle šanci čekám, co se známe. I když byly časy, kdy jsem si byl jistý, že se Sakurou-chan nikdy nebudu, nepřestal jsem ji milovat. Respektoval jsem, že si zvolila Sasukeho a držel si od ní odstup, ale svým pocitům jsem nedokázal poručit.
I když jak šel čas dál a my se spolu vídali čím dál méně, moje pocity k ní přestávaly být tak intenzivní, až jsem si dokonce jednu chvíli myslel, že jsem je už překonal. Jaká to byla blbost ukázala až oslava Saiových narozenin, na které nám všem s Ino oznámili, že se budou brát, a jelikož jsme já a Sakura měli jít za svědky, trvala Ino na tom, že se až do svatby musíme všichni čtyři jednou týdně scházet na večeře, abychom na nich probírali podrobnosti svatby.
Po čtvrté schůzce jsem Sakuru-chan doprovázel domů a zjistil jsem, že jsem do ní zase stejně bláznivě zamilovaný jako ve svých dvanácti. Tehdy jsem se rozhodl, že se s tím pokusím něco udělat. Ale nejdříve jsem potřeboval Sasukeho svolení. Musel jsem si být opravdu jistý, že mezi Sakurou a jím nic není.
Doufal jsem, že dorazí na svatbu, která se konala v domě na pláži vlastněném klanem Yamanaka. Samozřejmě to zase udělal tak, jak je mu to vlastní. Bez toho, aby dal komukoliv vědět, se zjevil na pláži těsně před tím, než začal obřad.
Večer na slavnosti jsem Sasukeho požádal, aby se se mnou šel na chvíli projít. Byl jsem tak nervózní.
„O co jde?“ zeptal se
„O Sakuru,“ odpověděl jsem nejistě.
„Co je s ní?“ pronesl znuděně.
„Proč jsi jí po válce nedal šanci?“
„Jakou šanci zase?“ podíval se na mě nechápavě.
„Šanci být s tebou. Víš přece, že tě miluje,“
„Ona ti snad o nás něco říkala?“ řekl až překvapivě podrážděně.
Jeho tón mě zarazil, zavrtěl jsem hlavou.
„Tak nemluv o věcech, o kterých nic nevíš,“ odbyl mě. Když ale viděl můj překvapený výraz, uklidnil se.
„Taky jsem si myslel, že mě miluje. Proto jsem jí pozval na rande. Víš přece, že chci obnovit klan Uchiha. A nevím, jestli už ti už o tom řekli, ale je k tomu potřeba žena,“ popíchl mě.
„Mluvíš s člověkem, který strávil dva roky o samotě se Zvrhlým Poustevníkem.“
„To je pravda. Divím se, že tě Pátá nechala s tím zvrhlíkem trávit tolik času.“
„To sedí od člověka, který si dobrovolně vybral za mistra pošuka, který mu chtěl ukrást tělo.“
„Alespoň mě nevyužíval k tomu, aby v bordelu dostal rodičovskou slevu.“
„Byl zrovna dětský den! Z tebe si zase Orochimaru udělal laboratorní krysu.“
„To možná jo, ale nepoužil mě jako zástavu, když neměl na útratu v baru.“
„Hned druhý den mě vyplatil.“
„Penězi, co ti ukradl.“
„Sasuke!!!“ zavrčel jsem.
„Naruto!!!“ oplatil mi stejným tónem.
Chvíli jsme se takhle propichovali vražednými pohledy, potom jsme se ale začali oba současně smát. Sasuke si dřepl do písku.
„Byly to ale šílený časy co?“ řekl nakonec.
„To teda! Divím se, že jsme z toho oba vyvázli bez trauma.“
„Jo, protože my oba jsme zářné příklady psychicky zdravých lidí,“ zasmál se znovu Sasuke. Dívajíce se do moře. Chvíli jsme jenom seděli a poslouchali šumění vln. Sasuke si vzal do ruky hrst písku a nechal ho pomalu prosévat mezi prsty.
„Měl bys pozvat Sakuru na rande,“ pronesl z ničeho nic můj nejlepší přítel.
„Co?!!“ vyjekl jsem překvapeně
„Slyšels dobře. Zasloužíte si být šťastní. Oba dva.“
„To bych rád, ale… chci, aby byla šťastná… a to bude jenom s tebou…“
„Odmítla mě!“ skočil mi do řeči.
Zalapal jsem po dechu, tím se ale nenechal rozhodit.
„Jak jsem říkal, abych mohl obnovit klan, potřebuji ženu. A Sakura se zdála jako ideální, je silná, chytrá, i když občas dost otravná. Tak jsem jí před pár měsíci pozval na večeři. Musím uznat, že to bylo příjemnější, než jsem čekal. Ale když jsem se konečně dostal k tomu, že bychom to mohli dát dohromady, odmítla s tím, že už je to za ní. Ale myslím, že už v té době měla v hlavě někoho jiného,“ vyprávěl mi.
Jeho slova mě zanechala v němém úžasu.
„Koho?“ zeptal jsem se po chvíli.
Pokrčil rameny. „Na to se jí budeš muset zeptat sám.“
Z domu nás druhý den všechny vyhnala nepříznivá předpověď počasí. Cesta domů byla nekonečná. Celou dobu jsem sbíral odvahu na to se jí zeptat. Proč to tentokrát bylo tak těžké? Když jsem byl dítě, ptal jsem se jí snad každý den, jestli by se mnou někam nezašla. Sice mě pokaždé odmítla, ale já jsem se vždy oklepal a zeptal se znovu. Tak proč jsem měl pocit, že to tentokrát bude jiné? Že jestli mě tentokrát odmítne, už tu odvahu znovu nenajdu.
Rozhodl jsem se počkat až na úplný konec naší cesty. Zeptal jsem se, až když jsme z celého průvodu zůstali jenom my a Kakashi-sensei.
„Tak jo Naruto, půjdu s tebou na rande,“ ta slova mi až do teď zní v hlavě.
Konečně jsem došel ke stánku s mým oblíbeným pokrmem.
„Tak co, Naruto? Jako obvykle?“ volal na mě už z dálky Teuchi.
„Dneska ne, Teuchi, večer mám důležitou schůzku,“ mávl jsem rukou, když jsem dosedl na červenou barovou židli. „Dej mi jenom dvě porce,“ dodal jsem zamyšleně.
„Co ten zamračený obličej, Naruto,“ ozval se vedle mě hlas mého kamaráda doplněný o souhlasné štěknutí jeho nerozlučného partnera.
„Ahoj, Kibo,“ odbyl jsem ho chladným pozdravem a přitom se díval do jídelního lístku na baru předstíraje, že si vybírám jídlo. Milovník psů se ale nenechal. Přisedl si blíže a otočil se přímo naproti mně.
„Tak to vysyp, ty hromádko neštěstí,“ nebral si servítky, ostatně jako vždycky.
Nejdříve jsem ho chtěl poslat do háje, ale potom mě napadlo, že by mi třeba mohl pomoci. Kiba sice nebyl žádný playboy, ale holkám se líbil a se ženami měl větší zkušenosti než já.
„Tak dobře,“ otočil jsem se nazpátek proti němu. „Mám rande,“ začal jsem.
„To je mi ale tragédie,“ zasmál se.
„Tohle je vážný! Není to jen tak s někým, ale se Sakurou-chan,“
„Tak to ti gratuluju! Konečně jsi jí udolal,“ poplácal mě po zádech mladý Izunuka. „To je ale spíš důvod k oslavě než k zármutku, ne?“
„Já taky jsem šťastný, ale taky nervózní,“ snažil jsem se mu popsat své pocity. „Kakashi-sensei mi naznačil, že ženské duši zrovna moc nerozumím,“ podíval jsem se tázavě na svého kamaráda, jako kdybych od něj čekal útěchu.
„Vážně? A tobě to po tom fiasku s Hinatou nedošlo samotnýmu?“ podíval se na mě jako na idiota.
„Co pořád všichni máte s tou Hinatou?“ rozčílil jsem se.
„My nic, ale lidi z psychiatrického s ní prý měli hodně práce,“ uzemnil mě Kiba.
Měl pravdu, po tom, co ji vyléčili fyzicky, musela nastoupit do psychiatrické léčebny a tam byla až do teď.
„Jak je jí vůbec,“ zeptal jsem se provinile.
„Poslední dobou jsme se moc nevídali, ale Shino za ní byl před pár dny v léčebně a podle doktora se hodně zlepšuje,“ odpověděl nejistě.
Vzhledem k množství, ve kterém mi chodily dopisy, v kterých mi vyhrožovala smrtí, jestli mě ještě uvidí, a naopak sebevraždou, jestli za ní nepřijdu, bych tak nesoudil, ale co já vím, nejsem doktor.
Kiba vypadal, že mu Hinatin stav dělá opravdové starosti. Toho si všiml také Akamaru, který mu s kňučením položil hlavu do klína. Byli to právě oni dva, kdo jí tehdy ráno našli v parku polomrtvou s podřezanými zápěstími. Prý tam ležela skoro celou noc. Byl zázrak, že nevykrvácela. Když o tom tak přemýšlím, tak na člověka s výcvikem zabíjet, odvedla až podezřele mizernou práci. Vzhledem ke zkroušenému stavu svého kamaráda jsem si ale tuto informaci nechal pro sebe.
Chtěl jsem mu říct pár povzbudivých slov, ale v tu samou chvíli mi Teuchi přinesl první misku ramenu, tak jsem se otočil k baru a pustil se do jídla.
Tedy alespoň jsem chtěl. Pořád jsem musel myslet na Sakuru, nechci to podělat. Chci, aby nám vyšlo, ale vůbec netuším jak toho docílit. V tu chvíli jsem snad poprvé v životě neměl chuť na jídlo.
„Tak už víš, co se Sakurou podnikneš?“ prolomil Kiba mlčení.
„Vůbec netuším,“ zavrtěl jsem hlavou. „Musí to být dokonalé,“ praštil jsem pěstí do baru. „Jaký by podle tebe bylo dokonalé rande pro Sakuru-chan?“ Obrátil jsem se na něj.
„Se Sasukem!“ trefil se už zase rozverný Kiba. Akamaru souhlasně zaštěkal. Což vylekalo Teuchiho, který kvůli tomu vylil hrnec s polévkou.
„Kibo!“ obořil se stařík na smějícího se kamaráda. „Kolikrát ti mám říkat, abys mi sem netahal toho zablešenýho podvraťáka. Ještě jednou ho tu uvidím, a namelu ho do karbanátků, jako jsem to udělal se čtvrtým z bratrů Haimaru.“
„Cože?!!“ vyjekli jsme s Kibou současně.
Stařík jenom naštvaně mávl rukou a otočil se zpátky ke sporáku, aby zamíchal smažící se nudle.
„Teď se na mě koukáte jako na vraha, ale potom mě zase budete měsíc otravovat, abych znova udělal ty výborné masové pirožky,“ mručel si pod vousy, které neměl, takže jsme ho slyšeli.
„Ty byly dobrý,“ musel jsem uznat. Na rozdíl od Kiby, který nejdříve vypadal, že se chystá u Teuchiho reklamovat jídlo, které tu před chvílí koupil a snědl. Nakonec ale jeho žaludek jarní úklid odložil, a tak jenom naštvaně bouchl pěstí do stolu.
„Sem už v životě nepřijdu,“ zařval vztekle a odešel.
„Počkej Kibo!“ rozběhl jsem se za ním.
„Co je!“ odsekl mi naštvaně.
„Tak co mám dělat s tou Sakurou-chan?“ chytl jsem ho za rameno a otočil k sobě.
„Nevím! Kup jí nějakou kytku a vezmi jí do pěkné restaurace,“ snažil se mě rychle odbít.
„To je trochu jednoduché ne?“
„Tak se zeptej někoho chytřejšího,“ setřásl mojí ruku a šel dál.
„Kam tak pospícháš?“
„Podívat se na seznam zatoulaných zvířat. Mám totiž takový pocit, že ten Kakadu steak co má Teuchi v nabídce není jenom zajímavě pojmenované kuře,“ řekl a odešel.
Poslechl jsem tedy jeho radu a šel za nejchytřejším člověkem, kterého jsem znal. Zrovna když jsem chtěl zaklepat na dveře sídla klanu Nara, tak se samy otevřely, a z nich vyběhl Shikamaru, s kterým jsme se málem srazili.
„Zdrhej, kámo,“ pronesl a vzal nohy na ramena.
„Shikamaru, okamžitě se vrať a vyluxuj ten obývák!“ ozval se z domu ženský křik.
„Tvoje máma je dneska v ráži,“ řekl jsem mu, když jsme konečně zastavili, abychom se vydýchali.
„To není máma.“
„Ouu,“ vypadlo jenom, když mi došlo komu patřil ten hlas.
„Přesně tak.“
„Temari?!“
„Víš, co je ještě větší blbost, než si vzít ženu s povahou vichřice?“ pronesl místo odpovědi.
„Ne.“
„Vzít si ženu, která umí vytvořit opravdovou vichřici,“ odpověděl s melancholií v hlase sám sobě. „Sice žijeme v domě po rodičích, ale mám pocit, jako kdybych za ty dva roky, co žijeme spolu, postavil novej,“ povzdechl si a opřel se zády se klopenou hlavou o nedaleký plot. „Co jsi po mě vlastně chtěl?“
„No… nevím, jestli tě tím mám zrovna teď zatěžovat,“ začal jsem nejistě.
„Prosimtě, jsem v pohodě.“
„Tak dobře. Mám rande se Sakurou-chan a napadlo mě, jestli bys mi něco neporadil.“
„Určitě, jestli vám to vyjde, zařiď si dobrou pojistku na dům a zahradu.“
„Shikamaru, takhle jsem to…“
„Hele! Teď se ti to možná zdá jako blbost, ale až se na tebe naštve a hodí po tobě hrnek s kafem, který následně proletí třemi stěnami včetně jedné nosné, tak mi poděkuješ.“
„To znělo dost konkrétně,“ podivil jsem se.
„Oprava bude stát sto tisíc,“ povzdechl si.
„Wau… to je mi líto, Shikamaru,“ poplácal jsem přítele po zádech, „ale takhle jsem to nemyslel. Spíš jestli nemáš nějaký tip, kam jít na rande,“ vrátil jsem se k tématu.
Shikamaru ke mně zvedl svůj ztrápený obličej, chvíli na mě jenom tak koukal. Potom z kapsy vytáhl dva lístky a podal mi je.
„Vezmi ji sem, bude se jí to líbit. Původně jsem tam večer chtěl vzít Temari, ale radši uklidím ten obývák. Proč taky chodit do cirkusu, když ho doma mám zadarmo,“ pokrčil jakoby lhostejně rameny.
„To nemůžu přijmout,“ odmítl jsem podávajíce mu je zpátky, ale Shikamaru jenom mávl rukou a odešel směrem k domovu.
„Jednou mi to vrátíš!“ zavolal na mě ještě z dálky.
„Tak děkuju!“ odpověděl jsem mu ještě naposledy.
Hodiny neúprosně letěly dopředu, a tak se stalo, že jsem ani nemrkl a bylo tři čtvrtě na sedm. Vysprchovaný, navoněný, oblečený v sexy oranžovo černé teplákovce jsem se vydal za Sakurou-chan. Cestou jsem se stavil ještě pro kytici růží a šel nejkratší cestou k jejímu domu. Konečně mě napadlo pořádně si prohlédnout lístky, které mi dal Shikamaru. Byly to vstupenky na cirkus ze Země Větru, už jsem o nich slyšel. Byla to skupina bývalých ninjů, kteří po válce nenašli uplatnění, tak svým uměním začali bavit lidi. Asi v tom byli dobří, protože kam přišli, tam bylo vyprodáno. Představení začínalo v devět. Takže tu byl prostor pro večeři.
„Naruto-kun?“ ozvalo se z ničeho nic pár metrů přede mnou.
A sakra! Zvedl jsem s obavami hlavu od lístků. Sakra! Sakra! Stála tam trochu pohublá Hinata. Jak se totiž zdálo, moje cesta vedla okolo psychiatrické kliniky.
„A-ahoj Hinato,“ vykoktal jsem ze sebe se strachem, co přijde dál.
„Ty-Ty jsi mi přišel naproti?“ vykoktala po tichu pro změnu ona, ukazujíce na pugét růží v mé ruce.
Z překvapení jsem nevěděl co říct, tak jsem ze sebe vydal jenom zvuk připomínající postřeleného jelena. A doufal, že ji moje odpověď uspokojí, ale překvapivě se tak nestalo.
„Jasně,“ nahodil jsem falešný úsměv a nabídl jí pugét.
„To je pro tebe,“ prohodil jsem, když jsem jí podával kytici. Ona se mi ale místo toho, aby si jí vzala, pověsila kolem krku.
„Já věděla, že se nakonec na Sakuru vykašleš a pochopíš, že k sobě patříme,“ zašeptala mi do ucha. Kdybys věděla holka, tak ani nevylejzáš! Problesklo mi hlavou.
„Uvědomil jsem si to při čtení tvých dopisů,“ vypadlo ze mě přidušeně. Rychle jsem do kapsy schoval lístky a potom se pustil do vyproštění se z objetí.
„Ty byly psané s láskou,“ řekla, jako kdyby tomu věřila.
„Tak kam půjdeme,“ zeptala se, když se konečně pustila.
V tu chvíli se mi vybavil plán.
„Na večeři. Myslel jsem, že si po tom všem dáš ráda nějaké dobré jídlo,“ nadhodil jsem.
„Máš pravdu, jídlo v nemocnici bylo příšerné,“ řekla a chtěla mě chytnout za ruku, tentokrát jsem ale včas uhnul.
„Víš co? Teď jsem si vzpomněl, že si ještě potřebuji zařídit něco kvůli zítřejší misi. Tak se za hodinu sejdeme v té restauraci co minule. Dobře?“ řekl jsem jí, jak nejmileji jsem to dokázal.
„Dobře, lásko, ale pospěš si ano?“
„Jasně,“ řekl jsem a utíkal pryč.
Neztrácel jsem čas a hned za rohem jsem vytvořil stínový klon a poslal ho za Kibou, aby mu vyřídil, že na něj čeká Hinata v nejlepší restauraci v Konoze. Hinata ať bere, nebo nechá být.
Konečně jsem dorazil k domu Sakury-chan.
Zaklepal jsem na dveře, a ty se otevřely. Stála tam ona v krásném červeném kimonu s růžovým lemováním, ovázané stuhou stejné barvy. V tu chvíli mi došlo, že nic jiného není na světě důležité. Jestli Teuchi prodává psí maso, jestli je Hinata magor, jestli se Shikamaru stane obětí domácího násilí. To všechno je mi úplně jedno. Dokud je tu šance, že budu se Sakurou-chan, tak ať si třeba shoří celá Konoha, já se jí nevzdám.
„Miluju tě,“ vypadlo ze mě ještě dřív, než stačila cokoliv říct.
Bylo ticho, Sakura-chan na mě jenom nevěřícně koukala. Přišel jsem k ní na vzdálenost několika centimetrů a pohladil ji po tváři.
„Miluju tě,“ zopakoval jsem jí.
„Naruto, ty jsi pako,“ zasmála se nesměle. Najednou jsem cítil její rty na svých a její ruce kolem mého krku. Polibek byl dlouhý a vášnivý, když skončil, tak se v Sakuřiných očích leskly slzy. Slzy štěstí.
„Konečně jsi to pochopil,“ řekla a najednou byl svět dokonalý.

Poznámky: 

Tak tohle je můj první pokus o jednorázovku, a příspěvek do výzvy. Zvolil jsem klasický pár NaruSaku, protože jsem během sledování Naruta tomuhle páru vždycky fandil. Je mi jasné, že tu povídek na tohle téma budou stovky, ale doufám, že i tak to třeba alespoň někoho pobaví Těším se na vaše hodnocení a komentáře.

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Uzumaki clan
Vložil Uzumaki clan, St, 2018-10-10 23:09 | Ninja už: 187 dní, Příspěvků: 84 | Autor je: Konohamarova chůva

Skutočne vtipný príbeh... Laughing out loud
Najviac som sa nasmiala na rozhovore so Sasukem na pláži ale ani to ako Hinata skončila "vďaka" nemu na psychiatrií a Kibov pobúrený výraz z miestneho Menu nebolo zlé
Veľmi podarené Laughing out loud

Obrázek uživatele Alalka
Vložil Alalka, St, 2018-10-10 09:16 | Ninja už: 3869 dní, Příspěvků: 837 | Autor je: Prostý občan

Tak to jsi mě pobavil, parádní příspěvek Smiling Sice k tomu Naruto jak slepý k houslím přišel, ale zaslouží si trochu toho štěstí, i na konci mu to Sakura dost ulehčila. Rozhovor se Sasukem byl boží, co mě však nadobro odrovnalo bylo počínání Hinaty a Narutovo smýšlení o něm, konkrétně ta věta o mizerně odvedené práci zabijáka Laughing out loud Laughing out loud dííky

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, St, 2018-10-10 00:01 | Ninja už: 3848 dní, Příspěvků: 1563 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Student Akademie

Tedy, jako první jednorázovka je to opravdu velmi solidní. Je to supr příspěvek do Výzvy, Aku bude mít radost. Smiling Ach ten Naruto, co ten to vyvádí... Je to šťastlivec. Zato chudinka Hinata... A Narutova rozprava se Sasukem byla vskutku povedená! Smiling