Návrat bílého lva 17

„Tak a čundr je v haj**u,“ prohlásil naštvaně Hiruzen, když vytahoval kunai z pouzdra, aby odrazil další shuriken, který vyletěl z křoví na druhé straně mýtiny.
Nemůžu uvěřit, že nás chytli takhle blízko našeho cíle. Už když jsem dostala mapu poprvé, všimla jsem si, že kromě cesty přes hory, kterou nás Kagami-sama poslal, zde byla také druhá, na první pohled kratší, která vedla pod nimi. Nejdříve jsem to neřešila, ale když jsme se dozvěděli o pronásledování, začala mi čím dál víc připadat, jako jediná možnost, jak zmizet pronásledovatelům. Vše ale záleželo na jediné věci. Proto jsem taky chtěla mluvit s Klosem o samotě.
„Jsi stopař?“ zeptala jsem se Kloseho, když jsme byli dostatečně daleko od tábora.
„Co tím myslíš?“ dělal, že nerozumí.
„Víš, co tím myslím. Prošel jsi výcvikem pro průzkumníky nebo ne?“ upřesnila jsem otázku.
Mlčel.
„Nemusíš mi nic říkat, stačí, když kývneš hlavou,“ přemlouvala jsem ho.
„Proč to chceš vědět?“
„Protože teď by se mi hodil někdo, s kým bych mohla probrat trasu,“
„Abys to potom mohla zase ignorovat?“ řekl naštvaně. „Radši to prober s někým, komu věříš,“ otočil se a šel zpět směrem k táboru.
Kdybych ti nevěřila, tak tu teď nejsi, idiote! Pomyslela jsem si.
„Chceš, abych ti důvěřovala? Tak přestaň být uražený a dokaž mi, že umíš taky něco jiného, než se chovat jako arogantní idiot. Pomoz nám dokončit tuhle misi!“ zakřičela jsem na něj. „To je rozkaz!“ doplnila jsem důrazně.
Zastavil se a s povzdechem sklopil hlavu. Potom se potichu zasmál.
„Co je tu sakra k smíchu?!“ nechápala jsem.
„Nic,“ otočil se na mě s náznakem úsměvu ve tváři. „Jenom jsem teď poprvé měl pocit, že mluvím s kapitánem, a ne s vyděšenou malou holkou,“ zasmál se znovu.
„Hej!“ zareagovala jsem podrážděně.
„To byl kompliment,“ bránil se
„Moc ti nejdou,“ probodla jsem ho vražedným pohledem.
Pokrčil rameny „Řeknu ti teď to, co mi jednou řekl Kazekage. Jako velitel musíš být silná a rozhodná. Je jedno, jestli s tebou zbytek týmu souhlasí nebo ne, dokončení mise je tvoje odpovědnost, ne jejich,“ ukázal směrem k táboru. „Vytvoř plán a drž se ho. Klidně ať tě nenávidí, nemáš být populární, ale udělat to, co je nejlepší. Když plán selže, neukazuj slabost ani nervozitu, protože ta se hned přenese na ostatní. A hlavně! Když budeš muset volit mezi členem týmu a dokončením mise. Vždycky zvol misi,“ dokončil radu. „Na co se tedy mám podívat, kapitáne?“
„Takže jsi schopen mi pomoct?“
„Nevím,“ pokrčil rameny. „Ale zkusím to.“
Ukázala jsem mu tedy cestu a vysvětlila plán jít pod horou.
„Proč myslíš, že nás tam Kagami-sama neposlal rovnou?“ zeptala jsem se nakonec.
„To nevím, ale určitě měl důvod,“ odpověděl zamyšleně bělovlasý ninja.
„To asi jo, ale čekala jsem poněkud hlubší analýzu,“ pošťouchla jsem ho. Reakcí na to byl výhružný pohled, který ale s modrýma očima nebyl tak působivý jako s původníma.
„Podzemní cesty se na misích většinou nevyužívají ze dvou důvodů. Za prvé, většinou jsou to rozsáhlé jeskynní komplexy a cestu skrz znají pouze místní, kteří se tu vyznají, cesta je sice často vyznačená, ale také být nemusí. Za druhé, je jednoduché tam nastražit léčku, takže kdyby tam na nás někdo čekal. Stačí mu někde nastražit výbušné lístky a pohřbít nás tam. Ale jelikož máme nepřítele za zády, tak si myslím, že to nám nehrozí,“ ukončil rozbor. „Naopak kdybychom se tam dostali jako první…“
„Tak bychom na ně mohli nastražit léčku my,“ dokončila jsem za něj myšlenku. „Možná by nás tam ani nepronásledovali,“ doplnila jsem.
Klose pořád zíral do mapy a snažil se z ní vyčíst ještě něco navíc, ale tam byla vyznačena jenom rovná přerušovaná čára pod horou. Trochu jsem se bála položit mu rozhodující otázku.
„Dokážeš nás provést skrz?“
„Asi jo… teda, určitě jo!“ Upravil svou odpověď, ale mě bylo jasné, že si tak jistý není.
„Dobře,“ usmála jsem se na něj nakonec. „Věřím ti,“ shrnula jsem mapu, a podala mu jí, ale když si pro ni sáhl, pořád jsem ji pevně držela. „Ale budeš se ke klukům chovat slušně, ne jako k póvlu. Jasný?“
„Jasný,“ řekl, jako kdyby to u něj byla samozřejmost. Pustila jsem mapu.
„Tak nás k té jeskyni dostaň co nejrychleji,“ vydala jsem rozkaz.
Mohlo to vyjít, nebýt toho přiblblýho deště a větve, po které jsem uklouzla. Stačilo, abych se probudila z bezvědomí o hodinu dřív a mohli jsme to stihnout. To už je teď ale jedno. Když to jinak nejde, cestu si probojujeme. Musíme, prostě musíme.
„Formace D,“ pronesl Klose směrem ke mně. „Soustřeďte se na obranu, já se postarám o útok,“ to v překladu znamenalo, snažte se mi moc nepřekážet. Neochotně jsem přikývla a doufala, že má plán jak nepřítele porazit. S Hiruzenem a Danzouem jsme tedy vytvořili trojúhelníkové rozestavění tak, abychom si navzájem kryli slepá místa, zatímco hokageho syn byl asi pět metrů před námi a hledal nepřítele.
Ještě jsme se ani nestihli pořádně srovnat a už nás začali odstřelovat kunaie ze všech stran.
„Neříkal jsi, že jsou jenom dva,“ pronesla jsem směrem k Danzouovi.
„Říkal jsem nejspíš,“ bránil se ninja z klanu Shimura.
Zastavit uprostřed té mýtiny asi nebyl nejlepší nápad. Byli jsme v opravdu nevýhodné pozici. Kunaie a shurikeny na nás létaly v salvách, my je jen tak tak stíhali odrážet a vypadalo to, že nepřítel neměl v plánu vylézt ze svého úkrytu. Klose udělal několik klonů, které se rozestavili kolem nás a s odrážením nám pomáhali, ale i přesto byla naše situace kritická.
„Tohle dlouho nevydržíme,“ pronesl po několika salvách Hiruzen, který se neustále pokoušel skládat nějaké pečetě, ale ani jednou je nestihl dokončit. Musíme se odtud dostat pryč, ale jak?
„To se tak bojíš čtyř geninů, že se před námi budeš schovávat?“ zakřičel z ničeho nic Klose do křoví. Odpovědí mu byla další salva, která se tentokrát zamířila kompletně na něj. On se ale všem zbraním bez problémů vyhnul a navíc stihl udělat pár pečetí, stejné opakovali i jeho čtyři klony.
„Suiton: Suidanha!“
Jejich hrudníky, se nafoukly a z pusy jim začal proudit tenký neuvěřitelně silný proud vody, který postupně přeřízl všechny stromy a keře v okolí mýtiny.
„Když nevylezeš dobrovolně, najdu si tě sám!“ pronesl sebevědomě hokageho syn. A vydal se najisto k jednomu místu. Jak opadal prach, byla tam stále jasněji vidět postava člověka zaklíněného od pasu dolů mezi kmeny stromů. Klose opět vytáhl katanu a přiložil ji muži s maskou ke krku. Viděla jsem, že spolu mluví, ale jejich rozhovor jsem neslyšela. Jediné, co bylo poznat, že po posledních slovech muže v masce se v Kloseho tváři objevil překvapený výraz.
Najednou se ozvala obrovská rána a současně s ní i výbuch, který pohltil obě dvě těla. S nimi zmizeli i všechny klony.
„Klose!!!“ vykřikla jsem zhrozeně. Chtěla jsem za ním běžet ale někdo mě ze zadu chytil, abych nemohla.
„Už mu nemůžeme pomoct,“ zašeptal mi do ucha Danzouův hlas.

…

Sien se úplně zhroutila, nejdříve se chtěla rozběhnout za Klosem, a když jí tam Danzou nepustil, padla na kolena a nevěřícně koukala směrem k místu výbuchu.
Ale nebyl čas truchlit. Z ničeho nic se nalevo od nás objevil muž v černém s maskou na hlavě rychle skládající pečetě.
„Katon: Gokakyu no jutsu!“
Najednou se proti nám valila obrovská ohnivá koule.
„Pozor!!!“ zařval jsem. Ale Sien byla úplně mimo a prala se s Danzouem který se jí snažil uklidnit. Bylo potřeba jednat. Rychle jsem vytvořil několik pečetí a pravou rukou se dotkl země.
„Doton: Doryuheki.“
Ze země vyrostla mohutná kamenná zeď. Která se kouli postavila do cesty, a útok odvrátila.
Nepřítel nám nedal vydechnout. Nečekaně se mezi námi zjevil s katanou v ruce a zaútočil na mě. Seknul po mojí hlavě, včas jsem se sehnul. Přízemním kopem jsem mu chtěl podkopnout nohy, ale tentokrát zase on uskočil včas. Jen tak tak jsem se stihl vyhnout letící kataně. Kterou po mě ze vzduchu hodil, a odskočil od něj dál.
„Katon: Hosenka no Jutsu,“ zaznělo z poza masky. A proti mně najednou letělo spoustu ohnivých střel, kterým jsem se díky několika přemetům vyhnul.
Ohlédl jsem se po zbytku týmu, ale nikde jsem je neviděl. Danzou Sien nejspíš někam odnesl, aby nebyla tak na ráně. V jejím stavu bude lepší, když zůstane mimo.
Na víc přemýšlení jsem neměl čas, protože se na mě hrnuly další ohnivé střely, kterým jsem se musel vyhýbat. Po ohnivém útoku se na mě protivník opět vrhl s katanou v ruce a zasypal mě výpady. Jen tak tak jsem se stíhal vyhýbat a blokovat jeho útoky, na protiútok jsem neměl čas ani pomyslet. Nepřítel byl rychlejší, silnější a nakonec mě překvapil naznačeným výpadem, který na poslední chvíli stáhl a změnil na kop z výskoku…
To už nestihnu! Problesko mi hlavou.
Trefil mě přímo do hlavy. Kutálel jsem se spoustu metrů, než mě konečně zastavily zbytky nějakého keře, které přežily předchozí Kloseho útok. Vykřikl jsem bolestí. Chtěl jsem rychle vstát, ale tělo odmítalo poslechnout. A tak jsem se pomalu obrátil na břicho a neohrabaně se zvedl nejdříve na všechny čtyři a až potom na nohy.
Během toho jsem si všiml, že jsem hned vedle místa, kde před chvílí zemřel Klose. Sám sobě jsem hned na začátku zakázal se tam dívat. Nechtěl jsem to vidět, navíc na koukání nebyl čas, jelikož se ke mně znovu blížil nepřítel.
Najednou ho ale zasáhl silný poryv větru, který ho odmrštil, na konec mýtiny, kde narazil zády do do kmene spadlého stromu. Z místa, odkud přišla technika, přiběhl Danzou.
„Jsi v pořádku?“ volal z dálky.
„Jo!“ přikývl jsem.
„Zvládneš to se mnou dokončit?“ řekl vážně můj nejlepší kamarád.
„Jasně,“ usmál jsem se.
„To na malýho spratka nebylo špatný,“ ozvalo se od nepřítele. „Ale uvidíme, jak si poradíte s tímhle. „Katon Goryuuka no Jutsu!“ Nepřítel se nadechl a z jeho úst vylétla obrovská dračí hlava, která letěla přímo proti nám.
Tak teď nebo nikdy, pomyslel jsem si.
S Danzouem jsme na sebe jenom kývli a začali skládat pečetě. Naše hrudníky se nafoukly.
„Katon: Karyu endan.“
„Futon: Daitoppa.“
Z pusy jsem začal chrlit plameny a Danzou obrovsky silný proud větru. Naše techniky se spojily a prošly dračí hlavou jako nůž máslem a o setinu vteřiny později také pohltily muže v masce. Ten se chvíli svíjel na zemi, a potom po něm zůstal jenom oblak dýmu.
„Sakra,“ ulevil jsem si.
Napravo od nás se ozval potlesk.
„Výborně chlapci,“ zaznělo s pod masky. „Netušil jsem, že na světě existují genninové schopní zničit můj klon,“ vysmíval se nám. „Bude vás škoda,“ posteskl si.
V tu samou chvíli, kdy to dořekl, se v jeho očích zableskl sharingan.
„Co to… to přece není možné,“ podíval se na mě zmateně Danzou. „Uchihové jsou přeci naši spojenci,“ dodal překvapeně.
Více toho nestihl. Nepřítel se probleskl k němu a než jsem ho stihl varovat, uštědřil mu ránu, která ho poslala do bezvědomí. Vteřinu na to jsem se už i já díval zpříma do Těch! očí.

…

To ne! To ne! To nemůže být pravda! On není mrtvý! nemůže být! On ho vyléčí, ať je to kdo chce, vyléčí ho! Stejně jako minule. Danzou mi něco říkal, ale já jsem vůbec netušila, co se kolem mě děje. Cítila jsem jenom prázdnotu a strach o přítele. Zírala jsem pořád na to místo, kde ho pohltil výbuch, snažila jsem se prohlédnout skrz kouř, jestli tam neuvidím, tělo svého kamaráda. Najednou mě ale někdo zvedl a odnášel pryč z bojiště. Nechtěla jsem, ale neměla jsem sílu s ním bojovat. Potom mě zády opřel o nějaký strom.
„Sien! Sien!“ volal na mě známý hlas. Myslím, že to byl Danzou. „Prober se,“ třásl se mnou.
„Sakra, Sien, musíš se vzchopit. Vím, že je to těžké, ale teď musíš myslet na ty, co žijí a kterým ještě můžeš pomoct. Oni tě potřebují, tak se sakra prober,“ burcoval mě můj vnitřní hlas.
V dálce se ozval bolestivý výkřik.
„Hiruzen!“ vykřikl vyděšeně Danzou a zmizel.
„Hiruzen… Hiruzen??? Hiruzen!!! Ten výkřik to byl on,“ probrala jsem se z deliria.
„Konečně ti to došlo,“ ozvalo se uvnitř mě.
Musím jim pomoct! Zvedla jsem se na nohy. Chvilku jsem musela zůstat stát opřená o strom, protože se mi zamotala hlava. Ta rána do hlavy mi asi způsobila lehký otřes mozku.
„No tak!“ domlouvala jsem sama sobě. „Teď musíš fungovat.“
Nejistým krokem jsem se vydala směrem k místu výkřiku. Po pár metrech jsem ale musela zastavit. Udělalo se mi špatně a já vyzvracela obsah už tak prázdného žaludku.
„Sakra!“ bouchla jsem do stromu vedle sebe. „Takhle jim tam budu k ničemu.“
Byla jsem na sebe tak naštvaná. Sakra! Proč musím být tak neschopná, musí přece existovat způsob, jak jim můžu pomoct.
Šáhla jsem si do batohu pro kapesník, ale místo něj jsem nahmatala něco jiného. Hned mi došlo co. Z kapsy jsem vytáhla pytlík s pilulkami, co nám dal Klose. Zbývaly poslední dvě. Chvilku jsem na ně zírala. Ihned se mi vybavilo varování a s ním mi projel i mráz po zádech.
„Musím jim pomoct ať to stojí cokoliv,“ rozhodla jsem se. Otevřela jsem pytlík, a snědla obě pilulky. Téměř okamžitě jsem cítila, jak do mého vyčerpaného těla proudí energie a jak se mi doplňuje ztracená čakra. Opět jsem se cítila plná síly.
Ihned jsem se rozeběhla směrem k bojišti. Ale to, co jsem viděla, bylo strašné. Danzou ležel bezvládně na zemi a Hiruzena držel muž v masce jednou rukou za krk ve vzduchu. Něco mu říkal.
Hodila jsem po nepříteli několik shurikenů, ale bez problémů je odrazil svým mečem. Aniž by se na mě podíval.
„Pust ho, ty šm**de,“ zavolala jsem na něj.
„Sien,“ podíval se na mě zoufalým výrazem Hiruzen. „Vezmi Danzoua a uteč,“ zasípal. Potom se naposledy podíval na protivníka a také upadl do bezvědomí.
„Říkám, pusť ho!“ řekla jsem ještě ostřejia a rozběhla se proti němu.
„Jak si dáma přeje,“ zasmál se a hodil Hiruzenovo bezvládné tělo proti mně. Jen tak tak jsem ho stihla chytit. Sice byl úplně mimo, ale dýchal.
„Ty parchante! Cos mu udlělal?“
„Nic moc,“ vysmíval se mi. „Jenom jsem se na něj asi moc ostře podíval.“
Vše mi došlo, když jsem konečně zahlédla jeho oči.
„Sharingan,“ vypadlo ze mě užasle.
Jak mám sakra tohohle chlápka sama porazit? Kluky podle všeho porazil, bez toho, aniž by se zapotil a můj útok odrazil, aniž by se na něj podíval. Kunai v mé ruce se začal třást. Což mého protivníka ještě více pobavilo.
„Měla jsi radši zůstat v tom lese, holčičko. Tahle práce není pro malá děvčata,“ mluvil pomalu, jako kdyby mi domlouval.
Podívala jsem se znova do Hiruzenovy pomlácené tváře. Vypadalo to, že schytal spoustu ran, než ho nepřítel dostal. Bojoval za nás za všechny, aby nás ochránil, když jsem se já zhroutila jako slaboch. Klose měl pravdu, po celou dobu mise se chovám jako malá ustrašená holka, a proto to dopadlo tak, jak to dopadlo. Znovu jsem se podívala do kamarádovy fialovějící tváře. Po tvářích mi začaly téct slzy.
„Promiň,“ žašeptala jsem mu do ucha. „Je to moje vina. Kdybych byla lepší vůdce, tak byste ty i Danzou byli v pořádku a Klose by ještě žil. Promiňte mi všichni tři. Slibuji, že už nedovolím, aby komukoliv z vás znovu ublížil,“ mluvila jsem k nim třesoucím se hlasem. Sundala jsem si z hlavy ochranou čelenku se znakem Konohy a dala jí svému příteli do ruky. „Tohle mi podrž, než dokážu, že si to opravdu zasloužím.“
Opřela jsem Hiruzena o nedaleký padlý kmen stromu. A podívala se po bojišti. Danzou ležel asi deset metrů ode mě směrem k nepříteli.
Musím je odtud dostat nějak pryč, problesklo mi hlavou. Ale jak? Určitě se musím vyhnout boji z blízka, dokud se mi nepodaří ho nějak oslabit, nebo zpomalit.
Začala jsem se rozhlížet po okolí, jako kdyby se tam někde schovávala odpověď na mou otázku. Nevděky můj pohled sklouzl na ohořelé místo, kde… nikdo nebyl? Koutky úst se mi začali drát nahoru. „Ty parachante,“ zasmála jsem se a postavila se do bojového postavení.
„Možná jsem jenom malá holka,“ podívala jsem se přímo do rudých očí, které měly kolem zorničky tři černé kapky. „Ale také jsem potomek toho nejúžasnějšího klanu v Listové. Jsem Senju Sien a tohle ti slibuji. Zaplatíš za to, co jsi provedl mým přátelům a až s tebou skončím, budeš litovat dne, kdy jsi se téhle malé holce připletl do cesty.“
V očích nepřítele problesklo vzrušení. „Senju?“ řekl natěšeně. „Ty jsi vážně z klanu Senju?“ chechtal se. „Tak to si tvojí smrt obzvlášť užiju.“
Rozběhl se proti mně. Vyrazila jsem mu naproti.
Snad to vyjde, modlila jsem se v duchu.
Hodila jsem po něm několik shurikenů, ale vyhnul se jim. Už se se svou katanou napřahoval k útoku, když jsem mu pod nohy hodila několik kouřových bomb, které vzápětí vybouchly, parakotoulem se útoku vyhnula a potom zamířila k tělu mého druhého kamaráda. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že stejně jako Hiruzen i Danzou byl jenom v bezvědomí.
Nepřítel zůstal schovaný v kouři. Využila jsem tedy toho, že nevidí a hodila do míst, kde by se měl nacházet několik kunaiů s výbušnými lístky. Ozval se výbuch.
V tu samou chvíli vyskočil nepřítel z dýmu ven, ale ani jeden výbuch mu nijak neublížil. Znovu se začal smát.
„Kouřové bomby a výbušné lístky? Tady nejsi na akademii děvenko…“ V tu chvíli se ale zarazil a padl na jedno koleno. „Co to…?“ vydal ze sebe mým směrem. „Jak s to… Ten kouř… Jed?“ zasyčel z posledních sil.
Zavrtěla jsem hlavou. „Sedativum. Velmi silné.“
„Ženská,“ zasmál se naposledy a upadl do bezvědomí.
„Uf,“ oddechla jsem si a padla na zadek. Pořád sledujíce nepřítele, který bezvládně ležel nedaleko ode mě a spal.
Odtáhla jsem Danzouovo tělo k tomu Hiruzenovu a oběma jsem opatrně předala trochu svojí čakry. Jako první otevřel oči Hiruzen.
„Sien?“ řekl zmateně. „Co se stalo?“ zeptal se stejným tónem.
„Bojovali jste, ale nepřítel vás dostal. Tak jsem vám musela zachránit zadek,“ usmála jsem se na něj vyzývavě.
Úsměv mi oplatil.
„Proč mám tvojí čelenku?“ zeptal se znovu nechápavě, když si všiml červeného pásu látky s přišitou kovovou destičkou s vyrytým znakem Konohy ve svých rukou.
„Ale…“ zarazila jsem se. „Jenom jsem ji u tebe schovala,“ vymluvila jsem se, a vzala si jí zpět do ruky.
Vtom jsem ucítila slabý závan větru na zátylku a současně změnu v Hiruzenově tváři, která neznačila nic dobrého.
Otočila jsem se a viděla ruku s mečem, která se ke mně rychle blížila. Instinktivně jsem si začala krýt hlavu a čekala bolest… ale… ta nepřišla. Rána nedopadla, alespoň ne na mě. Ozval se ostrý kovový zvuk a hluboké oddychování. Když jsem zvedla oči, tak se mi před nimi objevila postava v modrém kimonu, která měla na zádech stříbrnou nití vyšitý znak klanu Senju. V ruce držela meč, díky kterému zabránila muži v černém, aby mě přesekl v půli.
„Konečně jsi vylezl,“ zavrčel hlas z pod masky.
„Teď ještě najít tebe,“ odpověděl mu druhý. Jeho meč najednou obklopil modrý povlak bleskové čakry. Potom se už ozval jenom zvuk lámající se oceli a výkřik bolesti. Po kterém se postava v černém proměnila v oblak dýmu.
„Sakra,“ zaklela postava s bílými střapatými vlasy. Potom se pomalu otočila. I když jsem v něco podobného celou dobu doufala, tak jsem tomu v tu chvíli nemohla uvěřit. Byl to On! Senju Klose.
„Jste v pořádku?“ zeptal se stroze.
„To bychom se měli snad ptát my tebe ne?“ odpověděl Hiruzen, který byl stejně překvapený jako já.
„Jak jsi...“ chtěla jsem se zeptat, ale kvůli úžasu jsem nebyla schopná dokončit větu.
„Kawarimi.“
„Ale proč jsi…“
„Snažil jsem se najít toho pravého, ale podle všeho byl tenhle poslední.“ Nemohla jsem z něho spustit oči. Měl sice trochu ohořelé oblečení a celkově byl špinavý, ale jinak mu nic nebylo.
„Co se mu stalo?“ ukázal na Danzoua.
„Dostal pořádnou ránu,“ odpověděl mu Hiruzen, který pomalu přicházel k sobě.
„Nemůžeme si dovolit, aby byl mimo. Musíme vypadnout dřív, než se tu objeví další,“ zamračil se bělovlasý ninja.
„Neboj, proberu ho,“ pronesla jsem jako bych se teprve teď probrala ze sna. Vytáhla jsem z batohu krabičku s bílými kapslemi, jednu jsem rozlomila a přiložila mu jí k nosu. Vteřinu na to už stál na nohou.
„Co to sakra má být? To mě chceš otrávit, nebo co?“ obořil se na mě.
„Jenom klid, Růženko,“ zastavil ho hokageho syn.
„Ty žiješ?“ vytřeštil oči, když spatřil ninju v modrém kimonu.
„Už to tak bude,“ odpověděl bez emocí Senju. „Zdá se, že jsi v pořádku. Tak můžeme vyrazit.“
„Nejdřív je musím ošetřit,“ zamítla jsem to.
„To můžeš v jeskyni,“ protestoval.
„To už může být pozdě,“ nenechala jsem se rozhodit.
„Jsem v pohodě, jenom moje hlava si musí zase zvyknout na realitu,“ postavil se Hiruzen za bělovlasého ninju.
„Já jsem taky v pohodě, stačí když mi dáš nějakou vodu, abych si mohl z nosu vypláchnout ten nechutný sajrajt,“ zastal se ho i poslední člen týmu. Když si vezmu, že ho ještě před chvílí chtěli hlídat, aby nás nezradil, tak to je zajímavá změna přístupu.
„Tak dobře,“ souhlasila jsem neochotně.
Tak rychle jak to v našem stavu bylo možné, jsme se vydali směrem k hoře. K mému překvapení jsme tam dorazili bez větších problémů. Zatímco jsem prohlížela Danzoua s Hiruzenem, šel Klose hledat správnou cestu. Uvnitř bylo hotové bludiště. Chodby se neustále rozvětvovaly. A po žádném označení cesty na druhou stranu tu nebylo ani stopy, i přesto nás někdy s větší a někdy s menší jistotou vedl Klose skrz. Po několika hodinách jsem už ani nepočítala, kolikrát posílal napřed své klony a kolikrát jsme se musel vracet, protože zvolil špatnou cestu.
Ticho, tma a v různé intenzitě všudypřítomný zápach síry byly nesnesitelné. Když konečně po spoustě hodin jsem ucítila čerstvý závan větru a později i zahlédla světlo. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi ze srdce spadl obrovský balvan. Nikdy v životě mě nenapadlo, jak moc se člověk může těšit na denní světlo a čerstvý vzduch.
„Odtud to už zvládnete,“ pronesl náš stopař.
„Chceš říct, zvládneme,“ opravila jsem ho s úsměvem, který na mé tváři vytvořil hřejivý pocit slunečního svitu.
„Držte se téhle cesty. Když si pospíšíte, tak budete do setmění v pevnosti,“ ignoroval mě. Nelíbilo se mi, kam to směřovalo.
„Snad budeme, ne?“ Něco bylo špatně. Úsměv byl rázem ta tam.
„Nepřítele se už nemusíte bát, už vás nebude sledovat, zastavil jsem ho,“ pokračoval, aniž by mi odpověděl.
„O co ti jde?“ nevydržela jsem to a zeptala se z obavy v hlase.
„Musím jít,“ odpověděl stroze.
„To ani náhodou, nepustím tě,“ zamítla jsem rezolutně.
„Na to už je trochu pozdě,“ zasmál se trpce.
„Co tím myslíš? To nechápu,“ byla jsem zmatená.
„Je to klon, Sien,“ vysvětlil mi Hiruzen, kterému to došlo jako prvnímu. Kloseho klon jenom přikývl.
„Tohle ti mám předat,“ podal mi mapu a buzolu.
„Ale… ale proč? Proč jsi to udělal?“ nechápala jsem. Na mou otázku vůbec nereagoval.
„Nezapomínejte, co je naším cílem. Dokončete co nejrychleji misi. Sejdeme se v pevnosti,“ řekl a proměnil se v dým.
Všichni tři jsme zůstali stát jako přikovaní. Ještě asi minutu jsme tam jenom tak stáli a zírali na vchod do jeskyně.
„Co budeme dělat, Sien?“ zeptal se Danzou nakonec. Chvíli jsem neodpovídala.
„Sien?“ přidal se Hiruzen.
Podívala jsem se zpět na své pomlácené kamarády, na jejichž čelech se lesky čelenky se znakem Listové.
„Uděláme to, proč jsme tady. Doručíme zprávu.“