Dědictví II

Kapitola II – Jelen, had a starý lišák

Na pole patřící rodu Nara se pozvolna snášel sníh. Bílá obloha a bílá zem. Černé hradby smrkového lesa se táhly krajinou a tvořily přísnou linii, jediný náznak horizontu. Nad střechou prolétlo hejno krkavců. Letošní zima bude dlouhá.

Yoshino zavřela okno. Přes ramena si přehodila vlněný pléd a promnula si paže. Ještě se třásla chladem a hnusnou předtuchou, která jí nedávala spát.

„Drahá,“ šeptl jí do ucha manžel. Políbil ji na tvář. Se vzdechem se opřela hlavou o jeho hruď a zaposlouchala se do poklidného tlukotu jeho srdce. Nikdo nemohl říct, že je ve svých čtyřiceti mladá či dokonce půvabná, ale Yoshino věděla, že léta jí neubrala nic na dráždivé ostrosti, která jemu tehdy tak učarovala. „Neznepokojuj se.“

„Mám z toho špatný pocit,“ zabručela, zatímco ho vískala ve vlasech. „Prosím, nejezdi tam. Potřebuji tě tu.“

„Sarutobi mi rozkázal-“

„Ať si sem jede sám, když s tebou potřebuje něco probrat!“ Odstrčila ho. „Co může tak asi chtít od generála uprostřed zimy?“

„Yoshino...“

„Já vím, že se něco zvrtne! Vždyť tam našli zlato a uhlí! Stane se to zase!“

„Mám se jenom dostavit na obchodní jednání. Ne jako generál, ale jako Nara.“ Vzal ji za ruce. „Stál jsem u podpisu mírové smlouvy. Stál u ní i císař. Ani Sarutobi ani Sabaku nejsou takoví blázni, aby rozpoutali válku kvůli území, kvůli kterému se porvali už předtím. Kvůli kterému skoro padla říše.“ Dýchl jí na prsty. „Nikdo netouží po druhé bitvě u Roranu. Nikdo. A já jim to připomenu.“

„Shikaku...“

„Věř mi, že chápu tvůj strach. Zatraceně, za kopci nám dýchá na krk Sabaku.“ Nevesele se zasmál. „A jsme první na ráně. Jestli Sarutobi bude provokovat, vlastnoručně ho uškrtím.“ Políbil ji na rty. Jeho ruka vklouzla pod límec jejího roucha. „Ten dědek už ztratil představu o tom, jak je zbroj strašně nepohodlná.“

„A já si říkal, kde se bere ve starém vojákovi takový pacifismus,“ ozvalo se ode dveří. Shikamaru ignoroval skutečnost, že vtrhl do jejich soukromé chvilky, a bezostyšně se posadil ke stolku. „Myslel jsem si, že za tím stojí zbytečné utrpení, ekonomická nevýhodnost, ztráty na obyvatelstvu, mnohem závažnější hrozba vnějšího nepřítele... Ale největší hrůzou války je zbroj, která uvnitř škrábe.“

„Potřeboval jsi něco, Shikamaru?“

Mladík přikývl. Vytáhl ze záhybu rukávu dopis stočený do ruličky a podal ho otci.

„Posel dorazil před chvilkou.“

Shikaku rozlomil pečeť a začetl se. Na čele se mu vyhloubila vráska.

„Kdo to píše?“

„Pan Shimura,“ zahučel Shikaku. Zamračil se. „Císařova dědice doteď nenašli. Žádá nás, abychom dali prohledat celý kraj a vyslechli všechny hostinské, co tu máme.“ Odložil dopis stranou. „Tak tohle ještě chybělo.“

„Postarám se o to, otče.“

„Na to se také spoléhám,“ řekl Shikaku. „Do Konohy vyrážím zítra. Zatímco tu nebudu, dejte zpevnit hradby. Všude, i ve vsích. Dohlédněte na výzbroj našich mužů. A totéž vzkažte Yamanakovi a Akimichimu.“

„Čekáme snad útok?“

„Ne, ale raději počítám s tím nejhorším.“ Vyměnil si dlouhý pohled s Yoshino. „Pokud bude Suna vědět, že nejsme snadná kořist, rozmyslí si hašteření se Sarutobim.“

„Rozumím.“

„Můžeš jít.“

Počkali, dokud za synem necvakly dveře. Shikaku se nezdržoval svlékáním či předehrou. Dětinské hrátky a stydlivé svádění si odbyli už před lety. Sevřel ji v objetí, ona se mu posadila na klín. Čím byla starší, tím víc si užívala své i jeho tělo. Zachvěla se. Vydechla jeho jméno s rozkoší a smutkem, protože nazítří ji opustí a vydá se na východ. Unaveně padli na tatami.

„Nikdy jsi mi neřekl, proč máš ze Suny takový strach.“ Zabořila nos do jeho vlasů barvy pepře a soli. „Bojoval jsi s Kumo i s Tsuchi, vedl jsi armády proti zápaďanům... Ale žádný z nich v tobě nevyvolává takový odpor jako sunští.“

„Skutečně?“ Přejel prstem po jejích vystouplých lících. „Asi máš pravdu...“ Na chvíli se zamyslel. „Možná to způsobuje jejich... jinakost? Když bojuješ s Tsuchi, uvažují jako ty. Dokonce i Kumo, i když se to na první pohled nezdá, je nám tady,“ zaklepal jí prstem na spánek, „překvapivě blízko. Válčí ze stejných důvodů jako my, stejným způsobem. Dopouští se stejných zvěrstev a stejných laskavostí.“ Odmlčel se. „Pamatuješ si, jak jsme jednou vyrazili spolu se sunskými proti Tsuchi?“

„Ano.“

„Nějaký čas jsme projížděli pouští spolu s jejich oddíly. Jeden z mých mužů se pohádal s jedním z jejich a hádku prohrál. Považoval za adekvátní pomstu, že se mu vymočí do měchu s vodou, až se nebude dívat. Hloupý vtípek, který provedl i náš syn.“

„A?“

„Přistihli ho.“

„Co se stalo?“

„Jejich velitel ho dostal dřív jak já. Tři sta ran důtkami neměl šanci přežít.“

„Tři sta ran? Za nejapný žert?“

„Prý měl štěstí, že ho nehodili zaživa psům. Vodu uctívají. A ten idiot ji zneuctil. Mluvili o něm, jako kdyby jim všem znásilnil matku.“ Vydechl. „Pohrdají námi. Vidí nás jako hromadu slabochů zhýčkaných zelenou zemí protkanou řekami... A nemýlí se.“ Přivinul ji k sobě. „Jejich svět se řídí právem silnějšího. Poražení ztratili důstojnost, a proto si nezaslouží nic než rychlou smrt, pokud jim poskytli dobrý boj.“

„A pokud ne?“

„Otroctví. Ale může být hůř. Nenapadá tě, proč kazekageho synovi přezdívají Démon?“

Potřásla hlavou. Pokřiveně se zašklebil.

„Kolik třináctiletých kluků si vydobude pozici v armádě tím, že nažene sedmdesát zajatců do budovy, nechá zatarasit všechny únikové cesty a nastřílí do slaměné střechy zápalné šípy?“

. . .

Tsunadin budoár zdobily stovky pestrobarevných lampionků, jež vrhaly odlesky na drahocenné vázy s umnými aranžemi důmyslně rozmístěnými po místnosti. Samotná hostitelka se toho večera oblékla do honosného dvanáctivrstvého roucha. Jak by ne, když pozvání přijala císařova neteř a Tsunade Senjuu se nemohla nechat zahanbit.

Hinata skryla potutelný úsměv za malovaným vějířem. Kolik líčidel použila tato dáma, že její tvář vypadala spíš jako maska, jakou si nasazují herci nó? Z Tsunade sálala touha po mládí úpěnlivá až k smíchu, jak se stává u žen, kterým kdysi padali k nohám ctitelé žebrající byť jen o pohled. Padesátiletou matriarchu Senjuu stále mohl divák popsat jako pohlednou, nikoli však už svůdnou. Plavé vlasy prokvetly stříbrem a pod vrstvou bílého pudru se rozprostírala drobná síť vrásek. Bělma jantarových očí získala věkem a prohýřenými nocemi nažloutlý odstín.

Hinatin pohled zalétl ke dveřím, kde stála Tenten nehnutá jako socha, v modré yukatě a černých hakama s insigniemi rodiny Hyuuga. V rukou svírala naginatu. Hinata věděla, k jaké dokonalosti Tenten nabrousila ostří a že sleduje přítomné ostřížím zrakem. Jediný podezřelý pohyb – a Tenten vyrazí s cílem zabít. Neočekávaly sice od dam, které se sešly k čajovému dýchánku, žádný úskok, ale jeden nemohl být nikdy příliš opatrný. Hinata s díky přijala rýžový koláček od překrásné Kurenai. Obi si toho večera žena uvázala nápadně volně. Jsem těhotná, vysvětlila svůj módní nedostatek něžně. Ostatní se shromáždily kolem ní a zahrnuly gratulacemi. Tsunade jí věnovala úsměv. Snad příliš široký, než aby byl skutečně vřelý.

Ach ano, Kurenai byla manželkou Sarutobiho jediného žijícího syna a jako taková představovala pro Tsunade problém. O hokageho rank mezi sebou zápolilo mnoho rodin. Senjuu nesli po dlouhou dobu prvenství. Holedbali se titulem, zatímco rod se hroutil, dokud v jedné zbytečné válce nepadl Tobirama a Sarutobi nevyužil rozkolísané situace a chopil se uvolněného místa. Zbylí Senjuu, kteří drželi v rukou pouhý zlomeček bývalé moci, mohli jen hořce sledovat vládu bývalého rivala a nenadálý rozkvět kdysi docela bezvýznamného rodu.

To vše se změnilo s vzestupem generála Namikazeho, který se císaři zalíbil natolik, že sebral Sarutobimu titul, aby jej předal mladému vojevůdci. Hinata si ho nepamatovala, ale říkalo se o něm, že projevoval nebývalou obratnost v rozhodování. Země se pod jeho rukama těšila prudkému rozvoji; Namikaze nebyl tak zatvrzelý tradicionalista, aby odmítal vymoženosti z okolních provincií, nebo nedej bože barbarů. Nechal sem dovézt ze Suny ovce a kozy pro mléko a vlnu, zdatná plemena, která tu doposud nikdo neznal. Z Tsuchi přinášely karavany náklady uhlí, kterým rozpalovali pece v manufakturách postavených dle předloh z Kumo.

Ale jak rychle Namikaze vystoupl na vrchol, nezůstal na něm dlouho. Jedna z příčin jeho konce se s ním setkala tehdy na mostě při návratu do města. Rudovlasá a hubatá Kushina z rodu Uzumaki mu učarovala, a tak ji pojal za milenku ještě téhož dne. Nebyl ženatý, a proto nikdo nechápal, proč se sňatkem tak otáleli, obzvlášť když všichni viděli jejich kradmé doteky a zamilované oči. Palácem se brzy rozšířila informace, že Kushina otěhotněla, a všichni očekávali rychlé zásnuby, a ještě rychlejší svatbu. Namikazeho však krátce poté zakousla devítiocasá liška. (Hinatě připadal tento eufemismus pro politickou vraždu nevkusný.) Nezanechal po sobě legitimního dědice. Kushina porodila pohrobka-bastarda bez nároku na dědictví po otci, protože ten jej nikdy oficiálně nepřijal do rodiny. Nedostal nic ani z majetku z matčiny strany, neboť v Konoze ženy nedědily a Kushinin otec považoval za dostatečný ústupek ze své strany, že dal dítěti vlastní rodinné jméno. Možná, kdyby se s ním byla přela, vymohla by na něm Kushina pro svého syna víc, ale sotva tři dny po porodu zemřela na následky horečky omladnic.

Bezprizorního chlapečka se ujala čerstvě ovdovělá Tsunade, Kushinina vzdálená sestřenice, které se klučíka zželelo. Naruto, jak jej pojmenovala, snášel svůj osud statečně. Ústrky a příkoří ze stran vyšší šlechty jej nikdy nesrazila na kolena. Uzumaki Naruto se pokaždé zvedl ze země s větší a větší zarputilostí. Tsunade o něm nejednou prohlásila, že svou paličatost sice zdědil po matce, ale ctižádost mu zanechal otec. Lidé, kteří znali Namikazeho Minata, s ní souhlasili. Jaká hanba, vzdychali Senjuu nad plavovlasým mladíkem, který by jim mohl posloužit jako dáma na šachovém poli, kdyby býval nesl jméno po otci.

Každý, kdo se díval na Naruta, viděl buď zhacený plán anebo parchanta, jehož přítomnost urážela. Hinata ale nezapomněla na příjemně mrazivé horko, jaké ji polilo toho dne, kdy do sídla Hyuugů dorazil její snoubenec se svým nejlepším přítelem, který ho svou přítomností zastínil jako slunce měsíc. Bylo jim všem jedenáct a Sasuke už tehdy nesnášel, když se mu nedostávalo pozornosti. Hinata ukousla z rýžového koláčku, sladký sirup se jí rozlil po jazyce. Vybavovala si živě Sasukeho zachmuřený výraz, když je sledoval ze svého úkrytu, jak se spolu honí po zahradě. Nevinná zábava, k níž ho zvali a on odmítl.

Snad chtěl, aby se přestala věnovat Uzumakimu. Snad chtěl, aby se Uzumaki přestal věnovat jí. Snad chtěl, aby se posadila s ním k jezírku s rudými kapry. Snad střídal lože různých žen, aby se mstil za to, co vytušil tehdy jako dítě. Hinata mohla jen hádat.

Nemilovala ho, ale chtěla ho alespoň ctít. Uzumaki získal její lásku i úctu, aniž by o tom věděl.

„Dámy!“ zatleskala Tsunade a přítomné k ní ihned vzhlédly. „Jistě všechny znáte mou chráněnku...“ Haruno Sakuru přivítalo šest upřímných úsměvů a jeden nucený. „...a zajisté jste slyšeli o jejím nevídaném talentu pro hru na shamizen.“

Zvláštní, jak i nejnevinnější slovo zní dvojsmyslně, pomyslela si Hinata. Haruno zachytila její pohled a po tvářích se jí rozlil ruměnec.

„Prosím, zahrajte nám, paní Haruno!“

„Romanci o Jadeitovém květu,“ požádala Kurenai hudebnici, zatímco si dlaní přejížděla po těhotném břiše. Haruno zaváhala, ale když se k Yuuhi přidaly ostatní dámy, podvolila se.

Minuty plynuly a Hinatě se virtuózní píseň zajídala. Drnčivé struny shamizenu se mísily se sladkým hlasem.

Věděla Kurenai, že Sasuke po nocích navštěvoval Sakuřinu ložnici, když si dala zahrát píseň o spalující lásce mezi prostou dívkou a císařovým synem, které nepřeje jeho urozená manželka? Udržet na tváři úsměv se zdálo nemožné. Dekorum za každou cenu. Ohlédla se po Tenten. Strážkyně zachovala neutrální výraz, ale Hinata si všimla jejích lehce semknutých rtů. Obrátila pozornost zpátky k dámám. Posmívaly se jí v duchu? Litovaly? Nebo jim to bylo lhostejné?

Zbytek večera měla Hinata nadobro zkažený. Předstírala ospalost, aby už nemusela pobývat v místnosti s ní, a zvedla se k odchodu. Tsunade ji přemlouvala, ať zůstane, protože – zde lišácky zamrkala – brzy přijde Naruto a Hinata přeci ví, jak umí bavit společnost!

Při zmínce o něm se jí sevřelo srdce, ale přesto zdvořile odmítla.

„Vyřiďte mu ode mne pozdravy.“

„Samozřejmě.“

Tsunade vzala její ruce do svých a stiskla. Senjuu ji prokoukla a soucítila s ní. O důvod víc zmizet, pomyslela si Hinata. Spolu s Tenten opustily budoár se zahanbením nesnesitelně pálícím v hrdle. Šlechtična cupitala drobnými kroky ke svým komnatám a její věrná stráž ji provázela mlčky jako stín.

Hinata tak docela nelhala, když tvrdila, že ji zmáhá únava. Tenten zapálila lampu. Posadily se k nízkému stolku. V místnosti bylo trochu chladněji než v budoáru paní Senjuu. Neměla tu mnoho ozdob. Hyuugové preferovali strohou krásu linií nad vyumělkovanými cetkami a hostinské pokoje byly tomuto vkusu přizpůsobeny.

„Jak se cítíte?“

„Bolí mě hlava.“

„Měla byste si lehnout.“

„Brzy, brzy... Pomoz mi se svléknout, prosím.“

Těžká roucha z brokátového hedvábí ji tížila k zemi jako olověné závaží. S úlevou vydechla, když jí Tenten pomohla vystoupit z oděvu. Zahalila se do bílé yukaty, zatímco Tenten ukládala juunihitoe zpátky do pouzdra. Omyla si tvář, rozčesala vlasy. Běhal jí mráz po zádech. Znovu si vzpomněla na Tsunadin soucitný úsměv. Stříbrný hřebínek zazvonil o desku stolu, kam jej odhodila.

„Mám zhasnout?“

„Díky.“

Místnost se znovu ponořila do tmy. Hinata slyšela Tenteniny kroky mířící do předpokoje. Cvakly posuvné dveře. Zavřela oči a pokusila se najít pohodlnou polohu. Neopouštěla ji Sakuřina píseň, výsměšně krásná se rozléhala v jejích uších jako ozvěna. Převalovala se několik dlouhých hodin, dokud neusnula.

Nespala klidně. Balancovala na hranici s vědomím s obrazem tváře Haruno vypáleným do sítnice. Za semknutými víčky se jí odehrávaly bizarní sny, které sledovala se stejnou otupělou rozmlžeností, jako by jí ponořili hlavu pod vodu. Cítila topornět své údy během minut, hodin...

Někdo se jí dotkl.

Vrah! V polospánku se snažila vykřiknout, že ji zabijí, ale z hrdla se jí vydralo jen zachrčení. Pokoušela se rozlepit oči, ale měla je jak sešité. Nemohla se pohnout, nemohla vůbec nic-

Na lících ji zaštípalo pár lehkých facek, ale to stačilo, aby se probrala. Vytřeštila oči. Někdo se nad ní nakláněl, jeho paže ji věznily. Nadechla se, aby zakřičela, ale jeho dlaň jí zacpala ústa.

„Klid...“ šeptal do ticha. „To jsem já.“ Držel ji, dokud sebou nepřestala lomcovat.

„Sasuke?“ Nevěřila vlastním smyslům. Dotkla se jeho tváře, vlasů, ramen, jako kdyby se měl každou chvíli rozplynout. Její ruka se zastavila na té jeho. „Ty žiješ...“ hlesla. Pak se vzpamatovala. „Kdes byl? Všude tě hledají! Proč jsi zmizel? A jak ses sem vůbec dostal?“

„Tvé stráže nestojí za nic. Spí.“ Zničehonic ji objal. Ztuhla pod ním; netušila, co do něj vjelo. Chtěla se mu vysmeknout, ale svíral ji pevně, až to bolelo. I když si říkala, že je to šílené, dostala z něj strach. Netušila, co se mu honí hlavou. Věděla jen, že tu leží docela bezbranná a polonahá s nevypočitatelným mužem před sebou. „Teď mě poslechni. Hned ráno se sbalíš a co nejrychleji se vrátíš k otci. Za žádnou cenu tu nesmíš zůstat, rozumíš?“

„P-proč...?“

„Nemůžu ti odpovědět... Věř mi jen, že ti tu hrozí nebezpečí. Musíš zmizet.“

„Pusť mě.“

„Slib mi to.“

„Já nemůžu. Zastupuji tu otce na jednání-“

„Jsi tak pitomá, nebo ignoruješ, co říkám?“ zasykl. Odtáhl se. „Dělej, jak myslíš. Až tě zabijí, nebude to moje vina. Varoval jsem tě.“ Postavil se.

„Kam jdeš?“ Chytila ho za lem haori. „Nemůžeš si jen tak zase zmizet! Máš vůbec představu, co všechno teď na tobě visí?“

„Hinato.“ Vyslovil to skoro něžně. Sklonil se níž. Jemně se otřel nosem o její čelo. Políbil ji na tvář. „Sbohem. Dobrou noc.“

Než stihla zareagovat, přitiskl jí k obličeji kapesník páchnoucí po chloroformu.