Konoha High School 06

Ráno jsem se probudila jako první. Ani mě to nepřekvapilo, vždy jsem vstávala brzy. Přes okno už prosvítaly sluneční paprsky a já s úsměvem zamžourala. Posadila jsem se a co nejopatrněji ze sebe sundala Sasukeho ruku. Vypadal tak klidně a mile, když spal. V obličeji měl spadlých pár pramínků. Vypadal tak roztomile a zranitelně. Zvedla jsem ruku za účelem mu vlasy odhrnou, ale po pár centimetrech jsem se zastavila. Pane bože, co to dělám?

Zatřepala jsem rychle hlavou a s růžovými tvářemi jsem se konečně zvedla. Pomalu jsem sešla z gauče, abych neprobudila ostatní a šla jsem do koupelny. Opláchla jsem si obličej studenou vodou obličej a s povzdechem jsem se opřela o umyvadlo. Nevím, co mě to poslední dobou napadá. Mám ve všem takový zmatek, že už ani nevím, co chci. Ten kluk mě dovádí k šílenství, a to ho znám teprve tak krátkou dobu. Nemůžu o něm nijak uvažovat přeci. Ani ho neznám!
Přijde mi, že on mě má přečtenou jako by mě znal roky. Ale já ani neodhadnu, jestli je v dobré náladě. Tak rychle mění nálady a já nevím co od něj mám očekávat.
Štve mě, že on mi do hlavy leze, ale aby mě on pustil do té svojí tak to ne. Asi bychom se měli lépe poznat. Anebo by možná bylo lepší, kdybychom se raději nepoznávali.

Z koupelny jsem odešla do kuchyně a začala připravovat kávu a nějakou snídani. Doufám tedy, že to pro ně bude také snídaně. Udělala jsem rychle těsto na lívance a začala je smažit.
Každý má přeci rád lívance, ne?
Broukala jsem si nějakou píseň, co mi uvízla v hlavě a dělání snídaně mi uteklo rychleji, než jsem čekala. Po chvilce už jsem seděla u stolu a snídala. V celém bytě bylo ticho a mě to akorát nutilo přemýšlet. Jak je možné, že teď sedím doma a piju kafe, místo toho abych seděla ve škole. Tak tvrdě jsem dřela abych se na ni dostala a stejně tam teď nejsem. Všechno mi to přišlo zvláštní. Čekala jsem, že vše bude těžší. Moc jsem nevěděla, co si mám o tom všem myslet. Nevěděla jsem, co si mám myslet o Hinatě, Narutovi a hlavně jsem nevěděla, co si mám myslet o Sasukem. Dřív bych s nimi nikam ani nešla a teď v mém bytě spí skoro cizí lidé. Ale když to vše shrnu myslím si, že mi to odloučení a nový začátek pomohl. Cítím se lépe než kdy dřív.

„Dobré ráno.” Zvedla jsem hlavu, abych viděla, kdo mě vyrušil z přemýšlení. Stála tam rozespalá Ino.
„Dobré,” zašeptala jsem nazpátek Ino. Byla celá rozcuchaná a pořád si ještě mžourala oči, ale i tak byla pořád hezká. To jsem na Ino a Hinatě nechápala, jak můžou pořád vypadat tak dobře? Vedle nich jsem se vždy cítila ještě víc ošklivě než obvykle.
„Jsi dlouho vzhůru?” zeptala se pořád šeptem a vzala si můj hrníček s kávou.
„Asi hodinku. A jestli chceš udělám ti taky,” pousmála jsem se a ukázala na hrníček.
„Ano, prosím. Ale ať je stejně dobré jako to tvoje!” poručila s úsměvem a já se k ní přidala. Udělala jsem Ino kávu a ona si mezitím nabrala lívance. Posadila jsem se zpátky naproti ní.
„Myslíš, že dnes budeme všichni celý den spolu?” zašeptala Ino a já se na ni podívala.
„Myslím, že ano. Takže neboj na Naruta budeš mít času dost.” hned jak jsem to dořekla zčervenala jako rajče a odvrátila pohled. Znali se stejně dlouho jako já se Sasukem, ale na rozdíl ode mně v tom Ino měla evidentně jasno. Byla do něj tak zamilovaná, že stačilo říct jen jeho jméno a její tváře nabraly růžovou barvu. Nechápala jsem, že se mohla tak rychle do někoho zamilovat, ale bylo to roztomilé.
„Nemluv o tom! Co kdyby přišel!” pokárala mě, ale i tak je přiblble usmála.
„Naruto není typ ranního ptáčete, neboj.“ Přidal se k debatě i někdo jiný a my se s trhnutím otočily.
Stál tam Sasuke, který byl evidentně dost rozespalý. Ještě aby ne spal tady snad nejméně, ale poznat to na něm nijak extrémně nebylo. Ale pořád byl nějak málo oblečený. Oči mi pořád těkaly a já jsem se pořádně nemohla soustředit na to co říká. Kdykoliv, kdy jsem si uvědomila, že mu nekoukám do očí, moje tváře nabraly červenou barvu. Měl by se obléct.

„Dobré ráno,“ řekla jsem trochu provokativním tónem. Má přeci zdravit.
„Pro tebe určitě, že,“ vítězně se usmál a líným krokem došel až ke stolu. Myslím, že jsem byla právě teď červenější než Ino před minutou.
Všiml si toho, jak na něj koukám?
Jasně, že si toho všiml není slepý. Měla bych na něj přestat zírat jako na výlohu s jídlem.
„Budeš snídat?“ zeptala jsem se, abych změnila téma. On se jen vítězně usmíval. A asi má proč, tohle vyhrál a on to ví.
„Nejím sladké.“ Ledabyle mi odpověděl a sledoval moji reakci.
A co jako je? Holka na keto dietě?
„Držíš dietu?“ sjela jsem ho pohledem. Nevypal jako někdo, kdo by potřeboval zhubnout.
„Ne, jen ho nemám rád,“ zasmál se a já zakroutila hlavou. Jak někdo nemůže mít rád sladké?
„Mám tady nějaké onigiri, ale nevím, jestli je to úplně dobré na snídani.“
„Všechno zní lépe než lívance,“ zasmál se a já mu připravila jeho jídlo. Tohle je snad první věc, kterou o něm vím. Nemá rád sladké.

„Sasuke, můžu se tě na něco zeptat? A odpověz mi prosím po pravdě,“ zaprosila Ino a tím si získala pozornost nejen Sasukeho, ale i mou. Už jen tím, že šeptala mě to zajímalo víc. Sasuke jen pokynul hlavou ať mluví a Ino tedy s hlubokým nádechem a výdechem pokračovala. Vypadala jako kdyby si šla pro smrt. A možná i jde. Za tu krátkou chvíli, co se s Ino bavím jsem o ní zjistila jednu hlavní věc. Nikdy nevím, co z ní vypadne. Občas ji napadnou věci, co by snad nikoho jiného nikdy nenapadly.
„Mohl bys mít někdy něco s Hinatou? A myslíš, že by s ní mohl někdy něco mít Naruto?“ nervózně si skousávala ret a čekala na odpověď. Nechápala jsem, že jí to pořád tak žere. Hinata nevypadala, jako že by v nich měla nějaké zalíbení. Zatímco Ino nemohla pomalu dýchat po tom, co se konečně zeptala na otázku, co ji evidentně leží v hlavě už nějakou chvíli, Sasuke se začal strašně nahlas smát. Až mě to zaskočilo. Nepřišlo mi to tak vtipné.
„Ino, Hinata hledá jiný typ kluka, než jsem já nebo Naruto. Jí dost vyhovuje můj bratr, jestli víš, co tím myslím.“ Pořád se hlasitě smál a Ino zčervenala. Sice zčervenala a bylo jí asi dost trapně, ale bylo vidět, že jí spadl kámen ze srdce. Teď mi aspoň dávalo smysl to, že včera Hinata říkala, že je Itachi sdělný. Evidentně spolu tráví hodně času a mají ho tedy dost na to, aby všechno zjistila.

„Ale jestli tě to zajímá, což si myslím, že ano. Jsem dost přesvědčený, že ty jsi Narutův typ.“ Pokračoval dál a pořádně si ji prohlédl.
„Myslíš?“ zeptala se Ino a oči jí jen svítily. Jestli to Sasuke neříká jen tak mohlo by to skončit hezky. Myslím, že Naruto s Ino by se k sobě hodili. Jsou si dost podobní, ale na druhou stranu bych řekla, že se i dost doplňují. Naruto vypadá jako typ, co k sobě potřebuje někoho stejně akčního jako je on. Někoho, kdo ho podpoří a půjde do věcí stejně po hlavě jako on. S Ino by byli skvělý pár.
„Jo, on je na ty blonďatý uřvaný,“ pokračoval Sasuke s úsměvem. Teď jsem z obličeje Ino nemohla přečíst, jestli ji to potěšilo anebo spíše urazilo. Nejspíš obojí.
„Hm, a na jaký si ty?“ Projela ho pohledem tentokrát Ino. Trochu ve mně hrklo. Nevím, jestli to chci slyšet. Ne, věděla jsem, že to chci slyšet, ale bála jsem se toho, co odpoví. Měla bych se vůbec bát toho co odpoví?

Nejdřív se na chvíli zamyslel, ale potom se usmál se a hned jí na její otázku odpověděl.
„Přesný opak holek od Naruta. Chci, aby byla tišší, ale přes to se nebála mi říct svůj názor. Takový ten typ holky, co musíš po hororu doprovodit na záchod, víš.”
Dobírá si mě nebo to myslí vážně?
Říká to, protože je to pravda anebo si jenom hraje?
V hlavě mi během vteřiny proběhlo milion otázek a já jsem si nedokázala odpovědět ani na jednu.